Začít spolu - program pro školu a rodinu

Pro potřeby středoevropských porevolučních poměrů prošel rozsáhlou úpravou a byl nejprve experimentálně (1994) a posléze řádně (1997) povolen ministerstvem školství. Přinesl do českých škol, ať už mateřských či základních, prvky, které tehdy ve školách moc chyběly, mj. integrované učení, herní tematická centra dovedností a znalostí, toleranci k odlišnostem i nový přístup k dítěti, které není podřízeným, ale rovnocenným partnerem, a současně větší důraz na odpovědnost, která po každé lidské volbě následuje. Smyslem je, aby každé dítě dostalo šanci na základě svých možností a schopností, nikoli však bezbřehou volnost.

Začít spolu pro MŠ

Paní Ludmila Švejdová je lektorku programu Začít spolu pro mateřské školy. Když počátkem 90. let vedla do školky svou čtvrtou dceru, byla jedním z rodičů, kteří si to představovali trochu jinak. Stala se tedy členem rodičovské rady, později koordinátorkou školky pro styk s rodinami a rozhodla se doplnit si vzdělání lektorskými dovednostmi při Nadaci OSF, aby mohla své zkušenosti předávat dál. Poznala řadu mateřských škol, tradičních i těch, které zvolily nové postupy. Jaké vidí největší rozdíly z pohledu rodičů? „Velký rozdíl je ve formě přijetí dítěte i jeho doprovodu už první den školy. Personál vítá jak děcko, tak vás jako rodiče a zve vás dovnitř. Už první den se zboří obvyklá bariéra typu „Z hygienických důvodů vstup zakázán“ či „Jen pro personál“ ap. Posadíte se s děckem do ranního kroužku, držíte ho za ruku stejně jako paní učitelka. A od té doby můžete být součástí dění ve školce kdykoli – budete-li vy chtít. Dobrovolnost je moc důležitá další zásada. Některé maminky se pak mohou stát asistentkami ve třídách. Ale jak říkám, už to, že první den poznáte, jak samozřejmě přistupuje personál k vaší účasti, vytvoří atmosféru pro příští spolupráci.

I učitel nabízí v Začít spolu ze sebe mnohem víc, ale jde-li mu opravdu o děti, už druhý den se mu investice vrací. Navíc rodiče nepřicházejí do nijak neznámého prostředí. Většina z nich přijala už na jaře pozvání na rodičovský workshop, kde jednak vyslechnou odborný výklad o zásadách projektu a jednak takový zkrácený den prožijí, aby se dokázali lépe rozhodnout, zda volí to, co je pro jejich dítě nejlepší. Také první schůzka bývá ještě před prázdninami a v srpnu dostane každá rodina písemné pozvání. Dítě je přece rodičů. Tak to je a rodiče mají právo si to myslet. Škola pro ně nemá být netečný prostor, kam přijdou 3x za rok jako do cizí instituce. Samozřejmě v tom velký díl hraje i osobnost ředitele či učitele.

Jedni z prvních

Mateřská škola Studánka v Praze 12 byla jednou z mála školek, kde program přijali už v roce 1994. I způsob je trošku netradiční – přijetí projektu stejně jako vznik školky iniciovala skupina rodičů. Šlo jim tehdy o to, aby mohli být při výchově svých dětí. Ano svých dětí – odmítli prostě dosavadní praxi, kdy malé děcko musím odevzdat ve dveřích školy a do všeho dalšího už je lépe se moc nevměšovat. Ve Studánce se to podařilo a řada dětí i jejich rodičů pak automaticky vyhledávala navazující školy; u nás v Modřanech například projekt přijala i Základní škola v Angelovově ulici.

