| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Můj dům, můj hrad, mé vězení

 Celkem 37 názorů.
 Zuzka M. 
  • 

smutná realita 

(29.5.2008 10:52:25)
jak říkám v názvu příspěvku, je nespočet takových žen, které žijív takovémto "vztahu" a opravdu psychické týrání, fyzické, ael buď promyšlené, anebo prostě tak, že nejsou nijak zvlášť hmatatelné "důkazy" a popravdě já se ocitnout na místě takto "lehce" týrané ženy, tak bych se ještě obávala, že milý pán dostane u soudu pouze podmínku, či něco tak a pujde se potom z vesele mstít... a že je u nás možné všechno.

Jinak sama za sebe říkám, že je hodně případů, které nikdy nevyjdou na povrch nás třeba naše maminka vychovávala na hranici s týráním... ikdyž těžko říct co ta hranice je, starší generace obvykle mlátily děti do modřin a vždy jim to přišel jako rozumný způsob "výchovy" vždyť ty děti potom nezlobí... a ještě jedna moje kamarádka byla "lehce" sexuálně zneužívaná ... těžko říct, kolik tkaových případů je :( a je mi samotné smutno z toho, když si představim, že někde takhle někdo trpí a není mu pomoci :(
 Mili+2 


Re: smutná realita 

(29.5.2008 12:15:32)
Znam dve obeti domaciho nasili.

Jedna kamaradka otehotnela v 17ti, tak si ho "musela" vzit. Jenze on byl takovy magor uz 2 roky pred tim,celou dobu co spolu chodili. Treba si reknete ze byla mlada a ze to nevnimala tak, ale ona byla fakt inteligentni,duchaplna,hezka holka, na rozdil od neho,ktery porad akorat zarlil, delal sceny,parkrat ji i prede mnou smykl do auta a zbesile odjeli...Ja jsem pritom o rok mladsi nez ona, a presto jsem citila ze to neklape.
:( No nic,vzali se,a uz se vickrat ve meste neukazala,akorat na zahradu jako trestanec,a k rodicum v doprovodu manzela parkrat za rok. Porodila i druheho syna,a kdyz mu bylo asi 5,utekla k rodicum. Vypravela mi jak to mela naplanovane,ze vyhazela nejnutnejsi veci oknem,tam na ni cekal tata, a v pyzamech pak s detma vybehla ven do nastartovaneho auta. U rodicu byla asi 3 mesice,pak manzel pritahl s tim ze se polepsi. Uverila mu,a na druhy zatah to vydrzela jeste asi pul roku,pak uz se rozhoupala k rozvodu.

Druha kamaradka se "vdala" take pred maturitou, ale ne ze by musela. A vlastne se ani nevdala,protoze do dneska,uz 12 let zijou na psi knizku,i kdyz maji dve deti. Ovsem,tady nehanim zivot na psi knizku, ale skutecnost ze ona,i kdyz ji k nemu zadny papir nevaze,pracuje cely den,stara se o domacnost,o deti (mladsi dcerka ma tezkou vadu srdce), stezi se stihne najist, a on se vali na gauci a kouri cigara,pripadne marjanku. K tomu vsemu se ona snad kazdy mesic s detma odstehuje k matce,u ni zije tak dlouho nez se ji ztrati podlitiny z obliceje, a pak si zase jde zpet! Pritom si rikam ze kdyz mluvi otevrene i se mnou,i se svou mamou,ne snazi se nic skryt, tak by se prece sverila kdyby ji hrozil zabitim nebo necim podobnym?!
Tak si nekdy rikam zda za to nektera zena opravdu nemuze sama??? Ovsem ze nehazim vsechny do stejneho kose.
 Fifinkaa 


Proč na začátku zavírají oči? 

(29.5.2008 12:46:34)
Souhlasím s tím, že domácí násilí je dost závažný problém naší společnosti a že dlouhodobě týraná žena těžko hledá únik z bludného kruhu. Ale co naprosto nechápu je, proč spousta žen zavírá oči před prvními příznaky budoucího násilí. Úplně mě nadzvihl konec příběhu o Zuzaně, jak po svém zbití manželem v koupelně už svého syna nebrání a tiše trpí s ním! Proč od takového muže hned neodejde? Proč mu nedá jasně najevo, že takové chování je ve vztahu nepřípustné a zavání rozvodem? Ona prostě zavře oči a tím mu jeho jednání odsouhlasí. A spustí tak spirálu, ze které se už možná nikdy nevyhrabe. V každém vztahu by mělo platit, že jedna facka je jako nikdy, druhá je už vždycky.
 foxyik+Sofie 10/03+ Alex05/07 


Re: Proč na začátku zavírají oči? 

(29.5.2008 17:31:24)
Tohle jsem si jako náctiletá taky říkala.Bohužel jsem si něčím takovým prošla a dneska sice konkrétně nedokážu říct proč,ale tenkrát to bylo hodně věcí proč jsem neodešla hned atd atd.Nesuď dokud nezažiješ.Je to asi tak těžké pochopit jako proč anorektičky nejí a bulimičky zvrací a nezačnou znovu nromálně přijímat stravu.Ono zůstat uvnitř té bubliny je snad lehčí než odejít.Opravdu to není nijak lehké, zvlášť pokud jsou tam děti a jiné aspekty.Takže se neptej proč,sama to si na to dodnes nedokážu zpětně odpovědět.
 katka+katka 
  • 

Re: Proč na začátku zavírají oči? 

