Počátek teroru aneb na scéně se objevuje psycholog

Možná však tyhle věci opravdu zajímají jen ty, kterých se problém zvaný adopce bytostně týká a od nich také nejčastěji zazní dotazy: jak to vlastně probíhá? Co po nás budou chtít? Na co se máme připravit? Kdy nás konečně pozvou?

Začnu malým tajemstvím, které se nám podařilo vyšťourat: nepočítejte s tím, že podáte žádost a vzápětí budete bleskově pozváni k psychologovi. Nechají vás zhruba rok lehce vydusit ve vlastní šťávě – prý proto, abyste si za a) uvědomili, že adopce není žádná švanda, za b) aby vám to čekání lépe uteklo. Představte si, že byste hbitě absolvovali všechna povinná sezení, testy, pohovory a přednášky, vaše žádost by byla uzavřena a vy byste pak už jen čekali… a čekali… Zákonitě by se prý dostavila frustrace, deprese a deziluze. Pravda je bohužel taková, že tyhle tři pocity (plus řada dalších) se dostaví tak jako tak, takže z pohledu žadatele mám pocit, že je to prašť jako uhoď. Každopádně k prvnímu kolečku jsme byli pozváni čtrnáct měsíců po podání žádosti, tedy v říjnu 1997.

Testy, či chcete-li dotazníky… jiné byly v Brně, jiné absolvovala kamarádka v Praze, různí lidé se o jejich kvalitách či nekvalitách vyjadřovali různě, takže v žádném případě nemohu poskytnout recept typu „počítejte s tím a tím a dejte si pozor na otázky 86 a 145“. Pravda je, že hodně otázek směřuje k životnímu stylu rodiny, hodnotovým žebříčkům a očekáváním, jež by dítě mělo naplnit a co naopak vy jako rodina požadujete a očekáváte od dítěte; měli byste uvést důvody hádek, špatné i dobré vlastnosti vás i vašeho partnera, způsob trávení volného času a desítky dalších údajů; naopak není pravda to, co se s oblibou o zmíněných testech vykládá, a sice že se s gustem šťourají v sexuálních praktikách, intimnostech a hodnotách vašeho IQ.

Součástí prvního kola byl rovněž vlastní rukou napsaný životopis; ne ovšem ve svém klasickém pojetí, ale spíš jako přehled vztahů, prostředí a důležitých mezníků, které vás formovaly a daly vašemu životu směr. A neměla bych zapomenout ani na varování pro ostýchavé a nesmělé klienty: může se stát – a většinou se tak děje – že dotazníky nevyplňujete v soukromí, ale spolu s několika dalšími páry a pochopitelně se také s partnerem nemůžete bavit o „správných“ odpovědích.

Malá žertovná odbočka: jedna z otázek se pídila po tom, kterou knihu jste dočetli jako poslední. S ohledem na svou odpověď si dodnes nejsem jistá vypovídající hodnotou, protože i když čtu opravdu leccos, uvedená publikace nepatří do mé nejoblíbenější oblasti. Jméno autora jsem želbohu zapomněla, nicméně kniha se jmenovala Lenin – počátek teroru.

Celá procedura trvala přibližně šest hodin; otázek bylo vskutku hodně a téměř hodinu jsme měli na splnění závěrečného úkolu: namalovat mužskou a ženskou postavu plus strom. Kresba stromu je velmi oblíbeným psychologickým kouskem; leccos na vás prozradí, i to, co byste rádi zatloukli, a mne dodnes tak trochu těší a zároveň mrzí, že jsem jejím splněním pořádně zamotala paním psycholožkám hlavu. To bylo totiž tak…

Velmi ráda (a velmi dobře) kreslím a ilustrace jsou jedním ze způsobů mé obživy. To paní psycholožky netušily a dobře jim tak, protože by mě o tuhle nejzábavnější část testů nejspíš připravily. Dobře jsem se bavila pohledy přes ramena svých zpocených kolegů, kteří na papírech vytvářeli s pomocí tužek a gum strašlivá monstra, načež jsem se lehce a hbitě vypořádala s postavami a vrhla se na strom; připadal mi zábavnější. Za pár minut jsem byla hotová a kdyby v tom okamžiku někdo přiskočil a papír mi sebral, skončilo by všechno relativně dobře. Nicméně nikdo takový se nenašel, času byla fůra a já se okázale nudila… Začala jsem korunou; když už na ní rostlo lupení všech tvarů včetně lián a mezi tím probleskovalo všechno jablky počínaje a pomeranči konče (…a pořád mi ten papír nesebrali…), sklouzla jsem po kmeni ke kořenům a zabydlela v nich a mezi nimi lasičky, ptáky, tchoře, ježky, krtky, sysly a další havěť. Korunovaly to kočky; ty mi jdou nadmíru dobře, a tak jich po obrázku běhalo opravdu hodně. Proti velmi zabydleným kořenům ovšem působila koruna stromu poněkud pustě, a tak pár zvířat vyplnilo poslední zbývající volná místa (…a pořád ten papír nikdo nechtěl…). Vyškubli mi ho v okamžiku, kdy už vedle stromu bylo jezírko (pro vydry) s další havětí a za ním působivá krajinka. Nejsem si jistá, zda jsem vynechala svůj další oblíbený kousek, a sice kadibudku; obávám se, že tam byla taky. Zkrátka jsem se dokonale přičinila o to, aby se tento pěkný a dobře vypovídající testík vůbec nedal hodnotit a byl naprosto k ničemu…