| Janka, Týnek,05 | •
 |
(21.12.2006 10:47:11)
V západní Evropě je několikahodinová míra pláče považována za normu, což nechápu, děti domorodých kmenů, které jsou nošeny, pláčou několik minut denně.Malého nosím od malička v šátku nebo vaku, Týnek opravdu téměř neplakal, snad jen když se vyklopil z tatrovky, nebo při očkování.Stojí za úvahu.
|
| Haluška | 
|
(21.12.2006 22:14:42)
Můžu potvrdit, taky nosím. Občas se stane, že potřebuju kočár (na větší nákup, příliš velký náklad je pro mě neunesitelný :-))), ale to pak brečí. Ve frontě u pokladny je opravdu ta nejvhodnější chvíle. Kdybych měla lepší tělesnou konstrukci a kondici k tomu, asi bych se bez kočáru obešla... každopádně nošení taky moc doporučuju, není nad spokojené miminko!
|
|
| Renítko | 
|
(21.12.2006 23:11:48)
Presne, nosila som syna prveho pol roka (potom uz nemal zaujem, presuval sa sam) a nepamatam sa ze by vobec plakal...Teraz mam dvojmesacnu dcerku, pri najmensej nespokojnosti ju vezmem do narucia...a opat neplakava...ked je v naruci a hojdame sa na lopte ani ta kolika asi tak neboli :o)
Ked pocujem radu "Nenos ho, lebo si zvykne!" tak nerozumiem...a co ked si zvykne, to ma byt nieco zle?
No a k ativite a culosti, ten pol roka noseny syn chodi od 9 mesiacov, nema ani dva roky a hovori ako skolkar, takze sa nebojte deti nosit, nijako ich to nespomali vo vyvoji ked si nepoplacu...
|
| náhodná kolemjdoucí, 2 děti | •
|
(25.12.2006 19:02:04)
A co když mě nebaví celý den se jen hýbat s dítětem v šátku? Co když si chci posedět nebo nedejbůh poležet? A co některé domácí práce, které nelze provádět se šátkem? Bavila jsem se na tohle téma s jednou doktorkou speciální pedagogiky a ta mi doporučila nenaučit dítě na nošení od samého začátku. Tak co si vybrat, když co člověk to jiný názor? A co když prostě nechci být jen otrokem svého dítěte?
Je mi jasné, že s touto představou nepatřím na tyto stránky.
|
| Sylvie | 
|
(25.12.2006 19:26:02)
"...nenaučit dítě na nošení od samého začátku..."
Fakt dobrý :o))) A co ta paní doktorka speciální pedagogiky radí? Nechat dítě řvát v postýlce a nejlíp za ním zavřít dveře, abych ho pokud možno neslyšela?
Ne, sorry, ale tohle je moje "oblíbená" hláška. Já sama děti nosím v šátku a znám víc mamin, které tak činí. Mezi jejich dětmi jsem se nesetkala s žádným, které by maminy "navykly" na nošení. Znám jich ale několik, které se díky nošení zklidnily (tedy - NEJDŘÍV byly uřvané, TEPRVE POTÉ byly nošené). Jinak sama za svoje děcka mohu říct, že nejstarší holka byla od mimina ubrečená a vůbec nebylo možné vyrazit s ní na procházku s kočárkem, protože od novorozence v něm řvala jak lesy a taktéž po uložení do postýlky (už od porodnice). Díky tomu jsem se odhodlala k používání šátku a bylo to fajn pro nás obě. Na dvě mladší děti jsem používala šátek od samého počátku (tedy narozdíl od nejstarší holky znaly nejdřív šátek, a teprve poté kočárek), i když ty ani zdaleka tak uřvané nebyly a ty taky rozhodně šátek nevyžadovaly jako nutnost. Otrokem svých dětí se necítím 
S.+ + +
|
| 10.5Libik12 | 
|
(25.12.2006 23:02:39)
Já jsem coby obstarožní mutter šátkování zaspala, protože než jsem se k němu dostala, bylo dítě příliš velké a zvědavé, ovšem také nechápu teorie o zotročování matky pláčem či přítomností mimina a už vůbec si nedovedu představit, že si nechám vsugerovat nějakou proškolenou ženskou, že řvaní MÉHO mimina, které nejlépe znám přece já, je to pravé ořechové, tudíž ho nechám někde výt a budu si připadat parádně osvobozeně..:)))
Takže já jsem chovala méně technicky dokonale, ale podle potřeby a teď, když mi tu děcko lítá jako drak, skoro se mi po tom "uřvaným" uzlíku stýská, vždyť to tak uteče:)
|
| Renítko |
|
(27.12.2006 23:19:48)
Libik - presne, tych par mesiacov utecie a bude mi za tym este aj luto...
Tiez nenosim malu v satke, ani maleho som nenosila v babyvaku (vtedy "letel" ten)...Len ich proste NOSIM ked mam pocit ze to potrebuju a urobi im to radost, upokoji ich to...
Myslim ze domacnost a studium sa s nosenim nevylucuju... :o) Naopak, nemaju s tym nic spolocne...
Takisto som vystudovala pri dvoch detoch VS, takisto pracujeme (ja len trosku z domu), postavili sme dom, za masiac a pol mam statnice, myslim ze to nema s nosenim miminka ziadnu suvislost...
Ked si chcem lahnut tak si lahnem s malou, ked si chcem sadnut tak si sadnem, tiez neviem ako by mi v tom malo nosenie branit...Domace prace robim pri detoch alebo ked spia...V spine sa nebrodime... :o)
Ked ich nosenim ukludnim tak su spokojne, dobre spinkaju, ja som v pohode lebo nepocuvam zbytocne ich plac. Ked su spokojne a dobre spia tak mam ovela viac casu ako keby mi plakali. To by som bola narvozna a neurobila aj tak nic...
Otrokom sa nacitim, ovela viac trpim ked pocujem detsky plac :o)
|
|
|
|
| Eva, 5 mesicni capart | •
|
(25.12.2006 22:00:54)
Souhlasim s tvym nazorem. Take mam stejny pocit, co se tyce byt otrokem ditete. I ja si obcas potrebuji oddychnout nebo delat praci pri ktere proste malou nemuzu mit v tesne blizkosti a venovat ji 100 % pozornost. A v tom okamziku nastava problem, brekot.Jak z toho zacarovaneho kruhu ven?
|
|
| Líza | 
|
(26.12.2006 4:00:59)
Doktorka speciální pedagogiky by si měla zopáknout vývojovou psychologii ;-)))), jo a pokud tvou hlavní starostí je nebýt otrokem dítěte, tak tomu nejlépe předejdeš tím, že zůstaneš bezdětná. Jinak na sebe jaksi bereš povinnost zajistit dítěti jeho základní potřeby, a v miminkovském věku k tomu u uřvaných mimin patří neustálý kontakt. A nevěř tomu, že si dítě, které ho nepotřebuje, na něco naučíš, to je naprostá blbost.
|
| Jana (2 děti) | •
|
(27.12.2006 14:32:24)
Tohle mi už zavání fanatismem. Odmítám být otrokem dítěte, chci si v klidu uvařit, občas pracovat a také si (když se povede) odpočinout. Přitom sé děti miluju a určitě bych je nenechala trpět. Při dvou dětech jsem vystudovala vysokou školu, teď při třetím hodlám pracovat. Dvouměsíčnímu miminku nevysvětlíš, že teď nemáš čas, ale šestiměsíční a víc to rychle pochopí (pokud máš trpělivost ho to naučit a mimi není třeba nemocné). Fascinují mi matky, které u ročního dítěte startují na první breknutí, desetikilového klacka půl dne chovájí v náručí a všem vykládají, jak jsou vyčerpané a nic nestihnou. Co měli dělat mámy, když nebyly jednorázové pleny, vařilo se na kamnech, topilo uhlím, praní byl půldenní horor a dětí bylo víc?
Znovu opakuji, že bych nenechala dítě plakat, pokud by byla objektivní příčina (hlad, potřeba přebalit, nemoc), ale pokud dítě neumí být chvilku samo a jakoukoliv špatnou náladu řeší potřebou se chovat, tak to prostě u mne neprojde.
A ze skušeností, že dítě se šátkem může pěkně "rozmlsat" na neustálé chování, jsem se už setkala u dvou mých známých. Moje kolegině dokonce tvrdila, že musela šátek na nějakou dobu přestat používat (tak ve věku 4 měsíce), protože malá odmítala být i několik minut sama na dece a chtěla jen nosit.
|
| moula z moulova | •
|
(28.12.2006 3:02:26)
Tak přesně taková byla moje matka, Jano. Přesně taková jako Vy - pro mě to je člověk, který mě neumí pohladit a neumí mi říct, že mě má rád.
|
| Damila | 
|
(28.12.2006 7:34:26)
Mám dojem, že se tu setkaly dva odlišné pohledy na dětský pláč.
Já jsem teda z těch mamin, co startují při prvním zakňourání. Ale je fakt, že pak nastane doba, kdy se to začne obracet proti té mamince. Osamostatňování bych ponechala do druhého roku dítěte, rozhodně v kojeneckém věku. Ale pak by si dítko rozhodně mělo zvyknout na to, že máma tady nebude pořád a vždy kdy si mrně zamane. Kdy přesně a jakým způsobem to udělat, to je určitě hodně individuální, podle toho dítka i mámy.
Já jsem to třeba neodhadla, byla jsem máma na plný úvazek a až manžel mi musel otevřít oči, že mě ty děti vlastně zneužívají, používají pro sebe. Ne schválně. Prostě tak byly zvyklé. Bylo to samozřejmé. Jenže to už byli předškoláci!
Pokud jde o miminko, které nemůže pochopit proč je najednou opuštěné, tam je pohotovost matky namístě.
|
| Damila |
|
(28.12.2006 7:37:11)
Chtěla jsem napsat
"rozhodně NE v kojeneckém věku"! :o)
|
|
| Líza |
|
(28.12.2006 7:48:00)
Já jsem přesvědčená, že k tomu, aby bylo možné nechat dítě řvát, je třeba, aby nejdřív proběhlo období fyziologické separační úzkosti - tedy to období, kdy dítěti prvně dojde, že ono a matka nejsou totéž, a že matka může nebýt; v tomhle období děti často pláčou zdánlivě bezdůvodně a přivolávají mámu, a naopak samy se začínají pohybovat a zkoušet, že se můžou od matky bezpečně vzdálit a zase se k ní vrátit. Tohle období bývá obvykle kolem 8. měsíce a je třeba, aby v té době probíhalo vzdalování v režii dítěte, nikoli matky. Když se pak dítě ujistí, že i máma, kterou nevidí, nadále existuje, a že i máma, která tam chviličku není, přijde zpět, když pláču, může se uklidnit a začít hledat tu první samostatnost.
|
| Petru | •
|
(28.12.2006 7:54:40)
Lízo, to je moc zajímavé, jak jsi to napsala. Mrzí mě, že jsem to nevěděla, když byly děti miminka. Začala jsem se tím řídit vlastně až u třetího dítěte a stále napravuji své chyby ve výchově.
