Můj dům, můj hrad, mé vězení

"Tiché týrání" - nelidské psychické ponižování, izolace od příbuzných a kamarádů, facky, které nedemolují obličej, takže násilníkovi nikdo nic nedokáže... - zůstává zavřené za dveřmi. Okouzlující sympaťák z vedlejší vilky, mající upřímné vějířky vrásek od smíchu, který je k vám vždycky tak pozorný a kterého té jeho plaché, nemluvné šedivé myšce tolik závidíte, se může se zaklapnutím dveří proměnit v hajzla. Příliš nevybíravý slovník, říkáte si? Vězte, že pro záludného násilníka bychom rádi použili ještě mnohem těžší kalibr, ale dobré mravy nám velí držet se alespoň trochu při zdi.

Ano, domácí násilí mezi mužem a ženou se odehrává za zavřenými dveřmi, a pokud se o něm náhodou dozvíte, pak jen proto, že se vám bázlivě a v zoufalství svěří kamarádka, příbuzná či sousedka, o které jste si donedávna myslela, že žije ve šťastném a harmonickém vztahu. Ano - ve vztahu, který jste jí možná potají záviděla. Ona měla z vašeho pohledu všechno. Všechno???

Ve skutečnosti je ale ona zmíněná kamarádka, příbuzná či sousedka denně ponižována, zastrašována a považována za osobní majetek svého muže. Bojí se však jakkoli situaci řešit, má strach z mužovy pomsty. Na internet ani k telefonu nemůže, protože manžel jí zablokoval přístup, mobil už jí dávno zabavil a ani ve snu ji nenapadne, aby si sehnala jakékoli informace a rady, které se týkají domácího násilí. Co kdyby to u ní našel ON?

Pokud jste zrovna vy kamarádkou takové ženy, můžete jí pomoci - pokuste se společně zmobilizovat síly a obrátit se na instituce, které se k vám určitě neotočí zády, mají totiž přímo v popisu práce vycházet obětem domácího násilí vstříc. Vlastně počkejte - prvním, možná tím nejdůležitějším krokem bude to, abyste kamarádku vůbec přesvědčila o tom, že ona tou obětí opravdu je.

Zpěvačce Evě Hurychové trvalo dlouhých dvanáct let, než jí konečně došlo, že ji vztah s tyranem může připravit nejen o zdravý rozum, ale že v sázce je, bez přehánění, už i holý život. Vzchopila se paradoxně až poté, co ji houkající sanitka odvezla na JIPku s mozkovou příhodou. Dlouholetý stres spojený s psychickým týráním si vyžádal svou daň.

Když láska bolí

Může TO potkat každou z nás. Je jedno, kdo jsme, co jsme vystudovaly, z jakého prostředí pocházíme. Zlo pocházející z úst či rukou partnera - do kterého se zamilovaly a s nímž se rozhodly žít - může být nasměrováno k uklízečce, úřednici, lékařce...

Nejnovější průzkumy prokázaly, že téměř každá čtvrtá žena má s domácím násilím osobní zkušenosti. Manželé, bývalí manželé či partneři na ženy křičí, bijí je, vyhrožují jim, zamykají je doma, manipulují proti nim děti i přátele, blokují jim telefony, odměřují jim minimum peněz na domácnost, přestože sami pro sebe mají víc než dost.

Tyto alarmující skutečnosti účastníci (tedy trýznitel i oběť) bohužel většinou drží v tajnosti. Pachatelé ze strachu, že budou potrestáni, týrané ženy proto, že je jim to častokrát trapné, mají strach z důsledků, cítí se bezmocné (a jak se svěřila Eva Hurychová, také unavené, letargické, připravené o veškerou energii, rozhodnost a sílu). Ostatně s touto "diagnózou" se setkala u všech obětí domácího násilí, které se jí svěřují prostřednictvím její elektronické poradny (evinaschranka@email.cz).