(30.5.2008 7:46:35)
Taky to nechápu, ale asi je to o povaze, resp. sebevědomí a sebeúctě. Na VŠ jsem nastoupila s tím, že budu bydlet se svým přítelem v bytě jeho strýce. Byli jsme spolu dva měsíce a hezky nám to klapalo. Pak jsem dostala facku, protože jsem se "prý" usmála na muže v obchodě. Facku jsem mu během vteřiny vrátila, běžela jsem do ložnice a zabalila si kufr. Ven z bytu jsem se musela probít. Na omluvné dopisy, kytice, sliby, že už to neudělá, jsem mu z vysoka sr... Nechápu, proč některé ženy tohle "tolerují" a dál v takovém vztahu žijí - to si sebe neváží? Nebo proč?
Zkrátka a dobře já mám nějakou sebeúctu a pokud se ke mě muž chová takto, tak ze vztahu odcházím a chybu rozhodně nevidím u sebe (ve smyslu nejsem já dost dobrá pro něj, ale ON NENÍ DOST DOBRÝ PRO MĚ).
 bravad 


Re: Proč na začátku zavírají oči? 

(31.5.2008 20:54:00)
Ahoj Katko,

myslím, že se to nedá srovnat - nebyla si totiž za toho žárlivce vdaná. Myslím, že je mnohem složitější odejít ze vztahu, kde se musí dvojice rozvést a navíc jsou tu např. ještě děti.
 katka+katka 
  • 

Re: Proč na začátku zavírají oči? 

(1.6.2008 6:26:15)
vdaná, nevdaná - šla bych od toho. Každý má nějaké kamarády, rodinu, kolegy - prostě někoho, kdo mu může poskytnout bydlení aspoň na nějakou dobu. Existují i azylové domy.
Navíc myslím, že dítě je velký impuls k odchodu - já bych měla strach, že je jen otázkou času, kdy ten násilník sáhne i na něj.
 Míša 
  • 

Re: Proč na začátku zavírají oči? 

(1.6.2008 23:59:02)
Ale ono to fakt není tak jednoduché, většinou si nikdo dobrovolně nevleze k někomu zlému, ale ono se to většinou časem vyvíjí, a v tom případě pořád myslíš že není možné aby se někdo tak změnil, a pomalu přituhuje, a pak už to jede. Je jednoduché opustit přítele po krátké známosti, ale co udělat, když po 7 letech kdy bylo vše skutečně v pořádku, člověk dostane facku? A ten druhý se skutečně omlouvá, že ujel. Že mu je to líto. Co dělat? Rozbítkvůli jedné facce dosud fungující rodinu? Navíc, když je v tom malé mimino, manželka naprosto závislá na mateřské? Není to tak jednoduché.
 katka+katka 
  • 

Re: Proč na začátku zavírají oči? 

(2.6.2008 5:53:15)
První facka automaticky znamená cestu k druhé. Pro mě by partner prostě skončil v okamžiku, kdy by mi jí dal. Já mám naopak pocit, že je jakmile je dítě ve hře, tak je to jednodušší nebo radši nutnější ho opustit. U sebe člověk ještě dost věcí překousne, nechá si líbit, ale dobrovolně ohrožovat dítě společným bydlením s násilníkem bych si fakt netroufla bez ohledu na to, jestli jsem závislá na mateřské (nikdy jsem nebyla) anebo ne.
 Zizala 
  • 

Prvni facka 

(2.6.2008 8:29:43)
Taky jsem byla nazoru ze po prvni facce musi hned nasledovat druha. O to vetsi byl muj sok, kdyz v jednom hodne osklivem konfliktu jsem jednu malou schytla. Hned jsem zacala mluvit o rozvodu a dala najevo svoje pohrdani (dokonce jsem mu plivla na nohy), on toho strasne litoval, bylo hned videt ze vi ze prehnal a ze o me nechce prijit.
Ted uz je to nekolik let, nikdy vic si ke mne nic podobneho nedovolil, a ted uz ani nemam strach, ze by k tomu melo znovu dojit. Ani se tolik nehadame jako driv (vlastne skoro vubec), mame mezi sebou takove souzneni. O tom, co se tehdy stalo, uz dneska nemluvime, je to pryc. Ale znovu by se to stat nemelo.
 Míša 
  • 

Re: Proč na začátku zavírají oči? 

(2.6.2008 21:31:58)
No právě že ne. Někdy jednomu ujedou nervy, a právě se z toho poučí.
Je to asi takový bod zlomu, buď se zděsí, je mu to líto, je mu trapně, a skutečně to je jen jedna první a poslední.
Nebo se mu to zalíbí, získá pocit nadřazenosti a už to jede.
Chci jen říci, že první facku bych skutečně neřešila tak razantně, zejména pokud to "ujede" po delším bezproblémovém vztahu. Samozřejmě, následuje-li druhá a třetí, tak pak už okamžitě utéct. Než bude čtvrá a miliontá...............
 Zizala 
  • 

Re: Proč na začátku zavírají oči? 

(4.6.2008 12:46:57)
souhlas, presne tak to vnimam. Mlatit bych se nenechala. Ale tu prvni a posledni facku jsem proste nechala za sebou a uz na to ani nemyslim.
 Katka 
  • 

Re: smutná realita 

(29.5.2008 12:57:16)
Jo, tohle taky nepochopím.

Chápu, že pro ženu s malými dětmi, na mateřské, popřípadě pro tu, která nemá podporu rodiny/známých a nemá tudíž kam jít, je těžké odejít. Zvlášť když ji agresor doma x krát denně ujišťuje o tom, jak je sama neschopná.

