Naše živé stříbro se srdcem ze zlata

Zkuste si představit tu nejidealističtější knížku o miminkách, která se Vám kdy dostala do ruky. Tak to byl náš Honzík - těhotenství i porod proběhly na jedničku s hvězdičkou, po narození Honza spal, když měl spát, pil, když měl pít, přibíral podle tabulek, nestonal, v kočárku byl spokojený, usmíval se na nás, měl takový moudrý kukuč... já si myslela, že bych takových Honzíku mohla mít i deset.

Osmnáct měsíců po Honzovi přišel na svět Matýsek. Myslím si, že Pan Bůh věděl, jakou práci mi dá být trpělivá, a tak mi dál právě Matýska, abych se v trpělivosti cvičila. Pavel říká, že mi dál Matthew že všech našich děti nejvíce zabrat. Myslí tím možná křečové žily, samotný porod, poporodní deprese a padání vlasů. Bylo toho ale mnohem víc. Matýsek od prvního dne málo spal. Takže jsem se nevyspala ani já a jako každý nevyspalý člověk jsem možná viděla věci černější než ve skutečnosti byly. Matýsek ale opravdu málo spal. A na druhé straně hodně jedl. Což by nebyl problém až na to, že jsem nejdůležitějším zdrojem jeho potravy byla já. Matýsek pil tak hltavě, že obyčejné první pití vyblinkal a kojili jsme na druhý pokus. Nekojila jsem 24 hodin denně prvních šest měsíců, ale skoro to tak vypadalo. Neuměl sám usnout, neuměl ani sám spát, nechtěl být ani někde sám položený nebo posazený během dne. Strávil na mé levé ruce a později na mé levé kyčli podstatnou část svých prvních dvou let života. Nikdy bych nevěřila, co všechno jde zvládnout v domácnosti jen jednou rukou! Pavel má svaly na pravé ruce větší díky tenisu, u mne zase vedla levá ruka díky Matýskovi....

Matthew byl a je neuvěřitelně živé dítě. A to nejen ve srovnání s klidným Honzíkem, ale i ve srovnání s běžnou populací. Kam on všude dokázal vylézt!! V deseti měsících nechodil, ale běhal. Honza měl najednou vedle sebe téměř rovnocenného bráchu - Matýsek se nebál houpaček a klouzaček a naučil Honzu nebát se taky....

Kdo má v naší rodině na svědomí nejvíce neplech? Matýsek. V roce se chodil šplouchat do záchodové mísy. Dříve jsem si myslela, že historky o dětech, které si hrají v záchodě jsou vymyšlené a nebo že to jsou příběhy nezodpovědných matek. Myslela jsem si to až do okamžiku, kdy jsem tam poprvé našla Matýska (a kde je poprvé, bude i podruhé a i potřetí...) Voda zkrátka byla a je pro Matýska jako magnet a v té době byla záchodová mísa jedna obrovská příležitost. V roce a půl vybíral hlínu z květináčů, sypal ji na jednobarevné béžové (!) koberce a nakládal ji svými buldozery. Ve dvou letech rozklepával vejce z ledničky do koše s čerstvě vypraným prádlem, o půl roku později ucpal v koupelně umývadlo toaletním papírem a roztočil kouhoutky naplno. Ve třech letech prokopl skleněnou výplň dveří, když mu bylo venku zima a chtěl rychle domů do tepla. Loňskou zimu se proměnil v psa; nepamatuji si už sice, kolik záplat jsem spotřebovala na prošoupaná kolena, ale dostačujícím důkazem jak kvalitní jeho štěkání může být je to, že náš soused byl přesvedčený, že jsme si opravdu pořídili psa. A co nám to dalo práce vysvětlit Matýskovi, že po probuzení se doma zdravíme: "Dobré ráno." a ne "Já mám hlad!!!" Pak tu bude dlouhá řada rozbitých věcí, kopce triček (rovnoměrně pokrytá cákanci bahna i jídla), vana přeplněná dinosaury, kam se ani voda nevejde a najdu ji tedy všechnu na podlaze...

Matýsek je i člověk, kvůli kterému se mi nejčastěji zastavilo srdce. Nevím, jestli to taky znáte, možná jsem expert na ztrácení dětí jen já... Mám na mysli takovou tu situaci, kdy jste v obchodě, dítě stojí vedle vás, vy potřebujete pět sekund na to, podívat se na cenu, a dítě je pryč! Dneska už bych byla zkušenější, teď už vím, že ze všeho nejdůležitější je se hned vrhnout na zem a prozkoumat nejbližší okolí z úrovně podlahy. Nečastěji se totiž stává, že dítě stojí metr od vás schované za věšáky s oblečením a vy poplašeně letíte oběhnout všechny východy z obchodu. Myslete si, že jsem nezodpovědná máma, ale já se fakt snažila! Zkrátka nejsem ani jasnovidec, abych dokázala předvídat, co se bude odehrávat v mozku mého dítěte v nejbližších minutách a nejsem ani chameleón, abych viděla i dozadu.