Proč tento článek pojednává o ženách, když s psychickým a fyzickým terorem se potýkají i muži? Ze dvou prostých důvodů: 1. je jich jen slabé procento a 2. násilí páchané na ženách je jen těžko srovnatelné s tím, s nímž se potýkají muži. Hrají zde roli totiž ještě další faktory, jako je například rozdílné postavení mužů a žen ve společnosti. Například ženy mající malé děti jsou většinou materiálně zcela závislé na partnerovi, protože logicky mají buď podstatně menší příjem než muž, nebo vůbec žádný příjem. (Ne náhodou začalo ponižování Evy Hurychové ve chvíli, kdy porodila dvojčata, vzdala se kariéry a začala žít z příjmu manžela - zdá se, že pocit moci nad partnerkou je pro některé slabochy obzvlášť opojný...).

Násilí v rodině je většinou celkově vnímáno jako obrovské tabu. Tabu je polynéské slovo, které znamená v překladu "nedotknutelný". Vyjadřuje věci a situace, o kterých se nemluví. My o nich ale mluvit musíme! Naštěstí už i u nás na téma domácího násilí upozorňují organizace pomáhající ženám a dětem, které se ocitají v krizových situacích (viz konec článku). V žádné jiné oblasti není násilí zastoupeno víc než v rodinné sféře a podle statistik jím trpí v drtivé většině právě ženy a děti.

Dcera má strach

...asi si říkáte, co je mi do toho, ale pro mě jako pro matku je to velice těžké. Mé dceři Kláře je osmadvacet, s manželem Radkem mají dvouletou Emičku. Malou se snažím vídat co nejvíc, je hrozně roztomilá. V poslední době se však návštěvám u dcery spíš vyhýbám, protože se tam necítím dobře, holčičku si často jen vyzvednu mezi dveřmi a jdeme na hřiště nebo na procházku. Klářin manžel se hodně změnil. Dřív byl celkem klidný, zato teď je z něj nesnesitelný vztekloun. Cokoli Klárka nebo malá udělají, je špatně. Už na ně snad neumí promluvit normálně. Z jeho řeči je neustále cítit nervozita, netrpělivost, často hodně zvyšuje hlas, dokonce i přede mnou. Kdoví, jak to u nich vypadá, když u toho nejsou žádní svědci. Připadá mi, že od nás Radek obě dvě holky pomalu, ale jistě odstřihuje. Dcera se bojí ozvat, protože kdykoli se jen mírně ohradila, její muž okamžitě přitvrdil. Nejvíc mě bolelo, když jsem viděla, jak je Kláře nepříjemné a trapné, že jsem byla do situace vtažena i já. Snažila jsem se ji přesvědčit, aby se mi svěřila, ale ona odpovídá spíš vyhýbavě. Připadá mi, že má strach. Vím, že je to jejich život, jejich manželství, jejich boj. Přesto mě to hrozně trápí, takhle jsem si tedy rozhodně štěstí své jediné dcery nepředstavovala. Nevím, co mám dělat...

Zavírá dítě na zahradu

Zuzanin muž Petr je majitel autoopravny, mají čtyřletého syna Davídka. Petr byl vždy poněkud choleričtější, ale to, co se děje v poslední době, nemá obdoby. Všechno mu vadí, vše ho rozčiluje, vše je důvodem k agresívnímu křiku. David se tatínka bojí. Často v jeho přítomnosti pláče, což samozřejmě otce vytáčí ještě víc. V takových případech popadne malého prudce za paži a odtáhne ho ven na zahradu. Tam ho nechá brečet a trápit se tak dlouho, dokud se "neuklidní". Když se to stalo poprvé, Zuzana si pro malého došla a začala ho uklidňovat. Petr se rozčílil do nepříčetnosti, vytlačil Zuzanu do koupelny a tam ji zbil - pěstí a mokrým ručníkem. Příště už malého zachraňovat nešla. Jen v duchu trpěla s ním...

