| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Jsme mámy stejně jako vy…

 Celkem 53 názorů.
 Hatšepsut 


děkuji 

(29.8.2006 7:19:27)
Zuzko, moc hezký článek. Ty i tvá kamarádka máte určitě pravdu, že ostatní maminky mohou pociťovat před maminkou postiženého dítěte ostych. Mně dělá i normálně problém se dát do řeči s cizím člověkem a určitě bych se bála pochválit před vámi své zdravé dítě, tu stejnou tendenci mám ale i před kamarádkou, která má dítě, dle mého názoru, poměrně hodně aktivní a sama si stěžuje, že je hodně unavená. A od doby, kdy jsem si přečetla, jak jsou některé maminky dvojčátek háklivé na řeči typu - jé vy máte dvojité štěstí a jak to zvládáte, tak už se pomalu bojím zeptat i jich. :-) Onehdy jsem potkala na písku maminku s pěti dětmi, svůj ostych jsem překonala a byla zvědavá a vyptávala se. Nebyla v tom lítost s jejím údělem, nechtěla jsem být vlezlá, jen mne prostě zajímá jak to chodí v tak velké rodině. To samé určitě hodně maminek cítí i k mamince postiženého dítěte. Není to jen lítost, je to strach z neznámého, nepříjemného, co když se jí dotknu,... Prostě díky za článek, který pomůže si uvědomit, že se mohu dotknout vlastně kohokoliv kdykoliv a čímkoliv a tudíž popovídání si za ten risk stojí :-) A vám přeji hodně pokroků a štěstí s vaší dcerkou.
 Džejn 
  • 

Re: děkuji 

(29.8.2006 13:18:42)
Možná to bude trošku mimo mísu, ale před asi 3 lety jsem měla krásný zážitek - dodnes na něho vzpomínám.
Stála jsem ráno na autobusové zastávce a spolu s ostatními vyloženě otrávenými lidmi čekala na autobus.
Najednou ke stojícímu autu přiběhl asi 10 letý klučina s DS, pusu od ucha k uchu a začal na mě mávat a volat ahój, kam jdéš? Říkám že do práce a on na to Já jedu na výlet heč! Vysmátý jak lečo, s šílenou radostí, že někam jede. Kupodivu ta jeho radost byla nakažlivá, takže se začali usmívat všichni ti otrávení lidé na zastávce - a já se culím i dnes....
Nevzpomínám si, že by mi takhle zvedlo po ránu náladu jiné, zdravé, cizí dítě.
 Rosie 


Vzkaz pro Zuzku S. 

(29.8.2006 18:03:08)
Přes rok si dopisuji s jednou maminkou ze SLovenska, jejíž dcerka má DS. Holčička od svých 3 nebo 4 let maluje nádherné abstraktní obrazy, člověk jen žasně, že to namalovalo dítě - a tím myslím jakékoli dítě, ať už zdravé nebo handicapované. Měla už několik výstav a o její díla je zájem i v zahraničí. Hluboce maminku obdivuji, co všechno pro svoji dcerku dělá i přes svoje vlastní velmi vážné zdravotní problémy. Obě dvě mají vlastní webové stránky, holčička věnované svým obrázkům. Maminka také maluje, ale hlavním obsahem jejího webu je právě problematika DS - vzdělávání dětí, hry s nimi atd. Zuzko, kdybys měla zájem, napiš mi a já Ti dám kontakty. Třeba by Tě to mohlo zajímat. Přeji hodně štěstí a radosti s Tvou dcerkou.
 Markéta, 1 dcera 
  • 

Re: Vzkaz pro Zuzku S. 

(30.8.2006 12:26:20)
Mohla bych požádat o adresu webových stránek? Problematika DS se mě osobně dotýká, takže pátrám po všech informacích.
Děkuji.
 Rosie 


