| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Na konci a na začátku

 Celkem 54 názorů.
 1.3Magráta13 


Veroniko, 

(7.4.2009 8:22:40)
určitě je normální takhle pochybovat. Naopak, pokud byste o tak závažném rozhodnutí nepochybovali, byla by to spíš známka jisté naivity a toho, že do toho jdete po hlavě.
Určitě absolvujete testy a přípravu, kde bude na tyhle pochyby a otázky prostor.
Držím vám palce, ať se vytouženého miminka dočkáte.

Kamarádka byla s manželem v úplně stejné situaci jako vy. také se rozhodli pro adopci, a když už bylo adopčátko na spadnutí, tak kamarádka otěhotněla naprosto neplánovaně. Nyní mají 6 letou bio holčičku a k ní později přibyl dnes už 3 letý adoptivní bráška.
 Insula 


Re: Veroniko, 

(7.4.2009 9:42:20)
Naši kamarádi zase opačně. Adoptovali asi půl roční holčičku a za pár měsíců k ní naprosto přirozeně přišla holčička biologická. Jsou šťastná rodina. ~R^
 Alena 
  • 

Adopce 

(7.4.2009 8:57:32)
Známá si před pár lety taky adoptovala dítě. Jednalo se tehdy o dvou a půl letou holčičku. Každý ví, že je adoptovaná. I ona, protože už byla dost velká a přecejenom děti už mají v tomto věku nějakou paměť a věděla, že předtím bydlela v dětském domově. Dělá jim samou radost. Teď je ji 7 let. Ta známá měla zažádáno už dávno, a taky pak i přirozeně otěhotněla. Její kluk má teď 10 let.
 Zuzuk 


neboj může se stát i toto... 

(7.4.2009 9:23:18)
znám dva případy teta a známá obě na tom byly stejně, jedna adoptovala a do roka porodila vlastní dítko, druhá adoptovala a do 3 let vozila svoje vlastní také.
Obě to vzdaly, a tím vlastně se to asi povedlo. Neklesej na mysli, ono adoptované dítko ti může donést tížený klid a vysněné potomky:-) držím pěstičky
 helena + veverčátka 


Známá má podobnou zkušenost 

(7.4.2009 9:40:18)
Když postavili, tak už jim chybělo jen mimi. Nedařilo se ani po umělém oplodnění. Nakonec adoptovali holčičku a teď mají dva kluky rychle po sobě a přemýšlí o čtvrtém, takže buďte v poho. "Svou" holčičku milují snad ještě více, protože jim vlastně přinesla ty vytoužené děti a nezdá se, že by měla jiné zacházení než ti dva mladší. Je to nádhera. Ona je sluníčko a mezi těmi klučíky prostě září. Přála bych jim ještě jednoho kluka, ať jí zůstane to obdivované prvenství holčičky. ;-) Jim je to (jak jinak po takové zkušenosti) jedno, jestli to bude holčička či klučík. Hlavně když budou pohodová rodinka.
Držím pěsti.
 Ivona,Klára 6,Tereza 2.5 
  • 

Přání 

(7.4.2009 9:59:55)
přejeme vám ať se vám váš sen brzy vyplní,uvahama jestli to zvládneme,bych se netrápila,s dětmi to přijde určitě samo
 zuni 


mají to lehčí 

(7.4.2009 10:09:23)
taky mám pocit, že bio-rodiče to mají lehčí. Kdybych otěhotněla, všechno to "přijde samo", ale co se adopce týče, mám trochu strach.
Dítě chceme už nějaký ten rok, to je bez debat, ale když pomyslím na adopci, tak "je mi přece teprv 23"...
 Irenea 
  • 

Re: mají to lehčí 

(7.4.2009 16:11:39)
Také si myslím, že to mají lehčí. Z mého nynějšího pohledu hlavně proto:
Každé dítě občas zlobí, prochází obdobím, kdy se vzteká, neposlouchá, je drzé, dělá opak toho, co po něm rodiče chtějí. Já jako biologický rodič to vnímám jako něco, co se zkrátka stává, nedělám z toho tragédii, moje mateřská láska je asi tak silná, že to vše vidím přes nějaké růžové brýle (je to přece moje sladká hodná holčička a tohle ji určitě brzy přejde). Ty třeba takové růžové brýle mít nebudeš a až se tvé adoptivní dítě začne pořádně vztekat a být problémové, bude se tě to osobně dotýkat a budeš si klást otázku: proč mi to dělá? Pak si musíš říct: dělá to proto, že to dělá každé dítě, není to nic namířeného proti mě osobně!!! A to je někdy asi těžké. Samozřejmě s adopcí souvisí i mnoho dalších problémů a těžkostí, ale ze své zkušenosti s mateřstvím ti musím říct - vyplatí se to a mít dítě je to nejkrásnější a nejsilnější, co může žena zažít. Já jsem strašně moc vděčná za své dvě děti a nedokážu už si ani vzpomenout, co pro mě dříve bylo důležité, když jsem je neměla. Strašně moc ti držím palce a neboj se, zvládneš to. Navíc ten pocit, že jsi nějakému malému dítěti pomohla a dopřála mu zažít teplo domova, to musí být úžasné.
 Lenca_85 
  • 