Pak mám na mysli takové ty příhody, kdy se sice nic moc nestalo, ale bojíte se domyslet, co kdyby... Mne dvouletý Matýsek proskočil oknem (v druhém patře), bylo to úplně nečekaně, zkrátka se rozeběhl, odrazil se z gauče, prorazil ochranou mřížku na okně a zůstal viset břichem na parapetu. Naštěstí se převážil na správnou stranu. Loni v létě mi vběhl pod auto (uviděl na protější straně ulice babičku). Vděčíme jen maximální pohotovosti řidiče, že se nic nestalo. V obou případech jsem byla od něj na dosah ruky, ale nebylo mi to nic platné. Vzpomínám si jen, že se mi pak šíleně třásla kolena, chtělo se mi brečet a chtěla jsem ho k sobě umačkat. Ve třetím případě jsem ho sice neměla na očích, ale jen jsem zkrátka věřila tomu, že čtyřletý kluk nemůže během několika minut udělat na zahradě moc velikou neplechu. Matýsek si postavil na verandě neuvěřitelnou pyramidu ze zahradního nábytku a nenapadlo ho nic lepšího, než se posadit na vršek.... Dopadlo to naštěstí taky dobře, Matýsek vyvázl bez zlomenin. A dokonce jsem byla schopna se i tomu zasmát - když jsem pak vyzvídala na Honzovi, proč mi nepřišel říci, co Matýsek dělá, odpověď byla: "Když ono to, maminko, bylo hrozně rychlé" (zatímco já myslela samotnou stavbu, Honza mluvil o tom pádu).

Na závěr výčtu všech těch trampot by asi patřil šťastný konec, něco v tom smyslu, že mám stejně Matýska nejraději. Což by byl nesmysl, každá máma má přece svoje děti stejně ráda. Šťastný konec bude vypadat úplně jinak. Matýsek je náš poklad. V pohádkách se tomu říká "mít zlaté srdce". Matýsek je ten, který mi jen tak pro nic za nic přiběhne říct, že mě má rád (sice to udělá tím způsobem, že mi bez varování skočí kolem krku (doslova!) a mně se podlomí kolena pod tou tíhou, ale to už k tomu patří. Matýsek je ten, který jako první začne hladit a utěšovat Terezku, když se rozpláče - sice v padesáti procentech bude Terezčin pláč způsobený právě tím, že do ní Matýsek vrazil, ale i to k Matýskovi patří, nedělá to úmyslně. Matýsek má dar nás všechny rozesmát, je to zkrátka komik (Pavel říká, že až budeme úplně finančně na dně, pošleme Matýska do Hollywoodu). Kolikrát nám cukají koutky, protože vůbec není výchovné se smát tomu, co Matýsek předvádí, ale je to zkrátka legrační.

Matýsek je ten, který nejvíc z naší rodiny oceňuje moje kuchařské umění - alespoň jednou týdně mě obejme a prohlásí, že to byla ta nejlepší večeře, jakou kdy měl. Matýsek má dar dívat se na všechno z té pozitivní stránky a trošku v tomhle ovlivňuje i Honzu (alespoň doufáme). Honza totiž bere život nesmírně vážně a sebemenší odchylka od jeho původního plánu je tragédie. Honza bude stavět stavbu z kostek, bude pečlivě vybírat, kam která přijde, a když se mu stavba zhroutí, zhroutí se i pro Honzu svět. Matýsek bude plácat kostky na sebe tak, jak mu přijdou pod ruku, a když celá stavba spadne, začne s nezmenšeným nadšením stavět novou. Život jde dál. Říkáme si s Pavlem, že Matýsek to bude mít v životě se svým přístupem mnohem jednodušši.

V dnešní době se hodně mluví o dětech s poruchou soustředit se (ADD). Nevím, jestli by se tam Matthew kvalifikoval, nikdy jsme ho na žádné vyšetření nebrali. Já sama jsem si kladla otázku, jak to bude s učením. Nejdříve nám trhal knížky. Nebylo to tím, že by se snažil je ničit, zkrátka jen obracel stránky hodně prudce. U předčítání téměř dělal stojky, nevydržel klidně sedět na klíně. Moje obavy byly ale zbytečné. Matýsek dokázal překvapivě dobře reprodukovat obsah toho, co slyšel. A krátce po čtvrtých narozeninách přečetl první knížku...

Matýsek neumí být záludný. Když je vzteklý, tak je vzteklý, když má radost, poznáte to na něm už z dálky. V tomhle možná zdědil víc genů po mne, zatímco Pavel s Honzou jsou diplomati a věci řeší s anglickým klidem, já mám chuť poskakovat, když mám radost, a upadám do hyperventilace, když mám vztek. Právě proto, že máme s Matýskem něco společného, pomohl mi dívat se trošku kriticky na sama sebe.

Když jsem přemýšlela o námětu na tenhle článek, říkala jsem si, jestli má vůbec pro někoho význam. A taky jestli to jednou Matýskovi nebude vadit, co jsem o něm napsala. A po dlouhém uvažování můžu říct, že bych ani slovo nebrala zpět. Určitě nejsme sami, kdo má doma "raráška neposedu". Takže jestli jste teď někdo v podobně situaci jako my byli před několika lety - nezoufejte, bude lip!!! U dvouletého dítě není snadné rozlišit kdy zlobí a kdy je jen "živé" (ve smyslu - překypující energii). Dneska ale vím, že "živé dítě" a "zlobivé dítě" opravdu nejsou synonyma.

A co se týká Matýska - má vyprávění o sobě moc rád. Často se ke mne přitulí a ptá se na to, co jako malý legračního prováděl. Pochopitelně že chce slyšte právě ty neplechy, protože ony jsou s odstupem času ty nejlepší.

A na úplný konec bude patřit ještě jeden důvod, proč mu vždycky všechno odpustím. Má úplně stejně čokoládové oči, které se tak krásné umí smát, jako jsou ty, do kterých jsem už téměř deset let zamilovaná...