Šokující cifry

Začnete-li o fenoménu domácího násilí přemýšlet, dojde vám, že v tisku a televizi se objevují příběhy spojené s domácím násilím pravidelně (bohužel často až jejich nejkrajnější podoba). Jedná se o zvěrstva, jež se dějí mezi lidmi, kteří si dříve byli blízcí, kteří se milovali, respektovali, kteří spolu zplodili krásné zdravé děti - o to jsou tyto případy otřesnější a pro normálně žijícího člověka nepochopitelnější. (Pokud by vás zajímala suchá čísla a statistiky, nebudeme vás jimi zatěžovat na těchto stránkách, ale můžete je nalézt například na www.domacinasili.cz nebo www.donalinka.cz.) Dalším směrodatným prvkem, který dokazuje, že násilí je opravdu častý jev, jsou plné azylové domy a domy pro matky v tísni (kontakty naleznete na: www.azylovedomy.cz).

Konkrétní statistická čísla vypovídají pouze o případech, kdy ženy v sobě našly sílu a na policii či jinou instituci se obrátily a vyhledaly profesionální pomoc. Přestože jsou tato numera vysoká a šokující, jedná se o pouhý zlomek toho, co se ve skutečnosti odehrává za zavřenými dveřmi.

Profesor Kai Bussman z univerzity v Halle to ve své studii věnující se násilí v rodině vyjádřil výstižně: "V naší vysoce civilizované společnosti neexistuje nebezpečnější místo, než je náš vlastní domov."

Násilí se podepisuje na svých obětech nejen po stránce psychické a fyzické, ale také materiální. Často se stává, že postižené ženy chtějí v první řadě utéct od násilnického manžela a je jim v podstatě jedno, jak a za jakých okolností. Prostě mu raději přenechají celý byt nebo dům, jen aby ho už nemusely vidět a stýkat se s ním. Mnoho žen se dokonce zřekne i alimentů, bolestného či odškodného. Ze strachu, že jim bude opět vyhrožováno a že budou vystaveny dalšímu nebezpečí. Domácí násilí s sebou často nese i další sociální důsledky. Zneužívané ženy často zůstanou úplně izolované, protože si nemohly vybudovat síť pomocníků (kamarádi, příbuzní, spolupracovníci, sousedi...), jelikož veškeré kontakty a vztahy byly partnerem systematicky a záměrně odbourávány.

Spirála násilí

Jedním z dalších dramatických aspektů je to, že se násilí v rodině týká i malých dětí. Ty jsou buď bity, nebo se násilí účastní pasívně tím, že musí přihlížet, jak je jejich matka týrána. Obě tyto situace mají negativní důsledky. I v případě, že děti násilí "pouze" sledují a vlastně se jich přímo netýká, může to na ně mít velice negativní dopad. Mohou se samy stát agresívními osobami, trpět poruchami pozornosti, depresemi... Nejhorší na tom je, že tyto děti pak často vnímají násilí jako automatickou a naprosto běžnou součást svého života. Mnohé dívky si později najdou stejně agresívního partnera, jako byl jejich otec, a mnoho synů se později chová také naprosto stejně ke svým vlastním partnerkám.

Násilníci ze sfér nejvyšších

Většina lidí se domnívá, že se násilí vyskytuje pouze v sociálně slabších rodinách a že pachatelé jsou většinou velmi nevzdělaní. To je ovšem velmi mylný názor. Četné studie prováděné u nás i v zahraničí prokázaly, že se násilí vyskytuje ve všech společenských třídách. I v těch nejvyšších. Sociální rozdíly se projevují pouze v souvislosti s tím, jak se s násilím zachází na veřejnosti, jak je rodina svou situaci schopna tajit či netajit. Rozdíl je také v tom, odehrává-li se všechno toto dění na malém prostoru v paneláku či ubytovně, kde je všechen křik slyšet, anebo ve vile obklopené zahradou, kde je člověk na dohled i na doslech vzdálen sousedům. Navíc je v každé sociální třídě využíván jiný druh násilí. Ženy z vyšších tříd, tedy manželky vzdělaných mužů, udávají, že se cítí spíš pod velkým psychickým tlakem, manželovo týrání je promyšlené a rafinované:

Zbiju tě a nikdo nic nepozná

"Já moc dobře vím, čím a jak tě praštit, aby to nebylo vidět. Já jsem doktor a ty jsi ubohá nula!" Takto prý často křičel žárlivý manžel-lékař na svou ženu, zdravotní sestru. Vztah byl naštěstí bezdětný, žena si podala po třech letech manželského teroru žádost o rozvod a odstěhovala se k rodičům. Na ponižování svého vzdělaného manžela už v životě nezapomene. Coby "nicka", "ubohá nula" a "hadr na podlahu" bude při výběru svého dalšího partnera skutečně ostražitá.