Re: mají to lehčí 

(21.4.2009 12:16:23)
Mě je taky "teprv" 23, ale o dítě se snažíme přes tři roky a taky pořád nic. Jenže my zatím nic víc nezkoušeli, necháváme to zatím tak, ale stejně začínám mít pocit, že není na co čekat. Všechno se táhne strašně dlouho.
 Betina 


adopce 

(7.4.2009 10:10:26)
no já docela vím o čem píšeš - připadá ti to všechno divný,
prošla jsem tím
divný je, říct si jaké dítě chceš, vybrat si pohlaví atd.,
čekací doba - to víš je to úředničina a nějak to musí být všechno pojmenované, to je jen ta omáčka
to hlavní je, abyste si uvědomili, že to není jen uspokojení vaší potřeby, abyste byli rodina
zkus o tom taky přemýšlet z tý druhý strany - bereš si človíčka, kterého někdo z nějakého důvodu nechtěl, může a často je tam problematický původ (často bývá otec neznámý, stres a kdovíco
v průběhu těhotenství) atd. atd., genetické vybavení, které je do určité míry dané
ve stručnosti - je těžké přijmout toho človíčka takového, jaký je, nemít na něj přehnaná očekávání, počítat s tím, že některé věci nemusí jít hladce, může mít problémy ve škole atd.(to ti zatím může připadat jako daleká budoucnost, ale ono to strašně rychle uteče), pokud ale tohle budeš mít na zřeteli a dáš tomu mrňouskovi zázemí, pohodu, a hlavně cit, tak vážně budete
šťastná rodinka, o tom jsem přesvědčená
v tom je tenhle typ rodičovství možná těžší než si přinést miminko domů z porodnice
jsem jinak předvědčená, že testy projdete, není to nic strašného
a co se týká obav, jestli budete mít mrňouska dost rádi - to přijde úplně přirozeně samo, bude to přece malé dítě a ti jsou všichni originály a umí tak nějak přirozeně vzít za srdce

 Jana Martinová 


Re: adopce 

(7.4.2009 10:18:35)
Modlím se za Vás, abyste se vydali správnou cestou a všichni byli spokojení.
Jana
 Gladya, bývalá dasa, 


Re: adopce 

(7.4.2009 11:40:38)
mám adoptované dítě a chtěla jsem napsat něco podobného. Takhle nezbývá než dodat jedno naprosto SOUHLASím :-)
 maja 
  • 

Re: adopce 

(7.4.2009 23:47:05)
My jsme rodiče 3 adoptivních dětí. Nelitujeme a nikdy jsme nelitovali. Pokud dítě opravdu chcete ...jděte do toho... Život bez dětí by pro mě osobně nebyl plnohodnotný.Zkuste se podívat na www.adopce.com , tam probíhá diskuze čekatelů, adoptivních rodičů, pěstounů atd. Najdete tam spoustu již reálných starostí a radostí s dětmi i vše ( téměř vše) ohledně procesu adopce jako takové. A úřadů se nebojte. Pro dítě musí i "rodička" něco vydržet tak vy ty úřady taky vydržíte. Taková hrůza jak se traduje to není.
 Gladya, bývalá dasa, 


znám 

(7.4.2009 11:34:35)
Já mám vlastně štěstí v neštěstí, o tom, že pro mě bude hodně těžké až nemožné otěhotnět jsem věděla někdy od 16 let, tedy dřív než jsem o mateřství skutečně začala uvažovat.
Zkrátím to, máme adoptovaného syna (10 let), a stojí to za to. Když budeš chtít pokecat, ozvi se
A pokud se pro adopci rozhodnete, moc dlouho neváhejte, nějakou dobu to trvá.
 Mata_ 


pochyby 

(7.4.2009 11:38:57)
Přijde mi naprosto normální klást si otázky a pochybovat. Ona biologická matka je na tom často stejně. Některé otázky jsou dokonce totožné. Důležité je, že chcete dítko, kterému dáte domov, mámu a tátu. Postaráte se o tvorečka, kterému chybí rodina, láska, zastání. I když při tom naděláte spoustu chyb, bude mu u vás mnohem lépe než v domově. A chyby děláme neustále všichni. Pochybováním a přemýšlením se jim jen snažíme vyhnout. Víc pro rodinné štěstí ani udělat nemůžete.
 Petr 
  • 

Jak uspesne splodit dite 

(7.4.2009 11:47:16)
Nejefektivnejsi zpusob, jak zvysit pravdepodobnost zplozeni vlastniho ditete je zlepsit kvalitu spermii. Neni nic efektivnejsiho, nez (samozrejme krome zdraveho zpusobu zivota apod) brat Profertil nebo Arginmax (Profertil je lepsi, ale taky mnohem drazsi) v kombinaci s Macou (Maca je zelenina z Peru prirodni cestou zvysujici testosteron a tim i plodnost muze). My jsme nemohli otehotnet dva roky a po tom, co jsem bral Profertil s vysokou davkou Macy (2xpul cajove lzicky denne) pritelkyne otehotnela za 3 mesice.
 marulinka 


jak dlouho se čeká na adopci? 

(7.4.2009 12:12:17)
Moji známí čekají už 7 let na adopci, je to možné? Rómka taky nechtějí.
 maja 
  • 

Re: jak dlouho se čeká na adopci? 

(7.4.2009 23:54:24)
Možné je všechno...ale 7 let mi příjde hodně. Záleží na kraji , ve kterém bydlíte, na požadavcích na dítě ( jaké dítě si představujete..když to zbagatelizuji tak na malého blonďatého génia můžete čekat věčně. Záleží na tom, co jste jako rodiče schopni zvládnout...pro ilustraci ...lehčí nemoci( léčitelné), dítě např.drogově závislé matky, alkoholiků, etnikum. V našem kraji je prům .čekací doba na děti , o které stojí nejvíce žadatelů tak 2-3 roky.
 Dalila 
  • 

Darovanou spermií??? 