Co ale nechápu jsou ženy, které mají děti dospělé nebo mají kam jít (rodiče, kamarádka), dokonce si i na chování partnera stěžují, ale pořád s ním bydlí. Zrovna včera se obrátila na mého tchána jedna jeho zákaznice o radu. Manžel ji mlátí, hlavně když se napije. Na všechno co řekne reaguje podrážděně a agresivně. Má zaměstnání, děti už má velké, z domu, dokonce mají vlastní rodiny. Naposledy ji manžel shodil ze schodů, takže je v pracovní neschopnosti. A ona se ptá, co má dělat. Samozřejmě ji tchán doporučil obrátit se na policii a odejít, prozatím třeba k dceři. Našla si x výmluv proč to nejde (co by tomu dcera řekla atd...). Na to už ji tchán nemohl říct nic jiného, než ať si uvědomí, že by taky další pád ze schodů nemusel skončit jen neschopenkou...
 Alča, 2 děti 
  • 

Znám to 

(29.5.2008 12:41:42)
V dětství jsem si prošla domácím násilím - otec chlastal, mlátil nás za každou kravinu, horší snad byl psychický teror - co mu zas bude vadit, chodili jsme kolem něj po špičkách. Říká se, že děti alkoholiků jsou také alkoholici nebo nenávidí alkohol. Já jsem to druhé. Měla jsem obrovské problémy začlenit se do společnosti - bála jsem se dospělých, byla jsem "opožděná" - ne hloupá - ale v určitých věcech, hlavně vyřizování, rozhodování... Vdala jsem se, mám děti a když jsem měla vyřizovat za ně, přestalo mi to dělat problémy. Mám svůj "základ" v rodině, nikdy nebudu moct dělat vedoucího pracovníka, ale jinak funguju normálně. Moje děti násilí nepoznali a nepoznají, když na ně můj manžel zezačátku vyletěl a dostaly, reagovala jsem tak hystericky, že přestal. Přesto nejsou žádní rozmazlenci, jen používám k trestu jiné metody. Jde to. Jen mě někdy napadne, kde bych byla, kdybych byla vychovávána normálně...
 Dana 
  • 

Re: Znám to 

(29.5.2008 14:14:11)
Také to znám. Ne v rodině,ale od mého expřítele. Nejprve to bylo jen psychické,ale pak přišlo i na facky a házení na stěnu. Také mě hlídal,vyptával,lezl do mobilu a sháněl si různé informace,kde s kým a co jsem dělala. Po více než pěti letech (vím,připadá vám to divné,že tak dlouho) jsem odešla,máme spolu dceru,ke které se naštěstí chová hezky. Od té doby se bojím mužů,mám už jiného manžela,který je báječný a ví co jsem si prožila a že se bojim každého muže,který zvýší hlas ( a nemusí přímo na mě). Proto na mě neřve a když je neshoda,tak to řešíme v klidu a já v něm mám pevnou oporu.
 Lorina 


taky dobře znám 

(29.5.2008 13:49:49)
Bohužel tohle všechno dobře znám... jako dítě, které bylo svědkem domácího násilí, kterému se ale moje maminka dokázala vzepřít, a pak samo jako sestra a teta, která se snažila pomoci svým nejbližším a stejně to nebylo nic platné... když nechce ten, komu je pomoc nabízena není šance..

V případě mojí sestry se na druhou stranu po všech zkušenostech co s ní nyní mám, ani jejímu bývalému druhovi nedivím.. , i když se mi násilí hnusí v jakékoli formě, tak člověk, kterým je má sestra, ten si nic jiného nezaslouží...je to strašně smutné, rodina pro mě znamená strašně moc a sestru jsem měla moc ráda, ale tak jak ona ublížila mámě, tátovi a hlavně své dceři, to už dokáže jen člověk nejhoršího charakteru...
 Jana ,Míša 16 a Tom 10 
  • 

Nepochopitelné 

(29.5.2008 14:11:48)
Ze svého okolí znám taky případ domácího násilí,nad kterým zůstává rozum stát.
Znají se spoustu let,mají spolu dvě děti,pro okolí docela normální pár,až vloni šokující zpráva,že je dotyčná v nemocnici s otřesem mozku,zlomeným nosem a dalšími pohmožděninami.Protože žijeme na vesnici,zjistila jsem,že jistý dotyčný ji již zbil po několikáté,ale tentokrát to trochu!!přehnal.Je zvláštní,že jsme si my,co se jen pozdravíme na ulici,ničeho nevšimli.
No ale zpět k jádru věci.Po vyšetření policií měl ON dotyčný zákaz vstupu do jejich domi,děti šli k babičce a ONA se měla přestěhovat k rodičům také.Všichni jí nabízeli pomoc,jen aby už nemusela snášet to utrpení.I přes přísný zákaz návštěv si pro dotyčnou si ON násilník přijel do nemocnice a i přes zákaz,který mu nařídila policie,se vrátili domů.Nevím co ji nasliboval,ale za měsíc se konala svatba.
Tak a kde je potom ten zakopaný pes .Když jí všichni nabízeli pomoc,proč ji nevyužila?
Už se k němu přeci vrátit nemusela.
 helena 6 
  • 

