| fisperanda | 
 |
(8.10.2008 9:32:53)
Pěkný zamyšlení. Ale není to můj pohled na život. Svýho manžela mám ráda. Ale manželství pro mě není priorita, stejně tak není priorita ve dvou projít životem. Manžela miluju za to, že rodina je pro něho na prvním místě, že se o nás stará a tak dál... ale samotný pocit štěstí neodvozuju od toho, jestli vedle mě zrovna chlap je, nebo ne. Samozřejmě se absolutně mění situace, kdy dcerka potřebuju tátu. Toho svýho, pochopitelně. Ale - k úvaze, proč se rodiny rozpadají a střídají se partneři... Když pominu to, že podle mě člověk monogamní prostě není, a todle se dít musí, tak je tady logický důvod třeba ten, že člověk se během života přirozeně mění, a partner, se kterým si rozuměl před deseti lety teď už je zcela jinde, došel během života k jiným hodnotám, má jinde priority. V takovým případě - proč se znásilňovat a být s někým, kdo mi nerozumí, a já jemu? Tím si ublížíme oba. Samozřejmě je potřeba brat v potaz stupeň "nerozumění si". Určitě se nebudu rozvádět kvůli tomu, že manžel chce trávit víkendy na chatě, a já ne.
Dřív prostě byla jiná morálka, svázaný mravy. Rozvod byl nepřípustný. Teď babičky vzdychají se slzou v oku "Já jsem vydržela s Oldříškem celý život". Ale kolik bylo těch okamžiků, kdy s Oldříškem být nechtěla? Kdy by nejradši sbalila kufry a odešla, kdyby se nebála, že si na ni sousedi budou ukazovat prstem.
Lidi možná pochopili, že není potřeba nechat si diktovat morálku, ale dělat to, co dělat chtějí. Pro někoho je fajn být celý život s partnerem. Děsí ho představa, že si nějaký další vztah bude budovat znovu, bude do toho muset dat spoustu energie, zvykat děti a tak dál.. prostě nemá důvod tohle chtít, je to komplikace.
Pak je další typ lidí, kteří prostě vidí štěstí v tom, že chtějí momenty svýho života vyplnit s osobou, s kterou je jim zrovna teď dobře.
|
| Kudla2 | 
|
(8.10.2008 9:56:16)
fišperando, já si myslím, že když už se s někým rozhodneme být spolu a zplodit s ním děti, je naše odpovědnost se posnažit i o to, abychom "za deset let nebyli každý někde jinde". To "někde jinde" přece nepřijde jen tak samo od sebe, je to každodenní plíživý proces  , proti kterému se ale dá bojovat také každodenními malými krůčky.
Já jsem u přítele a potom manžela nikdy žádný "pocit zavírajících se dveří" neměla - napřed jsme spolu sportovali, pak dlouho chodili a bydleli a nakonec jsme se vzali  . A pořád je to prima (ťuk ťuk) i po letech manželství, dvou dětech a spoustě společně prodělaných nesnází (ale krize ani jedna, ťuk ťuk).
Myslím, že to, co říkáš o nemonogamnosti a chuti žít s někým, s kým je mi dobře PRÁVĚ TEĎ, je tak trochu nepochopení celého toho principu. Na jednu stranu chápu, že prožít zbytek života s někým, kdo je násilník, alkoholik, nevěrník nebo na mě kašle a jede si podle svého, je zbytečná oběť a ztráta energie, na druhou stranu nevěřím, že takových lidí je nadpoloviční většina (protože tolik manželství se údajně rozvádí) a domnívám se, že spoustu těch rozvádějících se (jistě že ne všechny) by mohla zachránit právě větší oboustranná snaha plynoucí z vědomí, že by takový vztah měl být na celý život, že je podstatně příjemnější ten život prožít v pohodě a ne ve věčném boji, a že pro to musíme oba něco udělat. Ne postoj "už mi nedáváš to, co potřebuju, tak adié, nazdar a jdu lovit jinam." 
|
| Vlaďka a Dáda |
|
(8.10.2008 21:53:46)
Fišperando-Mluvíš mi z duše!
