Jak jsem si vychutnala mateřství...

Jsem optimista. Své těhotenství jsem prožila v radostném očekávání věcí příštích. Cvičila jsem, plavala, četla - zkrátka poctivě se připravovala na svou novou roli. Tvrzení, že všechny "mateřské dovednosti" přijdou po porodu samy se mi zdálo od počátku podezřelé, ale nějaké praktické zkušenosti s miminky jsem měla, teoreticky jsem se připravila jak jen to bylo možné, tak jsem byla celkem klidná a věřila si.

Tomášek se narodil překvapivě rychle a k naší radosti byl naprosto zdravý. Pobyt v porodnici mne moc nenadchl a tak jsem byla ráda, že jdeme domů. Po pár dnech doma nás začalo trápit bolení bříška a s ním spojené večerní koncerty - miminkovská klasika. Jenže z prokřičených večerů se postupně stala prokřičená odpoledne a pomáhalo jen opravdu rázné natřásání nebo "poskakování" na gymnastickém balóně. Postupem času se ukázalo, že důvod k nespokojenosti se vždycky najde, i když bříško nebolí a Tomášek hulákal a hulákal. Výraz plakal by zde opravdu nebyl na místě ;-).

Podle paní doktorky zcela zdráv, podle návštěv rozkošné miminko, podle mne řvoucí tygr. Zkusila jsem ho nechat vyřvat. Několikrát. Mělo to jediný efekt - Tomášek procvičil plíce a vydržel řvát libovolně dlouho. Nějaký čas zabíralo vožení v miminovském košíku, pak už ani to ne. Jediné místo, kde nehulákal, byl kočárek - samozřejmě pouze a jedině pohybující se kočárek. Ale procházejte se celý den, když v noci nespíte a nemáte kdy a jak se najíst…

A tak Tomík hulákal a hulákal.

Ve špíně jsme doma nezhynuli jen díky mému dědečkovi, který mne občas mého pokladu zbavil a šel se s tím krásným miminkem chlubit do parku.

Měsíce ubíhaly, Tomáš řval a já jsem už byla docela zoufalá a postupem času i skálopevně přesvědčená o své neschopnosti. Navíc už se opravdu nedalo rozeznat, kdy mu něco chybí a kdy "jen" huláká. Stále jsem se snažila najít pomoc a radu, kde se dalo.

U kamarádek: "Malou jsem přebalila a nakojila, dala do postýlky a ona buď spala nebo se rozhlížela."

V časopisech pro matky: "…Na všechny strasti jsem ale zapomněla v okamžiku, kdy jsem měla v náručí své miminko. Dnes jsou synovi/dceři 2 měsíce a já si spokojeně vychutnávám mateřství…"

U své a manželovy maminky: "Řvali jste, ale určitě ne pořád. Ale já už si na to tak přesně nevzpomínám."

Všechny mé informační zdroje mne jen utvrzovaly v tom, že nejsem normální a já jsem nechápala, jak mám vychutnávat mateřství, když dítě huláká ať se snažím jak chci. Jediné pocity, které jsem byla schopna definovat, byly zoufalství a marnost.

V 5.měsíci Tomíkovi začaly růst zuby a v té době vyměnil řvaní za vyluzování zvuků námi důvěrně zvaných "hýkání". Pravda, bylo to méně ohlušující, ale hlava z toho bolela úplně stejně. Vyklubaly se 2 zuby, 4 zuby, 6, 8 zubů, Tomíkovi bylo 8 měsíců a úspěšně pokračoval ve své hýkací kariéře. Vypracoval se k dokonalosti a u mne se střídaly stavy většího a největšího zoufalství. V nejhlubší krizi jsem zcela vážně žádala manžela ať zjistí, kdeže se ty děti dají vrátit…;-). Jakékoli pokusy o zabavení selhávaly. Tomík se plazit a hýkal, třískal hračkou a hýkal, plaval a hýkal. Zkrátka nebyl schopen samostatné existence.

Zabíralo jen aktivní nošení s ukazováním věcí a neustálým popisováním všeho v okolí. Navíc se začal v noci budit každou hodinu. Na Rodině se objevily první články Magdy Silné a má deprese se opět prohloubila: "Zvládá tři "andílky" a ještě o tom stíhá psát! Jsem blbá, neschopná, nechám se vyšetřit!"

A pak mi svitla jiskřička naděje. Článek Katky Chrobákové z Montrealu o jejich Matýskovi. Jmenoval se "Naše živé stříbro se srdcem ze zlata". Konečně se objevil někdo s podobnými zkušenostmi a dokonce šlo o zkušenou matku. Ta úúúleva! "Nejsem sama! A možná nejsem úplně neschopná. Třeba jsem neschopná jen napůl, když Katka zvládala navíc ještě Honzíka." Psychicky se mi ulevilo neskutečně…

…a můj soukromý horor pokračoval. Po třech týdnech probdělých nocí a pronošených dní jsem byla na pokraji svých fyzických možností. Rozhodla jsem se, že Tomáše úplně odstavím, aby manžel mohl převzít aspoň některé noční směny a já se mohla vyspat a zachránit si tak život. Kojila jsem už jen v noci (22h, 2h a 5h), tak to nebyl velký problém. Tomík byl tedy v 8 a půl měsících odstaven a další 3 noci pokračoval ve své krasojízdě. A pak se to stalo: Spala jsem 4 a půl hodiny v kuse! Zázrak!

Postupně se začal uklidňovat nejen v noci, ale i ve dne. Nevím, jestli to mám připisovat ukončení kojení nebo tomu, že Tom začal lézt po čtyřech rychlostí, která ho snad konečně uspokojovala. A koneckonců je mi to jedno.

Konečně si pomalu ale jistě začínám své mateřství užívat v tom dobrém slova smyslu. Neříkám, že si dnes desetiměsíční Tomáš celé dny sám hraje, ale stíhám z něj mít radost a také vidím, že i on se raduje, když spolu blbneme, hrajeme si, prostě jsme spolu. Možná jsem to všechno musela podstoupit proto, abych si to teď dokázala opravdu vychutnat. Tak se budu snažit. (Už jsem zase optimista:-))

Píšu tento článek nejen jako poděkování Katce, ale hlavně proto, že pokud někde existuje maminka, která si myslí, že se v něčem podobném sama, chci aby věděla, že to tak rozhodně není, a že i ten nejšílenější kolotoč musí jednou zastavit a slibované štěstí přijde. Kdyby můj článek pomohl jen jediné osobě, pak splní svůj účel.

A tady je to moje zlatíčko:

PS: Katko, mockrát děkuji za tvůj článek a už se moc těším na hrátky s toaletou nebo hlínou na koberci ;-)). Pozdravy nejen Matýskovi, ale i Honzíkovi a Terezce.

Magdo Silná, jsem stále Tvou obdivovatelkou a Tvé holčičky jsem si velmi oblíbila:-))