Problém s pláčem, alias řvaním, je určitě jedna z prvních výchovných metod u miminek, kdy se projeví, kolik máme citu a rozumu k výchově dětí.
|
|
| Renítko |
|
(28.12.2006 12:38:33)
Tak som to robila so synom, presne to sedi, maly prestal mat zaujem o nosenie okolo 6-7 mesiaca, ked zacal liezt, zacal sa postupne "vzdalovat" (vzdy ked potreboval pomoc tak som prisla a pomohla), teraz si uz pre pomaznanie chodi sam ked potrebuje, alebo ja za nim ked mam chut zas ja... :o)))
Prislo mi to tak prirodzene...
|
|
| Ivana Procházková | 
|
(28.12.2006 18:19:18)
Tak u nás bylo období separační úzkosti snad až někdy v roce nebo i později.. Ale něpřekvapuje mě to, všechno u nás začínalo nějak déle.. Ostatně, když dítě začalo sedět v 11 měsících a chodit v 17, tak se samo osamostatňovat v 8 měsících moc nedokázalo, leda tak koulením po zemi :))
|
| Damila |
|
(28.12.2006 18:27:00)
Ano, to jsme na tom podobně.
|
|
|
|
|
| Jana (2 děti) | •
|
(28.12.2006 12:59:39)
Nevím, kde jste vzala, že neumím děti pohladit a říct jim, že mám ráda. To s tím přece nemá nic společného. Dále jsem nikdy nenechala děti o samotě, když jsem pracovala, pořád na mě viděly a pokud už je to nebavilo, nebyl pro mne problém jim třeba při práci zpívat (to hodně zabíralo) a nebo už jako větším jim něco vyprávět. Ale hlavní bylo respektovat, že během dne je čas určený na hraní (to jsem se jim věnovala na 100%), čas na povinnosti (oblékání, spaní) a čas kdy si musí (pod mím dohledem) vystačit chvilku samy. Nepamatuji se přesně, jestli ta změna přišla v šesti nebo osmi měsících, ale ono se to opravdu pozná. Každé dítě pozná, co si na kom může vynutit. Na druhou stranu uznávám, že bych je tak do čtyř-pěti let nenechala v místnosti bez dozoru, dokonce jsem i při jejich usínání byla většinou v pokoji (třeba s knížkou) a nebo vedle s otevřenými dveřmi.
Mě se tahle výchova vyplatila (mám jedno dítě v pubertě, druhé těsně před a vidím výsledky), ale respektuji matky, které po porodu několik měsíců či let "otročí" dítěti (vykašlou se na zaměstnání, koníčky, vzdělávání, celý den se jen motají kolem mimina, pořád ho jen chovají nebo si sním hrají). Je to jejich volba.
|
| 10.5Libik12 |
|
(28.12.2006 13:19:15)
No vidíte Jani, jak to máte pěkně zařízené, jako na vojně. Zdá se vám mé vyhlášení útočné? A co to vaše pohrdlivé"motání se kolem mimina atd.."
Já si své děti chovám a mazlím, protože jsem jejich matka, to co demonstrujete vy, by zvládla každá slečna na hlídání.
"Staré" děti jsou již obě plnoleté, takže také vidím výsledky, buďte bez obav.
|
| Renítko |
|
(28.12.2006 14:09:34)
Ja sice svoje vysledky este nevidim, ale opat musim suhlasit s Libikom...
To co opisujete mi pripada ako "slecna na hlidani" alebo pioniersky tabor...
A neexistuje len Vas extrem a extrem "motania sa okolo mimina"...Je vela modelov medzi tym...Ako som uz pisala, deti si maznam, nosim, hram sa s nimi cez obedny spanok zvladnem domacnost, ked vecer zaspia pracujem alebo sa ucim, podla toho ktore viac "hori"...:o) Mozno manzel trochu strada, ale o mesiac a pol mam statnice a potom mu to vynahradim...On to chape, deti by som nesidila...
|
|
|
| Petru | •
|
(28.12.2006 14:09:25)
Jano, já Ti rozumím. I já jsem měla problém, že moje nejstarší dcera nechtěla jen tak ležet v kočárku, šátky na noseni u nás byl skoro neznámý pojem, v cizině jsem nikoho neznala a internet snad existoval jen někde nahoře.
Taky se mi stalo, že jsem jednou rukou tlačila kočár a v druhé nesla skoro 6kilové mimino na prohlídku k lékaři. Trvalo to tak dlouho, až jsem si zablokovala páteř. I když uznávám, že na vině jsem si byla sama, protože jsem v těhotenství hodně přibrala a zvedala předměty špatným způsobem.
Ale mám dojem, že některé zastánkyně nošení dětí v šátku na těle (jak to dělají i ženy "primitivních" kmenů) zapoměly, že ty zmíněné "primitivní" ženy nosí své děti takto skoro celý batolecí věk, aby ho ochránily před zvěří. Tím pádem mu také vytyčuji hranice a jsou pro ně přirozenou autoritou, která pisatelkám zde vadí, Jani, v tvém pojetí výchovy. Takto to chápu já.
|
|
| Renítko |
|
(28.12.2006 14:34:42)
"nekolik mesicu otroci diteti" - nie je zvlastne, ze vacsina ludi dobrovolne otroci v zamestnani viac ako 40 rokov, a otrocit par mesiacov vlastnym detom je pre nich nepredstavitelne...?
"cas povinnosti, cas ked si musia vystacit sami" - ked sa chcu pomaznat alebo ponosit (pubertaci asi uz nie) tak im poviem: teraz je cas povinnosti, pridi ked bude cas v ktorom sa vam 100% venujem? :o(((
U nas je pevny rezim snad od narodenia (na domovskej diskusii by o tom vedeli rozpravat :o))), ale je to rezim co sa tyka spanku, jedla, striedania aktivity a odpocinku. Ale delit denny cas na cas kedy ma mozu potrebovat a kedy si maju vystacit sami mi pride krute...
|
|
| Míša+Verunka | •
|
(3.1.2007 16:12:25)
Souhlasím s Janou,
mám dítě 2 měsíce, ale 6kg (porodní váha 4kg). I když je to ještě malý permoník zjistila jsem, že na mě hraje prdíky. Ona je opravdu má a trpí kolikou od mala, ale už je umí jen hrát, protože ví, že ji zvednu a budu chovat. Zabrečí, já přiběhnu a zvedám, ale v tu chvíli se na mě ta potvůreka směje. Jak naznačím položení, zase natahuje a pne se jak při prdech. Jenže v tu chvíli je fakt nemá!!"Prostě herečka :))). Vůbec přes den nespí a chce jen chovat a to usíná. Jenže....6kg ve 2 měsících je dost na moje záda a už mám namožené zápěstí a lokty. Navíc miluje být bez pleny celý den a nesnese být nabalená nebo v pytli do kočárku...hystericky pláče....takže naložit jí do autosedačky nebo kočárku je fakt horor. V létě by byla šťastné mimčo - nahá. V zimě to ale jinak nejde. Doma mám kočárek, kdy chvilku jezdím po obýváku a usne i při kolice. Ve spánku se vyprdí úplně v klidu - rada pro mamči co nosí dítě po masírování břicha nebo zavádění rek rourky do zadku a nezabere! Když nemůže usnout večer po pochování a papaní atd., zase jezdíme po obýváku - spí. Ale jak vezmu kočár ven, půl hodiny se vzpamatovává, že nemá zabalená ten svůj prostor a pak kouká další půl hodiny...to už já mrznu a mířím domů, kde ji rozbalím a ona spokojeně ve své velké postýlce nebo domácím kočárku usne. Takže klokanta, šátek a jiná nosítka u nás nejpř v úvahu díky její "klaustrofobii" Kdo chce chovat, ať chová. Já na své dítě mluvím, věsím hračky a hrazdičky kam to jde a ona si krásně hraje a rozvíjí zvědavost. Když začne být nevrlá nebo se nudí, strčím jí obličej do výhledu a případně jen chvilku pochovám no a funguje to. Někdy má ráda být na koberci na podložce jen v bodíčku bez pleny a je úplně ve štěstí!! (Jen bacha na nastydnutí průvanem).
Prostě každé dítě je osobnost a to mé má svůj režim jídla, hraní a večerního spánku cca od 22h, kdy usne v kočárku a s přestávkami na jídlo spí do 8h ráno....
|
| svetlana | •
|
(23.10.2007 11:26:25)
Chtěla bych říct, že výhova Jany chtěla být praktikovaná i u nás. Stalo se ale pár věcí s kterými jsem jako prvorodička nepočítala. Malý měl koliky a to takové, že opravdu bylo vidět jak je nešťastný a tak usínal na mém tělo do jeho 2 a půl měsíců. Koliky přestaly a super, jenže moje dítko je tvor zvědavý a zjistil, že vlastně ho nebaví ležet, ale koukat po okolí. Tak když byl vzhůru byl rád v klokance a nebo na břiše. Teď mu je skoro 6 měsíců, kočárek ho nebaví, protože moc toho v leže z něj nevidí a tak chodíme jen na uspání na procházku a nebo se ho holt snažím skoro posadit. Říkala jsem si, že jsem to udělala já tím jak při kolikách na mě usínal a že jsem mu umožnila pozorovat okolí místo abych ho nechala ležet, ano můžu za to, ale na druhou stranu normální dítě po nějaké době kdy ho necháte plakat zjistí, že to nemá cenu a přestane. Moje dítě nepřestane nikdy prostě řve, dusí se a pak sebou škube. Na druhou stranu si říkám, že chvilka pochování za jeho skoro stálé úsměvy prostě stojí, ikdyž je fakt že vydrží sám třeba jen 1 - 2 hodiny za celý den. Prostě si počkám, až bude umět sedět a lést a potom už si bude moc prozkoumávat věci sám a já budu mít víc času na sebe. Jsem zastánce nerozmazlovat děti, no evidentně zatim vede moje dítě nad mou nekompromisností. Jednou prostě děti nebudou už chtít chovat a tak si to aspoň je třeba užít teď.
|
|
|
| 8.5Yettynkaa12 | 
|
(6.6.2007 20:12:37)
Vše, co píše Jana, mi příjde naprosto smysluplné, a naprosto a ve všem s ní souhlasím!
|
|
|
|
| Ivana Procházková |
|
(28.12.2006 18:09:30)
To by mě zajímalo, jak tu objektivní příčinu identifikuješ. Nebo jsi chtěla spíš napsat "příčina mě pochopitelná"? (hlad, přebalit, nemoc) Co třeba pocit úzkosti, strach, nepohodlí? To je už "neobjektivní" příčina, kterou neakceptuješ?
|
| Jana (2 děti) | •
|
(30.12.2006 12:03:01)
Asi ano, příčina jasná, to je jasnější pojem.
Jenom mi mrzí, že jsem se zase nechala vyprovokovat k nesmyslné debatě.
Je pochopitelné, že když dítě upadne a uhodí se, tak všechno zahodím a vrhnu se k němu.
A taky je pravda, že když přijdu na návštěvu k mamině, která neodloží desetiměsíční mimino ani na dvě minuty, aby nám v klidu uvařila čaj (ne že bych to neudělala já, jenom pro příklad), protože by po položení na deku začalo bekat a dvou a půl letá starší holčička během patnácti minut přijde dvakrát z postýlky, že se jí nechce spinkat a chce přečíst ještě jednu pohádku, tak si taky myslím svoje.
A ta útočná slova o pionýrském táboře, na to také nevím co říct.