Kudlo - A co když se prostě zamiluješ? Nejdeš nikam s tím že to uděláš, že si najdeš jinýho, ale stane se to a vdíš, že má spoustu vlastností, který manžel nemá....
Já jsem teď v týhle situaci a v manželovi mám jistotu, že nás má rád a postará se o nás.Taky ho mám ráda..Ale už když jsme se do sebe zamilovali, byla to láska jako trám, ale byli jsme každý naprosto jiný. A mně to docvaklo až po sedmi letech, když máme tříletého prcka a já jsem potkala kluka, který je jako já s pi.....
A babo raď. Snažím se zachraňovat rodinu, ale nemůžu ho vyhnat z hlavy a mám problém se i učesat, jak chci být s nim a snažim se to potlačit. Manžel se teď taky snaží (ví, že se to stalo proto, že mně dlouho ignoroval), a máme se moc rádi, ale stačí to na celej život, když jsme každý jiný a já umírám touhou po tom, žít s někým jiným i za cenu, že by to možná nemuselo vyjít a když zůstanu, možná mi ten Pravý propluje mezi prstama....Někdo, s kým bych mohla mít další děti, kdo by mně nebrzdil ale podporoval, s kým jsem plná života? A nejsou to počáteční růžový brejle, ale reálnej pohled- nejen můj, že s tím "druhým" jsme pro sebe jako stvoření :-(
|
| Aimée | •
|
(9.10.2008 8:13:04)
Ano, takové situace se stávají, ale myslím, že bych jich bylo podstatně méně, kdybychom se všichni snažili člověka, kterého si hodláme vzít, či s ním zplodit dítě, opravdu dobře poznat. Nemyslím tím určitý časový úsek, protože to je dost relativní, ale spíše různé situace a události a také příjemné i méně příjemné povinnosti. Láska jako trám je krásná věc, ale měla by se také trochu poradit s rozumem. Pokud si nejsem opravdu jistá, že partner je člověk, kterého si vážím a se kterým dokážu strávit život, tak si ho přece neberu a už vůbec s ním neplodím děti!!!!
PS: Teď to bylo myšleno obecně, rozhodně tímto neodsuzuju autorku předchozího příspěvku - navíc něco podobného potkalo i mou sestru, takže chápu, že někdy je to fakt těžké...
|
| JBB | •
|
(10.10.2008 9:22:40)
Já si myslím, že toho druhého můžeš mít ůproklepnutého" ze všech stran a stejně ti je to pak k ničemu, protože většina lidí v zamilovanosti a ve snaze být lepším v očích toho druhého se snaží daleko víc než pak, když už má jistotu a spadne do svých starých zvyků a nálad a nehne s ním nic. Myslím, že většina ví, o čem tu mluvím.
|
| Kudla2 |
|
(10.10.2008 9:58:22)
JBB, jak dlouho se člověk vydrží naprosto dokonale přetvařovat? Rok, dva? Když s tím druhým bude bydlet? Tomu nevěřím.
Je pravda, že určitý kus "kliky" v nalezení správného partnera určitě je, ale velký kus v tom může udělat ten "vybírající si".
|
|
| Aimée | •
|
(11.10.2008 17:15:00)
Ano, s tím se dá do jisté míry souhlasit. Ale myslím si, že právě proto není dobré vdávat se (či si pořizovat dítě) v době největší zamilovanosti, která s sebou nese ony pověstné "růžové brýle" a zvýšenou snahu partnerů vyhovovat tomu druhému po všech možných stránkách.
|
|
|
|
| Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 | 
|
(9.10.2008 8:36:32)
Vlaďko,
tak já jsem si to zažila trochu opačně - v 18 jsem se strašně zamilovala do kluka, se kterým jsem si rozuměla snad nejvíc na světě, jak jsem si už se žádným chlapem nikdy nerozuměla. Já jsem řekla pár slov, a on za mě dokončil větu. Opačně zrovna tak. Prožívali jsme stejné pocity, měli jsme stejná gesta.. Kdybych věřila na minulé životy, myslela bych si, že už jsem s ním jeden život musela prožít. Už nikdy jsem se tak strašně nezamilovala.