(7.4.2009 12:34:35)
Moc se v tohle nevyznám, ale není možné nechat se oplodnit darovanou spermií, aby to mimi bylo aspoň napůl vaše? Vím, že zdravotní problém u vaše manžela není, ale to snad nemusí být překážka, nebo ano?
 Dobra1 


Re: Darovanou spermií??? 

(7.4.2009 15:55:17)
Vis, ono kdyz se nedri IVF a oba partneri jsou zdravi, tak to obvykle neni spermiema,ale tim, ze se vyvoj embrya po nejake dobe sam zvrhne, pak je to problem vajicka, ktere by muselo byt darovane, anebo je problem s uhnizdenim v deloze, pak nepomuze nic, aspon podle soucasnych medicinskych znalosti.
 Jana 
  • 

A co pestounska pece? 

(7.4.2009 12:35:44)
Neslo by to lip a snadneji?
Rodina tak budete, dite nebo deti Vas stejne budou milovat tak, jak si to zaslouzite....
Diteti muzu rict: chteli jsme prave tebe, protoze TE milujeme takovy, jaky jsi...
Ja bych zvazila...
 Alena 
  • 

Re: A co pestounska pece? 

(7.4.2009 13:02:16)
Pěstounská péče není tak jednoduchá, jak se zdá. Biologičtí rodiče si můžou vzít své dítě kdykoliv zpátky a pěstounům tak zůstanou oči pro pláč. Spíš bych šla do té adopce.
 Jana 
  • 

Moooment! 

(7.4.2009 13:40:27)
Biologicti rodice si nemuzou vzit dite kdykoliv zpet, jde o vytvorene socialni a citove vazby a dobro ditete!
Ne jak si ti "biologicti" rodice vzpomenou!
 maja 
  • 

Re: Moooment! 

(8.4.2009 0:06:23)
No to se ale pleteš. V případě pěstounské péče jsou biologičtí rodiče stále a neměnně rodiči dítěte a ty se jim defakto o něj jen staráš. Takže pokud si bio rodiče vytvoří takové podmínky ( např. bytové, finanční atd a prokáží , že se třeba vzpamatovali z nějaké závislosti pokud je to jejich případ)aby se mohli o své děti starat, tak podají k soudu žádost o navrácení děcek a ty je musíš vrátit . Otázka je , kolikrát se tak skutečně stane v realitě všedního života. Většinou děti , u kterých je šance na návrat domů , jsou v dětském domově a do pěstounky se dávají ty děti, u kterých jsou šance malé. S pěstounkou musí bio rodiče souhlasit ( pokud tedy nejsou zbaveni rodičovských práv), bio rodiče vědí kde dítě je, mohou ho kdykoli po dohodě na smluveném místě naštívit atd. Jsou stále jeho zákonnými zástupci, takže za dítě rozhodují v závažných situacích...např.pas, škola,operace apod. Dítě ve většině nemá tvoje příjmení.
Adopce je něco jiného . Při adopci mezi tebou a dítětem vzniká stav stejný jako kdybysi dítě porodila...má tvé jméno, dědí po tobě atd. Prostě jako tvoje bio dítě. Tam samozřejmě bio rodiče nemají již žádná práva ( tím , že podepsali souhlas s osvojením=adopcí nebo byli zbaveni rod.práv se svých práv vzdali či jim byla odebrána).
Jak vidíš není to taková sranda. Do pěstounky proto jdou lidé , kteří jsou schopni účast bio rodičů unést( např. již mají své děti a vezmou si k nim ještě jedno , dvě , x) . Mnohem více proto lidé, kteří nemohou mít děti, uvažují o adopci.
 Marunova 


Přesně stejný průběh ! 

(7.4.2009 12:55:56)
Přesně se v tvém článku vydím. Když začnu u adopce, bála jsem se jako ty, ale věřila jsem si, že všechny testy projdeme, jsme přece inteligentní, normální a v hlavě a v životě to máme srovnané. Všechny testy jsme v pohodě prošli a čekali jsme, ale také jsme zkoušeli umělé oplodnění - první pokus nevyšel. A v té době kolegyně z práce přišla do práce s právě adoptovaným chlapečkem a byl úžasný a ona neskonale šťastná. Najednou jsem přestala myslet na dělání dětí, opravdu a strašně jsem se začala těšit na adopťátko. Ještě jsme měli naplánovaný transfér 2 zmražených embrií, tak jsme si řekli, že to podstoupíme a pak si dáme pauzu od všech injekcí, prášků, vyšetření ..... a už to necháme osudu a třeba bude to adopťátko. Když jsem si šli pro ty 2 zmražená embrya, tak jsme se dozvěděli, že se při rozmražování rozpadla (prý se to vyjímečně může stát, tak nám se to stalo rovnou u obou), šok to byl naprosto nepopsatelný, ale jelikož už jsme si to v sobě srovnali, tak jsme své snažení už zaměřili na adopci. Ale ještě větší šok přišel, když jsem za cca 3 týdny nedostala měsíčky. Terezka totiž už byla 5 dní v bříšku, když jsme si jeli pro ty 2 zmražená embrya!!!! Tím chci říct, že jsem své myšlenky začala směřovat né na vlastního potomka, ale na adopťátko a to urputné snažení se a přesně nalinkováno, tak jak to má v životě probíhat jsem přehodnotila a mé tělo mi dovolilo otěhotnět. Takže celkové snažení o dítě trvalo 3 roky a 4 měsíce a když jsem byla ve čtvrtém měsíci těhotenství, tak mi volali, že si můžeme přijet pro adopťátko (ani ne rok po ukončení testů pro adopci). Adopťátko nakonec nemáme (ikdyž jsem to také hodně těžce nesla, ale přenechali jsme ho jiným hodným lidem, kterým se nadařilo otěhotnět - ale to už je jiná kapitola ......). A teď máme holky 2 a ta druhá se povedla na druhý pokus umělého oplodnění - z jednoho zmraženého embrya. Všechno bude dobré, věř si !!!
 Tizi 
  • 

Re: Přesně stejný průběh ! 