Re: Nepochopitelné 

(29.5.2008 16:05:35)
Já jsem to zažila osobně, byla jsem velmi velmi mladá. Tedy ne týrání fyzické, ale spíše psychické. Vždycky jsem byla spíše "ranařka" pro slovo jsem nešla daleko, málokdy mě opravdu něco zaskočilo, řekla bych, že jsem byla a nyní i opět jsem normálně sebevědomá. Takže bych o sobě mohla směle tvrdit, že ani nejsem "typ" pro takové partnery. Ale tak nějak se to vyvrbilo časem.
Musím říct, že když vám člověk opakuje několikrát týdně, denně, že nejste k ničemu, že nic neumíte a začne za správný konec (např. vaření není vaše silná stránka a vy to víte a i byste s tím něco udělaly, ale slyšet to x-krát tak prostě rezignujete; pak se přidají další a další výtky), k tomu se přidá něco, co se vám opravdu zrovna nepovede a začátek konce je na světě. A já ho měla tak ráda..
Nejprve se bráníte, pak rezignujete (zvláště pokud se ten člověk potom krásně omluví, což tihle umí) a nakonec už si to člověk ani neuvědomuje.. Naštěstí jsem v sobě našla sílu, toho dotyčného jednou vyhodila (nájemní smlouva byla na moje jméno) a tím jsem vyhrála. Strach jsem měla ještě chvíli potom, ale v té době jsem potkala muže, který mi byl OBROVSKÝM přítelem a "nastavil mi zrcadlo". Od rodičů bych nikdy takovou podporu nechtěla a nevím proč, ale on byl muž, choval se normálně a tvrdil mi, že "TOHLE FAKT NORMÁLNÍ NENÍ", protože jsem asi měla už pocit, že to normální je (přestože pocházím z velmi harmonické rodiny a rodiče jsou spolu více než 30 let a nikdy se příliš nehádali..!! takže..). Nestal se mým manželem ani milencem, ale prostě to byl člověk od kterého jsem tu pomoc přijala. On jí totiž nenabízel. Nabídnul jenom své přátelství místo litování, nátlaku a hlavně mi vzbudil sebevědomí, které dřímalo v mojí duši.
Ale chápu i ty, kterým je nabízena pomoc a ony nakonec odmítnou - vždyť kdo by si přiznal takovou potupu jako že je "manžel(ka)" týrá. Kdo by vyšel ven s takovou zprávou, když "si za to vlastně může sám" a kdo by se mnou řešil MŮJ problém, když ho vlastně kromě mě nikdo nemá??? Myslím, že ti lidé mají nemocnou duši. Cítí problém sami v sobě a když jim to násilník opakuje dostatečně často, není jednoduché uvěřit kamarádce, že to tak není, vždyť on nás tak miluje.. Jenže na druhé straně, bez jejich rozhodnutí to nejde!
 foxyik+Sofie 10/03+ Alex05/07 


Re: Nepochopitelné 

(29.5.2008 17:37:10)
Heleno, velmi dobře jsi to popsala.Cítila jsem nejen tu "potupu",ale taky to ,že jsem do tý doby měla jeho jako oporu a o koho se opřít teď???Chjo už na to nechci vzpomínat,ale rozhodně nesnáším větu či otázku:Proč od něj neodešla, proč proč proč??Myslím si,že je to případ od případu,ale rozhodně by se dalo říct,že je to tzv.syndrom týrané ženy,že prostě neodejde hned nebo vůbec...
 helena 6 
  • 

Re: Nepochopitelné 

(30.5.2008 16:54:18)
Zase na druhou stranu chápu, že kdo nezažil, nepochopí. Proto je dobré, když pomáhají těmto ženám/mužům lidé, kteří to sami zažili. Policie je v tomto dost neohleduplná (znám jen z doslechu, nezažila jsem) právě proto, že oni se často setkají spíše s těmi, ke kterým jezdí pravidelně jednou za čas, když zavolají sousedi.. :-( a co si budeme povídat, v takových situacích málokdo řekne, že od násilníka odchází.
Já sama za sebe jsem ráda, že jsem si tím prošla, protože se ze mě nestala taková typická stěžovací manželka a VELMI si svého muže vážím a miluji, protože vím, že i když není vždy empatický (je prostě chlap), není vždy ve své kůži a občas i "prudí", já vím, kde je ta hranice a vím, že on nikdy ani nenaznačil, že by měl chuť jí překročit! Máme skvělý vztah a navzájem se respektujeme a on je mi opravdu odměnou (a já jemu samozřejmě také, protože s žádnou jinou ženou by se neměl tak skvěle jako se mnou ;-)! Navzájem si budujeme rodinnou atmosféru a vnášíme si do srdcí klid, když to ten druhý potřebuje. A můžeme se i pohádat a vůbec nic zlého se nestane..
Myslím, že v tomto směru je nejtěžší se rozhodnout odejít a nejdůležitější - už to nikdy znovu nepřipustit!!!
 Teraza Horáková 


Re: Nepochopitelné 

(29.5.2008 17:52:59)
Heleno, skvěle vysvětleno, tfuj, mám ošklivé vzpomínky, ale už je taky za mnou. Jen ten zlom je prostě těžký.
 helena 6 
  • 

Re: Nepochopitelné 

(29.5.2008 16:05:36)
Já jsem to zažila osobně, byla jsem velmi velmi mladá. Tedy ne týrání fyzické, ale spíše psychické. Vždycky jsem byla spíše "ranařka" pro slovo jsem nešla daleko, málokdy mě opravdu něco zaskočilo, řekla bych, že jsem byla a nyní i opět jsem normálně sebevědomá. Takže bych o sobě mohla směle tvrdit, že ani nejsem "typ" pro takové partnery. Ale tak nějak se to vyvrbilo časem.
Musím říct, že když vám člověk opakuje několikrát týdně, denně, že nejste k ničemu, že nic neumíte a začne za správný konec (např. vaření není vaše silná stránka a vy to víte a i byste s tím něco udělaly, ale slyšet to x-krát tak prostě rezignujete; pak se přidají další a další výtky), k tomu se přidá něco, co se vám opravdu zrovna nepovede a začátek konce je na světě. A já ho měla tak ráda..
Nejprve se bráníte, pak rezignujete (zvláště pokud se ten člověk potom krásně omluví, což tihle umí) a nakonec už si to člověk ani neuvědomuje.. Naštěstí jsem v sobě našla sílu, toho dotyčného jednou vyhodila (nájemní smlouva byla na moje jméno) a tím jsem vyhrála. Strach jsem měla ještě chvíli potom, ale v té době jsem potkala muže, který mi byl OBROVSKÝM přítelem a "nastavil mi zrcadlo". Od rodičů bych nikdy takovou podporu nechtěla a nevím proč, ale on byl muž, choval se normálně a tvrdil mi, že "TOHLE FAKT NORMÁLNÍ NENÍ", protože jsem asi měla už pocit, že to normální je (přestože pocházím z velmi harmonické rodiny a rodiče jsou spolu více než 30 let a nikdy se příliš nehádali..!! takže..). Nestal se mým manželem ani milencem, ale prostě to byl člověk od kterého jsem tu pomoc přijala. On jí totiž nenabízel. Nabídnul jenom své přátelství místo litování, nátlaku a hlavně mi vzbudil sebevědomí, které dřímalo v mojí duši.
Ale chápu i ty, kterým je nabízena pomoc a ony nakonec odmítnou - vždyť kdo by si přiznal takovou potupu jako že je "manžel(ka)" týrá. Kdo by vyšel ven s takovou zprávou, když "si za to vlastně může sám" a kdo by se mnou řešil MŮJ problém, když ho vlastně kromě mě nikdo nemá??? Myslím, že ti lidé mají nemocnou duši. Cítí problém sami v sobě a když jim to násilník opakuje dostatečně často, není jednoduché uvěřit kamarádce, že to tak není, vždyť on nás tak miluje.. Jenže na druhé straně, bez jejich rozhodnutí to nejde!
 Homca 