Dneska jsem 6 let vdaná za muže, který je ke mně jako nebe a nudy - má jiné emoce, jiné prožívání, jiné vnímání, jiné myšlení... Budovat s ním vztah byla od začátku dřina (zato teď už jsme dost sladění), ale VÁŽÍM si ho, a mám za co. Zatímco ten "pan úžasný" mě po roce vztahu opustil a nechal mě žít s neopětovanými a tak vřelými city... Tyhle chlapi, jak si s nima strašně rozumíme, jsou do jisté míry podobní povahově, ale do jisté míry i dost zkušení se ženskýma, a proto to s náma umí. Věděla jsem, že "pan úžasný" není žádný svatoušek, ale nepřiznávala jsem si, že to tak může dopadnout i se mnou. Myslím, že to byla zbytečná zkušenost a zbytečná bolest - ale zase si říkám, že bych si třeba nevážila toho mého úplně obyčejného manžela, na kterém je to nejlepší to, že mě má prostě rád  A pořád bych hledala toho prince na bílém koni, který by mě třeba nakonec odkopl i se všema mýma milujícíma pocitama a otevřeným srdcem... (P.S.: Na "pana úžasného" naštvaná nejsem, jen konstatuju fakta a popisuju, jak jsem to TEHDY prožila, dneska to dávno nebolí...)
|
|
|
| Vlaďka a Dáda |
|
(8.10.2008 21:53:50)
Fišperando-Mluvíš mi z duše!
Kudlo - A co když se prostě zamiluješ? Nejdeš nikam s tím že to uděláš, že si najdeš jinýho, ale stane se to a vdíš, že má spoustu vlastností, který manžel nemá....
Já jsem teď v týhle situaci a v manželovi mám jistotu, že nás má rád a postará se o nás.Taky ho mám ráda..Ale už když jsme se do sebe zamilovali, byla to láska jako trám, ale byli jsme každý naprosto jiný. A mně to docvaklo až po sedmi letech, když máme tříletého prcka a já jsem potkala kluka, který je jako já s pi.....
A babo raď. Snažím se zachraňovat rodinu, ale nemůžu ho vyhnat z hlavy a mám problém se i učesat, jak chci být s nim a snažim se to potlačit. Manžel se teď taky snaží (ví, že se to stalo proto, že mně dlouho ignoroval), a máme se moc rádi, ale stačí to na celej život, když jsme každý jiný a já umírám touhou po tom, žít s někým jiným i za cenu, že by to možná nemuselo vyjít a když zůstanu, možná mi ten Pravý propluje mezi prstama....Někdo, s kým bych mohla mít další děti, kdo by mně nebrzdil ale podporoval, s kým jsem plná života? A nejsou to počáteční růžový brejle, ale reálnej pohled- nejen můj, že s tím "druhým" jsme pro sebe jako stvoření :-(
|
| Kudla2 |
|
(9.10.2008 0:00:17)
Vlaďko - A co když se prostě zamiluješ?
Neumím si představit, že bych se zamilovala do někoho jiného než do manžela - kombinace vlastností, které má, mi naprosto vyhovuje (a proto mě neláká někdo jiný s jinou kombinací).
Domnívám se, že pokud se dva dospělí zralí lidé rozhodnou mít spolu děti a žít spolu, ne jen vedle sebe, tak neexistuje nějaké "co když se prostě zamiluješ". Respektive to, jestli se ti líbí i někdo jiný, těžko ovlivníš, ale myslím, že své chování zralý člověk ovlivnit může a měl by, a té případné zamilovanosti prostě nedat průchod. Rozbít fungující rodinu kvůli "zamilovanosti" je nezralé a bezcharakterní jednání.
|
| 16.5Salám&Lajka14 | 
|
(9.10.2008 0:02:50)
Kudlo,
otázka je, co to znamená "funguje" a co si představíš pod pojmem zralí, dospělí, event. zodpovědní lidé.
Funguje třeba i Babeta, ale jezdit na ní nebudu, protože mi z nějakého důvodu prostě nevyhovuje. 
|
| Kudla2 |
|
(9.10.2008 0:11:39)
Monty, když fungují nejen provozní, ale i vztahové záležitosti. Když máš pocit, že nežiješ VEDLE toho člověka, ale S ním.