Nebezpečný mýtus I: "Všechno má svůj důvod"

Tvrzení, že ženy násilí, které je na nich pácháno, vlastně nevhodným chováním vyprovokovaly, je ta nejzrůdnější myšlenka - kterou jim násilník tak dlouho vsugerovává, až jí začnou samy věřit. Tím samy sebe ještě víc oslabují. A čím je žena slabší, tím je pochopitelně manipulovatelnější. Smutná přímá úměra. Jak vlastně může žena dovést svého partnera tak daleko, že použije pěstí, anebo na ní dokonce testuje tvrdost svých bot? Je to snad tím, že má na určitou věc jiný názor? Nebo tím, že ho kritizuje? Ospravedlňuje muže k fyzickému či mentálnímu násilí snad to, že mu žena byla domněle či skutečně nevěrná? Nebo to, že nesplnila, oč ji muž žádal, nebo jeho domněnka, že její výchova dětí je nevhodná? Mohli bychom tu uvést ještě další příklady, sloužící coby záminky k tvrdým trestům. Ovšem odpověď zůstává stejná: nic neospravedlňuje muže k tomu, aby vůči své partnerce použil násilí.

Nebezpečný mýtus II: "Vždyť si ho vybrala sama"

Pokud víte, že je žena týrána, a tuto větu vypustíte z úst, pak vězte, že jde o velmi cynický až brutální výrok. Je totiž potřeba si uvědomit, že násilníci nejsou agresívní již od samého počátku vztahu - ba právě naopak. Ti muži dokážou být velmi šarmantní, pozorní, vnímaví a starostliví. V období zamilovanosti jsou to leckdy ideální partneři. Mentální a fyzické napadení přichází v pozdější fázi vztahu: jak už bylo řečeno - nezřídka až v období, kdy se narodí děti a žena se ocitá v citové, časové a finanční pasti. Ze starostlivého gentlemana se stane "stíhačka", která kontroluje každý pohyb své partnerky. Z vášnivé zamilovanosti se zrodí chorobná žárlivost. Z imponující věty "Jsem do tebe blázen" se najednou stává "Mám právo na sex s tebou, kdykoli a kdekoli se mi zachce". V prvním momentě vnímá žena jeho agresívní výlev jako zkrat, jako něco naprosto výjimečného, co už se rozhodně podruhé nestane. Pachatel se omluví, přinese kytku, koupí dárek, zapřísahá se, že už nikdy víc… Šokovaná žena tomu samozřejmě věří - někdy její víra dokonce trvá léta. Ano, na začátku bývá jedna facka. Na konci může být zbitá, zkopaná, utýraná žena. Nebo dokonce zabitá žena. To už jsou právě ty případy z úvodu našeho článku, případy z titulních stránek a televizních zpráv.

"Neustále mě kontroluje"

…říká Markéta, "a takový byl odjakživa. Zpočátku jsem tomu ale nevěnovala pozornost, myslela jsem si, že žárlení k zamilovanosti patří. Byla jsem naivní a neskutečně hloupá. Dnes už by se jeho chování dalo popsat jako čistý psychoteror. Několikrát za den mi volá do kanceláře, aby zkontroloval, jestli jsem tam. A pokud se mi nemůže dovolat, protože něco řeším na jiném místě, je vždy velice podezřívavý a já si můžu být jistá, že večer se zase bude v lepším případě třískat dveřmi, v tom horším, když se manžel dostatečně nabudí, budou lítat facky…"