Homca-Jina doba. 

(29.5.2008 22:59:48)
Dnes je to jiz za mnou. Je mi 48 let. Vdavala jsem se ve 22, stastna a zamilovana. Po 9 mesicich se nam narodil syn. Stesti trvalo jeste nekolik mesicu a pak jsem byla pro sveho muze jenom slepice, kacena. Nebil mne to ne. Pak mi byl nekolikrat neverny, ale delal to tak skvele, ze na 100% jsem to nevedela.Byla jsem pro nej frigidni slepice.Kdyz jsem si malinko postezovala doma pred mamou, tak se jenom dockala odpovedi:koho si si vybrala, toho mas. Citila jsem se psychicky tyrana, ale v ty dobe se o tom vubec nemluvilo. Nase manzelstvi vydrzelo 19 let. Byli to roky, kdy jsme si vzajemne ublizovali jeden druhemu. Ja tim, ze jsem mela milence. Otehotnela jsem, nevedela jsem jestli je otcem ditete manzel nebo milenec. Po porodu jsem tusila podle podoby, ze to neni manzelovo dite,ale takhle jsem mu ublizit fakt nechtela. Po 2 letech za jedne dramaticke udalosti se muz dozvedel, ze tapu, kdo je otcem. Kvuli jeho rodicum, jsme se domluvili, ze to nikomu nerekneme a zili jsme spolu dal. Ale kazdeho to nahlodavalo trochu jinak. Ja jsem skoncila na psychiatrii a muz se semnou rozvedl. Ted uz to rekl take svym rodicum, ale dite , dnes jiz dospele, to porad nevi.Kdyby jsem mohla svuj zivot prozit znovu, tak po narozeni syna by jsem se s nim rozvedla a mohla jsem jemu, jeho rodicum a sobe usetrit tolika trapeni. Ted 6 let po rozvodu vubec nekomunikujem a kdyz se fakt ozvu kvuli detem, tak mi jenom odepise, ze jsem p..., ktera mnela uz davno zdechnout a at jdu skocit z mostu, ze se vsem hrozne moc ulevi. Nechci po nem, ani po jeho rodicich, aby mi odpustili. To vim, ze nejde. S detma mam perfektni vztah, a moc by jsem jim chybela. Je tezke popsat celych 19 let na nekolik radku. Anise mi to uz nechce psat. Jenom muzu dat rsdu. Muze, ktery vas jakkoli tyra, neomlouvejte, ze jinak je hodny, nebo vas financne zajistuje nebo neco pod. Jenom na nem zacnete byt zavisla a pak je rozchod o to tezsi. Homca
 myš 
  • 

Re: Homca-Jina doba. 

(30.5.2008 8:35:01)
Mofupu
Nějak nechápu, proč by ti měl on, nebo jeho rodiče odpouštět? Podle toho, co píšeš (je toho málo, tak je to těžké posoudit), tak hnusně se choval on, byl ti nevěrný atd a milenec byl prostě únik z té smutné reality. Na prvním místě jsi snad ty, kdo by měl odpouštět ne?
Nějak mi z toho vyznívá, že dáváš vinu především sobě a o to u týrání vždycky jde, že oběť hledá vinu v sobě, zatímco ta hlavní vina je vždy na agresorovi.
 Homca 


Re: Homca-Jina doba. 

(1.6.2008 17:46:36)
Mas pravdu neustale se obinuji, to je uz ve mne, ale neni to uz tak silne. Po roce manzelstvi jsem se s nim mela rozvest. Nemusela jsem ted neustale premyslet a radeji jsem se mohla ted venovat napr. uceni anglictiny. Prave proto, ze jsem musela "drzet hubu" tolik let, ani dnes nemam odvahu s nikym o tom mluvit. Nevi o tom ani muj pritel, s kterym ziju uz 6 let, ani muj psychiatr. Jenom takovahle anonymita mi to umoznuje. Ale jestli mi to pomuze, to nevim. Nekdy mam chut vykriknout do celeho sveta. Ze nejen ja za to muzu, ze se mi narodilo nemanzelske dite. Ze jsem nikoho nezabila. Dala jsem novy zivot a deti jsem slusne vychovala.
 DENISA 
  • 

