Novorozeně a nepřátelské prostředí

Je to prostředí cizí, vybudované na úkor přírody lidmi v jejich touze po snadnějším a pohodlnějším způsobu života.

Jakou si však dělá člověk starost, aby pomohl novorozeněti v jeho nejtěžším úkolu, když je nuceno přejít z jednoho způsobu existence na jiný? V žádném jiném životním období neprožívá člověk tak násilný přelom a zápas spojený s utrpením jako v okamžiku narození. Je to období, které rozhodně vyžaduje pečlivé prostudování. Bohužel, žádný vážný výzkum nebyl zatím zahájen. Přitom se mnoho lidí domnívá, že svět se novorozencem velmi zabývá.

Jaká je ale skutečnost?

Když se dítě narodí, každý se zabývá především jeho matkou. To ona tak trpěla. Netrpělo však dítě úplně stejně? Každý se snaží chránit matku před světlem a hlukem. Ale co dítě, které přišlo z prostředí, kde nebylo žádné světlo a hluk? Ono také potřebuje ticho a přítmí. Doposavad vyrůstalo ve zvláštních podmínkách. Speciální tekutinou stvořenou pro jeho pohodlí bylo chráněno před nárazy a změnami teploty. A nyní se v jediném okamžiku tento tichý, tmavý domov změní v nepřátelské prostředí. Jeho jemné tělíčko je vystaveno drsným kontaktům s tvrdými předměty a neomalení dospělí s ním hrubě manipulují.

Pravda, lidé v domě se příliš neodvažují dotýkat se nemluvněte, poněvadž je příliš křehké. Namísto toho je svěřují do rukou osoby s určitou odborností. Příliš často jsou to ale ruce, které se na tak jemný úkol vůbec nehodí. Nestačí držet dítě pevně, aby neupadlo. Je třeba ho držet také správně. Než zdravotní sestře svěří pacienta, učí ji, jak s ním řádně zacházet, jak ho obvazovat a aplikovat různé léčebné postupy, aniž by to způsobovalo bolest. Nic takového se ale v souvislosti s novorozeným dítětem neděje. Doktor s ním manipuluje bez zvláštních ohledů, a když dítě začne zoufale plakat, nikdo to nebere příliš vážně. Ti, kdo ho slyší, se jen spokojeně usmívají – tohle je řeč našeho dítěte. Pláč mu pomůže pročistit oči a naplnit plíce.

Hned jak se narodí, je dítě oblečeno. V dřívějších dobách bylo dokonce zabaleno do zavinovačky. Jeho drobné tělíčko, zvyklé na matčinu dělohu, bylo nataženo a zafixováno jako v sádrovém lůžku. Jenže dítě oblečení nepotřebuje, a to dokonce ani v prvním měsíci svého života. Abychom byli spravedliví, k určitému pokroku zde dochází. Pevné zavinovačky postupně mizí a uvolňují místo lehkým oblečkům. Pokud to tak půjde dál, tradiční novorozenecká garderoba nakonec zmizí a nebude jí žádná škoda.

Novorozeně by mělo zůstat nahé, tak jak je často znázorňováno ve výtvarném umění. Jelikož dosud žilo v matčině těle, má zřejmou potřebu tepla, ale toto teplo by mělo přicházet z jeho okolí, a ne z jeho oblečení, které ve skutečnosti teplo nedodává, jen zadržuje to, které si tělo samo vytvořilo. Podporu našeho názoru můžeme nalézt ve způsobu, jakým se zvířata starají o svá mláďata. I když mohou být zachumlána v chlupech nebo prachovém peří, matky se k nim tulí a zahřívají je svými těly.

Není účelné trvat tvrdošíjně na tom, že se s dětmi špatně zachází. Jsem si jista, že kdybych mohla mluvit s americkými rodiči, řekli by mi, jak moc jim jejich děti leží na srdci, a rodiče v Německu nebo Velké Británii by se také podivovali nad mou neinformovaností ohledně pokroku v péči o děti. Pokroku bylo určitě dosaženo. To vím z osobních zkušeností z mnoha zemí světa. Přesto však musím opakovat, že zatím nikde ve světě nepanuje dostatečné povědomí o tom, co novorozeně opravdu potřebuje. Jestliže pokrok spočívá v tom, že vidíme, co jsme dříve neviděli, a děláme, co jsme dříve považovali za zbytečné nebo nemožné, pak musíme přiznat, že i když bylo mnoho uděláno, je ještě více toho, co je potřeba udělat.

Zde bych se ráda dotkla jednoho bodu. Jakkoli milujeme své dítě, od prvního okamžiku jeho příchodu mezi nás jsme instinktivně ve střehu. S pudovou hamižností spěcháme, abychom chránili vše, co vlastníme, i když to třeba nemá žádnou skutečnou hodnotu. Od okamžiku narození dítěte je mysl dospělého ovládána jedinou myšlenkou: „Pozor, ať to dítě nic nezamaže a ať neotravuje. Hlídej a buď ve střehu!“

Věřím, že až lidé dětem lépe porozumí, naleznou také lepší způsoby, jak o ně pečovat. Nestačí novorozence chránit před nebezpečím. Je potřeba přijmout taková opatření, aby se mohl zdárně psychicky vyvíjet v souladu s okolním světem. Experimenty prokázaly potřebu těchto opatření a rodiče by o nich měli být informováni.