(7.4.2009 13:54:23)
Pokud jste oba zdraví, otěhnotnět můžeš kdykoli. Teta se strýcem čekali na první dítě 6 let (povedlo se přirozeným způsobem) A do dalších 2 let měli i druhé. Takže nikdy nevíš :-)
 maja 
  • 

Re: Přesně stejný průběh ! 

(8.4.2009 0:18:45)
Nechci malovat čerta na zeď, ale je spousta párů co čekali na zázrak a zázrak nikde . Znám několik rodin s ado dětmi a nikde se žádné vlastní mimčo nevyskytuje ( myslím tím po adopci, že se člověk uklidní a pak hned šup a máme dítě). Já se k tomu stavím takhle: chci dítě ( děti) , nejde to přirozeně ani po všech možných obštrukcích, jsem rozhodnutá pro adopci, jdu do ní, a pak budu mile překvapená, když přinese uklidnění a bio robě. Ale rozhodně s tím tedy nepočítejte jako s hotovkou.
 Lída+2 


Jako by to bylo včera... 

(7.4.2009 15:17:01)
JAko by jsi zčásti popisovala mojí situaci v roce 1994....
přesně stejný nápady....
Akorát nám se nakonec dítko povedlo a dneska mu je skoro 10,5roku a je neuvěřitelně drzé....

 Kačislava 


Máme dvě adopčata 

(7.4.2009 16:42:13)
Můj příspěvek je asi z jiného soudku, než u ostatních diskutujících. Je mi 42, manželovi 48 a máme dva adoptované sourozence, 6 a 7 let. Když k nám přišli, byly jim 2 a 3 roky, teď jsme měli 4. výročí společného života. Milujeme je tak, jak jen rodiče mohou milovat děti, na to, že se nám nenarodili, už dávno nemyslíme (děti to samozřejmě vědí, občas nás navštíví "tety", co je měly na starosti v ústavu). U syna řešíme logopedické problémy, protože byl hodně zanedbaný, ale jiné starosti vlastně nemáme. Oba nám i celé rodině změnili život, protože nám přinesli radost a těšení z budoucnosti, jsou to jediná vnoučátka, takže babičky i děda kolem nich skáčou. Když už oba spí, chodíme se na ně s manželem dívat a říkáme si, že bychom tak bezvadné děti nikdy nezplodili. Není nám líto, že nemáme bio děti (na IVF jsme ani nešli) a neklademe si otázky, jací budou v pubertě. Možná že příšerní, ale manžel měl pubertu natolik otřesnou, že by to podle mě vydržel jen málokterý rodič, a taky je to dneska normální chlap a skvělý otec. Netvrdím, že všechny adopce, jsou tak idylické, ale myslím, že hodně je ovlivňuje vztah, který rodiče k dětem mají - dokázali je přijmout se vším všudy nebo ne? Držím Vám palce, ať se rozhodnete pro cokoli. P.S. Pokud nebudete extrémně nároční žadatelé, není moc pravděpodobné, že byste se dítek nedočkali. P.P.S. My jsme si děti nijak nevybírali a naše děti vypadají, jak kdyby nám s manželem z oka vypadli.
 Hanka 75 


Mám adopče :-) 

(7.4.2009 21:13:28)
Mám adoptovaného synovce (tj. moje sestra s manželem adoptovali klučíka) a také je jako by tatínkovi z oka vypadl. Budou po vás chtít fotky a děťátko vybírat s ohledem na vzhled vás a manžela (dělá se to tak) a znám i další adoptované dítko, které je na rodiče moc podobné.
Podle vzhledu by většinou nikdo nic nepoznal, ale jestli snad uvažujete dítěti nic neříct, tak to ještě dobře zvažte, protože v dnešní době se snad všichni odobníci shodnout, že říkat pravdu dítěti hned, samozřejmě přiměřeně věku. Ale myslím, že vy jste rozhodnuti přijmout dítě se vším všudy a také říkat o jeho minulosti, slavit např. domečkoviny - kdy jste si ho přivedli z domečku atd.... a tím navazuji na to, že mít adoptované dítě je v mnohém i košatější a krásnější než mít vlastní. Má to ještě jeden rozměr, že vy i to dítě, máte velké "štěstí", že jste se v životě potkali. A pro to dítě, takový báječní rodiče jako jste vy, je opravdu velké štěstí.
Možná my to nebudete věřit, ale máme vytoužená dvojčata, porod SC byl jeden z nejkrásnějších zážitků mého života, ale když jsem se před lety dozvěděla, že budeme mít adoptovaného chlapečka a poprvé se jela podívat do kojeneckého ústavu na svého prvního synovce, tak to byl naprosto srovnatelný zážitek s narozením mých vlastních dětí. Bylo to tehdy první dítě, vnouče v rodině a byl to moc krásný zážitek. Ještě ted mám slzy v očích, když to píšu.
Takže vám přeju moc hezkých zážitků, ať si své rodičovství užíváte i s vědomím, že to dítě mělo v životě moc velké štěstí, že dostalo takové rodiče jací jste vy - protože to jistě mělo :-) Mějte se krásně, ničeho se nebojte (my se také nebojíme) a užívejte si to. Je to krásné.