Ale ono se to docela těžko vysvětluje, výhodu mají ti, kteří měli to štěstí a mohli v dětství něco odkoukat
S tou babetou je to otázka gusta, někdo zas radši jezdí na vlastní babetě než v půjčeném mercedesu.
|
| Vlaďka a Dáda |
|
(9.10.2008 8:20:03)
No, já měla dlouho pocit, že žijeme jen vedle sebs a už jsem neměla kde brát energii na jednostranný snažení něco změnit. Vztah je živej organismus a musí se zalejvat... Jak říkám-7 let jsme vydrželi být ideální pár jen díky přetrvávající zamilovanosti, spoolečnýho však nemáme vůbec nic. A právě s manželem mám ten "půjčenej mercedes", s přítelem, pakliže s eodhodláme být spolu, budu mít SVOJE lamborgini Sice bude těžkej začátek- manželovi všechno dává táta, ale já už se chci taky něčeho domoct sama.
Moje nevěra otevřela muži oči a tak nám dávám šanci, kterou si buď potvrdím, nebo vyvrátím, že to má-nemá mezi námi cenu.
Jasněže první zamilovanost jednou pomine, ale mezi mnou a přítelem by ten přechod jednou vykompenzovaly společné názory a aktivity a přátelé - s manželem nemám ani jedno...
Dá se fakt tak jednoduše soudit? Kdo nezažil, nepochopí. Vám, co se tu tak chvástáte jak v tom máme jasno ze srdce přeju, ať vás to nepotká, protože se asi jinak budete divit s pusou otevřenou. Taky jsem vykřikovala skálopevná přesvědčení, že mně se tohle NIKDY nemůže stát a manžel je nej chlap na světě... Můžeš si říkat co chceš Kudlo, ale tomuhle prostě neporučíš. A zachraňovat rodinu za každou cenu, když já nejsem šťastná nemá cenu.-Moje dítě to vycítí a stejně to neocení a bude nešťastné taky.
|
| Kudla2 |
|
(9.10.2008 8:48:08)
"Já měla dlouho pocit, že žijeme jen vedle sebs a už jsem neměla kde brát energii na jednostranný snažení něco změnit."
"7 let jsme vydrželi být ideální pár"
A čemu říkáš ideální pár? Mně tedy situace, kdy dlouhodobě žiješ VEDLE někoho a snažíš se jen ty, vůbec ideální nepřipadá. To, jestli něco vypadá ideálně navenek, vůbec není podstatné.
To, že s manželem nemáte nic společného, jste nevěděli, než jste se brali? Pokoušet se změnit povahu člověka je předem ztracená práce, navíc je to trochu nefér - když si někoho beru, tak pro to, jaký je teď, ne jak si ho přitesám podle sebe.
A vřele souhlasím s příspěvkem o něco níže, že by člověk k té zamilovanosti měl také zapojit rozum...
|
|
| Gaba, 1 dcera | •
|
(9.10.2008 13:52:01)
asi jako pise kudla - proc si berete nekoho, s kym nemate spolecne konicky, aktivity nebo pratele? to nechapu ... to jste pred svatbou chodili ven jen sami? a nebo jen ty se svymi a manzel zase se svymi prateli? a pokud jste nemeli spolecne konicky a aktivity.. ze se tak ptam - co jste spolu porad delali?
|
| Vlaďka a Dáda |
|
(9.10.2008 17:17:28)
Poznali jsme se když jemu bylo 18 a mně 17.. Měli jsme společný kamarády, ale Ti manželovy se rozutekli a on sedí doma, permanentně na netu nebo kouká na DVD a chodí do videopůjčovny. Koníčky jsme společný neměli nikdy, ale líbilo se mi na něm, že je takovej "rodinnej typ"-jak tu někdo napsal "tatínek". Jenže to fungovalo do doby, než začal malej chodit, od tý doby ho vyloženě obtěžuje. Te´d se to trochu zlepšilo, ale to je krátkodobý, protože se muž snaží zachránit co se dá, ale až bude mít pocit, že je to "v suchu", začne zase stagnovat. I jsme spolu bydleli- společně s jeho mamkou. A co jsme dělali? Každej něco jinýho, nebo pařili s těma lidma, ze kterých se vyklubali buď svině, nebo jsou někde jinde a muž nemám zájem poznávat nový lidi, ktdežto já jo a mockrát jsem ho prosila aby chodil "ven" se mnou, když bylo hlídání. Nechtěl, radši seděl u TV... Tak to dopadlo jak to dopadlo.
