Perfekcionismus nebo pocit vlastní hodnoty

To je v současném hospodářském modelu cena za úspěch. Přizpůsobujeme se tomu, co se jakoby vyžaduje – často za cenu naší osobní identity. A tím trpí náš pocit vlastní hodnoty, který ukazuje, jak samy sebe vidíme a jak se hodnotíme. Pocit vlastní hodnoty se zvyšuje, když se cítíme cenné – pro sebe, svou rodinu a pro společnost. Dokážeme se smysluplně zařadit mezi ostatní a přispíváme ke společnému životu. Zpětná vazba od ostatních, upřímné poděkování, radost z naší přítomnosti a to, že nás ostatní berou takové, jaké jsme, působí na pocit vlastní hodnoty dospělých i dětí jako „hnojivo“. Sebedůvěra, tedy důvěra ve vlastní schopnosti, naopak pramení z prožitku dobře ohodnoceného výkonu. Ať už je to jednička z matematiky, nebo nejlepší palačinky.

„Výkonnostní společnost“, ve které žijeme, nás nutí být ještě lepšími, rychlejšími, dokonalejšími, čímž se dostáváme pod velký tlak, který si ovšem v konečném výsledku způsobujeme sami. Usilujeme o to, abychom jednoho dne byli „dost dobří“.

Perfekcionisti se snaží neudělat jedinou chybu a být ještě lepší než dobří. Kdo je tím sám postižený, jistě přesně ví, o čem mluvím, ale i ti, kteří nejsou perfekcionisté, mají pravděpodobně ve svém blízkém okolí někoho podobného. Perfekcionisti jsou přesvědčení, že nic nikdy není dost, že můžou vždycky udělat ještě o něco víc a dosáhnout ještě lepšího výsledku. Z toho vyplývá, že ani oni nejsou dost dobří, nejsou dost přesní, pozorní, korektní, milí, přátelští a kreativní. Snaží se docílit nejvyšší míry dokonalosti, která pro ně ovšem není dosažitelná, protože v jejich způsobu myšlení je vždy možné ještě přidat. Perfekcionisti se tedy hodně zabývají sami sebou, ovšem v ne příliš konstruktivním smyslu. Neustále si ukládají sebeoptimalizační úkoly, které však nikdy nemůžou vést k uspokojivému výsledku, protože jejich východiskem byl a vždy bude negativní obraz sebe sama.

Odkud toto záporné sebehodnocení pramení?

Děti potřebují, aby jim rodiče pozitivně zrcadlili jejich já, teprve pak se můžou vidět stejně pozitivně v obraze, který si o sobě samy tvoří. Z toho, jak s vámi v dětství mluvili, jak se k vám chovali, jak jste se v přítomnosti rodičů cítili, vyrostl váš pocit vlastní hodnoty. Pokud jste ve svých očích v mnoha ohledech nedostateční, skoro vždycky se k tomu váže nějaká příhoda, ve které vystupují lidé, od kterých jste toto negativní hodnocení slyšeli.

Stejně jako neexistují dokonalé matky ani dokonalí otcové, neexistují ani dokonalé děti. Protože perfektní dokonalost je zbytečná. Stačí, když přijmete samy sebe takové, jaké jste, se všemi silnými i slabými stránkami, zvláštnostmi i nedokonalostmi. Právě taková láska k sobě je totiž důležitým krokem na cestě k péči o sebe.

Čímž rozhodně nechci říct, že se máte hned zítra stát pupkem světa, protože jste ty největší, nejkrásnější a nejlepší ze všech. To by vás ani vaši rodinu nikam neposunulo. Naopak, způsobilo by to jen další problémy. Chci tím říct, že sebepéče začíná tím, že k sobě budete přistupovat přátelsky a s dobrými úmysly.

Každý máme své silné stránky i slabiny, zvláštnosti a způsoby chování, které můžou ostatní rozčilovat – nebo možná vůbec nejde o ostatní, ale jenom o nás? Co to vlastně je norma? Existují skutečně normální lidé? Normální je přece prostě to, co je pro nás běžné: Často je za normální považováno také to, co a jak dělá většina lidí. Ale co konkrétně to má společného s vámi? Chcete být normální, nebo šťastné? A proč by se to mělo navzájem vylučovat?

Podle knihy Máma v pohodě, kterou vydal Portál.

Linda Syllaba je psycholožka, koučka a systemická terapeutka působící ve Vídni. Zabývá se i pedagogikou a vztahovou psychologií podle Jespera Juula. Společně s Danielou Gaigg vytvářejí od roku 2016 podcasty a videa a pořádají semináře. V Portálu vyšla jejich kniha Výchova bez ponižování (2019).