8.10.2008 9:32:53 fisperanda
Pěkný, ale...
Pěkný zamyšlení. Ale není to můj pohled na život. Svýho manžela mám ráda. Ale manželství pro mě není priorita, stejně tak není priorita ve dvou projít životem. Manžela miluju za to, že rodina je pro něho na prvním místě, že se o nás stará a tak dál... ale samotný pocit štěstí neodvozuju od toho, jestli vedle mě zrovna chlap je, nebo ne. Samozřejmě se absolutně mění situace, kdy dcerka potřebuju tátu. Toho svýho, pochopitelně. Ale - k úvaze, proč se rodiny rozpadají a střídají se partneři... Když pominu to, že podle mě člověk monogamní prostě není, a todle se dít musí, tak je tady logický důvod třeba ten, že člověk se během života přirozeně mění, a partner, se kterým si rozuměl před deseti lety teď už je zcela jinde, došel během života k jiným hodnotám, má jinde priority. V takovým případě - proč se znásilňovat a být s někým, kdo mi nerozumí, a já jemu? Tím si ublížíme oba. Samozřejmě je potřeba brat v potaz stupeň "nerozumění si". Určitě se nebudu rozvádět kvůli tomu, že manžel chce trávit víkendy na chatě, a já ne.
Dřív prostě byla jiná morálka, svázaný mravy. Rozvod byl nepřípustný. Teď babičky vzdychají se slzou v oku "Já jsem vydržela s Oldříškem celý život". Ale kolik bylo těch okamžiků, kdy s Oldříškem být nechtěla? Kdy by nejradši sbalila kufry a odešla, kdyby se nebála, že si na ni sousedi budou ukazovat prstem.
Lidi možná pochopili, že není potřeba nechat si diktovat morálku, ale dělat to, co dělat chtějí. Pro někoho je fajn být celý život s partnerem. Děsí ho představa, že si nějaký další vztah bude budovat znovu, bude do toho muset dat spoustu energie, zvykat děti a tak dál.. prostě nemá důvod tohle chtít, je to komplikace.
Pak je další typ lidí, kteří prostě vidí štěstí v tom, že chtějí momenty svýho života vyplnit s osobou, s kterou je jim zrovna teď dobře.
Odpovědět