Neumím si představit život bez povinností. Možná jsem divná, ale každý den se ráno rozhodnu, co ten den "musím" , co bych "měla" a zábavu mám až potom. Je to nejlepší obrana proti lenosti a proflákání dne (zvlášť na mateřské, o víkendu, o dovolené-ale to se obvykle nemusí nic :-) ). Ve stejném duchu vychovávám i své děti a připadá mi to správné.
Pokud u vás to máte zařízené tak, že nemáte vy ani děti žádné povinnosti, vy žádné ambice (např. vzdělávání), tak pak ta slova o pionýrském táboře chápu. Sestra je na mateřské a také stráví celý den u televize,hraje si s miminem a jídlo si kupuje hotové (to ještě nakupuje její přítel).
|
| Líza |
|
(30.12.2006 12:07:30)
Jano, povinnost? No ono povinností rodičů je dbát i o citové potřeby svých dětí. A že dítě může potřebovat chovat, i když neupadlo a nepraštilo se, to je zjevně nad tvé chápání. Nevím, jestli podobně chladná byla i tvoje výchova, ale vysvětlovalo by to tvou selektivní slepotu.
|
| Evelyn1968,2děti | 
|
(30.12.2006 12:18:54)
No jasně, já jsem brala na MD za svou hlavní povinnost uspokojování všech potřeb dítěte. Takže když dítě potřebovalo celý den chovat, jedla jsem pořádně až večer, když mě vystřídal manžel. Dceru jsem zas často musela nosit po nocích, takže přes den jsem logicky spala, když spala ona. Mateřská snad není na to, abych mně a manželovi vyvářela, doma jsem byla kvůli dítěti.
E.
|
|
|
| Apolena. |
|
(30.12.2006 12:22:42)
Jano,
taky bych si myslela svoje. Myslela bych si, že to desetiměsíční mimino může mít úzkostlivější období nebo momentální větší potřebu být u mámy, nebo třeba i nějaké zdravotní problémy. A že se té dvouapůlleté holčičce buď opravdu nechce spinkat (mně se taky nechce vždycky ve stejnou dobu) nebo je zvědavá na návštěvu.
|
| Jana (2 děti) | •
|
(31.12.2006 10:12:50)
Tak ještě naposled zareaguju (ale přijde mi to nesmyslné, každý mluví o něčem jiném)
Pokud je dítě nemocné (roste mu zoubek, má teplotu a tak), tak tomu se přizpůsobím, to je přece samozřejmé. Ale normální zdravé dítě nepotřebuje celý den chovat. Jak jsem již psala, to dřív byly nebyly milující matky? Nikdy v historii neměly ženy na mateřské tolik času. Zrodil se nový extrém (vše pro dítě), jehož vyznavačky jsou houfně zastoupeny převážně na tomto serveru.
Teď budu trochu útočná, ale možná to chce místo hormonů někdy použít i zdravý rozum.
Když se dvouapůlletému dítěti večer nechce spát (nebo je zvědavé na návštěvu), tak prostě u vás spát nemusí? To je vlastně pravda, pozor aby nemělo trauma, když je snaha, aby mělo pravidelný rytmus. :-)
(nemluvím o dětech, které od určitého věku nemusí odpoledne spát, každé dítě je individualita, ale přijde mi správné nastavit večer pravidelně a udělat u toho rituál.)
Ono se to vlastně musí vzít obecně. Narodí se dítě, teď jsem matka a je mou povinností se věnovat jen dítěti. Manžel může být o hladu (on jenom teď živí a zabezpečuje rodinu), já ať mám žaludeční vředy, všechna práce počká, začnu se stýkat jen s podobně postiženými lidmi (jediní to pochopí, ostatní myslí že jsem se zbláznila), zahodíme odborné časopisy (případně je nahradíme psychologickými o výchově dětí) protože má kriéra je u konce a tak podobně.
Protože každý jiný postup způsobuje dětem psychické strádání. A když to nechápu, tak jsem nejspíš psychicky strádala i já v dětství a mé děti jsou frustrované.
A vlastně jsem děti ani neměla mít. Zrovna včera večer jsem měla s nimi debatu na způsob výchovy našeho nového budoucího miminka. Bylo to ve chvíli, kdy odešla návšteva s jejich stejně starou setřenicí, od malička vychovávanou podle vámi propagovaných zásad. (Mimochodem od její matky jsem vyslechla přednášku, jaký jsem krkavec, že nechci mít miminko u sebe v posteli a bude spát v samostatné postýlce.) Mám jí ráda, ale takového rozmazleného fracka je fakt radost pohledat. Musela jsem klukům slíbit, že když to bude holka, něco takhle příšerného z ní nevyroste. Navíc mi kluci upozorňovali na "chyby", které jsem při jejich výchově podle nich udělala a kterých bychom se měli s miminem vyvarovat. Bylo to velmi poučné. :-))))
No nic, radši jdu dělat něco užitečnějšího. :-)))
|
| Apolena. |
|
(31.12.2006 10:52:33)
Jano,
máš pravdu, jeden o voze, druhý o koze. To, že dítě pochovám, i když ho nic nebolí, to, že spí se mnou v posteli (pokud kojím, je to neskutečně pohodlné), přece neznamená, že jsem extrémistka, která kromě dítěte na všechno rezignuje?!
Ano, když se dvouapůlletému dítěti večer nechce spát nebo je zvědavé na návštěvu, tak spát nemusí, prostě půjde spát třeba o hodinu později. Nebo si nepozvu návštěvu na dobu usínání. Pravidelnost je fajn, ale fajn je taky občas z té pravidelnosti trochu vybočit.
Moje skoro čtyřleté dítě se mnou spí v posteli pořád, plakat ji nenechávám, takže byla období (ne dlouhá), kdy jsem holt chovala víc, naštěstí si zbytek naší rodiny umí ohřát jídlo z mrazáku nebo zapnout automatickou pračku, takže se to nikoho nijak výrazně nedotklo. Během 2 (2,5?) roku po porodu jsem si udělala 4 kurzy, s maminkami na mateřské se nestýkám - měla jsem přátele z doby "předporodní" a ty stejné mám pořád.
Dítě je samostatné a bystré, rozhodně žádný rozmazlený fracek. Nemělo by, viď? Jak je to možné...
Problém je v těch pitomých škatulkách. Když...tak. Když spí dítě se mnou v posteli, MUSÍ to být rozmazlený fracek. Když dítě chovám, i když není nemocné, MUSÍM tím zanedbávat ostatní členy rodiny.
Škoda, že spousta lidí neumí uvažovat jinak, než ve škatulkách...
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) | 
|
(31.12.2006 11:06:41)
Souhlas se Sylvou Š.
MMCH to že jsem si vzala dítě do postele jsme neudělala kvůli němu, ale kvůli sobě. Možná až budeš pošestý za noc vstávat k novorozenci, abys ho nakojila a on se Ti po položení do postýlky probudí a začne UŽ ZASE brečet, taky si ho do tý postele vezmeš - jen ať si pěkně usne u prsu a nechá Tě trochu vyspat :-)
A až zjistíš, že výchova není všemocná, to bude teprv překvapení :-o (I když ono jak jsem si všimla u u cizího dítěte jsou jeho neduhy dány výchovou a u vlastního je to prostě vrozená povaha, se kterou se nedá nic dělat :-))
|
| Lenelka | 
|
(31.12.2006 11:16:07)
Ano, take souhlasim. Ani ja neplanovala spolecne spani, ale jinak to proste neslo. Novorozence rvat nenecham, kojence ani batole take ne. Nehlede na to, ze ja bych tim trpela podobne jako on.
Pokud jde o vareni manzelovi, ehm, chlapa, ktery uvarit, vyzehlit, vyprat... neumi, bych si nikdy nevzala! Jiste, on chodi do prace, vydelava penize, ale maminka preci take pracuje a to nejen ve dne, ale i v noci...
Vsem navstevnikum Rodiny preji veseleho Silvestra a stastny rok 2007!:-))
|
|
| Líza |
|
(31.12.2006 11:28:15)
Jeno, to se ale Janě nemůže stát. Ona vstane za noc ke kojení 4x, a pak dítěti vysvětlí, že už hlad nemůže mít, je suché a přebalené, bolení taky nemá, a jeho povinností je jít spát; to dítě to pochopí, zavře pusu a do rána bude hajat ani nepípne. A kdyby náhodou zkoušelo řvát, pro Janu to nebude problém, protože ona prostě VÍ, že tomu dítěti nic nechybí. Tak ať si řve ;-)
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) |
|
(31.12.2006 12:53:15)
Á, tak teď už jsme v obraze :-)
Pak teda Janě doporučuju pořídit si k dětské postýlce i špunty do uší, není to nijak drahá záležitost, určitě se vyplatí.
|
| Jana (2 děti) | •
|
(1.1.2007 17:25:09)
Tak jo, budeme nesmyslně debatovat dál. :-))))
Nebudu brát osobní útoky vážně, ale zkusím to obecně.
Vykrystalizovaly se tři okruhy. Za prvé jestli startovat k miminku na první beknutí (budu brát dejme tomu mimino devět měsíců staré), za druhé jak řešit (např 2,5roku staré dítě) situaci, když dítě nechce spát a za třetí společné spaní v posteli.
Začnu od konce. Na tohle téma tu někdy na podzim debata už byla, nic se nevyřešilo, v podstatě proti sobě stály dva tábory mamin přesvědčených o své pravdě. Má zkušenost je taková, že k prvnímu dítěti jsem poctivě vstávala a vracela je zpět do postýlky, u druhého (měla jsem děti brzo za sebou) jsem jeden čas (asi tři týdny) únavou nechávala malého k ránu u mě, došla mi prostě síla ho vracet.Jenže kýžený efekt to nepřineslo, navíc jsem si s miminem v posteli nedokázala odpočinout, pořád jsem měla strach že ho zalehnu a navíc sebou pořád melu, mám nemocná záda. Prostě mě to nevyhovuje. Také mi připadá správnější, když spí v postýlce. Pokud někomu vyhovuje opak a několik měsíců spí s kojencem v posteli, proč ne, jeho věc.
Co už mi divné přijde, tím přicházím k bodu dvě, když spí PRAVIDLNĚ s mámou v posteli třeba dvouleté dítě a nebo nemusí chodit spát, když se mu např. nechce. Nelíbí se mi to, přijde mi to nevhodné a mám zkušenosti, že takové děti bývají rozmazlené. Zase, něco jiného je, když občas starší dítě přijde za v noci za rodiči. Mohlo mít třeba špatný sen, může se v pokojíku bát a nebo něco podobného. Já to řešívala tak, že jsem šla s dítětem k němu do pokojíčku, pomazlila se s ním a zůstala u něj, dokud znova v klidu neusnulo. Pochopitelně některé konkrétní situace mají jiné konkrétní řešení. To samé je při usínání. Rituál koupel-pohádka-povídání si-spánek je dobrá věc,musí v tom být ale pravidelnost a dítě musí vědět, že mi neukecá. Jakmile tohle pochopí, tak prostě přestane zlobit. Jakmile ale ví, že když vytrvá tak já ustoupím, ztrácí to efekt. Děti, které chodí spát až když se jim chce, prostě JSOU nesnesitelné pro okolí (pochopitelně kromě milující matky, příp. babičky), jenom slušně vychované návštěvy to samozřejmě nedávají najevo. Pokud mohu mluvit zase z vlastní zkušenosti, několikrát jsem si brala na dovolenou ke svým dětem i tu jejich zmiňovanou rozmazlenou sestřenici. Její matka jí o víkendu nechávala jako malou usnout až když se jí chtělo (klidně v jedenáct hodin). Vždycky jsem na ní musela být první večer tvrdá a ošklivá, aby si šla lehnout s mími dětmi a nerušila je při usínání, ale holce to většinou rychle došlo a ke konci dovolené usínala bez problémů a v klidu. Dokonce její otec (ten je normálnější než její máma, ale moc to doma ovlivnit nemohl) mi říkal, že po návratu ode mne malá ještě nekolik večerů chodila bez probémů spát v osm (když jí poprvé uložili) a bez zlobení usnula. Volný režim všechno samozřejmě brzo vrátil do starých kolejí.