Ještě doplním, že sestra do adopce šla, i když vlastní biol. děti mít mohli. Nám se nedařilo a také bychom do ní šli, ale na konec se nám poštěstilo při IVF a ted řešíme tuhle nadílku, ale kdyby to nevyšlo, tak bychom šli stejnou cestou jako vy...
 JR 
  • 

Znám to 

(7.4.2009 18:42:45)
Ahoj Veroniko, dovedu si představit, co prožíváš. O druhé miminko jsem ze zdravotních důvodů přišla ve 26. týdnu těhotenství a následkem operace už nikdy otěhotnět nemohu. S manželem jsme se rozhodli, že druhé děťátko tedy adoptujeme. Všechny úřední formality už máme za sebou a teď už jen čekáme na tu naší malou princeznu. Ty otázky, které si kladeš, také dobře znám. Navíc se vždycky najde někdo, kdo tě bude strašit hororovými příběhy o adopcích se špatným koncem.Já mám taky strach, že to třeba nemusí dopadnout dobře, ale to je prostě život. Podle mého je důležité rozhodnout se, jestli dítě chcete nebo ne. Ostatní musíme nechat na životě, on si s tím vším nějak poradí.Štastný život bez problémů ti nezaručí nikdo, o svém štěstí si můžeš v tuhle chvíli rozhodnout jen ty sama. I kdyby se ti podařilo otěhotnět, co se může stát horšího než, že budete mít dětí víc - vlastní i adopčátka :o)) Přeji hodně štěstí.
 Ivona,Klára 6,Tereza 2.5 
  • 

Re: Znám to 

(7.4.2009 21:41:00)
strašení typu-neber si cizí dítě,kdoví co z něj vyroste-je pěkná blbost,ve svém okolí máme případy,kdy se vlastní děti prostě nepodařilo vychovat a daly se na špatnou cestu
 Veveruše 


Soustřeď se na něco jiného! 

(7.4.2009 22:46:29)
Já jsem otěhotněla úspěšně až poté, kdy jsem se soustředila na něco jiného, než na početí miminka (a to mi bylo 32 a měla jsem za sebou samovolný potrat) - začala jsem si hledat jinou práci. A otěhotněla jsem prakticky hned poté, co bylo nové místo téměř jisté:-) (už jsem tam nenastoupila, samosebou). To Ty sice nepotřebuješ, ale přesto - určitě najdeš něco zajímavého, co bys mohla podniknout. A pokud možno, aby to bylo s miminkem neslučitelné. Pak to určitě klapne. Spolužačka z gymplu nemohla otěhotnět několik let, u jejího manžela zjistili málo spermií - šance na početí přirozenou cestou prý téměř nulová. No a krátce poté, co se začali chystat na umělé oplodnění, se jí podařilo (s manželem, pochopitelně:-)) otěhotnět přirozeně. A tři roky nato znovu. Takže pokud jste oba zdraví, není důvod, proč by to jít němělo. Jen nesmíš tak moc chtít:-)
 shimona 
  • 

trochu jiná pomoc 

(8.4.2009 9:37:01)
Já bych se taky přiklonila k tomu, že pokud jste oba zdraví, musí se to podařit. Máte očividně krásný a pevný vztah, když jste se rozhodli zůstat spolu. Zkusila jsi jinou pomoc než lékařskou? Já jsem racionální člověk, nevěřím na žádné šarlatány, vykladače karet ani horoskopy, ale mám osobní zkušenosti s úžasnou paní, říkám jí čarodějka, ale žádné čáry nedělá, neboj, myslím si, že by ti mohla pomoci. Buď s tím, abys otěhotněla, nebo aspoň určitě s tím, abyses vyrovnala s adopcí a byla na ni připravená. Kdybys měla zájem, napiš mi na mail, něco bych ti o tom řekla. Jinak přeju moc štěstí!
 Sylva, 2 adopťata 
  • 

chápu 

(7.4.2009 23:50:05)
Dobře to znám.Vzdala jsem IVF až po 10-ti letech v 41. Byla jsem totálně na dně, takže se žádný zázrak nekonal. První dítě jsme adoptovali po dvou letech, za tři roky další. Nevyměnila bych je za nic. Mateřské instinkty najíždějí pomaleji,nejsou v tom ty hormony, ale spolehlivě se dostaví,neboj. My ženské jsme nastavené na to chránit a milovat mládě, ne "moje dítě - moje krev". Krásně to bylo vidět na reakcích rodičů těch vyměněných holčiček. Takže se ničeho neboj a jdi do toho. Jo a k té rase - já se taky bála, ale mám 4 letého poloromíka a je krásnej, zdravej, hodnej a chytrej.
 nela 


9mesiacov 

(7.4.2009 23:51:34)
Odborníci na adobciu tvrdia, že čakacia doba na dieťatko od podania žiadosti by mala byť minimálne 9 mesiacov, tak ako je to v tehotenstve.
Tak držím palce a nebojte sa, nie je umenie porodiť ale vychovať.
 Teraza Horáková 


Re: 9mesiacov 

(8.4.2009 21:50:04)
Verunko, moc, moc držím palečky. Věř, že i kdyby se zadařilo a otěhotněla jsi....... budeš pochybovat taky. Nám se hned napoprvé povedla dvojčata a tuhle otázku už řeším přes 10 let......

Někdy méně, někdy více. Zvláště, když jsou nemocní, něco se děje, případně nadměrně zlobí. To je prostě normální.

Kdyby ale každý zahodil flintu do žita, dříve, než dojde ke zplození miminka, asi bychom vyhynuli.

Tak ať se brzy zadaří.

P.S. už jsem řešila hostitelskou péči, hodně informací mi poskytla Maceška, objevuje se tu (Vám samozřejmě jde o úplnou adopci - rozdíl chápu...), my teď čekáme, jestli se povede domeček, aby měl náš host kde s námi být:-))) - bydlíme s rodiči a sourozenci atd.. je nás moc, přesto to určitě zkusíme, - víme, že adopce či pěstounka je pro nás nereálná.