Vdávala jsem se až když byl malýmu rok, protože svatba v mých hodnotách nebyl ten papír, ale to, že budu za princeznu a budem celý den "snový pár v hlavní roli"-dost naivní, já už to teď vím taky. Byl to neskutečnej mejdan pro sto lidí-většinou kamarádů, žádný že věkovej průměr 60 a hudba umcaca umcaca...Věřila jsem, že je to napořád. A snažila jsem se ho poznat, šla jsem do toho s tím, že jsme každý jiný, ale byl dost tvárnej a přizpůsobivej, tak jsem myslela, že nám to vydrží napořád a časem vychytám všechny mouhcy, až došlo na moje prozření, že vůbec nefungujeme jako rodina a to v základních věcech a dohnat se to dá asi jen těžko. Kromě toho za toho "druhýho" bych dýchala. Navíc si s manželem nesedneme v sexu, od čehož se odvíjí další komplikace. -kdyby fungovalo tohle, bylo by snazší to napravit. Když se zamyslím, bylo to tak vždycky, že mně nevzrušoval a sex jsem brala jen jako lásku převedenou na tělesnou úroveň. Žijeme vedle sebe jako bratr a sestra, jako kamarádi. Bohužel nový přítel mi ukázal, že je možný málem vzrušením omdlívat jen z "pouhého" obejmutí.
-pro ty, kdo to shrnou tak, že jsem zaslepená sexem a těma "začátkama", není to pravda. I kdyby to s přítelem nevyšlo, bude to strašně bolet, asi z toho duševně umřu, ale stejně vím, že s manželem nebudu.. Asi to nějakou dobu ještě půjde a věřím, že budou i moc hezký chvíle, ale že naše naprosto rozdílné povahy plus ten problém se sexem nás stejně přesvědčí, že se spolu jen trápíme a je to neslučitelný se soužitím spolu...
|
|
|
| Ilona a její holčičky | •
|
(10.10.2008 8:50:12)
Vlaďko, já bych se zamyslela nad tím, jak se zachoval tvůj manžel. On ví o tvé nevěře a odpustil ti a respektuje jí. To už chce opravdu velkou lásku. Asi mu na vašem vztahu záleží a možná to není on, kdo vztahu nedává všechno.
|
| Vlaďka a Dáda |
|
(10.10.2008 16:19:05)
Anie,
ale jen proto, že nechce být sám než si někoho najde...To bys musela slyšet naše rozhovory, abysis mohla udělat objedktivní názor. Jo, asi tam ta láska na jeho straně je, ale já ji dlouho necítila, proto se to všechno stalo. Opravdu jsem citově strádala. Není čestnější odejít a to v klidu, než trápit jeho i sebe a zbytečně zabíjet čas, který bysme už mohli trávit s někým, kdo nám sedne víc(fakt myslím, že i jemu by bylo líp s míň náročnou holkou), aby to pak stejně skončilo a rozešli jsme se ve zlým až ve fázi, kdy už to bude fakt neúnosný"? Já cítím, že to stejně skončí. Ať teď, nebo za pět let. Je mi 23 a to je sakra málo, abych se odteď obětovala a zůstávala ve vztahu, který mi nevyhovuje a zbytečně tím trápila i manžela a syna-ten to cítí taky že se něco děje. Kdyby mi bylo 50, tak si možná řeknu, že to nějak "doklepu", ale možná taky ne. Nechci skončit jako můj táta, který tohle říká --že kdyby mu nebylo 65, taky začne znova.. To je dost smutný.
|
| maw | 
|
(12.10.2008 17:43:51)
Jenom jestli to není zpětná racionalizace, anebo jestli si nehledáš výhovárky, proč nedřít na vztahu. S tím Tvým manželem se podle všeho dá - jenže na druhém břehu je tráva vždycky zelenější, že?