A na závěr tu máme problém číslo jedna, chovat mimino při každém jeho pláči? Podle mne obecně NE. Dítě musí mít jistotu, že máma je tu s ním a pomůže mu, když potřebuje, ale musí se trochu učit samostatnosti. Prostě všeho s mírou. Podle těchto zásad jsem vychovala dvě děti. Nechci je chválit, ale vím jací jsou a jak se na ně dívá okolí, blízcí i cizí lidé. To mi dává tu jistotu, proč mi vaše útoky připadají tak legrační. Nejsem ale fanatik,uznávám že každý má právo vychovávat dítě jak je přesvědčený. Pokud budete otročit svému dítěti a budete přitom spokojení vy i vaše dítě, tak si to užijte. :-))))
|
| 10.5Libik12 |
|
(1.1.2007 18:14:10)
Je to dokola, ovšem pověz mi, milá Jano, jestli ty chodíš spát, když se ti například nechce. Pokud nechodíš, mělo by to to připadat divné, podobně jako u dětí, protože děti jsou lidé.
Nelíbí se mi, jak označuješ "bekáním" signál od dítěte, ty jsi snad zvyklá, že lidé nereagují na tvé dotazy či požadavky? Pochopitelně, že ty asi začneš, když je to jaksi vhodné, ale nechceš říct, že devítiměsíční dítě mám vychovat k tomu, aby počkalo, až druhý domluví, pokud něco chce, případně má nějaký diskomfort..
|
| Jana (2 děti) | •
|
(2.1.2007 14:50:53)
Pravidelost při usínání se dá naučit (u dětí i u dospělých). Manžel jeden čas trpěl poruchami spánku a nechtěl to řešit léky, pravidelný rituál při usínání a stejná hodina (byla to jedna z rad lékařky) mu pomohli překonat to nejhorší období. Pokud to ovšem začnete vyžadovat o dětí, které na to nebyly zvyklé, pochopitelně se jim to nelíbí. (takže si brekotem ze začátku vynucují něco jiného) Já to řadím k věcem, které je vhodné po dětech vyžadovat (nechat miminko chvilku na bříšku přes den i když se mu to nelíbí,čistit mu zuby, později smrkat do kapesníku nebo jíst příborem). Nemám pocit, že něco takového vyvolá u dětí trauma,musí se to ale trénovat s rozmyslem. (neženu to do extrémů - nenechám dítě hodinu řvát v postýlce)
Bekáním označuji vynucování pozornosti rodičů, i když dítěti objektivně nic nechybí. Dítě si rychle zvykne na neustálou pozornost a snadno to sklouzne do stavu, kdy v okamžiku kdy ho na chvilku odložíte (třeba jenom abyste si zašli na záchod nebo oloupali cibuli), vynucuje si pozornost. Doma pracující maminy s tím nemají tolik problémů, dítě si opravdu rychle časem zvykne se zabavit chvilku samo. Poznáte je tak, že často používají ohrádky. Mámy co nemají nic důležitého na práci (maximálně domácnost, kterou stejně odbývají či uklízí až přijde domů partner) jsou na tom jinak. Mám pocit, že prostě z toho blbnou a nejsou schopné se už dívat výchovu objektivně.
A k tomu, jestli vychovávat dítě je "úkol" nebo "poslání", já myslím že je to hlavně dřina a velké sebeobětování (pokud se to má dělat pořádně). Ale stojí to za to. :-)
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) |
|
(2.1.2007 15:08:32)
Jano, přestává mi to dávat smysl.
Předhazuješ tu ostatním že jsou otroky svých dětí, ale mě vždycky přišlo, že otroky jsou maminky, které dávají děti spát pravidelně a kvůli tomu odcházejí předčasně nebo se vůbec neúčastní různých akcí v pro ně nevhodnou dobu. My jsme tak trošku cestovní rodina (v létě trávíme dost času s obytnym autem), často chodíme/jezdíme na návštěvy, festivaly atp. a naše děti jsou zvyklé usnout takřka v jakýchkoli podmínkám a bez problémů se pružně přizpůsobovat situaci. MMCH v naší rodině pohádky večer nečtem, koupání taky nevedem každej den, prostě podle situace děti uložíme do postele nebo spacáku, dáme pusu, případně v cizim prostředí poinformujem, kde nás najdou, pokud by něco potřebovaly.
Zkusila jsi někdy chodit třeba 14 dní spát každý den ve stejnou hodinu?
Já bych někdy padala únavou dřív a jindy bych koukala do stropu. Každej den je jinej, každej den jsem jinak unavená.
|
|
| Lenelka |
|
(2.1.2007 15:11:23)
"Mámy co nemají nic důležitého na práci (maximálně domácnost, kterou stejně odbývají či uklízí až přijde domů partner) jsou na tom jinak. Mám pocit, že prostě z toho blbnou a nejsou schopné se už dívat výchovu objektivně."
Tak tohle uz snad nemyslis vazne!! Takze my, ktere nepracujeme v zamestnani, jsme blbky??? Super. A opravdu ne kazde dite je schopne se naucit hrat si samo ve veku, ve kterem bys to Ty pozadovala! O samostatnem usinani nemluve.
No a ohradky. Ty nepovazuje vetsina lidi za misto, kam odlozit dite, ale za bezpecnostni opatreni, treba pri peceni, myti oken apod.
|
| petru | 
|
(3.1.2007 8:37:24)
Samozřejmě, že to Jana nemyslela všeobecně. Já jsem příklad zblblé matky, která si celý den hrála z 1. dítětem, vařila jen nejnutnější, uklízela jen nejnutnější a ztratila kontakt se svým oborem. Jediné v čem jsem nebyla dokonale zblblá bylo, že jsem neznala místní maminy a když jsem se s jednou poznala, tak nám to dlouho nevydrřelo, protože jsem se odstěhovala na vesnici. Tam jsem začala přestavovat barák a měla další dítě a najednou se moje první dcera musela naučit hrát si sama, občas břečet aníž by ji někdo stále nosil........
Tak Jana to jistě nemyslela na Vás matky dokonalé ale na mě, tak už dejte pokoj. Jsem ráda, že nemám rozmazletné spratky, že jsem se včas probudila. ono to ani moc při více dětech nejde.
|
| Sylvie |
|
(3.1.2007 9:06:54)
No, Petru, pokud si dobře vzpomínám (přiznávám, že diskuzi čtu jedním okem ;o) ), tak to začalo nošením děcka v šátku (nebo vaku?) jakožto činu vedoucího k rozmazlení dítěte. No a možná to pro některé tady bude překvapení :o)))) ale do šátku si dítě dávají hlavně matky, které díky práci nemají čas si celý den s děckem hrát a ňuňat se s ním, ale přesto ho nechtějí nechat brečet a chtějí ho mít z nějakých důvodů u sebe. Takže v těchto souvislostech bylo pro mne Jany tvrzení o v podstatě líných matkách docela překvapivé :o)) Jinak já v šátku nosila všechny tři děti (cca 2,5 roku po sobě), nosila (nosím) je ráda, šátek mi pomohl k tomu, že jsem tak říkajíc neztratila kontakt s normálními lidmi, neb součástí mojí práce je obíhání úřadů, což by mě teda s kočárkem fakt nebavilo (nejsem Rambo ;o) ) - navíc i z úřednice se stává normální ženská, když vidí děcko :o))) (checht, pokud to tu čte nějaká úřednice, tak tím nechci říct, že by jinak byly nenormální... jenom se s nima hned líp baví... ). Děti rozmazlené nemám, samostatně si hrát umí pěkně a uměli i jako malí. Jenom holt ne vždy se sešlo, že měli náladu si samostatně hrát v době, kdy já potřebovala samostatně pracovat
|
| petru |
|
(3.1.2007 9:47:03)
Sylvie, já jsem nepsala, že Ty máš nebo někdo tady rozmazlené spratky a nepsala to ani Jana. jen pár pisatelek lehce překroutila její slova. Dalo mi dost práce, abych tu diskusi co začala šátky pročetla. Jana psala, že šátek, když měla malé děti nebyl a že se dětem věnovala, že je nenechávala bezdůvodně plakat a nepsala, že se s nimi nemazlila. To si jen některé dámy domyslely. A tohle mě na těchto diskusích taky zlobi, že si každý domýšli, co se mu hodí do krámu. Nepředpokládám, že na této diskusi má někdo rozmazlené spratky. jen jsem psala, že se snažím předejít tomu, abych měla rozmazlené spratky. To že Ty a ostatní při dětech pracují nebo ne je jejich volba, já jsem si jen dovolila napsat svůj osobní příklad a to, že jsem se díky přehnané starostlivosti, sama zanedbavála a taky jsem pěkně zakrněla. Stejně musím dohánět nejen sebe ale i to, že jsem dětem neurčovala pravidla důsledně od začátku. Moje chyba, ne Tvoje nebo někoho jiného. Tak nějak to bylo myšleno a mám dojem, že i psáno.
|
| petru |
|
(3.1.2007 9:51:50)
ještě bych ráda dodala. jestli se někoho z vás opravdu dotknu, omlouvám se, i když jsem to tak nemyslela a i když se mi nechce se omlouvat. Je to možná tím, že v těchto dnech se víceméně završil můj desátý rok v domácnosti, přičemž nejsem žádný mateřský typ, ale je to jen moje vina, (že jsem se pořádně nerozvíjela i po stránce kariéry a věnovala se dětem a snažím se stále) že jsem v depresi a často reaguji pláčem nebo podrážděně.
|
| Jana (2 děti) | •
|
(3.1.2007 13:15:49)
Už jsem nechtěla reagovat, ale na tohle musím.
Petru, prosím tě, neomlouvej se, tento tvůj příspěvek mi hodně dojal, bylo to takové upřímné. Vím, že ti asi dost lidí říkám, že v takové situaci nejsi sama, ale věř že je to pravda a zase se to otočí (když budeš chtít). Já byla s dětmi doma skoro 6 let (ani mi nenapadlo jít dřív do práce) a i když jsem se snažila držet krok s oborem, bylo to hodně těžké se dostat zpátky. Nevím co jsi dělala za profesi,ale pokud to nebylo něco, co vyžaduje praxi a nelze se jednoduše vrátit (jako pilot letadla nebo tak podobně :-) ), určitě to půjde (bude to bolet, ale stojí to za to). Nevím, jestli třeba nemáš nemocné dítě nebo jiný důvod, proč zůstáváš doma, ale v každé situaci se dá najít řešení.