Držím palečky a neboj.

 thabana 


Re: 9mesiacov 

(8.4.2009 23:08:20)
terezko, můžu se prosím zeptat, co je to ta hostitelská péče ? diky moc za odpoved.
 Teraza Horáková 


Re: 9mesiacov 

(8.4.2009 23:31:25)
prostě máš dítě na návštěvě, je to host..... tzn. pobyt omezen čase, věkem, přáním biologických rodičů. I ještě tam jsou variantní řešení. Tzn. dítě může být opravdu částečně hostem u Vás doma. I v té hostitelské péči se vybírá, zda chceš citové vazby, máš o ně zájem atd.. což opravdu nikdo neví, jak se vyvine.

Pro nás v tom rozhodování bylo důležité, že je právně nezávazná a citově se máte možnost rozhodnout sami, až, jak si budeme s dítětem vyhovovat.

Na pěstounku nemáme věk, proto je neprůchozí a ke klukům bychom rádi nějakou holčičku či slečnu, jsme oba z velké rodiny.

http://www.fod.cz/stranky/adopce/nrp/host_pece.htm

tady jsou asi ty nejzákladnější informace, podrobné mám v mejlíku od Macešky, mohu přeposlat, až budu na svém počítači.

Tady máme vyřešeno (pokud projdeme psychotesty), řešíme ten prostor, pro hosta musíme mít místo pro postel :-)))
 Lenďula 
  • 

Určitě jste báječní a vychováte skvělého člověka 

(8.4.2009 22:11:46)
Veroniko, tvůj článek je moc hezky napsaný (až mě vás bylo fakt líto, že někdo tak super, má takové problémy). Ale moc vám přeji, aby jste si brzy našli nového člena rodiny, kterému dáte svoji lásku a klidný přístup k životu. Díky tvému článku si uvědomuji, jaké mám štěstí, že i přes svoje gynekologické problémy spojené s operacemi, jsem celkem bezproblému 2x otěhotněla a mám 2 zdravé uličníky.
A věřím, že když doktoři řeknou, že jste naprosto zdraví, je to nepříjemné. Na psychice to nepřidá - ba naopak, a na otěhotnění (podle zkušeností mých kamarádech a kolegyň) je to to nejhorší co může být. Sice z tvého článku se zdá, že jsi naprosto klidná a že nejsi z toho nijak vystresovaná, ale určitě je to v tobě hluboko uložené a doufám, že až se plně zaměříte na adoptované miminko, tak se ledy prolomí a podaří se vám i vlastní miminko - mám několik svých kamarádek a kolegyň, které takoto dopadly. Doktoři si to nechtějí připustit, ale psychika je na 100% účinnější než jejich léčby.
A jestli vám opravdu nedopadne zplodit vlastní dítko, tak tobě i tvému muži (podle toho jak jsi o něm psala, to musí být báječný chlap), přeji, ať si vyberete krásné zdravé miminko (třeba i více) a ať vám dělá jen radost. Určitě budete schopni z něho vychovat super člověka.
PS: sice teď napíši něco co bych neměla, ale opravdu si snažte adoptovat co nejmenší miminko z kojeneckého ústavu. Pracuji v dětském domově (tj. děti od 3 let) a to už jsou děti s vlastní hlavou a je dost složité je vychovat (převychovat) dle vlastních představ. To jsou děti pro rodiče, které již mají s výchovou dětí zkušenosti.
 Majoranka 


Havelka 

(9.4.2009 8:05:08)
Doporučuji navštívit astrologa Emila Havelku - http://www.havelka-astral.cz/. Vypočítá datum početí podle okamžiku narození ženy. Tímto způsobem pomohl již mnoha párům k vlastnímu dítěti. Dokonce s ním spolupracují i některá pracoviště asistované reprodukce.
Sousedka nemohla 5 let otěhotnět, byla již velice zoufalá a do 2 měsíců od jeho návštěvy otěhotněla. Navíc pokud tělo není úplně v pořádku, předepíše bylinné přípravky, které jsou sice drahé, ale z vlastní zkušenosti mohu říci, že účinné.
 skeptik 
  • 

Re: Havelka 

(9.4.2009 9:05:36)
fungovat to může snad jedině stylem věř a víra tvá tě uzdraví, psychika je mocná, ale jinak....
 Majoranka 


Re: Havelka 

(9.4.2009 9:15:27)
Jde o to, že žena je schopna nejlépe otěhotnět v okamžiku, kdy je Měsíc ve stejné fázi jako v okamžiku jejího narození. Proto je schopna otěhotnět nejen v polovině menstruačního cyklu - kolem ovulace, ale i kdykoliv jindy, třeba právě v období menstruace. A kdo nechce věřit, ať nevěří.
 adelaide k. 


Re: Havelka 

(9.4.2009 9:44:05)
Majoranko, nechci zpochybňovat žádné metody, treré pomůžou bezdětnému páru k miminku, ale otěhotnět jindy než při ovulaci nejde ~y~~y~~y~~y~~y~
 Majoranka 


Re: Havelka 

(9.4.2009 10:11:07)
Uznávám, že větu s ovulací jsem formulovala poněkud nešťastně. Prostě jsem chtěla říci, že žena může otěhotnět i jindy než uprostřed menstruačního cyklu. Tuto metodu objevil MUDr. Jonáš http://www.futurebaby.estranky.cz/stranka/jonasova-metoda
 skeptik 
  • 

Re: Havelka 

(9.4.2009 11:03:46)
to s otěhotněním mimo prostředek cyklu beru, ale s tím narozením matky a početím mám pochyby
 Lenďula 
  • 

Početí mimo ovulaci ... 