Pro Markétu a ostatní 

(30.8.2006 22:43:35)
Markéto, Mária se určitě zlobit nebude, když její stránky zveřejním, klidně se můžeš odvolat na Štěpánku. Adresa stránek je www.maria.ic.cz.
 Agnes (2 děti) 
  • 

je to těžké 

(29.8.2006 8:27:45)
No, moc z toho článku chytrá nejsem. Tak nějak jsem vycítila, že maminka si popovídat chce, ale dotknout se jí můžete skoro vším. Když se zeptám maminky zdravého dítěte, kolik je mu let, tak potom většinou taky mlčím, než třeba pak mluvím dál. Je to prostě informace, na kterou se moc nedá navázat další rozhovor. A to vstávání z lehu bych taky obdivovala, ale maminka to neslyší ráda. Opravdu nevím, jaké téma je "bezpečné". V mém okolí není žádná taková maminka, tak to neřeším, ale celkem mě to odradilo... Jinak Vám přeju hodně úspěchů s Vaší holčičkou.
 Jana 
  • 

Re: je to těžké 

(29.8.2006 9:14:39)
Agnes souhlasim s Tebou, clanek me zaujal ale bohuzel mi popis jak k mamince pristupovat nepripada jednoduchy a mam take pocit ze muzu mamince ublizit cimkoliv, nemam tedy odvahu se do toho poustet.
 mag 
  • 

Re: Re: je to těžké 

(29.8.2006 11:08:15)
Souhlasím, je potřeba taktu na obou stranách, já jsem například o hypermobilitě dětí s DS doteď nevěděla. Proto prosím autorku článku i jiné matky "jiných" dětí, aby se na nás nezlobily, když se budeme něčemu divit nebo se prokecneme. Mám nevidomého kamaráda, který nejenže běžně používá výrazy jako "dlouho jsme se neviděli", "pošli mi nějaké fotky", "díval jsem se v obchodě na to a to", ale když se člověk nějak nechtěně "ukecne", tak si z toho ještě dělá legraci (rozhovor: "podejte mi ten můj zapalovač" "kterej to je? ten modrej?" "jasně, že ten modrej, já mám modrou rád"). On má asi výhodu v tom, že je se sebou naprosto vyrovnaný. Díky za článek a přeji hodně sil i nadhledu.
 Máša,maminka postiženého syna 
  • 

Re:Nebojte se seznámit!!!!!!!!!!!! 

(22.2.2007 11:02:30)
Dobrý den zajímaví článek.Jsem matka těžce postiženého dítěte.Syn je na vozíku ale jinak moc šikovný ukecaný a již od malička se snažím zařadit ho mezi zdravé vrstevníky a určitě nám to pomáhá i při vývoji psichyky.Myslím si že i mezi námi s postiženými dětmy jsou morousové ale když se jen na někoho usmějete a on odpoví stejně tak je to většinou signál k další konverzaci.Já se nejraději bavím s dětmi ty nemají zábrany a zajímá je proč a co je tomu klukovy?A pak se občas přidají rodiče.Syn je integrovaný v běžné škole a je to pro obě strany výhodné jak pro zdravé děti /zjistí že zdraví neni samozřejmost a že jízda na vozíku neni zábava/ale i pro ty hendikepované snží se přiblížit a dohnat své vrstevníky /v mezích svého postižení/.Tak jen rada na konec nebojte se odlišných jsou to stejní lidé/děti/jako vy mají podobné starosti i radosti.AhojMÁŠA
 Lenka 
  • 

Konverzaci začne maminka, přidá se i dítě 

(29.8.2006 9:03:39)
Díky za ten článek, sama jsem několikrát strávila týden u moře s celou výpravou rodin s různě postiženými dětmi a musíms říct, že na to dnes, s odstupem času velmi ráda vzpomínám a že k mnoha z těch dětí jsem si velice rychle vytvořila citovou vazbu. Ano, jsou jiné, ale mnohdy moc milé, krásné a taky citlivé. Myslím, že spousta maminek, která díky vašemu článku překoná svůj ostych a do rozhovoru se pustí tím pomůže překonat případnou samotu nejen vám a dalším maminkám "jiných" dětí, ale také samotu těch dětí. Vždyť všechny děti potřebují kamarády, i ty, které jsou třeba na vozíku, kulhají, či mají jinou odlišnost. A ty naše zdravé děti zase musí vědět, že každý jsme jiný, a že třeba Petrušce je dobré pomoci ze schodů,když špatně chodí, protože pak si s bude moci taky hrát a bude větší zábava. Taky jsem pro integraci těchto dětí do běžných škol, protože čím víc budou mezi dětmi zdravými, tím lepší mají, alespoň podle mě šanci najít si své místo i v dospělém světě.