|
| Vlaďka a Dáda |
|
(22.10.2008 10:39:28)
Maw - není zelenější, naopak. Ten druhej břeh by potřeboval sakra zalejt a pohnojit...A s manželem mám jistotu, jakou už s nikým jiným mít nebudu-nevěra mi prošla tak hladce, pořád mně miluje a chce být se mnou, pořád si můžu chodit kam chci... Ale já cítím, že ho tím ponižuju a ani mně to nevyhovuje.. Možná by bylo lepší být s malým chvíli sama a pak k sobě buď znovu najdeme cestu, nebo ne a časem najdeme někoho, kdo bude s námi na stejný vlně.Dneska už se nebojím že ne, chlapů i mladých, co jsou schopní mít rádi cizí dítě je hodně...
Je mi z toho, co se stalo, dost smutno.Moje nová láska to všechno nějak neunesla - a já taky ne, neuměla jsem se rychle rozhodnout, začal do toho každý mluvit a šlo to do háje.. I přes to, že bych neměla ani jednoho, byla bych radši sama, ale pořád váhám, protože by se mohlo stát, že když odejdu, ty vrátka k manželovi si navždycky zavřu - čert vem já, ale malej... Nevím co je lepší a nechci to uspěchat.. :-( Ale ať udělám cokoliv, vždycky to bude někoho bolet.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Annie | •
|
(8.10.2008 10:00:39)
Vůbec nejsem zastánce nějakého příliš uvolněného scénáře, kdy si můžeme střídat partnery podle aktuální nálady bez ohledu na děti, minulého partnera, rodinu atd. Ale souhlasím s Fisperandou, že není přeci nutné jako dřív setrvávat v nevyhovujícím svazku. A přeci nevyhovující není jen tehdy, kdy muž bije nebo jinak týrá svoji ženu nebo děti? Prostě si to ti dva představovali jinak, zkusili to vyřešit, nepodařilo se to. Mají víc společných špatných prožitků než těch dobrých? Můžou se snažit jak chtějí a stejně jim to nejde? Proč se tedy dál trápit? A kvůli dětem? Tak tahle doba je doufám minulostí. Byly ty děti svých rodičů, kteří zůstali v nevyhovujícím manželství jen kvůli nim, šťastné? Myslím, že ani náhodou!
|
|
| Annie | •
|
(8.10.2008 10:01:46)
Vůbec nejsem zastánce nějakého příliš uvolněného scénáře, kdy si můžeme střídat partnery podle aktuální nálady bez ohledu na děti, minulého partnera, rodinu atd. Ale souhlasím s Fisperandou, že není přeci nutné jako dřív setrvávat v nevyhovujícím svazku. A přeci nevyhovující není jen tehdy, kdy muž bije nebo jinak týrá svoji ženu nebo děti? Prostě si to ti dva představovali jinak, zkusili to vyřešit, nepodařilo se to. Mají víc společných špatných prožitků než těch dobrých? Můžou se snažit jak chtějí a stejně jim to nejde? Proč se tedy dál trápit? A kvůli dětem? Tak tahle doba je doufám minulostí. Byly ty děti svých rodičů, kteří zůstali v nevyhovujícím manželství jen kvůli nim, šťastné? Myslím, že ani náhodou!
|
|
| Annie | •
|
(8.10.2008 10:01:47)
Vůbec nejsem zastánce nějakého příliš uvolněného scénáře, kdy si můžeme střídat partnery podle aktuální nálady bez ohledu na děti, minulého partnera, rodinu atd. Ale souhlasím s Fisperandou, že není přeci nutné jako dřív setrvávat v nevyhovujícím svazku. A přeci nevyhovující není jen tehdy, kdy muž bije nebo jinak týrá svoji ženu nebo děti? Prostě si to ti dva představovali jinak, zkusili to vyřešit, nepodařilo se to. Mají víc společných špatných prožitků než těch dobrých? Můžou se snažit jak chtějí a stejně jim to nejde? Proč se tedy dál trápit? A kvůli dětem? Tak tahle doba je doufám minulostí. Byly ty děti svých rodičů, kteří zůstali v nevyhovujícím manželství jen kvůli nim, šťastné? Myslím, že ani náhodou!
