Kde má žít dítě, když je máma ve věznici?

Pořad na toto téma vznikl proto, že v návrhu nového zákona o výkonu trestu, který bude v květnu projednávat Parlament ČR, je v oddíle 4, § 66 s názvem Výkon trestu u matek nezletilých dětí uvedeno: „V případech hodných zvláštního zřetele, jestliže takový postup umožňují podmínky ve věznici a osobnostní předpoklady odsouzené ženy, může být odsouzené ženě na její žádost povoleno, aby ve výkonu trestu měla u sebe a starala se o své dítě zpravidla do tří let jeho věku, pokud takové dítě nebylo soudem svěřeno do výchovy jiné osoby.(...)“

Tento návrh mne zaujal, protože by znamenal další krok v ochraně práv dětí, ale nelíbila se mi představa, že by dítě v době, kdy se vytváří jeho osobnost, mělo žít v prostředí věznice.

Během práce na scénáři jsem ale pochopila, že uskutečňování tohoto paragrafu lze již nyní realizovat ve věznici v Praze-Řepích, a že by bylo dobré, kdyby tato myšlenka byla uzákoněna. Je jasné, že by se týkala jen několika případů ročně a zatím asi jen v řepské věznici. Jen málo matek by ale splňovalo podmínky zákona. V řadě případů odsouzených žen bylo jejich dítě soudně svěřeno do výchovy jiné osoby. A to právě proto, že se odsouzené ženy nechovaly jako řádné matky a dítě jim muselo být odebráno.

V mnoha případech se o dítě ženy ve výkonu trestu stará sestra, matka, manžel. Často má taková žena děti větší, nebo má více dětí, pro které by ztráta široké rodiny nebyla správná. Na to navrhovaný zákon pamatuje a ke konečnému rozhodnutí je nutný souhlas dětského lékaře, klinického psychologa a orgánu sociálně právní ochrany dětí z místa bydliště dítěte. V návrhu je i podmínka umožnit pravidelné návštěvy dítěte ve věznici všem uvedeným odborníkům. Návrh ani důvodová zpráva ovšem neříká, že délka trestu matky by neměla přesáhnout dobu tří let, aby dítě ve třech letech nemuselo matku opustit. To považuji za chybu v předloze nejen já, ale i ženy ve výkonu trestu, s nimiž jsem mluvila.

Matka – dítě

Když jsem to všechno promýšlela spolu s ředitelkami a pracovnicemi věznic, pochopila jsme, že tento zákon ochrání vztah dítě – matka především v případech mladých matek, které se do vězení dostaly za lehčí trestnou činnost, za činnost z nedbalosti, často provedenou v době nezletilosti nebo těsně po dovršení osmnáctého roku.

V době natáčení pořadu byla ve věznici v Řepích mladá matka, která spáchala trestný čin jako šestnáctiletá a trest nastoupila do trestnice pro nezletilé už jako těhotná. V osmém měsíci těhotenství byla podmínečně propuštěna, žila v rodině svého druha, porodila holčičku a zažádala o ni. Dítě jí nebylo vydáno, protože musela nastoupit zpět do vězení a dítě zůstalo v kojeneckém ústavu.

Protože matka o dítě projevovala zájem, nemohlo být dáno do osvojení a po celou dobu matčina trestu musí žít v ústavu. Shodou okolností jsme pro cyklus Co je to „doma“? natočili portrét tohoto kojeneckého ústavu v době, kdy holčička byla malé miminko. Záběr na ni je velmi krátký, ale i na základě toho je možné porovnat, jak za tu dobu dítě vyrostlo. Holčička je zdravá, běhá, ale nemluví. Je na ní vidět opoždění, jako na všech dětech, které vyrůstají v ústavech.

Matka holčičky se nechtěla ukázat na obrazovce, protože brzy z věznice odejde a chce začít nový život. Proto diváci neviděli a neslyšeli její pláč, když poprvé po odchodu z porodnice uviděla svoji dcerku na našem záznamu. Nevím, jestli je její přečin větším prohřeškem než skutečnost, že dítě nemá od narození mámu, a že mladistvá maminka nepoznala radost ze společného života s dítětem. Nevím ani, zda by se tato dívka, která vyrůstala v dětských domovech, dokázala o dítě starat. Velká část těchto mladých maminek totiž neprožila normální dětství. Většinou vyrůstaly v nefunkčních rodinách a dětských domovech.

Zákon, který by umožnil takovým matkám, aby se naučily vychovávat své dítě – byť ve vězení – by byl pozitivní. Ve věznici, jako je ta v Řepích, by byl zaručen dohled i pomoc matkám při výchově k mateřství. Budova je spojena s nemocnicí sv. Karla Boromejského, což je nestátní zařízení pro staré a nemocné lidi. Padesát žen ve výkonu trestu tady pracuje – některé jako sanitářky a především jako pomocné pracovnice. Dostávají plat a pobyt ve vězení si řádně platí. Z platu splácejí i dluhy. Od řádových sester, ale i od civilních zaměstnanců se učí vztahu ke stařečkům a stařenkám. Mnohé, které se v civilním životě práci bránily, ji tady spolehlivě vykonávají.

Kde a jak „napravovat“?

V dobách minulých jsme vězení nazývali nápravnými ústavy. Kdo se ale může napravit ve vězení, jakým je dodnes např. pardubická věznice? Obrovský areál, stovky žen. Ložnice s deseti, dvanácti lůžky, málo práce a přebytek volného času tráveného společně na pokojích. Starší a zkušenější vězeňkyně mají samozřejmě vliv na ty mladší, recidivistky na prvotrestané. Tady by žádné dítě žít nemělo, i když by si to některé vězněné matky dokázaly představit a dokonce si myslí, že by přítomnost dítěte mohla zlepšit vztahy mezi ženami ve výkonu trestu. Muselo by se však vytvořit mimo areál věznice jiné zařízení. Na to v současné době nejsou finanční prostředky a zřejmě ani politická vůle, ani podpora veřejnosti.

Téma tohoto dílu Co je to „doma“? bylo nesmírně složité a v určené vysílací délce devatenácti minut je nešlo v plné šíři postihnout. Ale mělo by přispět k zamyšlení nad humanizací vězeňství, nad vztahem matka – dítě, i když je matka ženou ve výkonu trestu.