Bohatí rodiče i dnes poskytují svým dětem překrásné kolébky a kupují vzácné pentličky k jejich oblečení. Jenže s tímto přístupem bychom dospěli jen k tomu, že kdyby bylo stále ještě módní bičování, oni by bičovali karabáčem se zlatou rukojetí. Luxus tohoto druhu prozrazuje naprostou neznalost psychických potřeb dítěte. Rodinné bohatství by mělo sloužit zdárnému rozvoji dítěte, a ne zdůrazňování přepychu v jeho okolí. Mnohem důležitější než pentličky a vyřezávané kolébky je pro dítě místnost chráněná před hlukem z ulice, místnost, kde vládne klid a mír, a kde světlo a teplo může být ovládáno a přizpůsobováno jeho potřebám.

Péče by také měla být věnována zvedání dětí. To vyžaduje určitou dávku cviku a dovednosti. Novorozeně je velmi slabé. Během porodu prošlo stejně jako jeho matka smrtelným nebezpečím. Radost a uspokojení nad tím, že ho vidíme naživu, přináší bezděky úlevu a pocit, že nebezpečí je už navždy zažehnáno. To otupuje naši pozornost. Dítě má někdy takové potíže s dýcháním, že musí být zaveden přísun kyslíku přístrojem. Jindy může mít podlitiny nebo podkožní krvácení. Ale nepleťme si takové dítě s nemocným dospělým. Potřeby novorozeněte nejsou běžnými potřebami nemocného, ale někoho, kdo usiluje o fyzickou i psychickou adaptaci na nové a cizí prostředí.

Náš postoj k nově narozenému dítěti by neměl vyjadřovat soucit, ale spíše úctu k zázraku stvoření, k tomu, že se součástí našeho světa stala nová duchovní bytost.

Jednou jsem byla svědkem, jak novorozence, kterého sotva zachránili před udušením, prudce ponořili do vaničky s vodou stojící na zemi. Když ono dítě tak překotně spouštěli k zemi, otevřelo široce oči, natáhlo zděšeně své malinké ruce i nohy, zkrátka se leklo, jako by padalo. Byl to jeho první zážitek strachu.

Uvažování o způsobu, jakým se dítěte dotýkáme a jak jím pohybujeme, představa křehkosti citu, který by nás v tu chvíli měl inspirovat, v nás vyvolává obraz kněze před oltářem. Jeho ruce jsou očištěny, jeho pohyby naučené a cílené, jeho konání se odehrává v tichu a přítmí, jímž proniká pouze světlo zjemnělé barevnými skly oken chrámu. Nad tímto posvátným místem panuje pocit vznešenosti a naděje. Právě v takovém prostředí by se novorozeně mělo nacházet.

Když srovnáme péči poskytovanou dítěti s péčí poskytovanou jeho matce a zkusíme si představit, jak by se asi matka cítila, kdyby se role obrátily, vidíme jasně, jak chybně si počínáme. Matku necháváme v naprostém klidu, zatímco dítě bereme hned pryč, aby ji nerušilo. Přinášíme ho jen ke kojení. Oblékáme ho do hezkých šatečků a zdobíme pentličkami a přitom jím řádně třeseme. To vše je stejné, jako kdybychom nutili matku, aby hned po porodu vstala a oblékla se na oslavu.

Maria Montessori byla italská pedagožka, lékařka a filozofka. Vystudovala medicínu, filosofii a psychologii, zabývala se antropologií, biologií a pedagogikou. Po celý život nepřestávala studovat. V její práci se vzájemně ovlivňovala teorie a praxe.

Dítě je zvedáno z kolébky pěkně vysoko a zase pokládáno k matce. Nikoho samozřejmě ani nenapadne takto cvičit s ní. Tyto zvyky jsou ospravedlňovány tvrzením, že dítě ještě nic nevnímá a že necítí ani bolest, ani potěšení. Bylo by prý bláhové zacházet s novorozenětem s přílišnou péčí.

Ale co si potom myslet o péči věnované dospělým v bezvědomí nebo v nebezpečí smrti? Co cítí oni? Přesto uznáváme, že zacházení s nimi vyžaduje plné soustředění rozumu i citu. Způsob, jakým běžně zacházíme s novorozenci, se zkrátka nedá ospravedlnit.

První období lidského života ještě nebylo dostatečně prozkoumáno, ale přesto si stále jasněji uvědomujeme jeho důležitost. Těžkosti a strádání v prvních měsících existence mohou, jak už dnes víme, ovlivnit celkový směr budoucího vývoje jedince. A jestliže se v dítěti dají nalézt vlastnosti budoucího člověka, pak v něm také můžeme nalézt budoucí prosperitu celého lidského pokolení.

Novorozenému dítěti, které právě přestálo jednu z nejhorších osobních krizí lidského života, se věnuje příliš málo pozornosti. Když se mezi námi objeví, ani pořádně nevíme, jak ho přijmout. A to i přesto, že má v sobě moc vytvořit lepší svět, než je ten, ve kterém žijeme.

Slova, která čteme v prologu k Evangeliu svatého Jana, platí určitým způsobem i pro novorozeně: „Byl v světě … , ale svět ho nepoznal. Přišel k svým, ale jeho vlastní ho nepřijali.“

Podle knihy Tajuplné dětství kterou vydal Portál.