Lenka
 žinča 


Moc pěkné, děkuji 

(29.8.2006 9:05:41)
Mě to naopak dost povzbudilo. Já jsem docela ukecaná a sem tam si jako každá máma s malým dítětem připadám osamělá. Mám dost problém s tím, jak se mám chovat , když vidím maminku s evidentně těžce postiženým dítětem. Nevím, co je jí příjemné. Balancuji vždycky mezi tím, jestli rychle uhnout pohledem, což mi přijde trapné, nebo se na ni a její dítě přímo zadívat.A to zase nevím, jestli jí nepřijde jako zírání. Článek mi dost pomohl uvědomit si, že se mám chovat hlavně přirozeně, a že maminky postižených dětí nejsou jiné. Mají stejné starosti, jen o dost větší. Fakt dík.
 Červánek 


Zuzko, děkuji 

(29.8.2006 9:23:07)
děkuji za tenhle článek - je důležité šířit "osvětu" mezi ty "normální", aby věděli, že naše děti jsou "jen" trošku jiné - ale nejsou to marťani:o))) Vždyť máme opravdu v jádru stejné starosti i radosti s našimi dětmi - jen my to máme o jednu hromadu starostí složitější:o)
 10.5Libik12 


Re: Zuzko, děkuji 

(29.8.2006 10:20:37)
Hezký článek a pro mě je novum ta pasáž o pohybových možnostech DS, já při své komunikativnosti a tuposti bych jistě akrobata pochválila.
Já potkávám DS nad 20 let s maminkou, on se hrozně kamarádí, vypráví mi, kde byl a co tam bylo. Zeptala bych se na doplnění, jak komunikovat s takto velkým "děckem". Pokud se někdo mých tzv. zdravých zeptá na něco, co už je dávno mimo, tak je to jedno, ale abych nemluvila s někým jako s malým, když má daleko širší radius.
Jinak chápu, že univerzální návod není a ještě jednou chválím.
 lenka, syn 1 rok 
  • 

Prosim o vas nazor 

(29.8.2006 9:41:46)
Kdyz uz na to prisla rec, rada bych vas pozadala o radu. Ja a ma kamaradka (neznali jsme se moc dlouho, ale citila jsem k ni od zacatku velike sympatie a naklonnost) jsme cekali prvni miminko zhruba ve stejnem obdobi. Tesila jsem se, jak se budeme vidat a jak si budou nase deti hrat. Kamaradce se ale narodil synek s DS a od te doby se skoro nevidime. Ze zacatku jsem se snazila s ni schazet, ale na vsechny me telefonaty odpovidala, ze ma spustu prace (coz si jiste dovedu predstavit) a se mi ozve. Do telefonu byla vzdy velmi mila, ale nikdy mi zpatky nezavolala. Nechci na ni moc nalehat, protoze si myslim, ze ji treba boli videt vyrustat meho zdraveho (skoro stejne stareho) syna, ale opravdu jsem si s ni rozumela a myslim, ze by byla skoda prijit o zacinajici pratelstvi. Mimoto by urcite vzajemny kontakt prospel obema detetem. Uz delsi dobu jsem nemela odvahu ji znovu zatelefonovat. Co mi poradite?
 & 


Re: Prosim o vas nazor 

(29.8.2006 9:56:33)
Lenko,


Pisu jenom podle vlastmi zkusenosti, ale urcite zavolej a snaz se udrzet kontakt. Samozrejme je to i na kamaradce, jak ona sama se s tim vyrovna. Ale pises, ze jste si rozumely tak si budete rozumet i nadale, jenom mozna budes muset byt ty ze zacatku aktivnejsi. Ptej se na maleho. Ptej se na veci, ktere chces vedet. Co rikaji doktori? Jestli cvici? Jak se citi? Co rodina? To je jeji zivot ona to potrebuje nekomu vypravet. Zaroven slyset, jine veci. Ona sama se mozna zacne ozyvat, az to lepe zpracuje.
 JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) 


Re: Prosim o vas nazor 

(29.8.2006 10:42:07)
Lenko, zažila jsem něco podobnýho s kamarádkou, se kterou jsme se seznámily přes společné známé taky v těhotenství (když jsme čekala druhé dítě a ona první coby svobodná matka). Narodil se jí chlapeček s DMO a opravdu bylo těžké s ní udržovat kontakt - nestála o něj. Dokonce se uzavírala i před bezdětnými kamarády, takže o srovnávání dětí zřejmě nešlo (navíc můj starší syn, kterého už znala má zase jiný handicap). Zlomilo se to někdy po roce věku dítěte, roli v tom sice hrálo i to, že trávili spoustu času v nemocnici (třeba měsíc v kuse), ale myslim, že hlavně potřebovala čas, aby se se všim smířila (měla to o to složitější, že doufala, že až otec uvidí miminko, třeba ještě projeví zájem a s tím postižením přicházela i o tuhle naději).

