Na konci a na začátku

Když začnu od začátku. Jako malá jsem měla představu, že jednoho dne přijde princ skřítků, udělá ze mě taky skřítka, vezme si mě, budeme žít šťastně v lese (v mechu) a budeme mít kopec dětí. Na ZŠ jsem trošku vystřízlivěla a moje představy o budoucnosti se staly trošku reálnější. Princ skřítek zmizel, zato se objevilo gymnázium, vysoká škola, troška praxe, životní partner, dítě a společný spokojený rodinný i pracovní život. Své představy jsem začala postupně naplňovat, po ZŠ jsem nastoupila na gymnázium, po gymnáziu jsem podala přihlášku na VŠ, přijali mě a začala jsem hledat životního partnera. VŠ jsem úspěšně dokončila, hned po promoci jsem našla úžasnou práci (ve které jsem dodnes) a domnívala jsem se, že mám toho správného chlapa. Zjistila jsem, že NE (životní partnerku vnímal jako náhradu rodičů, resp.rodiče ho přestali živit, tudíž tuhle funkci měla převzít partnerka). Bylo mi 24 let, postupně se objevilo dalších pár mužů – jeden dítě nechtěl, druhý chtěl sice žít ve třech (ale ten třetí rozhodně nebylo dítě), další už naštěstí byli normálnější, ale ani s jedním jsem si nedovedla přestavit strávit zbytek života.

Bylo mi přesně 26, v den mých narozenin se objevil budoucí manžel. Bohužel na čele to napsané neměl. Po půl roce jsme spolu začali bydlet a po dvou letech jsme se vzali. O dítěti jsme začali mluvit, už když jsme plánovali svatbu (tehdy mi bylo 25,5). Tehdy jsem řekla, že by bylo fajn, vdávat se s bříškem a tak jsme začali pracovat na miminku už půl roku před svatbou. Svatba ale proběhla bez miminka. Nehroutili jsme se z toho, přeci jen bylo hodně zařizování, manžel podědil byt po babičce, takže bylo potřeba ho pro nás vybavit a trošku zrekonstruovat, zkrátka nebyly to úplně ideální podmínky pro početí. Ale po svatbě byl náš byt jako ze škatulky a jediné, co nám chybělo ke štěstí, bylo dítě.

Tak jsme se snažili. Prvních pět měsíců nedaření jsme moc neprožívali. Lékařka mi řekla, že rok snažení, než se miminko povede, není nic nenormálního. Po pěti měsících jsem nakoukla na internet a začala měřit teplotu, dělat ovulační testy a koupila jsem si speciální čaj, přesto jsem nešílela a pořád byla taková naladěná, že ono se to povede. Uběhlo dalších pět měsíců a už jsem trošku znejistěla. Manžel koupil videokazetu se cvičením pro ty, co chtějí otěhotnět a cvičili jsme ve dvou. Dokonce jsme si dělali legraci, aby nakonec z toho cvičení neotěhotněl on:) Už to byl rok snažení a nic. Doba, kdy je třeba navštívit gynekologa. Ale byly prázdniny a moje gynekoložka si zpravidla bere skutečně celé dva měsíce volna. Počkali jsme do září a pak ji navštívili s tím, že se nám již 15 měsíců nedaří. Gynekoložka nás poslala na specializované pracoviště do většího města na testy a uklidňovala nás, že většině jejích pacientek se s lékařskou pomocí podaří otěhotnět. Byli jsme klidní, přeci jsme zdraví, mladí a lékařům důvěřujeme (oba máme jen pozitivní zkušenosti se zdravotníky).

Objednali jsme se na specializované pracoviště. Přijala nás milá sestřička a zavedla k lékaři do ordinace. Pan doktor byl moc milý, nejdřív nás vyzpovídal (jak dlouho se snažíme, co jsme zkusili, jak žijeme, co zdravotní problémy naše a v rodině) a pak nám vysvětlil, jaké testy nám bude dělat a proč. Pořád se nás ptal, jestli všemu rozumíme, jestli se na něco chceme zeptat. Zkrátka lékař byl nejen profesionál, ale i velice milý člověk. Podstoupili jsme několik testů.