|
| Annie | •
|
(8.10.2008 10:09:27)
...omlouvám se za netrpělivost! Třikrát klik a už se to ukáže :o)
|
|
|
| Jíťa | •
|
(8.10.2008 10:47:09)
"Manžela miluju za to, že rodina je pro něho na prvním místě, že se o nás stará a tak dál... "
Není to trošku povrchní? Co až bude nemocný, mít úraz, ztratí práci nebo cokoliv jiného a nebude schopný se o vás postarat? Vyměníš ho?
Manžela miluju především pro to, jaký je, jakou má povahu, názory, koníčky, optimismus, vnitřní sílu a vůbec pohled na život... To, že se stará o rodinu je také důležité, ale nemusí to trvat věčně.
|
| Jaana2 | 
|
(8.10.2008 11:32:29)
no tak asi když se to stane, tak se o něj postarám, právě proto, co on udělal pro mne ( nás) já mu vrátím. Partnerství je o tom dávat i brát. Ne jen o tom dávat. Nebo jen brát.
|
|
| fisperanda |
|
(8.10.2008 12:29:34)
Manžel je zrovna teď bez práce, a ani mě nenapadlo ho opouštět nebo mu to dát "vyžrat".
Jak píšeš, manžela miluješ proto, jaký je, jaký má vlastnosti a tak, to je pěkný. Ale takových, kteří měli úžasný vlastnosti byly mraky, nakonec nám vztah zhořel na tom, že nechodili do práce, neplatili nájem atd... Takže teď je pro mě prioritní chlap, který se o nás postará. A až potom můžu obdivovat to, že si rozumíme.
|
| Kudla2 |
|
(8.10.2008 12:34:49)
to moc nechápu, měli úžasný vlastnosti, ale nechodili do práce...?
já považuju to, že je dotyčný ochoten a schopen postarat alespoň sám o sebe (dostudovat, uživit se) za základní podmínku toho, abych se s ním začala vůbec bavit Jakékoli jiné "úžasné vlastnosti" flákače a nemakačenka by mi tudíž asi zůstaly utajeny
|
|
| Jíťa | •
|
(8.10.2008 15:28:10)
Ano, miluju ho pro to, jaký je.
Jak by se ti líbilo, kdyby tvůj manžel říkal např: "Miluju ji, protože vaří teplé večeře."
|
| Jaana2 |
|
(8.10.2008 15:51:30)
Jíťo a co kdyby tím tan manžel myslel - je úžasná, ona ví, že mám rád teplé večeře a ona se o mne tak stará, přestože se jí třeba nechce, tak je moc fajn, že to pro mne dělá a já jí to oplatím třeba tím, že jí večer namasíruju záda. Protože je nám prostě spolu dobře, jeden dělá to a druhý tohle a vzájemně jsme propojeni.
|
| JiBi* | 
|
(8.10.2008 17:29:26)
máš uvedený mail, nedalo mi to nepřeposlat ti krásný kreslený vtip k tématu, který mi včera došel .
|
|
| Jíťa | •
|
(9.10.2008 11:44:35)
No to aby ses pak bála, že až si zlomíš nohu a nebudeš schopná ty večeře pár týdnů vařit, tak tě manžel vymění.
Chci aby mě manžel miloval pro to, jaká jsem. Ne proto, že mu dobře sloužím k uspokojování jeho potřeb. Stejně tak ho miluji i já. Jsem schopná si většinu svých potřeb uspokojit sama, na to nemusím mít na krku chlapa. Stejně tak ten můj je schopný přežít i bez manželky. Jsme spolu protože se milujeme, je nám spolu fajn, máme hodně společného, vyhovují nám naše povahy atd.
|
|
|
|
|
|
| maw |
|
(12.10.2008 14:34:57)
Tvoje ego má přednost před morálkou a obětí, to jsi chtěla říct?
A jinak: změny v těch prioritách atp. nastávají, pokud na vztahu partneří nepracují. Pokud ano, naopak se sbližují.
|
|
|
.
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)