Co za tyrani nikdo nepovazuje 

(30.5.2008 4:01:18)
Pripada mi, ze pokud muz zenu nebije, tak je pro nasi spolecnost vsechno v poradku. Muj otec je velky despota a sobec, pro sebe si koupit vsechny zbytecnosti zatimco matku necha prat na valse. Zakazal ji udelat ridicak s tim, ze by ji JEHO auto (za jejich penize) stejne nikdy nepujci. Zakazal ji se malovat, musi skakat jak on piska. PRoste vyuziva jeji bojacne, submisivni povahy. To je samozrejme mirnejsi, ale take smutna forma tyrani. A je to v poradku, protoze ji nebije, tak o co jde. Takhle to vzdy vnimali jeji i jeho rodice, nikdo ji nikdy nepodal pomocnou ruku a dnes, kdyz se za ni postavi jeji dospele deti, tak uz ani nechce nic menit.
 Katka,kluci 5 a 9 
  • 

Re: Co za tyrani nikdo nepovazuje 

(30.5.2008 9:31:59)
Já mám zřejmě takto "nefyzicky" týranou kolegyni.Několikrát za den kontrolní telefonát do práce, před budovou na ní čeká.Šperky si ona nechává v práci, vezme si je vždy až tam, namaluje se také tam.Společná akce (bowling,grilování)s kolegyněmi - obrovský problém, Jak a kdy "mu to řekne" a stejně většinou zkaženo jeho telefonáty nebo příjezdem...Vyžaduje 100% servis,když má kolegyně odpolední, musí doma předem navařit "aby měli co jíst", připravit všem svačiny (synové 18 a 22 let)Když jí říkám, že to není normální - "je jinak faj, má nás rád "Co byste radily.. Nechci jí ještě víc stresovat, už takhle má všeho dost.Vypsala jsem jen pár věcí, je toho víc.
 Katka 
  • 

Re: Co za tyrani nikdo nepovazuje 

(30.5.2008 11:03:27)
Asi to bude hodně těžké, pokud takhle žije x let. Nejdůležitější je, aby si sama uvědomila, že je něco špatně. Že ten model, který mají doma není jediný správný a rodinné soužití může taky vypadat jinak. Že není špatné mít vlastní představu o fungování rodiny/vztahu a snažit se ji prosazovat. Na vztah jsou vždy 2 lidé a společné soužití musí vyhovovat oběma, ne že jeden je na koni a druhý vše útrpně snáší. Mě osobně pomohly v jiné souvislosti ke zjištění, že vztahy u nás v rodině nejsou zrovna ideální a že rodinný život není jen víkendové sedění před televizí, návštěvy kamarádek (viděla jsem, jak se jim jejich rodiče věnují, jak se k sobě navzájem chovají atd. a mohla jsem to porovnat s realitou ve vlastní rodině). Dobré je v tomto ohledu také navštívit psychologa-jako nezúčastněná osoba z vnějšku může pomoct nastavit zrcadlo co je a co není normální.
Pokud se povede tenhle první krok a kolegyně bude chtít na svém životě něco změnit, tak ji poskytnout oporu. U rodiny ji asi čekat nemůže, když její dospělý synové považují za normální, že jim maminka navaří atd. (tedy upřimně lituji jejich partnerky). Taky by bylo asi dobré podpořit kolegyni v tom, že ona není ta špatná, jak jí manžel zřejmě předhazuje.
 helena 6 
  • 

příklady táhnou, ale ne vždy 

(30.5.2008 17:09:26)
Já musím říci, že příklady u kamarádek jsou super, ale chce to opravdu mít kamarádku, která není "stěžovací" ve smyslu "ten můj chlap.." protože to opravdu nepomůže. To se akorát obět s kamarádkou identifikuje a i když jí říká kamarádka, že u nich to tak hrozné není, tak přeci jenom "to u nich třeba taky nefunguje tak co mi tu vykládá". Takže pozor!
Musím se přiznat, že každá rada je v těchto situacích drahá. Oni totiž agresoři dokáží být i 6x za den do toho telefonu jako milius, takže "co byste vy ženský vlastně chtěly? vždyť o tebe projevuji takový zájem!"
 Hanka a 4 rošťáci 


reakce policie na oznámení domácího násilí 

(30.5.2008 7:47:03)
Obětí domácího násilí se stala i moje maminka - ponižování, hlídání volného času, omezení návštěv apod., ale občas i bití. (tedy hlavně psychické týrání občas propuklé do fyzického) Po té, co v noci skončila na pohotovosti na kontrolní vyšetření všeho možného (všechna vyšetření byla negativní) se rozhodla vše oznámit na policii (bez podpory ostatní rodiny by to psychicky nezvládla). Výsledek? Přestupek!!!! (už nevím proti čemu) Pokud chce, může ho nechat přezkoumat na přestupkové komisi a její manžel by dostal pokutu... (přestupky se řeší jinde než na specializovaním oddělení pro domácí násilí, kde vyšetření probíhalo) Vyšetřování trvalo asi měsíc, to už maminka (z vlastní iniciativy) začla chodit k psychologovi, přišli na to, že se jedná o psychickou poruchu u tatínka (chorobná žárlivost) a začli na řešení pracovat (k psychologovi posléze začal chodit i on). O vystěhování násilníka a dalším řešení nemůže být ze strany policie řeč. Odborné poradny (donalinka, BKB) mohou zajistit leda ubytování, pokud oběť nemá kam jít, v tomto konkrétním případě jinak pomoct neuměly...
 Katka,kluci 5 a 9 
  • 

Re: reakce policie na oznámení domácího násilí 

(30.5.2008 10:16:25)
Já tedy ve Vašem případě považuju za úspěch tatínkovu spolupráci (psycholog). V případě co znám já te´d (kolegyně manžel) a co jsem znala za studií (kamarád) - žárlivci absolutně nepřipustili myšlenku, že na jejich straně není něco v pořádku. Oni jsou přece ti, co "tak strašně milují".
 Hanka a 4 rošťáci 


