Jiná rasa, jiné etnikum

Je třeba říci, že nám nikdy nikdo cikánské děti nevnucoval, i když jsme byli opakovaně upozorněni, že kdybychom kývli, značně bychom si tím zkrátili čekací lhůtu - třeba i na pouhých několik měsíců. No… nekývli jsme.

Hned v úvodu bych proto asi měla uvést to, na co se nás ptala spousta lidí: jak jsme se dokázali vypořádat s odmítnutím romských dětí. Ačkoli jsem se přece jenom trochu bála, jak na nás po striktním odmítnutí budou pohlížet, udělala bych to klidně znovu. Vysvětlení je prosté: narodila jsem se a dvacet tři let žila v pražském Karlíně, což byla (a bohužel pořád je) cikánská čtvrť. Když mi někdo vyčítá, že jsem rasista, drze s ním souhlasím; a když je mi tento postoj vyčítán, odpovídám, ať jde dotyčný bydlet na dvacet let do stejné čtvrti, do domu, kde žije několik cikánských rodin, ať se zajde podívat do tamní školy a tak dále, pak na tom bude stejně jako já. Kdo pochopí, pochopí, kdo nepochopí, ať se přestěhuje do Karlína a za pár let si o tom můžeme popovídat znovu. Tečka.

(Šlechetný návrh; všimněte si, že netrvám na třiadvaceti letech…)

Přijetím dítěte mongolského původu jsme evidentně všem kolem nás lehce zamotali hlavu - od známých, kteří o mém vřelém vztahu k jinému etniku dobře ví, až po lidí z regionální pobočky Ministerstva práce a sociálních věcí. Než jsme si přivezli Toma z kojeňáku, museli jsme tam vyřídit nezbytné dokumenty a paní úřednice se nás mírně podezřívavým tónem ptala, proč jsme už do první žádosti neuvedli, že chceme dítě mongolského původu (!)? Že bychom prý nemuseli čekat tak dlouho… a že jsme si zkomplikovali život… a kdesi cosi.

Omyl. Dítě zcela odlišného etnika jsme nezavrhli, ovšem tehdy, v roce 1996, nám bylo řečeno, že je to téměř bezpředmětné, neb takové děti se v České republice skoro nevyskytují. Teď už je situace trochu jiná, takových dětí je tu poměrně hodně, hlavně v Praze a v západních Čechách, a jde zejména o děti polovietnamského původu. V říjnu 2000, kdy jsme si brali Tomáše, ovšem čekaly v kojeneckém ústavu další tři mongolské děti - takže to, co dřív byla rarita, je teď už skoro normální… Navíc po čtyřech společných měsících jsem ráda, že jsme si počkali tak dlouho, protože jinak bychom nejspíš neměli tak fantastické dítě jako je Tom. (Samozřejmě se nabízí vlezlá otázka, jestli si Tom nemohl počkat na lepší rodiče…) Slovy paní psycholožky nemáme doma dítě, ale poklad. Ještě že tomu poklad zatím nerozumí…

Jak jsme se dokázali vypořádat s odmítnutím romských dětí se nás ptali i jiní žadatelé o adopci, s nimiž jsme se setkali. Jejich pocity by se daly shrnout asi takhle: "ano, věděli jsme, že cikáně v žádném případě nechceme, ale báli jsme se, že nás budou považovat za rasisty, a tak jsme nakonec romské etnikum připustili a teď nám to dělá těžkou hlavu." Možná to zní směšně, ale skoro mi ten Karlín záviděli, neb jsem díky němu naprosto přesně věděla, co nechci. Všem takovým lidem bych proto chtěla říct, že nikdy není pozdě na to říct ne, případně z vlastní iniciativy změnit své požadavky. Nakonec měnit občas názory je celkem normální…

A všem, kteří mě po přečtení tohoto dílu snad mají chuť chytnout pod krkem, doporučuju jít bydlet do Karlína. Anebo do Nuslí, tam je prý taky moc hezky.