První generaci rodičů hodně pomohla jmenovaná nadace. Proběhla celá škála kurzů, návštěv a instruktáží. To je jistě drahá věc, nicméně zřejmě se společensky vyplatí, protože další roky už si studánkovští rodiče dokázali předat zkušenosti sami a formy jejich práce se stále rozšiřují. Nejprve se velkým dílem podíleli na založení školky, včetně získání, úpravy a vybavení objektu. Ti, kteří mají chuť a i další možnosti jim to dovolují, se mohou stát členy rady zmíněného občanského sdružení či jejími blízkými spolupracovníky. Na velmi neformálních schůzkách s personálem školky domlouvají další počínání, řeší aktuální problémy. Kromě vlastní spolupráce se školkou také třeba vydávají svůj časopis, dále se vzdělávají, učí se orientovat se v neziskovém sektoru, získávají granty a ti zkušenější se snaží být ve školce téměř každý den, aby mohli oslovovat nové rodiče a představovat jim osobně možnosti příští angažovanosti.

Osobní přístup

Právě tento osobní přístup je podle mého názoru základem jejich dosavadního úspěchu. Jejich funkce se totiž zbavují formálního nádechu, jak je často známe z obvyklých SRPŠ. Vznikají rodinná přátelství lidí, kteří by se jinak neseznámili, a především se tu realizuje přirozená touha ovlivňovat věci, v jejichž centru jsem také já nebo moji blízcí, a současně se nabízí platforma, jak se s vírou v občanskou společnost uplatnit tak, abych na to nebyl sám. Tak pomalu přerostly obvyklé starosti o školku do působení občanského sdružení i mimo školních zařízení. Prvním projektem studánkovských bylo založení mateřského centra Klub Balonek. Dnes už dobře třetí generace rodičů z Kamýku pořádá akce pro veřejnost, ať už to byla výstava z dobových materiálů o starých Modřanech, mikulášské průvody rodičů s dětmi Prahou 12, sportovní dny, výtvarné dílny se studenty AVU, výlety...

Samozřejmě, že se nejedná o nějakou idylickou shodu. Rozdíl je v tom, že i velmi rozdílná stanoviska dáme najevo. Proč je to důležité? Konfrontační postoje mezi školou a rodiči existují všude. Mlčení o nich ve vzájemné komunikaci nepřispívá však ničemu, jen je dovoluje prohlubovat a jejich věcnou podstatu zkreslovat a komolit. Atmosféra, kdy máte možnost něco takového vyslovit bez obav z dopadu na dítě či na vztah mezi školou a rodinami, už sama v sobě nese potenciál k řešení, nehledě na to, že vyslovený problém náhle jakoby ztratil tajemné ostří a je prostě problémem, jako každý jiný. Právě proto je moc důležité, že se pedagog či ředitel s rodiči nevidí anonymně třikrát do roka, ale že je osobně zná a ví, že už spolu mnohé dojednali ku prospěchu věci. Pamatuji si živě ze své učitelské praxe, jak se ve špatně osvětlené školení jídelně jednou za 5 let přihlásil rodič XY s nějakou výtkou. I kdyby to byla stoprocentní pravda jako stoprocentní lež, obvykle jediným výsledkem bylo, že o jeho dítěti až do konce školní docházky každý ze sboru věděl, že „to je ten, co jeho táta tenkrát na schůzi řekl, že...“ To nepochybně odpadá už prostou změnou podmínek: ve chvíli, kdy si vytvoříte možnost být s rodiči a naopak rodiče s učitelem v kontaktu častěji a osobněji.

Dnes jsou Církevní mateřská škola Studánka i státní Základní škola Angelovova několik let tréninkovými centry a modelovými školami, kde se zájemci z celé republiky mohou programu Začít spolu učit. Odborné zázemí zajišťuje pětičlenný tým specialistů z Otevřené společnosti, kterou nadace pro tyto účely zřídila. Zanedlouho by měly být publikovány výsledky tříletého, longitudinálního výzkumu, do nějž tým psychologů zahrnul stovky dětí z České republiky, které prošly jak klasickou školou, tak projektem Začít spolu.

Jistěže je potřeba – a je to taky docela dřina – získat podporu míst shora. Domnívám se ale, že dokud bude učitel nejraději vidět své žáky nevyčnívající z pravidelného rozestavení školních lavic a rodiči bude nejvíce vyhovovat, že má kam své dítě odložit na celý den bez ohledu na obsah toho, co se za dveřmi školy děje, nic se v našem školství nezmění. V tom je náš rodičovský potenciál. Proto se mi líbí, že je diskuse nazvána právě tak, jak je: Výzva pro deset milionů.