(9.4.2009 19:40:39)
... můžu potvrdit z vlastní zkušenosti a to hned 2x. Mám 2 krásné kluky - jednoho okolo 28 dne a druhého okolo 21 dne ovulace. Přeji všem komu se početí nedaří hodně štěstí a hlavně na to nemyslet!!!
 kivca0707 


Rozumím, já taky...  

(9.4.2009 10:38:41)
Veroniko, moc dobře Ti rozumím. Podobnou spoustu otázek jsem měla i já před pěti lety, když jsme se s manželem připravovali na adopci. Tomu předcházeno tříleté marné úsilí o otěhotnění, neúspěšné cykly IVF, vztek, bezmoc, pláč... Spousta lidí považuje proces přípravy na adopci za byrokratickou buzeraci, šťourání do soukromí atd. Ano, působí to tak, ale během této přípravy dostane člověk odpověď na spoustu svých otázek ohledně přijetí "cizího" dítěte a na konci na celou věc kouká úplně jinýma očima. Věřím, že celým procesem hladce projdete, určitě to není promarněný čas. Co se týká čekací lhůty - jsme z moravskoslezského kraje a od podání žádosti do "nabídky" dítěte uběhlo 1,5 roku. My tuto "nabídku" nakonec nevyužili, neboť, jakkoli to může znít kýčovitě, byla jsem ve třetím měsíci těhotenství, když přišla. Možná tomu pomohly bylinky, možná "úklid" v hlavě, kdoví... Věř, že stát se může úplně cokoli, i to, že dle lékařů beznadějný případ má nakonec přirozenou cestou dvě děti. Ale každopádně žádné rodičovství (ani bio, ani adop.) nedává záruku, že bude procházkou růžovým sadem. Porozené i adoptované děti zkrátka člověk musí přijmout a milovat takové, jaké jsou. Nevzdávej to, rodičovství, byť v pozdějším věku, si určitě krásně užiješ. Přeji Vám oběma mnoho síly a zdaru.
 majka, 2 adoptované děti 
  • 

Vlastní zkušenosti 

(9.4.2009 10:41:31)
Ahoj, při čtení Tvého článku jsem přemýšlela nad tím, kdo napsal můj životopis. Včetně vzdělání, seznámení s ideálním mužem - manželem. A pak všemi těmi strastmi a lítáním po doktorech, v našem případě ještě doplněnných o všemožná vyšetření i alternativní medicíny. Jsme oba věřící, a proto pro nás bylo nepřijatelné IVF - (co případně zbylá oplodněná vajíčka, z nichž už povstal nový život - je to něco jako potrat - vražda, ale o tom se tady nechci rozepisovat). Šli jsme do adopce stejného etnika - opravdu je lepší pro sebevědomí - mít na první pohled své dítě - navíc, pokud nikdo z adoptivních rodičů není alespoň snědší pleti a hodně tmavých vlasů. Podstoupili jsme si všechny testy, kterých také není málo, ale nenechte se odradit.Tehdy mi bylo 27. Dá se to vydržet - a ta radost, až Vám sdělí, že možná našli pro Vás dítě, všechno vynahradí. V dítěti pak najdeš smysl života - a kdyby už nic, tak alespoň můžeš vychovat človíčka, který by bez Tvé pomoci mohl skončit mimo slušnou společnost. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že jsou okamžiky, kdy si člověk pomyslí: Bylo mi to zapotřebí? -(jedno mé dítě už pomalu přichází do puberty). Ale pak když se večer přitulí - přestože ví, že nejsme jeho biologičtí rodiče, je to ten nejkrásnější pocit.... možná o to silnější. Přeji mnoho sil a trpělivosti.
 ia a 10letý kluk 


Pilates cvičení na usnadnění početí 

(12.4.2009 23:46:42)
Milá Veroniko,
adopce je určitě dobré rozhodnutí, nejen proto, že váš život naplníte novým smyslem života, ale ještě uděláte krásný život někomu dalšímu(vidím to na dceři mé dobré kamarádky, která namísto pobytu v dětském domově žije v harmonickém prostředí, chodí do mnoha kroužků, jezdí na hory, má pejska a plno dalších domácích mazlíčků, ale hlavně má milující rodiče...), ALE na vašem místě bych ještě (vzhledem k diagnóze "oba úplně zdraví") zkusila cvičení na zpevnění svalstva pánevního dna, které má velmi vysokou úspěšnost v případě tzv. funkční sterility (=žena je po gynekologické stránce zdravá, ale nemůže otěhotnět.) Jde o to, že poměry v pánvi při ochablém svalstvu pánevního dna znemožňují vajíčku se uhnízdit, orgány v pánvi jsou jakoby v křečovitém sevření.
Existuje sada rehabilitačních cviků, na které můžete docházet na základě doporučení svého gynekologa, ale existuje také cvičení Pilates, které můžete začít cvičit sama. Nechci, aby to zde vyznělo jako reklama, ale nemůžu vám to sdělit jiným způsobem -
zrovna teď, v týdnu po velikonocích vyjde kniha Pilates cvičení na usnadnění početí, která obsahuje sestavu těchto cviků a 60 minutové DVD, podle kterého toto cvičení můžete v pohodě cvičit sama. Kniha se objeví cca za týden v knihkupectvích, ale dá se sehnat na internetu. Vím to, protože jsem redaktorkou této knihy, byla jsem u jejího zrodu, a moc bych si přála, aby tato metoda pomohla k miminku co největšímu počtu žen. Mám několik nechtěně bezdětných kamarádek, takže vím, jak se tento problém stává masový, ale znám konkrétní ženy, kterým cvičení pánevního dna v tomto smyslu pomohlo.
Držím vám palce, ať vám to vyjde!! (Ať už adopce a/nebo přirozené otěhotnění) :-)
Ivana A.
 MargaP 


Přesně vím co prožíváte! 