Mindrák

Eva utekla od svého muže. Jedním z hlavních důvodů bylo to, že ji před zraky jejich společných dětí zbil tak, že ležela na zemi a nemohla se hýbat. Nejdříve se tedy s dětmi přestěhovala ke své kamarádce a pak si našla vlastní byt. Mohla si to naštěstí finančně dovolit. Manželství se začalo bortit ve chvíli, kdy Evin manžel, rovněž vysokoškolák jako Eva, přišel o práci a nedokázal si najít "adekvátní náhradu". Nejprve poctivě hledal, ale pak byl čím dál víc rezignovanější, línější a …agresívnější. Finanční zodpovědnost ležela na Evě, o děti a domácnost se starala také z velké části sama. Muž si připadal (a nejen připadal) čím dál zbytečnější, začal žárlit, podezřívat, ke slovu přišel alkohol, posléze pěsti…

Smutný scénář, bohužel zdaleka ne ojedinělý. Všechny ty příběhy jako by psal život přes kopírák: jednu z hlavních rolí v nich vždy hraje mindrák - mindrák labilního, nevyzrálého, psychicky nemocného chlapa, který si potřebuje dokázat svoji nadřazenost a sílu. A tak dělá tomu, kdo je fyzicky slabší než on (manželka, přítelkyně, děti…), ze života peklo.

Zakázal mi pracovat

"Když byly malému necelé tři roky, nabídl mi bývalý univerzitní profesor místo snů - navíc bylo možné nastoupit okamžitě a na poloviční úvazek," vypráví Andrea. Měla dokonce to štěstí, že jí její velmi dobrá kamarádka, která sama měla dvouletou dcerku, nabídla hlídání za velmi rozumnou cenu. Andrea brala ukončení mateřské za hotovou věc a nesmírně se do zaměstnání těšila. Jediné, co jí dělalo starosti, byla skutečnost, že její manžel Jiří, celkem úspěšný podnikatel, se netvářil příliš nadšeně. Jak se blížil den nástupu, byl čím dál nepříjemnější, vztahovačnější a podezřívavější. Po několika scénách provázených dokonce kopáním do nábytku jí novou práci docela jednoduše zakázal. "Prostě nikam nepůjdeš, dítě je ještě malé, chyběla bys mu. Domácnost už takhle nezvládáš, co teprve potom, co bys nebyla víc jak půl dne doma? Jak by to tu vypadalo?" Což se jí samozřejmě nesmírně dotklo, protože měla pocit, že syna i domácnost zvládá naprosto bravurně. S těžkým srdcem nakonec nástup do práce oželela - vysvětlila si to tak, že manželovi jde opravdu o blaho jejich dítěte. Ten ovšem poté, co ji měl doma jistou, přiostřil. Nejprve začal rýpat do Andreina vzhledu: "Panebože, vypadáš jak strašák, to se sebou nemůžeš něco dělat? Má vůbec cenu, abych ti dával na nové oblečení?" Za nějakou dobu jí manžel oznámil, že si potřebuje vzít do firmy i její auto, vždyť ona stejně nikam jezdit nepotřebuje, a s tím, jak vypadá… Postupně ji přestaly navštěvovat i její dvě nejlepší kamarádky s dětmi, protože jí dalo nesmírnou práci zamaskovat všechny stopy po přítomnosti cizích lidí, dětí v bytě - nechtěla vyvolávat zbytečně konflikty, hádky a řvaní. Připadala si čím dál izolovanější, zbytečnější, nešťastnější...

Setkala jste se s tím, že vás partner:

• Ponižuje
• Nadává vám
• Zastrašuje
• Brání vám v kontaktu s rodinou či přáteli
• Kontroluje nebo sleduje
• Vyhrožuje vám
• Nedává vám dostatek financí nebo o ně musíte prosit
• Fyzicky vás napadá (uhodil vás, kopl do vás, škrtil vás atd.)
• Nutí vás k sexu, i když odmítáte

Pokud jste odpověděla kladně na některou z uvedených možností, může se jednat i ve vašem případě o domácí násilí. Tím je obecně rozuměno chování, které u jednoho z partnerů způsobuje strach z druhého. Skrze užití moci, kterou tento strach poskytuje, kontroluje násilný partner chování druhého.

Stydíte se za to, co se vám děje?