Po určité době jsme se opět ocitli s velkou nadějí v kanceláři lékaře. Čekali jsme, že se dozvíme něco jako problém je tady a tady a takhle ho budeme řešit. Přišlo ale velké překvapení. Pan doktor nám oznámil, že jsme zdraví. Normálně bychom z té zprávy byli šťastni, ne nadarmo se říká, že zdraví je v životě to nejcennější. Tentokrát jsme ale vůbec netušili, jestli se radovat nebo brečet. Manžel se dokonce zeptal, co s tím budeme dělat, čímž atmosféru docela odlehčil. Lékař nám sdělil, že jsou výjimky, kdy jsou partneři zcela zdrávi a přesto se jim nedaří počít dítě. Pak nás seznámil s dalším postupem. Zde to vezmu hodně ve zkratce – postupně došlo k několika pokusům IVF, bohužel vždy neúspěšně.

Zase jsme se ocitli v kanceláři u lékaře, který se k nám po celou dobu choval velice profesionálně i lidsky. Vlastně jsme i věděli, co nám řekne tentokrát a nebyl to pro nás takový šok. Zní to neuvěřitelně, ale existují lidé, kteří ačkoli jsou z lékařského hlediska naprosto zdrávi, nejsou schopni mít dítě, naštěstí je jich minimum, bohužel jsme mezi nimi.

Odešli jsme domů a mě už v autě napadla adopce. Před manželem jsem mlčela, říkala jsem si, že třeba bude lepší počkat, až tuhle zprávu vstřebá. Jen co se za námi doma zavřely dveře, manžel povídá a co adopce? Probírali jsme to celou noc a došli k závěru, že to zkusíme. Zavolali jsme na úřad a domluvili si schůzku. Na úřadě byla ochotná paní, popsala nám, co nás čeká a nemine, řekla nám, co bychom si měli promyslet a jaké doklady si připravit. Vlastně bych měla být šťastná, protože ač se nám nedaří, všude jsme narazili na milé a ochotné lidi, ale jsem spíš zmatená.

Manžel je v práci, já ležím v posteli (chřipka) a přemýšlím. Nějak si to nemůžu urovnat v hlavě. Je tady dost otázek, pochyb, nadějí, strachu…Zajímalo by mě, jestli jste to někdo prožíval taky.

Ohledně výběru dítěte jsme se s manželem docela shodli. I když mám divný pocit, když se používají výrazy typu výběr dítěte, požadavky na dítě… Vybírám si oblečení, prací prášek, stejně tak požadavky mám na prací prášek, u dítěte mi to nějak nesedí. Ale přáli bychom si dítě do tří let, jedno jestli kluka nebo holku, chtěli bychom, aby bylo zdravé (resp. v rámci možností, nevadí alergie, astma apod., my dva jsme zdraví jako řípy a stejně je nám to na nic) a našeho etnika (tedy bílé, doufám, že nás nikdo nenařkne z rasismu, ale nemáme odvahu adoptovat dítě jiného etnika, navíc bychom byli rádi, kdyby nebylo hned na první pohled jasné, že je adoptované).

Jenže je tu ještě dost otázek.

Například – co když těmi všemi testy neprojdeme? Co když navždy budeme bezdětní?

A co když jimi projdeme? Máme na to, abychom se stali adoptivními rodiči? (nevím proč, ale mám najednou takový pocit, že ti biologičtí rodiče to mají lehčí).

A co dítě? Přijme nás? Bude u nás šťastné? Budeme mu dobrými rodiči?

Ale jsou tu i další věci, které nás děsí. Přece jen adopce není na počkání. Používá se termín čekací lhůta, který mi zase nějak nesedí k dítěti. Naposledy jsem se s tímhle termínem setkala, když jsem objednávala skříň na míru, takže je mi to takové nepříjemné. Čekací lhůta je několik let (a to žijeme v Praze, kde je prý tato lhůta nejkratší), je nám 34 let, neradi bychom se stali rodiči až ve 40 (ačkoli lepší pozdě, než nikdy). Děsí mě představa, že se nám dítě zase o několik let oddálí, že zase budeme plní nadějí, jako když jsme se snažili počít.

A je vůbec normální mít tyhle otázky, přemýšlet nad tím? Jak jste to prožívali vy?