(13.4.2009 10:25:32)
Milá Veroniko.Vaše obavy a představy byly před pár lety i mé. Jako bych četla svá slova! Moc ráda bych si s váma o tom všem povídala přes mail, mám doma totiž 1,5 letého úžasného kluka, kterého jsme adoptovali před 13ti měsíci, tehdy mu byly 3 měsíce. Nedokážu Vám odpovědět v takto malém a omezeném prostoru. Je totiž mnoho otázek a odpovědí, chápete co tím myslím. Také jsem měla obavy, hodně obav, jestli zvládnu vychovávat "cizí" dítě, jak to přijme mé srdce, jak se s tím vyrovná já, jak bude vůbec vypadat náš život, když to dítě "neporodím"?!?!?!? Můžu Vám říct a shrnout to ve větu, že jsem udělal dobře! Máme doma úžasného kluka, který naplnil naše a hlavně moje srdce, už nemám prázdnou náruč a můžu se rozdávat pro svého syna! Nebudu ale lhát, že až do dne, kdy zazvonil telefon, to byly dny a noci, na které už ale pomalu a ráda zapomínám a nastupuje jen radost (ale i starost) z naše syna. Pokud si budete chtít popovídat o pocitech, které jsem měla než přišel malý, nebo jaké to je teď,... můžete se i podívat na mé stránky, které věnuji adopci:
www.adopce-pomoc.webnode.cz
A tam najdete můj mail a můžete se ptát. Budu moc ráda, když Vám pomůžu v situaci v jaké jste. Mám za sebou také několik IVF, spousty a spousty inseminací, a taky jeden potrat po IVF s darovaným embryem. Je mi 34 let.
PS: Biologičtí rodiče to mají úplně stejně jako my, adoptivní rodičové. Jen začátek jejich života s dítětem má jiný scénář. Jim se dítě narodí a my si pro něj jedem do kojeňáku. Ale další rozádávání lásky a bezbečí je naprosto totožné. Adoptované děti potřebují stejnou lásku jako děti "biologické"!
A troufám si říct, že náš život s adoptovaným dítětem, je daleko více naplněný než kdybych ho porodila sama.
Držím Vám pěsti na dlouhé cestě! A věřte, že konec této daleké cesty má neuvěřitelně krásný konec a vlastně i začátek - přesně jak jste nazvala svůj článek.
 ratonkova mamnka 


nebojte + vlastni zkusenost 

(14.4.2009 9:51:47)
Veroniko,

s manzelem jsme oba zdravi jak ripy - asi stejne jako vy, je nam shodou okolnosti taky 34 a zijeme v Praze - a vsechno nam slo tak nejak podezrele dobre - potkali jsme se v prijemne praci, po fungujiocich par letech jsme se vzali a par mesicu po svatbe jsem byla tehotna, narodilo se nam prekrasne dite - a pak strih a nastala nocni mura - kliste - nemocnice - infekce - antibiotika nezabiraji - krevni obraz se nevylepsuje - po vic nez pul roce transfuzi a hledani diagnozy jsme ji dostali - juvenilni myelomonocytarni leukemie...po transplantaci kostni drene vse vypadalo, ze to dobre dopadne, krevni obraz moc hezky drzel, ale najednou se uplne nenapadna komplikace stala vaznou, plice se nelepsily a srdicko to neutahlo. Tonicek nam umrel tri dny po prvnich narozeninach, je to 7 mesicu a porad tomu vubec nemuzu verit, nikdo nevi, co se stalo spatne, zadne rodinne predispozice, zijeme zdrave, sportujeme atd atd atd. ted jsem znovu tehotna a strasne se bojim - asi stejne jako vy jsme se dostali do absurdni situace, kdy fakt, ze je clovek naprosto zdrav, neprinasi zadne vychodisko - neni co "spravit"...
adopce se nebojte, chystame se na ni taky, cekaci lhuty podle mych informaci a zkusenosti znamych nejsou TAK dramaticke, zvlast pokud diteti muzete nabidnout fungujici prostredi.
moc vam drzim palce, budete skveli rodice

daniela
 peťan 


adopce 

(14.4.2009 13:27:27)
Já sice s adopcí osobní zkušenost nemám, mám 2 vlastní syny,ale můžu Vám říct,že si nemyslím, že by výchova vlastních dětí byla jednodušší. Podle mě si adoptované děti zamilujete stejně jako svoje a řešíte i stejné problémy.Můj bratr se svou manželkou adoptovali dvě děti,holku v 10měs. a za 5 let čekání kluka v 8.měs. Testy museli absolvovat 2x a pohovory,no nebylo to nic příjemného,ani jim dítě nechtěli dát, protože se jim nějak nezdála švagrová,ale psycholožka řekla bráchovi, že kvůli němu to schválí. Myslím, že každý jde do adopce s velkým očekáváním, jak to bude super až dostane miminko,ale čekejte,že to bude stejně tak krásné jako náročné-tak jako pro všechny rodiče.Držím Vám pěsti pro štěstí, ať to vyjde a držíte v náručí drobečka:-)
 Marie 
  • 

Početí podle Jonáše 

(15.4.2009 9:35:01)
Najdi si na netu info k početí podle Jonášovi metody, za pokus to stojí, funguje to.

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.