Re: reakce policie na oznámení domácího násilí 

(30.5.2008 12:50:23)
Ano, já to také považuji za veliký úspěch, sám psycholog říká, že takový "pohodový" a ukázkový a hlavně rychlý průběh terapie ještě nezažil... a to je pán v důchodu!
 Jindřiška,2 dcery 
  • 

taky znám....s lepším koncem pro nás 

(31.5.2008 22:23:18)
Vždycky,když čtu článek na toto téma ( a je jich poskrovnu),naskočí mi scénář mých let minulých.
Seznámili jsme se,muž mě na rukou nosil,pozorný,příjemný a sypmatický chlap.
Přišlo plánované těhotenství,sliby,že nás v pohodě uživí,narození dvojčat.Pak to začalo nenápadně,plíživě.Podřizování se v programu jeho života,vybavení domu a veškeré rozhodování po jeho,zakazování výletů ke kamarádkám,izolace...do toho vstoupila jeho neschopnost a nechuť pracovat (však si najdi práci,když jseš tak chytrá a myslíš,že to zvládneš-dcerkám byl v té době rok),na druhou stranu jsem měla zakázáno si práci najít (přece nebudeš někde mýt nádobí,to by se mi chlapi smáli)...půjčování peněz na jídlo,hypotéku,účty...sliby,že bude líp,jen co se rozjede sezona (je OSVČ ve stavebnictví)....odmítání sexu,pro jeho unavenost a skleslost (mám hodně práce,nemám náladu)...
zlomilo se to ve mně před rokem.Najednou jsem pochopila,že je to strop,že dál to nenechám zajít.Podceňoval mě,nebral na mě ohledy ve svém životě,děti používal jako zástěrku pro ostatní,jak je skvělý manžel a otec.
Když jsem si našla v září práci,úžasnou,přesně vhodnou pro mě i kariérově tak finančně,zvhledem k času i pro děti....nastal rozhodující okamžik našeho společného života.Hádky od rána do noci (naprosto takto),před dětmi,žárlení na všechny kolegy mužského pohlaví,hrubé urážky....v prosinci našel v mém mobilu sms od kamaráda,takže neváhal mě v noci vytáhnou z postele za vlasy,dosmýkat do přízemí,zmlátit a škrtit....
Tenkrát jsem mu řekla,že definitivně končím a jakmile si najdu bydlení,odcházím.Slovní napadání,kontrolování,to vše se stupňpvalo,až to vyvrcholilo jednu noc v únoru,kdy mě napadl před dětmi (spala jsem v té době už s nima v pokojíčku),řval a křičel,sebral mi klíče od mého auta,že nikam nepojedu,že ho budeme poslouchat a řešit situaci.....byla jsem nucená už kvůli dětem volat policii...rval mi děti z náruče,smýkal se mnou po baráku,když jsem utekla v pyžamu na zahradu,s dětmi v náručí,abych je alespon podala přivolavším rodičům přes plot,slovně napadal i je,mě opět zatáhl zpět do domu...
Přijela policie a z něj byl najednou naprosto vyrovnaný a pohodový muž.Na otázku,co se dělo,řekl: Ale nic,běžná domácí hádka...jen manželka je trochu hysterická. Vzhledem k tomu,že jsem byla opuchlá,v pyžamu,rozcuchaná a notně rozrušená,on oblečený,uhlazeny....komu myslíte,že věřili?
Jemu,správně.Ohodnotili to,že tohle není případ domácího násilí.
Ještě tu noc jsme se odstěhovali a mě čekal kolotoč výslechů,hledání podnájmu,do toho co nejvíce ušetřit děti,stíhat v práci (pracuji s lidmi a nesmí to na mě být poznat) a odrážet jeho plakání,jak se změní,jak se mám vrátit a jak vše bude jiné.
Jsem pryč 4 měsíce.Našla jsem si nového partnera.
Teror pokračuje,vyhrožování likvidací mě i partnera,problémů u rozvodu,před dětmi o mě vypráví sprostě (podle českých zákonů mu je musím dávat na návštěvy) a neustále mě bombarduje sms,za které by se nestyděl ani dlaždič (obrazně řečeno).
A Policie? Jde o přestupky,které se odkládají....maximálně končí pokutou (v našem případě zatím ne).
Rozvod v našem městě trvá 4-5 let,nejsou soudci....
Kdo pomůže?
Citově i myšlenkami jsem za hranicí své únosnosti,držím se života zuby,nehty,občas si musím vypomoci léky na uklidnění nervů...kolotoč pořád dokola...
Odejít od tyrana chce hodně moc velkou odvahu,ale vydržet dál,to chce asi i pomoc od Boha....a já věřím a doufám,že i pro mě se časem najde řešení
 Kata 
  • 

Hrůza 

(1.6.2008 15:16:52)
Bohužel, stále se setkávám s názory že si za to ty ženy můžou samy a že jsou lidi schopni je odsoudit. Sama sem si zažila, že manžel začal problémy řešit fackami, pak pěstmi, nakonec sem skončila zbitá na podlaze v bezvědomí. Děti jsme neměli, ale nový barák. Chtěla sem rozvod, a nastalo druhé peklo - teror ze strany mých rodičů, nechtěli o tom ani slyšet, byl tam přeci ten zas... barák a byla by ostuda, a když sem si ho vzala, musím to vydržet. Padaly rady typu že mám být poslušná a on že mě pak třeba bít nebude. Spojili se a hlídali mě, brali mi peníze, klíče od auta, zamykali mě doma. Nakonec sem musela doslova utéct, rodiče mi ještě několik let vyhrožovali a vybízeli k návratu. Nikomu bych to nikdy nepřála.Nikdy jim to neodpustím.
 Homca 