Máte pocit, že jste na všechno sama? Myslíte si, že neexistuje žádné řešení? Špatně spíte a nemůžete se soustředit? Máte pocit, že vám nikdo nepomůže? Cítíte se bezmocná? Máte strach, co se stane příště? Přemýšlíte se strachem o tom, jak bude partner reagovat, až se vrátí domů? Míváte špatné sny spojené s prožitým násilím? Brečíte v noci, protože nevíte, co bude dál?

Tyto a podobné pocity prožívá mnoho obětí domácího násilí. Vaše reakce, i když jim třeba nerozumíte vy nebo vaše okolí, jsou normální reakcí na zátěžovou a traumatickou situaci, kterou prožíváte.

Nikdo nemá právo vás bít, ponižovat nebo nutit k něčemu, co odmítáte. Pokud se vám to děje, jedná se o násilí. Přestože se vám může zdát, že vaše situace je bezvýchodná, řešení existuje. Pokud se obrátíte na některou ze specializovaných poraden pro oběti domácího násilí, pomohou vám tam zajistit bezpečí a najít psychologické i právní řešení.

Násilí není soukromou záležitostí a násilné činy jsou podle našich zákonů trestné bez ohledu na to, zda se odehrávají doma nebo na veřejnosti. Praxe ukazuje, že účinná pomoc obětem a přerušení či ukončení násilí ve vztahu si vyžaduje zásah zvenčí. Od roku 2007 poskytuje obětem domácího násilí mj. ochranu zákon č. 135/2006 Sb., který kromě jiných změn přináší také možnost vykázat násilnou osobu ze společného obydlí.

Trestní oznámení může podat každý, kdo se o trestném činu dozví, nikoli jen oběť sama. Je však vždy dobré takové rozhodnutí s obětí prokonzultovat, může to totiž znamenat ohrožení jejího bezpečí.

Z pekla ven

Na závěr připojujeme několik důležitých webových adres, které dovedou oběť (je úplně jedno, zda toho tichého či nahlas řvoucího) domácího násilí do bezpečí a zajistí jí a jejím dětem ochranu a azyl - alespoň na ten nejnutnější čas.

AZYLOVÉ DOMY: www.azylovedomy.cz/adresar.php

ROSA: www.rosa-os.cz, centrum pro týrané a osamělé ženy, SOS linka 602 246 102, e-mail: přímé internetové poradenství: poradna@rosa-os.cz

PSYCHOSOCIÁLNÍ CENTRUM ACORUS: www.acorus.cz, krizová telefonní linka, ambulantní pomoc, krizová lůžka, pobytový program a následná pomoc.

DONA linka: telefonní nonstop linka 251 511 313, www.donalinka.cz, pro oběti domácího násilí

RIAPS, krizové centrum: www.mcssp.cz, nepřetržitá psychoterapeutická pomoc

BÍLÝ KRUH BEZPEČÍ: www.bkb.cz, základní informace o domácím násilí, praktické rady

Seznam věcí, které při odchodu do azylového úkrytu nesmíte zapomenout:

• občanský průkaz, pas
• rodné listy (svůj i dětí)
• průkaz zdravotní pojišťovny
• lékařské zprávy
• peníze, kreditní a vkladní knížky
• klíče od bytu, auta, kanceláře
• řidičský a technický průkaz
• léky
• náhradní oblečení
• oddací list
• nájemní smlouvu
• oblíbenou hračku dítěte
• dokumenty o hypotéce
• předměty citové hodnoty

Zdroje - Andrea Buskotte: Z pekla ven, vydal Computer Press, ČTK, www.evahurychova.cz, www.donalinka.cz, www.domacinasili.cz, publikace: Přežila jsem, vydala Rosa, aj.

Článek je z květnového čísla časopisu Máma a já. Obsah čísla najdete zde.

Získejte předplatné i dárek z MÁMA a já! Objednejte si v období od 28. dubna do 24. května 2008 na jeden rok předplatné časopisu MÁMA a já a získejte automaticky dáreček - láhev Lovi od Canpol babies. Časopis si můžete předplatit i prostřednictvím internetu zde.