Bohužel to také znám

Příspěvky a anonymita mi dodaly odvahu se také svěřit.Asi nejsem oběť,ale hrozně jsem si zkomplikovala život.Musím začít od začátku.Můj táta opustil matku, kvůli milence.Byla jsem v pubertě a vnímala, že otec mámě strašně ublížil.Nenáviděla jsem ho.Pak jsem vpodstatě stále toužila hlavně po vlastní, fungující rodině.
Trochu jsem se v těch vztazích plácala.Nakonec jsem našla hodného muže a myslela, že je to ono.Moc jsem chtěla děti, mít rodinu,jak jsem si o ní dlouho snila.A tak jsme měli dvě děti.Měla jsem ho moc ráda,ale žádná vášeň nebo velká zamilovanost tam nebyla.Sex nikdy nebyl nic moc a po dětech mě přestal bavit úplně.Smiřovala jsem se s tím, že to není ve vztahu to podstatné,že to vždycky nějak přetrpim a odehraju divadlo.Ale byla jsem postupně víc a víc neštastná ani jsem nevěděla proč,nejspíš to byly depresivní stavy.No a pak jsem se zamilovala.Ne poprvé v životě, ale poprvé doopravdy.Bylo to šílené.Ta láska byla tak krásná, silná a přitom zlá, protože ubližovala všem okolo nás.Byla to muka rozhodování.Trvalo to rok než jsem se definitivně rozhodla k němu s dětmi odejít.Udělala jsem to, co kdysi můj táta.Cítila jsem, že to je muž,kterého jsem celý život hledala.Zachovala jsem se sobecky.Navzdory všemu jsem do toho vztahu šla.Odsoudili mne snad téměř všichni známí,včetně celé rodiny.A odvrátili se ode mne.Vůbec se jim samozřejmě nedivím.Rozbila jsem rodinu a ublížila hodnému člověku,co mě měl moc rád.A dětem samozřejmě.Ale musím říct s odstupem šesti let, že jsme (my všichni) dokázali, že jsou děti v pořádku, v pohodě.To také usmířilo mou rodinu.
Nyní máme také společné děcko.Konečně se dostanu k tématu.Můj partner se také po čase změnil.Ne najednou.Plíživě, po troškách.Možná i já jsem se změnila.Máma mi vštípila, že s každým člověkem se dá slušně dohodnout.Není to pravda.Tolik sprostých urážek jsem v životě neslyšela i na facky došlo.A není to primitiv, ale člověk s několika tituly.A jak je ve společnosti oblíben!A jak je k přátelům ochotný pomoci.Má období, kdy se chová úžasně i ke mně, v těch chvílích jsem s ním pořád štastná a doufám, že to vydrží..A pak přijde zase propad.Nikdo by nevěřil.Nejde odejít.Není kam.Přiznat jak to je, když jsem si ho na všech a na všem vybojovala?Děti jsou těch scén ušetřeny, také už mají k němu vztah,už jednou začínaly znovu,jsou tu doma a hlavně už nemám právo jim to znovu udělat.Kdysi jsem ublížila, tak teď pykám,dobře mi tak.Doufám,že mi děti jednou odpustí.