Já jsem první služební cestu večer probrečela (mladšímu byli 3 roky) a neuměla si představit, jak beze mě usnul. Pak mi bylo zase líto, že mu to skoro ani nevadilo a stačilo vysvětlení, že druhý den přijedu. A tak podobně. Dneska je pro mne největší ocenění, že kluci respektují mou práci a jsou schopni se ve škole vytahovat, co umím. Pokud mě potřebují nějak víc než obvykle, nemají problémy mi oznámit, že ten a ten den si musím udělat volno a jet třeba s nimi odpoledne třeba někam na závody.
Nechci se tu ale rozepisovat o sobě, moralizovat nebo poučovat, chtěla jsem tě jenom povzbudit. Jestli jsi ochotná si přiznat, že máš deprese a necítíš se zase až tak moc šťastná, tak to ber pozitivně jako první krok k tomu něco změnit. Nechci se vnucovat, ale pokud bys někdy měla blbou náladu a zájem, klidně mi napiš na JanaA74.seznam.cz. Někdy si vážně stačí jenom postěžovat a člověku se uleví. :-))))
|
|
| MirkaEyrová | 
|
(3.1.2007 13:37:23)
Petru, nejsi v tom sama. Letos to bude taky deset let, co jsem doma, ztratila jsem (vlastní vinou) kontakt se svým oborem (ach, jak vím, proč to zrovna TADY píšeš, živě si představuju, jak se do Tebe mohou jiné, ty šťastnější, pustit). Taky mám depresi, taky nejsem dvakrát "rozená profesionální matka". Pravda je, že i přesto, že mě péče o dítě nebaví jako nejúžasnější zábava na světě a víc to beru jako "poslání" (podobně jako Jana), snažím se to dělat co nejlíp jak je v mých silách.
Do diskuze se míchat nehodlám, protože můj syn možná rozmazlený je, v očí většiny diskutérek bych byla ta hrozně nemožná matka zahleděná do vlastního dítěte atd. atd. Co na tom, že jsem - logicky - rozhodně neměla v úmyslu dítě rozmazlit, a že jsem vždycky měla na mysli rozumnou výchovu, jejímž výsledkem by byl prima syn, džentlmen, statečný, něžný, pracovitý, zdravě sebevědomý i uctivý, prostě princ na bílém koni. Jenže ono prostě na děti návod NENÍ. To, co funguje někde, jinde prostě nefunguje. A u nás to tak je - snažila jsem se stvořit si z informací, které jsem měla k dispozici, tu správnou ideální výchovu - a byla jsem prostě vedle jak jedle. JAK se to dělá, jsem se dočetla, až když synovi bylo sedm let! A že jsem ani zdaleka nebyla nachystaná na mateřství, to jsem se taky dovtípila až s křížkem po pohřbu.
Takže tak. Hlavně jsem Tě chtěla podpořit, že nejsi sama na tom podobně blbě. Já mám teď taky dost krizi, plácám se ve stěhování, ve vánočních oslavách, ve viroze syna i v bolesti vlasních zubů... Pomáhá mi tulení s manželem, pohádky nebo filmy, partička kanasty s mužem nebo eventuelně hry Carcassone či Hrady ve třech...
Držím palce
|
| petru |
|
(3.1.2007 13:53:25)
holky děkuji za podporu. Já se z toho docela dobře dostávám, sice i pomocí léků, ale asi je to dobře. Než jsem je začala brát, tak jsem byla nejšťasntější člověk na světě a svět se mi zdál nádherný. Teď je to naopak, ale nevadí. Aspoň nebudu vidět svět jen růžový a nebudu furt za hodného blbce.
Svou část příběhu jsem psala proto, že jsem měla dojem, že se pár lidí v téhle diskusi nedokázalo pořádně zamyslet nad slovy druhého a pořád a pořád se vraceli dokola k něčemu, co zde ani nebylo. Snad pro tu potřebu se někde vyřvat. Mně osobně se tady už taky tak často nechce přispívat, protože je to pořád dokola, ale když už se do toho dám, tak to stojí za to.
Ještě jednou dík za podporu. A k té práci, nejsem pilot letadla, a mám 3 děti, které se narodily na měsíc přesně 2 roky po sobě a to se pak čas na nějakou orientaci v oboru hledal jen těžko. Úplně jsem přehled neztratila, ale praxe moc není. to je asi tak vše.
|
|
| Zufi. | 
|
(3.1.2007 14:01:26)
Ahoj, už bydlíte jinde ? Už nebude ,,dojíždění ZDAR,, ?
|
|
| Zufi. |
|
(3.1.2007 14:01:45)
Ahoj, už bydlíte jinde ? Už nebude ,,dojíždění ZDAR,, ?
|
| MirkaEyrová |
|
(3.1.2007 15:01:04)
Ahoj, Zufi - ne, nebude. Už bydlíme asi kilák od školy. Ono to vážně nešlo udržet. Stejně už nakonec kluka vozil manžel (autem), protože mi se dělalo zle ve vlaku. Hlavně ovšem nás k tomu nutilo to, že syn měl problémy s usínáním, pravděpodobně pro nedostatek pohybu venku - což bylo dost problém při návratech mezi pátou a šestou odpoledne (a s problémy typu že neměl kamarády, s kterými by si tam pohrál, sám ven nechtěl chodit, a byla to vesnice - aby matka šla ven s osmiletým dítětem, to by byla děsná ostuda, s kterou jsem měla problém se vyrovnat).
Takže teď jsme v novém bytě, ale já s depkou, syn s virózou či co, mezitím Vánoce... A já se tak těším, až si naše nové město trochu vychutnám! Pochopitelně při toulačkách se synem, zřejmě zčásti po parcích, prolízkách a dalších zajímavostech (typu hračkářství:o)).
No nic. Dneska mi je líp. Zubní dr. mi dala na bolavý zoubek arzén (asi), takže to nebolí tolik jako do včerejška, a máme tu tu hodnější babičku - kromě toho, že si vzala na starosti oběd, ještě stihla pohrát si se synem a popovídat se mnou - prostě uklidnit atmosféru. Je to strašně úlevné, když má člověk možnost chvíli se těšit blízkostí někoho, kdo má dobré srdce a je tolerantní (mohu srovnávat, moje maminka tolerantní není - z jejích návštěv mám vždycky děsný strach).
Všem přeji hezký nový rok.
|
|
|
|
|
| moula z moulova |
|
(4.1.2007 1:26:26)
Ale Petru - tady jde také o tu drezuru, co měly (mají) děti, hrát si od-do, jíst od-do, spát od-do.....
|
| petru |
|
(4.1.2007 7:51:41)
už se mi taky nechtělo reagovat. Ale moje první dítě taky mělo svůj režim, který si zvolilo a my jsme jej trochu upravili, aby bylo aspoň večer s tatínkem. To jste měly slyšet tchýni a další, jak řvaly, jak si můžem dovolit dávat dítě koupat až v devět večer a pak spát. Nebo že koupem batole, které samo jedlo kaše až po večeři. Přece dítě nevykoupu neobleču do pyžámka a pak ho nechám se zašpinit kašičkou a zase převleču, když to můžu nechat na potom. Každy si to má dělat po svojem a jak vydrží varovné hlasy je jeho věc, druhá otázka je, jestli je aspoň nějaká pravidelnost.
Kamarádka se mi divila, proč se dítěti, když to jde snažíme přizpůsobit, a já se zase divím, když její manžel chce aby dvouletá holčička vítala Nový rok, když už v půl jedenáctné "prosí" maminku, že chce spinkat. Moje děti skroro nikdy nejdou do postele dobrovolně ne tak aby mě prosily, že chtějí spát. Nevím, náš režim moc dobrý není, ale zdá se mi lepší než žádný. Abych nezapoměla, našla jsem knížku od Makarenka, které jsem se dříve smála.
|
| dasa T |
|
(4.1.2007 12:48:41)
Ahoj Petru a ostatní holky, já jsem taky nějak přestala na diskuze reagovat, ne že bych tady někoho odsuzovala nebo mě to nebavilo, ale máš pravdu, že je to pořád dokola, dva tábory, které prosazují ten svůj názor. Myslím,že v obou zásadních názorech se dá najít určitá pravda a pro mě i nová inspirace. Taky myslím, že záleží na počtu dětí v rodině, jiný je přístup k jedináčkovi, na kterého je víc času a jiný přístup je, když jsou děti tři. Já mám tři děti a s každým dítětem se můj přístup k výchově měnil a to tak, že jsem se snažila vždy něco zlepšit, jak ve vztahu k dětem, tak i k sobě a ne vždy se to zřejmě úplně podařilo. Dělám, co můžu, co si myslím, že je nejlepší. U nás nefunguje nějaká stereotypní výchova nebo pevný řád, taky občas s dětmi přijedeme až pozdě večer, taky nechodí spát vždy ve stejnou dobu. Ale pokud doma jsme, což je většina času, tak se snažím, aby děti chodily spát ve stejnou dobu, pokud spát nechtějí, mohou si v postýlkách prohlížet knížky. Už si na to zvykly, ale se starší dcerou jsme se spaním měli peklo. Omlouvám se, že píšu asi trochu zmateně, nemám moc času a nemůžu se moc soustředit.
Petru, já jsem ti chtěla říct, že tvoje příspěvky čtu moc ráda a že se mi moc líbí, jak jsi upřímná a na nic si nehraješ. Tvůj někde výše napsaný článek o tom, že máš tři děti, jsi dlouho na mateřské a máš občas deprese mi mluví z duše. Taky mám tři děti, mám je moc ráda, jsou pro mě vším, ale občas mi připadá, že se v tom ztrácím. Taky jsem úplně vypadla z oboru, když jsem se chtěla vrátit zpět do práce, tak mi raději dali odstupné, než aby zaměstnali matku s malými dětmi. A to jsem se chtěla vrátit do práce ještě v průběhu rodičovské dovolené, abych o to místo nepřišla. No pro děti je to takhle lepší, nejmladší by byla ochuzená o dobu strávenou se mnou, narozdíl od ostatních mých dětí. Asi nemá cenu, abych to tady rozebírala, ale z principu mě to hodně štve. Obdivuju holky, které i při rodině s malými dětmi dokáží být samy sebou, jsou v životě pořád aktivní a nezakrňují, což já o sobě říct bohužel nemůžu. Ale dost, nechci aby to vyznívalo nějak pesimisticky, každý je strůjcem svého štěstí. Zatím pa, a držím ti palce.
|
|
| moula z moulova |
|
(5.1.2007 2:06:11)
Já už taky nechtěla reagovat, ale byť. Víte moje matka mi vyčítá, že dítě rozmazluju. Nevím - občas se vzteká, občas je smutná, občas má strach....ale rozmazlená. Nepláče, když upadne, když něco dělám, tak mi pomáhá (nejlepší to je při skládání prádla) nebo si vedle mě hraje. Ano občas chce pochovat, ale ne na dlouho, ano když má hlad řekne si. Víte moje matka měla (dle jejích slov) vše naplánované - čas na hry, čas na jídlo - asi všechno stíhala - nepamatuji, byla jsem dítě. Jediné, co si pamatuji je honem,dělej, nemám čas, teď ne, zdržuješ - nejčastější slova mého dětství - nikdy to holčičce neudělám.
PS:petru držím palce. Jaká byl původní profese - smí-li se zeptat?
|
| dasa T |
|
(5.1.2007 11:37:39)
Ono je dost těžké posoudit, co je vlastně rozmazlenost.