Re: Hrůza 

(1.6.2008 17:18:21)
Taky mi rodice rikali: Koho si si vybrala toho mas. Ja se snazim ochranit svoji dceru. Mozna, ze to ani nejde, ale obcas ji pripomenu, jestli "CITI", ze ji ma pritel rad. Ale musi to opravdu citit a ne vedet. Mezitim je velky rozdil. Naopak synovi rikam, at se radeji nezeni, protoze mi pripomina jeho tatu. {Viz. reakce u tohoto tematu-Homca-Jina doba}. Drive se radeji o nicem nemluvilo. Nekde jsem se docetla, ze kazdy jsme OBETE OBETI. Ja se citim taky jako obet. Delam vsechno proto, aby se aspon dcera nestala obeti nekoho. Ale jestli se mi to povede, to nevim.
Jestli ti jenom muzu dat malou radu. Nedelej razna rozhodnuti. Mozna prave tvoji rodice jsou obete nekoho, nebo jenom doby. Proto jsem o tom psala. Homca
 vokounek 


Bohužel to také znám 

(1.7.2008 23:29:42)
Příspěvky a anonymita mi dodaly odvahu se také svěřit.Asi nejsem oběť,ale hrozně jsem si zkomplikovala život.Musím začít od začátku.Můj táta opustil matku, kvůli milence.Byla jsem v pubertě a vnímala, že otec mámě strašně ublížil.Nenáviděla jsem ho.Pak jsem vpodstatě stále toužila hlavně po vlastní, fungující rodině.
Trochu jsem se v těch vztazích plácala.Nakonec jsem našla hodného muže a myslela, že je to ono.Moc jsem chtěla děti, mít rodinu,jak jsem si o ní dlouho snila.A tak jsme měli dvě děti.Měla jsem ho moc ráda,ale žádná vášeň nebo velká zamilovanost tam nebyla.Sex nikdy nebyl nic moc a po dětech mě přestal bavit úplně.Smiřovala jsem se s tím, že to není ve vztahu to podstatné,že to vždycky nějak přetrpim a odehraju divadlo.Ale byla jsem postupně víc a víc neštastná ani jsem nevěděla proč,nejspíš to byly depresivní stavy.No a pak jsem se zamilovala.Ne poprvé v životě, ale poprvé doopravdy.Bylo to šílené.Ta láska byla tak krásná, silná a přitom zlá, protože ubližovala všem okolo nás.Byla to muka rozhodování.Trvalo to rok než jsem se definitivně rozhodla k němu s dětmi odejít.Udělala jsem to, co kdysi můj táta.Cítila jsem, že to je muž,kterého jsem celý život hledala.Zachovala jsem se sobecky.Navzdory všemu jsem do toho vztahu šla.Odsoudili mne snad téměř všichni známí,včetně celé rodiny.A odvrátili se ode mne.Vůbec se jim samozřejmě nedivím.Rozbila jsem rodinu a ublížila hodnému člověku,co mě měl moc rád.A dětem samozřejmě.Ale musím říct s odstupem šesti let, že jsme (my všichni) dokázali, že jsou děti v pořádku, v pohodě.To také usmířilo mou rodinu.
Nyní máme také společné děcko.Konečně se dostanu k tématu.Můj partner se také po čase změnil.Ne najednou.Plíživě, po troškách.Možná i já jsem se změnila.Máma mi vštípila, že s každým člověkem se dá slušně dohodnout.Není to pravda.Tolik sprostých urážek jsem v životě neslyšela i na facky došlo.A není to primitiv, ale člověk s několika tituly.A jak je ve společnosti oblíben!A jak je k přátelům ochotný pomoci.Má období, kdy se chová úžasně i ke mně, v těch chvílích jsem s ním pořád štastná a doufám, že to vydrží..A pak přijde zase propad.Nikdo by nevěřil.Nejde odejít.Není kam.Přiznat jak to je, když jsem si ho na všech a na všem vybojovala?Děti jsou těch scén ušetřeny, také už mají k němu vztah,už jednou začínaly znovu,jsou tu doma a hlavně už nemám právo jim to znovu udělat.Kdysi jsem ublížila, tak teď pykám,dobře mi tak.Doufám,že mi děti jednou odpustí.
 Teraza Horáková 


Re: Bohužel to také znám 

(1.7.2008 23:49:50)
Ajjiko, nepíšeš, kolik ti bylo, když se rodiče rozvedli, ani kolik, když jsi měla potřebu vyrovnat jejich vztah jiným lepším.

Pátralas někdy po tom, zda se otec rozvedl kvůli milence, nebo kvůli jiným problémům, které jsi v té době nechápala??? Myslím, že milenky jsou krásné - tělesně - obdivující (to je to dost důležité), milující sex (byl-li otec divoch), ale chlapi se vážně rozvádějí a opouštějí rodiny, protože to manželství hodně nefunguje. Pak jsou ti cvoci, co jim ujíždí ten vláček, ale ti to zpravidla daleko nedotáhnou. Komentáře vítám.

A, promiň, můj privátní, osobní dojem, nejsem lékař, psycholog...... podotknu to, co si myslím.....

možná na základě maminky - oběti - žiješ v nějakém dojmu, že je vlastně jedno, s kým budu, hlavně, když ta rodina bude fungovat,.... to nevyšlo..... a pak se zamiluješ a zase se stylizuješ do role oběti, nebo tmelitele, nebo podřízenosti, nevím, jak to vyjádřit, chodí sem Líza, třeba poradí.......

většinou to v životě funguje tak, že to, co podvědomě cítíme nějak přivoláváme.... zkus se s tím porvat, přiznej pravdu sama sobě - psychologa doporučuju - to normálně neumíme

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.