Re: Už spolu s manželem nespíme. Má cenu rodinu udržet i za takových okolností?

To první dítě bylo neplánované, už jsem se zrovna psychicky připravovala na to, že tudy cesta nepovede. A že se vrátím zpět do své země, do ČR. Láska ještě byla, ale už mi bylo jasné, že člověk pro můj život to nebude. Mé citové investice nebyly opětovány. Ale otěhotněla jsem. Chtěla jsem to tedy zkusit, no. To už tak některé ženy dělávají, že s mužem zůstanou, když spolu otěhotněli. Ale ze strany partnera se nic nezlepšovalo. On mě silně přehlížel, nesnažil se využít chvil, abychom mohli být spolu, jakoby se mi vyhýbal. Pořád jsme trávili život jen na vrchním patře u jeho otce. Jednou jedinkrát jsme nejedli o samotě!! Můj muž totiž není romantik. Jen párkrát se stalo, že jsme strávili 2 hodiny o samotě u nás dole, jinak jsme byli pořád vylepení nahoře. Byla jsem z toho nešťastná a nevěděla jsem, jak si to mám vysvětlit. On to pořád omlouval tak, že on tak nepřemýšlí, jak já. Že je prostě rád, že jsem s ním. Já jsem mu říkala, že ale já chci být s ním a ne s ním a jeho otcem. Přistěhovala jsem se za ním do ciziny, abych žila život s ním a ne dohromady s jeho otcem. Neustále mi připadalo, že mě má jen na jednu věc. Silně mi to vyvracel a v noci v peřinách mi říkal 5 minut krásné věci. Ale přes den jsem měla pocit, že pro něj neexistuji. Nemluvil se mnou, odmítal se mnou rozebírat věci, o kterých jsem si s ním chtěla povídat a dopátrat se pravdy. On mi zásadně neodpovídá. Neví, co říct. Pořád mlčí. Nikdy jsem nevěděla, co si mám myslet. Když vám někdo tři roky neodpovídá na vaše otázky, co se děje, proč je to mezi váma tak hmatatelně nechutně vlažné, člověka to přestane bavit děti neděti.
Před 2 roky už mě měl hodně ztracenou, byl to dlouhý, plíživý proces, a neustále jsem mu říkala své pocity, aby věděl, na čem je. Mimojiné, když téma je také o svatbách, vzít si mě nechtěl, prý to odmítá uspěchat pouze kvůli dítěti.
Hledala jsem důvod, proč s ním spát, přestože mě nepřitahoval. Ale přecejen dvakrát nebo jednou do měsíce to ještě proběhlo. No a tak jsem otěhotněla podruhé. Ale od té doby, a to už je rok a půl, jsme spolu spali asi třikrát.
Už jsem mu na rovinu řekla své myšlenky, že se zde v tomto státě nevidím za 10 let. Už se přímo začínáme bavit o tom, co bude.
Vím jistě, že vedle něho stárnout nebudu. Ale kdy mám od něj odejít?? Jaký věk dětí je nejméně pro děti bolestivý?
Vím také, že by mi to trhalo srdce. Vytrhnout děti ze srdce jejich tatínka. Právě tohoto zlého kroku se obávám.
Takže bych tu asi měla 20 let zůstat, až děti odrostou, a pak teprve odtáhnout zpět do ČR. Jako totální citově vycucnutá troska. Již 4 roky jsem se nesmála. My spolu nemáme čemu. Ale tatínek bude rád, že jsem od něj neodtrhla děti. A děti asi taky budou rády, že jsem nerozbila rodinu.
Musím ale poznamenat, že těchto 20 let bude v duchu hádek a utrhování se na sebe, protože já a partner jsme na cestě začít se nesnášet víc a víc. Všechno jenom ne harmonie. Zlá atmosféra. Tohoto chci děti ušetřit. On taky neví, co teda bude, když už spolu nebudeme spát, ale myslí si, že bych měla být zodpovědná, když už teď máme děti.
Jistě že bychom mohli vedle sebe žít jako dva přátelé a přesto dát dětem krásný teplý domov. Možná to někteří dokážou, ale my dva ne. My jsme vedle sebe příliš nespokojení. My bychom dětem nedali nic. Jen jim ukazujeme, jak se k sobě dva lidi nemají chovat. Jak nemá vypadat rodinná atmosféra.