To, co píšeš mi silně připomíná moje dětství. Nevím, asi to bylo u generace našich rodičů normální, ale taky si svojí mámu z té doby vybavuju jen jako věčně pracující, uklízející, žehlící, spěchající a někdy dost nervózní maminku. Prostě v té době snad bylo asi přednější mít naklizeno, navařeno a děti tomu přihlížely a šly stranou. Nějaké pomazlení, na to nebyl čas a nebo jen opravdu v hodně ranném dětství. A to můj otec nebyl naštěstí nějaký paša, kolem kterého by musela skákat v první řadě, tak jak je to dodneška u rodičů mého manžela.
Jsem ráda, že dnes už je ten trend trochu jiný, že se tolik nerozděluje mužská a ženská práce. Můj muž se stará o děti stejně jako já, v domácnosti děláme skoro všechno společně, takže máme mnohem více času na děti i na sebe.
Mně připadá naprosto přirozené a normální, že se děti chtějí pochovat, že chtějí pohladit, dát pusinku a pomazlit se. Jsou potom mnohem klidnější a hodnější, nic jim neschází. Nemůžu se jim bezmezně věnovat šestnáct hodin denně, i kdybych chtěla, prostě taky potřebuju "voraz", tak ať se taky umí zabavit samy, ať si taky hrají samy, rozvíjejí tak svou fantazii. Ale několikrát denně se jim věnuju i při hraní nebo malování, pohádka na dobrou noc taky funguje víc než když je nechám usínat bez pohádky.
Ten čas věnovaný dětem se vyplatí stokrát víc, než když se mi doma bude všechno blýskat, budu mít každý den naklizeno, ale bude to život ve sterilním prostředí a se sterilními vztahy.
Můj manžel byl vychován v rodině, kde se emoce a pocity najevo nedávaly, jeho otec byl dominantní a přísný, k dětem vůbec vztah nemá, vnoučata mu lezou na nervy a je z nich neskutečně nervózní. Jeho matka celý život s ním v podřadném postavení, nic si neprosadí, jen za jeho zády si něco občas udělá po svém. Já jsem hrozně ráda, že můj manžel nepřijal model chování svého otce. K dětem se chová naprosto úžasně, hraje si s nimi, pomazlí se . A mně jednou řekl, že když viděl, jak jeho matka celý život dělá jeho otci služku bez vlastního názoru a nebo bez možnosti názor vyjádřit, věčně unavená, protože jí doma nikdo s ničím nepomohl, tak že takové manželství by nesnesl a skoro všechno děláme společně, jak kdo má čas. Přebalování dětí mu nikdy nedělalo problém, vstávat k nim v noci, uklidit po nich. A není proto míň chlap, spíš naopak.
Myslím, že v jiné diskuzi se rozebírá rozdělení tradičních mužských a ženských rolí, ty konzervativní názory většinou už starších chlapů nesnáším a vadí mi. Ale o tom by se dalo psát ještě dlouho.
|
|
|
|
|
|
|
|
| kamila havrankova | •
|
(11.2.2007 16:42:10)
čau mám ten samý názor můj 6měs.syn řve neustále at se mu věnuju nebo ne a dát ho do ohrádky tak ho asi klepne.zrovna ted řve jak pominutej.beru ho sebou i na wc a všude,je to mamánek,no snad to přejde.ahoj
|
|
|
| moula z moulova |
|
(2.1.2007 15:18:35)
Já nevím. Já osobně život s mimčem neberu ain jako úkol, ani jako poslání, ba ani jako sebeobětování. Je to tak a je to príma. Vlastně pro dcreru i pro mě to je to pravé období her, pro dceru i objevování. Mtky, souputnice - řekněte mi, kdy jindy může člověk dělat na ulici kašpara, aniž by se ostatníé pohoršovali?
A ještě Jano - ano, když má záchvat raptu - odcházím (velmi brzy pochopila, že si tímto nic nevynutí), ale jinak - nedovedu si představit, že bych jí nechala plakat - nikdy.
|
|
| Apolena. |
|
(2.1.2007 15:51:43)
Jano,
kdysi kdesi jsem četla názor jednoho moudrého člověka, že žádný dětský pláč není bez příčiny. Dítě se mohlo něčeho leknout, může se nudit. Nebo najednou nevidí nikoho blízkého a začalo se bát. Pak stačí dítě pochovat, aby si uvědomilo, že když "zavolá", někdo přijde. Tím se z něj tyran rozhodně nestane.
Spousta lidí si bohužel neuvědomuje, že i dítě je člověk...
|
| moula z moulova |
|
(2.1.2007 16:04:29)
Přesně tak. Mimčo neumí říct -mám strach, bolí mě bříško. Je jasné, že většina z nás si nenechá všechno líbit (mámo -chci foťák - prozkoumám ho, dej mi mobila, ať ho oslintám a tak - to prostě ne), ale to ostatní.....
Končim - malá čtenářka studuje telfonní seznam ( písmena "a" a "ž" jsou už dávno v tahu a kuchařky) - jdu jí zabavit
|
|
|
| Líza |
|
(2.1.2007 16:02:00)
No to je ono, celou dobu o koze - o voze - jakýpak objektivně? Podívej se, pokud třeba budeš mít z něčeho strach ty, nebo pokud řekněme onemocníš depresí, taky nebudeš mít žádný objektivní důvod k tomu, aby ses rozbrečela? Tvoje bezbřehá jistota, že co ty nevidíš, nemůže být důvodem k pláči, mě fascinuje celou dobu téhle pravděpodobně zbytečné konverzace. Skutečně ti ve výbavě něco chybí. A to schopnost pochopit, že i jiní lidé než ty mají svůj vnitřní život. Pokud novorozenec brečí úzkostí z velkého prostoru, chladu a samoty, tobě to nepřipadá jako objektivní důvod? Pokud se dítě v noci vzbudí a nebude si pamatovat zlej sen, kterej se mu zdál, taky brečí bezdůvodně, jen tak aby tě naštvalo a porušilo tvoji pracně vybudovanou domácí disciplínu? A co když mimino brečí, že mu je moc velký teplo? Co když brečí, že ho škrábou shrnutý dupačky? Co když brečí, protože se nudí a nezná jinej způsob, jak ukončit šílený ležení a koukání do stropu?
Co když brečí, protože se na samým začátku prostě potřebuje přesvědčit, že na něm někomu záleží a že SVĚT NENÍ K NĚMU LHOSTEJNEJ?
|
| Líza |
|
(2.1.2007 16:07:13)
Ještě dodám: pozornost je to, co dítě objektivně potřebuje. Zatímco batole už má pojem o čase a je možné chtít po něm, aby čekalo, než nadejde chvíle, kdy tu pozornost bude mít, novorozenec pojem o čase nemá, pro novorozence nyní=věčně. Pokud soustavně ignoruješ každý pláč dítěte, který není způsoben hladem, žízní, nemocí nebo špinavýma plínkama, ochuzuješ ho o velmi důležitý zdroj pozdějšího pocitu jistoty.
|
|
|
| Evelyn1968,2děti |
|
(2.1.2007 17:24:23)
Jano, Ty mě bavíš...:o)
Já jsem obě mateřské věnovala na 100% dětem, do jejich tří let. To znamená, že jsem při nich nestudovala ani nepracovala. Chovala jsem se k oběma přibližně stejně, přesto syn už od porodnice vyloženě řval jako tur, pokud jsme ho položili, dcera si klidně i hodinu v postýlce broukala a nejevila známky nespokojenosti. Syn má problémy se spaním dodnes (12 let!), čím je unavenější, tím hůř, dcera prostě řekne, že se jí chce spát, lehne si a usne. Těch příkladů je moc. Mám pocit, že už je to tu zas, maminky s "hodnými" dětmi (t.j. s dětmi, které se tak narodily a prostě mají takovou povahu) si přičítají úžasné výchovné úspěchy. Kdyby obě moje děti měly stejnou povahu jako dcera, určitě bych se teď taky "vytahovala", jak jsem si je vychovala:o). Naštěstí vím, že každé dítě je jiné a my se můžeme třeba stavět na hlavu:o). (Samozřejmě nechci říct, že se děti nemají vychovávat, ale vychovávat novorozence a kojence tím, že ho ignoruju...?)
E.
|
|
|
| kajkule+2 kousky | 
|
(22.7.2008 23:43:23)
Na druhou stranu Jani, já taky dávám malou spát až když se ji chce (13 měsíců má jak už jsem psala). protože snaha ji uspat v 8 je zbytečná, prostě spát nebude.Chodí okolo půl 10 - 10 hodiny spát a spí do 8- 9 rána, vyhovuje nám to oběma.Takže v něčem za tebou stojím v něčem ne.Ale až bude o něco starší a bude mít rozum z toho, že by mělo jít spát, tak ji budu snažit dávát spát dříve a přibližně ve stejnou hodinu (po přečtení pohádky, na to se těším  ).myslím, že by nemusel být problém.Ale nemyslím, že by jste ji zase tak musely kamenovat 
|
|
|
| Lenelka |
|
(1.1.2007 19:54:32)
Jano, to, co je pro Tebe normalni, me normalni neprijde. Kazdy jsme jiny a kazde dite je jine! Ne na vsechny deti funguje rutina, peclive dodrzovana a vyzadovana. Na me dite nefunguje, zkusila jsem to, deptam ho tim, place. Tudiz po nem nebudu vyzadovat, aby usinal na pockani v 7. Klidne ho necham do deviti a jdu ho uspat. A kdyz v noci prijde k nam, necham si ho u sebe, pritulim si ho. V zadnem pripade ho nenecham plakat!!! Moji rodice to s mym bratrem delali takto do jeho peti let. Rozmazleny neni ani nahodou, je samostatny, chytry a sebejisty. Narozdil ode me. Kdyz jsem se narodila ja, byla spravna teorie nechat vyrvat... Navic blizky telesny v prvnim roce zivota prokazatelne zvysuje inteligenci.
Jo a je mi celkem jedno, co si okoli mysli o mem diteti. Nikdo se nevyjadril, ze by byl nesnesitelny a kdyby se to stalo, poslu ho kamsi! Muj chlapecek je pro me to nejdulezitejsi.
|
| Verča,Vašík06 a Evička09 | 
|
(2.1.2007 22:41:36)
Poctive jsem se prokousala celou diskusi a myslim ze cast pravdy je na obou stranach a kdo si to cele precte at sam posoudi kde je te pravdy vetsi a kde mensi cast. Jsem specialni pedagog tak mne nazor moji "kolegyne" zaujal.