Teď už se zase nevídáme, ale tentokrát jen proto, že si našla nového přítele a odstěhovala se k němu daleko odtud.




Zuzko, když ona ta hypermobilita vaší malé opravdu působí jako neuvěřitelná šikovnost, to se potom obdivu těžko odolává...
 Dorota 2 děti 
  • 

Re: Prosim o vas nazor 

(29.8.2006 17:41:50)
Mám postiženou dceru a vím, že někdy to dlouho trvá, než se rodiče smíří s tím, že se jim narodilo postižené dítě a díky tomu odmítají kontakt s dalšími lidmi.
 Martina, Dita 1 rok 
  • 

Ostych a jiné 

(29.8.2006 10:18:38)
Hmm, já mám zase kamarádku, která v těhotenství o mimi přišla, má sama nelehkou diagnozu se kterou je těhotenství dost problém. A někdy vážně nevím, jestli ji tím spíš nerozhodím když se bavíme o naší malé (pokud jsem s holkou, holt se jí musím věnovat tak se hovor logicky stáčí na ni, i když se snažím nadhodit i jiná témata), taky jsem to spíš já kdo zavolá jestli nemá chuť se sejít. Už dlouho přemýšlím že bych ji chtěla požádat o pomoc s hlídáním, budu teď mít víc práce, ona je doma na ID, děti má ráda, ale zase se bojím aby si to moc nebrala, fakt to nemá lehký - když jsme u ní posledně byli a já si s malou házela a točila se s ní aby se smála, jen smutně podotkla, že tohle ona se svým mimčem nebude moct dělat, že bude ráda když ho udrží jen tak (koordinace). Je to těžký. Ale taky se mi nechce to jen tak zahodit.
 Eliáška 


Pohled ještě z jiné strany 

(29.8.2006 11:13:42)
Dobrý den, moc děkuju za článek. Velmi se mi líbí a nedá mi, abych nenapsala, jak to prožívám já, byť naopak. Jsem taky maminka a mám 5letou dceru. Dcera je zdravá. Já jsem ale na invalidním vozíku. Také s ní chodím do parku. Dcera si většinou nějakou tu kamarádku najde, já tam většinou sedívám sama. Pozoruji ostatní maminky, jak si vykládají a někdy jim trochu závidím. Nemám sama odvahu za nimi jít a navázat kontakt. Kolikrát bych byla ráda, kdybych si tam mohla s nějakou maminkou popovídat, povyměňovat si zkušennosti a tak. Je pravděpodobné, že maminky taky asi nevědí, jak na to. Ale chci říct, že i když jsem postižená, tak mi nevadí, když se mě někdo na mé postižení ptá a zajímá ho co a jak. Je-li to tedy v mezích slušnosti. Lidi se odlišují a i zdraví se mezi sebou někdy baví o svých odlišnostech. Neberu to jako že mě někdo lituje, ale je to prostá lidská zvědavost. Myslím si, že obvykle se není čeho bát, když chcete navázat kontakt s člověkem postiženým nebo s maminkou, která má postižené dítě. Někdy se může zdát, že maminka o to nestojí, je nepřístupná, ale často to bývá obranná skořápka, která časem zmizí, jakmile maminka uvidí, že to nemyslíte nijak zle a začně vám důvěřovat. Přimlouvám se, abyste takovým maminkám dali příležitost k normálnímu pokecání. Koneckonců každá ženská to potřebuje.
 Simona Jakubův, dcery 6 a 4 roky 
  • 

