Názory k článku Můj dům, můj hrad, mé vězení

Příspěvky a anonymita mi dodaly odvahu se také svěřit.Asi nejsem oběť,ale hrozně jsem si zkomplikovala život.Musím začít od začátku.Můj táta opustil matku, kvůli milence.Byla jsem v pubertě a vnímala, že otec mámě strašně ublížil.Nenáviděla jsem ho.Pak jsem vpodstatě stále toužila hlavně po vlastní, fungující rodině.
Trochu jsem se v těch vztazích plácala.Nakonec jsem našla hodného muže a myslela, že je to ono.Moc jsem chtěla děti, mít rodinu,jak jsem si o ní dlouho snila.A tak jsme měli dvě děti.Měla jsem ho moc ráda,ale žádná vášeň nebo velká zamilovanost tam nebyla.Sex nikdy nebyl nic moc a po dětech mě přestal bavit úplně.Smiřovala jsem se s tím, že to není ve vztahu to podstatné,že to vždycky nějak přetrpim a odehraju divadlo.Ale byla jsem postupně víc a víc neštastná ani jsem nevěděla proč,nejspíš to byly depresivní stavy.No a pak jsem se zamilovala.Ne poprvé v životě, ale poprvé doopravdy.Bylo to šílené.Ta láska byla tak krásná, silná a přitom zlá, protože ubližovala všem okolo nás.Byla to muka rozhodování.Trvalo to rok než jsem se definitivně rozhodla k němu s dětmi odejít.Udělala jsem to, co kdysi můj táta.Cítila jsem, že to je muž,kterého jsem celý život hledala.Zachovala jsem se sobecky.Navzdory všemu jsem do toho vztahu šla.Odsoudili mne snad téměř všichni známí,včetně celé rodiny.A odvrátili se ode mne.Vůbec se jim samozřejmě nedivím.Rozbila jsem rodinu a ublížila hodnému člověku,co mě měl moc rád.A dětem samozřejmě.Ale musím říct s odstupem šesti let, že jsme (my všichni) dokázali, že jsou děti v pořádku, v pohodě.To také usmířilo mou rodinu.
Nyní máme také společné děcko.Konečně se dostanu k tématu.Můj partner se také po čase změnil.Ne najednou.Plíživě, po troškách.Možná i já jsem se změnila.Máma mi vštípila, že s každým člověkem se dá slušně dohodnout.Není to pravda.Tolik sprostých urážek jsem v životě neslyšela i na facky došlo.A není to primitiv, ale člověk s několika tituly.A jak je ve společnosti oblíben!A jak je k přátelům ochotný pomoci.Má období, kdy se chová úžasně i ke mně, v těch chvílích jsem s ním pořád štastná a doufám, že to vydrží..A pak přijde zase propad.Nikdo by nevěřil.Nejde odejít.Není kam.Přiznat jak to je, když jsem si ho na všech a na všem vybojovala?Děti jsou těch scén ušetřeny, také už mají k němu vztah,už jednou začínaly znovu,jsou tu doma a hlavně už nemám právo jim to znovu udělat.Kdysi jsem ublížila, tak teď pykám,dobře mi tak.Doufám,že mi děti jednou odpustí.

No právě že ne. Někdy jednomu ujedou nervy, a právě se z toho poučí.
Je to asi takový bod zlomu, buď se zděsí, je mu to líto, je mu trapně, a skutečně to je jen jedna první a poslední.
Nebo se mu to zalíbí, získá pocit nadřazenosti a už to jede.
Chci jen říci, že první facku bych skutečně neřešila tak razantně, zejména pokud to "ujede" po delším bezproblémovém vztahu. Samozřejmě, následuje-li druhá a třetí, tak pak už okamžitě utéct. Než bude čtvrá a miliontá...............

První facka automaticky znamená cestu k druhé. Pro mě by partner prostě skončil v okamžiku, kdy by mi jí dal. Já mám naopak pocit, že je jakmile je dítě ve hře, tak je to jednodušší nebo radši nutnější ho opustit. U sebe člověk ještě dost věcí překousne, nechá si líbit, ale dobrovolně ohrožovat dítě společným bydlením s násilníkem bych si fakt netroufla bez ohledu na to, jestli jsem závislá na mateřské (nikdy jsem nebyla) anebo ne.

Mas pravdu neustale se obinuji, to je uz ve mne, ale neni to uz tak silne. Po roce manzelstvi jsem se s nim mela rozvest. Nemusela jsem ted neustale premyslet a radeji jsem se mohla ted venovat napr. uceni anglictiny. Prave proto, ze jsem musela "drzet hubu" tolik let, ani dnes nemam odvahu s nikym o tom mluvit. Nevi o tom ani muj pritel, s kterym ziju uz 6 let, ani muj psychiatr. Jenom takovahle anonymita mi to umoznuje. Ale jestli mi to pomuze, to nevim. Nekdy mam chut vykriknout do celeho sveta. Ze nejen ja za to muzu, ze se mi narodilo nemanzelske dite. Ze jsem nikoho nezabila. Dala jsem novy zivot a deti jsem slusne vychovala.

Bohužel, stále se setkávám s názory že si za to ty ženy můžou samy a že jsou lidi schopni je odsoudit. Sama sem si zažila, že manžel začal problémy řešit fackami, pak pěstmi, nakonec sem skončila zbitá na podlaze v bezvědomí. Děti jsme neměli, ale nový barák. Chtěla sem rozvod, a nastalo druhé peklo - teror ze strany mých rodičů, nechtěli o tom ani slyšet, byl tam přeci ten zas... barák a byla by ostuda, a když sem si ho vzala, musím to vydržet. Padaly rady typu že mám být poslušná a on že mě pak třeba bít nebude. Spojili se a hlídali mě, brali mi peníze, klíče od auta, zamykali mě doma. Nakonec sem musela doslova utéct, rodiče mi ještě několik let vyhrožovali a vybízeli k návratu. Nikomu bych to nikdy nepřála.Nikdy jim to neodpustím.