Mam ctyrmesicniho syna, ktery patri do kategorie opravdu hodnych miminek. Nevim jaky nazor na vec mate vy, ale ja si myslim, ze velky dil na chovani nasich deti mame my matky samy....at uz jde o to jak jsme se chovaly v tehotenstvi, jak jsme se dokazaly teto okolnosti pruzpusobit a pak kde jinde maji deti odkoukat navyky, zvyky a rezim kdyz ne od nas. Mozna se ohradite proti slovu rezim, ale ten je skutecne pro vyvoj deti nesmirne dulezity. Jedna z prvnich otazek u problemovych deti v poradnach na rodice je: Jaky ma rezim? Nechci diskutovat o kvalite poraden, ale tohle je skutecne zasadni vec ktera psychology, specialni pedagogy a krizove pracovniky pro deti zajima. Dite naucene na pravidelny rytmus byva prokazatelne stabilnejsi vyrovnaneji a jistejsi. Rezim mu dodava jakousi jistotu, ze veci jsou opravdu tak jak maji byt a i zdanliva malickost dokaze dite dokonale vyrovnat. Pokusim se to ukazat na priklade:
Bezva holcicka se najednou ve skolce zacala ucitelkam menit pred ocima... do te doby bezproblemove dite ktere kazde rano dochazelo d skolky zacalo byt protivne, bralo hracky ostatnim nebo jen tak bezduvodne spoustelo "hysteraky"...vsechno zacalo tim, ze maminka si nasla noveho pritele, prestala pracovat a malou zacala do skolky vodit jak se JI zachtelo, jak zrovna rano vstala a jestli zrovna mela naladu se dceri pres den venovat...Takze jednou do skolky prisli hned rano, jindy vubec, jednou na rani cviceni, jednou v poledne a do te doby zabehly rezim se holcicce zmenil. Z nejistoty kterou zacala citit, menila sve chovani. Stacilo na to maminku upozornit, zacala rano s malou vsavat a jak mavnutim to bylo opet prima usmevave dite. Nekdy opravdu staci slevit neco malo ze sveho pohodli a vysledek se dostavi.
Nechci tady vychvalovat sve dite, protoze vim, ze kazde dite muze byt jine a nekdy se pricina neklidu a nespokojenosti hrozne tezko hleda, ale neda mi to abych vam nenapsala jeste jednu zkusenost z meho tehu. Od chvile kdy jsem se dozvedela ze cekam miminko jsem svuj dosavadni zivot zmenila k jeho potrebam...pokusila jsem se proste eliminovat rizika a prizpusobit se mu. Jsem vasnivy lyzar od svych trech let a loni to byla moje prvni zima bez prkynek. Ne ze bych si na svahu neverila ja, ale neverila jsem tem ostatnim na sjezdovce. Jak casto se stane ze do vas nekdo naboura a vycitat si pak cokoliv by bylo pozde. To same na bruslich. Chodila jsem s manzelem na stadion, ale koukala jsem na nej jen z ochozu za mantinely... a nerikam ze mi to nebylo lito... Do tehotenstvi jsem pracovala na psychiatrii s vysokym rizikem napadeni pacientem, tak jsem se radeji nechala preradit jinam i kdyz mi hrozne schazeli moji kolegove z oddeleni (na rizikove tehu jsem stejne odesla bohuzel celkem brzy nebot trpim vrozenou krevni chorobou)...Statnice ktere jsem mela naplanovane na cerven jsem zrusila protoze se znam a bylo mi jasne ze ten stres by mimcu opravdu neprospel. Navic to byla uz treti vejska a tak priorita byla jinde...
Kdyz se srovnam s moji dobrou kamaradkou ktera jeste v sedmem mesici behala s raketou po kurtech a do mesta vyrazela vetsinou na koleckovych brusich, byla jsem az trapne opatrna....take jsem to od maminky te moji kolegyne casto slysela. Dneska mame obe kluky, ctrnact dni od sebe a zatim co ja kojim, kamaradcin cvrcek je UM protoze jeho mama chce uz chodit alespon dvakrat tydne do prace a na hlidani jezdi babicka. Ta je dost nestastna, nebot maly cele dny proplace, usnout dokaze jen na brisku a den se u nich odviji jak se to zrovna vsem hodi.
Vasik je jak hodinky.... rano vstava po osme, je vzhru cele dopoledne, okolo jedenacte si na dvacet minut drimne... v pul jedne ho davam do kosiku na balkon (nebo vyrazime ven ale v kocarku nikdy nespi tak tvrde jako v klidu bez drncani) a tam spinka jak andilek do pul pate....pak je vzhuru do pul osme kdy koupeme a pak hura do postylky. Ulozim ho a staci mu chvilku neco povidat nebo jen pridrzet za ruku a okamzite usina. Pouzivam vak jen kdyz je potreba a musim rict ze je to uspavadlo na jednicku s hvezdickou :o) Plac zname jen minimalne a to hlavne kdyz je mu zima (miluje teplicko:o))
Kdyz nekam cestujeme snazim se mu tento rezim dodrzet i kdyz to nekdy je omezeni pro me, ale ja vim ze pro nej je to tak dobre. Kdykoliv jsme mu z jakehokoliv duvodu tento rytmus narusili (dlouhe cestovani a pod) byl vecer mrzuty, nesmal a bylo videt ze neni uplne ok. I pro mne je fain vedet kdy mam cas na sebe. V nasem rytmu kdyz spinka v klidu uvarim, uklidim, neco si prectu nebo jen tak hodim nohy na stul a nalakuju si nehty :o))))
Zaverem...myslim ze nic se nama prehanet, ani prilisna pece ani nezajem... zlata stredni cesta :o) drzim palce vsem maminkam malych uplakanku aby ty jejich deticky nic netrapilo a do Noveho roku vsem hoooodne zdravicka a zadne slzicky...
|
| Líza |
|
(3.1.2007 5:05:54)
Aqualiso, myslím, že to tu psala Evelyn - kdyby měla obě děti tak hodné jako je její druhá dcera, taky by se teď "vytahovala", jak si je dobře vychovala a jak jim prospíval její režim.
Ve skutečnosti je to jinak. Prostě vyfasuješ nějaké dítě - možná až budeš mít druhé, dojde ti taky, že děti se prostě jako nepopsaný list nerodí.
Pro ilustraci: moje první těhotenství: plánované, chtěné, početí bez jediného problému, na začátku těhotenství drobný problém, kvůli kterému jsem zůstala doma na neschopence. Pohodové manželství, klídek doma, vyřešené bydlení, žádné stresy. Narodilo se dítě, které patřilo do kategorie uřvaná, dráždivá mimina, a v klidu dokázalo být jen v mojí náruči (škoda že nebyly šátky...). Rozhodně nemělo nedostatek režimu - snaha udržet pravidelnost a řád byla základním bodem mého pudu sebezáchovy - ale prostě už noc po porocu preferovala nošení a natřásání a zvuk mého hlasu před sáním.
Druhé těhotenství nedopadlo.
Třetí těhotenství: problémy s početím, zdravotní komplikace od samého začátku, hrozný strach a úzkost po celou dobu těhotenství od počátku až do porodu. Vážné starosti a stresy v rodině. Narodila se klidná pohodářka, mimino typu "najíst a spát", u něhož jsem jen náhodou zjistila, že klidně leží ve věku pár týdnů v postýlce s otevřenýma očima a nic nechce, které spíš obtěžovalo, pokud bych ho chtěla nějak extra utěšovat, protože nejlíp usínalo samo, o němž jsem ještě ve dvou měsících měla v porovnání s prvním dítětem pocit, že ho skoro neznám, protože když nejí, tak furt spí. U tohoto dítěte (které je dnes pohodovým, sebevědomým extrovertem, na rozdíl od citlivého až přecitlivělého dítěte prvního) jsem na režim kašlala, jely jsme především podle toho, jaký program jsme měly se starší holkou - a ono to nevadilo.
Jestli to tak trochu nesouvisí se známou a letitou poučkou, že typ temperamentu je VROZENÝ, nikoli získaný.
|
| Verča,Vašík06 a Evička09 |
|
(3.1.2007 9:49:03)
Lizo, ano, mas pravdu, typ temperamentu je vrozeny, ale ja psala o tom, co muzeme a co nemuzeme u ditete ovlivnit. Moc dobre vim ze druhe dite muze byt uplne jine nez prvni ale i tak se domnivam ze nektere veci jsou pro deti navykove. Napriklad chovani... shodly jsme se s vicero maminkami ze napr.ted o vanocich si chtel miminko kazdy pochovat, hodne se nosilo a pak prvni dny po svatcich to doma opet vyzadovalo, byt mu do te doby vystacilo ze jsem vedle nej na dece a hrajeme si.... stacilo par dni a to vsechno zase zpatky a Vasik neni mrzuty kdyz ho zrovna nenosim na rukou.
|
| petru |
|
(3.1.2007 9:54:56)
Aqualiso, jako Ty jsem si zpětně pročetla celou debatu a souhlasím s Tebou. I s Janou, pokud její slova beru jak je napsala, protože je mi jasné, že se nechtěla rozepisovat o každém "uprdnutí", a protože se snažím nepřekrucovat slova ostatních.
Přeji všem hezký rok 2007 a každému, ať si dělá co chce a jak chce, ale nemusí ho pobuřovat, že jiní to dělají jinak. i když vím, že tato diskuse je od toho, abychom se mohli i pohádat, když se nechceme hádat doma nebo v práci, nebo snad ne???????????
|
| Verča,Vašík06 a Evička09 |
|
(3.1.2007 10:17:11)
Petro, jsem rada za tvuj prispevek. Jen malokdo dokaze na sve chyby koukat s nadhledem a poucit se z nich :o) hezky novy rok i tobe
|
|
|
| Líza |
|
(3.1.2007 11:11:00)
Jo, jasně že když budu dítě mermomocí nosit a chovat i když ono o to zrovna nestojí, tak ho na to navyknu, a ono to pak bude očekávat furt, ilustrace vánočních babiček a tetiček je zcela srozumitelná.
Pořád ale tvrdím, že novorozenec nebo velmi malý kojenec potřebuje pozornost matky, když bulí (tím nemyslím 5 minut kňourání, než usne), a že - navzdory tomu, co tvrdí Jana - může mít sakra velkeuj SUBJEKTIVNÍ důvod bulet, i když OBJEKTIVNĚ odnikud nespad, nepočůral se a nemá hlad.
A jakejkoli vývojovej psycholog (vy jste na specce neměli povinnýho Langmajera???) ti řekne, že v tom nejúlejším věku je prostě potřeba vycházet mu v tom vstříc.
Ostatně, kdyby ses došla podívat k nám domů v době, kdy té starší, dráždivější, bylo 10-11 měsíců, rozhodně bys neměla dojem, že jsem si ji na něco navykla. Jako matka bývalého dráždivého dítěte jsem ale na řeči o navyknutí novorozence na nošení dost alergická, většina těch přemoudřelých sester na poporodním a chytrých tet totiž nemá ponětí, že nošení je následek, nikoli příčina plačtivosti dítěte.
O tom, že totiž někdo dobrovolně, aniž by to bylo nutné, bude X hodin denně chovat a natřásat dítě, které by jinak spalo v klidu v posteli, mě totiž nepřesvědčíš.
Že je pak samozřejmě jisté riziko, že si dotyčná "vytrénovaná matka chovačka" nevšimne, že už je třeba začít se trochu vzdalovat a že už dítě dozrálo k tomu, aby si očuchalo trochu nekontaktu a ponechání sama sobě, to je pravda - můžem se pak bavit, jestli ten věk je ve tři čtvrtě roce, v roce nebo později. Ale v tom útlém věku prvních měsíců, dokud neprojde obdobím separační úzkosti, je to jednoznačné - chovat.
|
| Verča,Vašík06 a Evička09 |
|
(3.1.2007 11:31:58)
Ale Lizo, vzdyt my ten nazor mame v podstate stejny. Ja nerikam ani slovo o tom, ze by se diteti nemelo vyhovet. Kdykoliv maly spusti (a ja jsem samozrejme velmi vdecna, ze je to ojedinele) tak se snazim prijit na co to mu schazi a jak mu pomoci. Nastesti u nas vetsinou rychle prijdeme na to co mu je, ale je jasne ze nektera miminka proste breci z nejake vnitrni nespokojenosti a pak je samozrejme na miste chovat a chovat a chovat, pokud je to to, co ho utesi a prinasi mu klid. Ja mela na mysli to o cem pises v druhe casti prispevku....dite melo citit jistotu ze maminku ma, ze prijde kdyz ji bude potrebovat, ale ze si muze hrat chvilku i samo...
A jeste k tomu rezimu, Vasik si ho v podstate utvoril sam...kojila jsem podle jeho potreby a najednou jsem si vsimla ze kojime porad ve stejnych hodinach a ze jeho potreby spanku prichazi taky naprosto pravidelne. Dnes uz muzu rict, a je to docela srandovni, ze i kaka cca ve stejnou dobu...vzdy pri dopolednim kojeni a nikdy jinak :o))) ale to je opravdu jeho vnitrni rezim ktery jsem mu nijak nenarizovala :o))))
|
| Líza |
|
(3.1.2007 11:35:57)
No tak jo, skvělý ;-)))
|
|
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) |
|
(3.1.2007 13:40:04)
"O tom, že totiž někdo dobrovolně, aniž by to bylo nutné, bude X hodin denně chovat a natřásat dítě, které by jinak spalo v klidu v posteli, mě totiž nepřesvědčíš."
Jo, to je přesný :-)
Trochu mimo: vzpomněla jsem si na jednu hooodně starou debatu (Líza se jí taky účastnila) s jednou zde známou mámou, která psala, že její dítě nebrečí, ale kdyby brečelo jentak bez objektivní příčiny, tak by ho nechovala. No, pak jsem se s ní seznámila a ukázalo se, že v reálu startuje rychlejc než já, jen to jinak než já vnímá. Takže možná je celá ta debata tady úplně zbytečná :-)
|
|
| Evelyn1968,2děti |
|
(3.1.2007 16:16:58)
Líza píše:"O tom, že totiž někdo dobrovolně, aniž by to bylo nutné, bude X hodin denně chovat a natřásat dítě, které by jinak spalo v klidu v posteli, mě totiž nepřesvědčíš."
A já souhlasím, už v té porodnici bych si radši lehla a odpočinula, než chodit celé dny po pokoji se čtyřkilovým dítětem. Doma jsem taky nošení nevyhledávala, zvlášť místo sprchy nebo vyčištění zubů. Proto vidím rudě, když někdo, komu se náhodou narodí klidné dítě (děti) vypisuje na internetu, jak jsme si neustálým chováním rozmazlily děti. Tak já osobně jsem dítě chovala protože řvalo, ne obráceně, kdyby v klidu spalo, radši si budu třeba číst.
E.
|
|
|
|
|
|
|
| moula z moulova |
|
(1.1.2007 22:04:38)
Jano, netvrdila jsem, že nemáte děti ráda. Jen jedna poznámka - děti nejsou úkol, děti jsou pokračování. Krom toho jsem vůbec nemluvila o Vašich pocitech, ale o pocitech dětí, jejichž matka určuje podle hodin, kdy co mohou.
Nikdy bych to své dceři neudělala - nikdy.
|
|
|
|
|
|
|
| cizinka1 |
|
(31.12.2006 15:13:33)
Jano, ja souhlasim s nizsimi prispevkami, jen odpovim nezodpovezene. Pokud si vzpominam, JENA u svych miminek studovala, Liza ma dost narocne povolani, no a ja jsem na opravdove materske nikdy nebyla. Pracovala jsem sice z domova anebo v dobe kdy maly byl s manzelem nebo s nekym na prochazce. Nicmene nevidela jsem v tom zadny duvod, abych nedoprala diteti dostatek telesneho kontaktu. Mazleni k cetbe nebo k psani nejak neprekazi, spani v jedne posteli pomaha se vyspat (ja bez tech 8/9 hod. neumim fungovat.)
To jen abys nepredstavovala svoje oponentky jako hormonem prosakle intelektualni trosky. Jak vychovavas deti je jen tvoje vec. Jen jsem skepticka k nazoru, ze drive matky na telesny kontakt nemely cas. Naopak, doba postylek, kocarku a umele vyzivy je pomerne kratka. Nevim co by bylo, jestli v sedlacke chalupe nebo v malomestanskem bytecku, kde vsichni stavaji s usvitem, celou noc rvalo mimino nebo batole v oddelene postylce:-). Asi jejich potomci soucasnosti by nedozili:-).
|
|
| 10.5Libik12 |
|
(31.12.2006 17:05:28)
Jano, ty jsi přímo posedlá takzvanou užitečností. Užitečné je být v pohodě a představ si, že to není navzdory hladu, špíně a profesní kapitulaci, pokud pochováš dítě. Já jaksi nevím, proč by dítě s dostatkem fyzického kontaktu s matkou mělo být frackem a mělo víc řvát než to tvoje vycepované.
Mé děti jsou součástí mého života, nepřijde mi obtížné, že se batolí před návštěvou, nemám svíravou potřebu"ať už spí a mám pokoj", zkrátka žiju s dětmi, jsou totiž prima:))
|
|
| *Kate*+ dve holky 05+08 | 
|
(31.12.2006 19:08:18)
ja nejak nechapu, co je tak problematickeho na satku...dyt to neni vec na otroceni, ale naopak na osvobozeni...dceru jsem do roka nosila v podstate denne...nejdriv skoro cely den, pak se to zkracovalo, ale bylo to pro ME pohodli, protoze dite v satku je proste v pohode, zadne rvani pro nic za nic...dcera brecela vyhradne kdyz ji neco bylo...hlad, prebaleni, nevyspani...rvani pro nic za nic...udajne z vyvoje proste neznam....a ja si mohla delat co jsem chtela...mimo jine pracovat u pocitace, delat cokoliv v domacnosti, kamkoliv jit a nemuset resit co s kocarem atd atp...a ze je to fyzicky namahave ? to je tehotenstvi taky a kazda to zvladne...a pak se po porodu more kil shodi a zacit nosit trikilove mimino je smesna zatez...a jak roste, tak si clovek normalne pomaloucku zvyka
stejne tak s kojenim...nekojim, protoze se tomusi, ale protoze je to pohodlnejsi nez kdybych se tahala nekam s jidlem a flastickama a bryndakama...prikrmy jsem zacla davat az kdyz to bylo nezbytne...
podle vas jsem mozna otrokem ditete...ale ja to vidim tak, ez dite slape jak ja potrebuju :-)
|
|
| Evelyn1968,2děti |
|
(1.1.2007 11:35:37)
Jano, tak ten můj "rozmazlený fracek" jak píšeš, kvůli kterému jsem někdy ani neobědvala, protože pořád plakal a musela jsem ho nosit, je teď dvanáctiletý kluk, je moc fajn, máme k sobě hodně blízko, výborně se učí a ten oběd už mi občas uvaří on. A na těch pár měsíců nošení si už vzpomenu jen při čtení podobného článku jako je tenhle.
Mimochodem, k tomu vaření-před i po mateřské jsem chodila do práce, tak obědy jsem manželovi taky nevařila a na mateřskou jsem fakt nešla proto, aby měl manžel teplé domácí jídlo.
Přeju všem krásný nový rok:o).
E.
|
|
| petru |
|
(3.1.2007 8:25:53)
Jano, začínám se čím dál víc připojovat k Tobě. Začíná se tady nacházet skoro extrémní skupina, ke které jsem se kdysi taky skoro zařadila. Bohužel nejsem správný mateřský typ, tak se mi to nepovedlo.
Je taky pravda, že děti za mnou chodí samy(a někdy se jdu pomazlit já), když se chtějí pomazlit nebo mají problém a já se ho snažím řešit. Ale dokud jsem byla taková ta mamina, která letěla na zabrečení, byla jsem nevyrovnaná a nevěděla jsem, že mi chybí práce i jinde než doma, tak jsem se s nimi skoro nikdy nemazlila. A to, že se s nima dnes už mazlím (mají skoro10, 8 a 6 let)není zásluhou mamin maminkovských ale mé skvělé sestřenice, která se s dětmi mazlí, kdykoliv to potřebují (i se slečnou studující VŠ - asi si te´d řeknete, že je nejspíš blázen) a zároveń mají takový režim, že by jim ho mohli málem na vojně závidět, a to už jsem opravdu přehnala. Prostě se u nich kloubí cit s rozumem a láskou.
|
|
|
|
|
|
| Síma, dcera | •
|
(1.3.2007 21:12:02)
Jani, Ty jsi tady asi nejnormálnější. Přijde mi, že ty, které se do Tebe tak navážely, mají mozek již velmi omezený a vidí jen to svoje. Budiž, ale takovéhle hysterické výpady??? Ta Moula z moulova a Jena to je taky kapitola sama o sobě... No potěš. Docela jsme se s manželem ale zasmáli. Zabrousila jsem sem náhodně a poprvé taky píšu do diskuze, tohle se fakt nedalo nekomentovat :-)
|
|
| kajkule+2 kousky |
|
(22.7.2008 23:23:09)
Jani, já s vámi souhlasím, že by mělo dítě umět si i pohrát samo, neříkám jako malé mimi, to ne, to prostě není schopné pochopit proč máma není.Ale třeba u ročního , to je jiné.já mám 13 ti měsíční dceru, pomazlím se sní,pohraju si, dělám kravinky atd..ale nechá mě uvařit třeba, dám ji do chodítka, vytáhne rohlík ať si papá nebo ji vytáhne vařečky na hraní a prostě si malá musí hrát sama.většinou mě nechá v pohodě uvařit (samozřejmě když je počůraná nebo má hlad, tak se ji jdu věnovat), ale to, že ji nenosím přo vaření na rukách neznamená , že ji nemám ráda.Takové případy taky znám, matka si naučí děcko nosit na rukách a pak bečí pořád.já se malé věnuju hodně, jsme pořád spolu, ale když prostě musím něco udělat tak má svoje hračky, v pohodě sníuklidím celý byt, sice k ní musím odbíhat, když má hlad nebo je protivná, ale vždy si uklidím až do konce.myslím, že to máme dobře zařízené doma, malá je spokojená a my taky (samozřejmě, že někdy má své dny a nic neudělám )
|
|
|
|
| Líza |
|
(26.12.2006 4:03:00)
Doktorka speciální pedagogiky by si měla zopáknout vývojovou psychologii ;-)))), jo a pokud tvou hlavní starostí je nebýt otrokem dítěte, tak tomu nejlépe předejdeš tím, že zůstaneš bezdětná. Jinak na sebe jaksi bereš povinnost zajistit dítěti jeho základní potřeby, a v miminkovském věku k tomu u uřvaných mimin patří neustálý kontakt. A nevěř tomu, že si dítě, které ho nepotřebuje, na něco naučíš, to je naprostá blbost.
|
|
| lexter85 |
|
(7.10.2012 21:11:00)
Naprosto souhlasím... Vařit s dítětem v šátku? Vytírat? Co když něco vystříkne, uklouznu po mokré podlaze? Nosit ano, ale ne pořád... Nehledě na to, že z toho bolí záda a celkové zvýšení váhy víc zatěžuje klouby... Mám Manducu a stejně nosit v ní desetikilové dítě je zátěž... A myslím, že mateřství není o tom být 24 hodin s dítětem na krku...
|
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)