Re: Pohled ještě z jiné strany 

(29.8.2006 13:09:36)
Se zájmem jsem si přečetla celou diskusi, každý má svou pravdu. Já naštěstí tento problém řešit nemusím, mám krásné zdravé děti a ani v mém okolí se nevyskytují žádné postižené děti. Mám proto jen malou poznámku. Píšete, že byste se ráda přidala k ostatním maminkám. Proč to neuděláte? Neumím si představit, že kdyby ke mně přijela jiná maminka na vozíku, že bych ji odbyla. Určitě bych jí naopak snažila zapojit do hovoru. Když já přijdu na hřiště a vidím hlouček maminek, taky nečekám, že se zvednou a půjdou za mnou... Vůbec nechci, aby můj názor vyzněl zle, chápu, že to máte v životě těžší, ale zrovna v tom, co popisujete, problém vůbec nevidím.
Přeji Vám odvahu k seznámení.
Simona
 Airinie, 10/05, 7/07, // 


rozšíření obzorů 

(29.8.2006 15:21:18)
Děkuji za zajímavý článek. Přečetla jsem i celou diskusi. S některými příspěvky souhlasím, s některými ne. Ve svém blízkém okolí nemám žádnou maminku s postiženým dítětem, tak nemohu napsat nic konkrétního. Fakt ale je, že na hřišti bych asi také neodolala a obdivovala akrobatické umění prcka. Navíc jsem o této dovednosti neměla ani tušení..
Jinak já za ostatními maminkami neumím jen tak přijít a začít si povídat. Holt se neumím seznámit...takže chápu maminku na vozíku..
 Gabča, Adélka 12/02 


Re: Pohled ještě z jiné strany 

(30.8.2006 13:59:24)
Věřím Vám, že máte pocit, že maminky neví jak s Vámi komunikovat. Ale pokud sedíte někde bokem, tak ty maminky si mohou taky myslet, že nemáte zájem se s nimi bavit. Nejjednodužší je, vystihnout moment, kdy je tam jen jedna maminka a navázat kontakt jen tím, že se pozdravíte a zeptáte se, kde sehnala to či ono co má její dcera či syn, nebo jak hezky její dítko říká pro vaši dcerku nevyslovitelné r, nebo ř. Prostě navázat kontak přes děti. A podle situace spolu budete komiúnikovat dál. Slušností je se představit, tak se po nějaké době představíte a jak budou přicházet další maminky, už poznáte jestli Vás mezi sebe přijmou, nebo ne. Jinak to nejde.
Jsem bez hendikapu, přestěhovala jsem se do úplně jiného kraje. Dokud se mi nenarodila dcerka, nikoho jsem tady neznala a teď znám taky jen maminky s dětma. Ale taky sem navázala rozhovor vždy kolem dětí. Ono to pak jde samo.
Mám pravdu? Nevím, ale tak bych to cítila já, být maminkama ve vaší blízkosti. Jenže já jsem taky strááášně ukecaná, takže u mě bude problém navázat kontakt snad jen, když přijdu o jazyk :)
 Jitka + 2 kluci 
  • 

moje zkušenost 

(29.8.2006 16:14:31)
Článek mě docela zaujal,jsem totiž v podobné situaci.Mám dva syny, ten starší,12 letý je těžce mentálně i tělesně postižený.Za ty roky jsem se setkala a setkávám se spoustou rodičů postižených děti, ať už ve stacionáři nebo v klubu.A podle mě záleží hodně na povaze člověka,jak dokáže komunikovat s okolím,než na tom,jestli a jak má postižené dítě.Znám rodiče,kteří jsou velmi společenští,společnost vyhledávají a nedělá jim problémy bavit se o postižení (a třeba i těžkém) svého dítěte, stejně jako rodiče,kteří se uzavřou a nechtějí mluvit o ničem s nikým.Sama bych asi nedokázala definovat,jak se ke mně mají lidé chovat,jak reagovat na dítě.Nejspíš bych řekla,že tak nějak normálně.Nevadí mi,když se někdo zeptá,pokud to není přílišné vyzvídání,až vyslýchání - i takoví lidé se najdou.Taky se přiznám,že ačkoliv o postižených a jejich nemocech vím už spoustu věcí, všechno ani zdaleka.Takže bych se možná taky podivovala pohybových schopnostem holčičky, bez zlého úmyslu nějak ublížit.Prostě si myslím,že okolí by se k postiženým a jejim rodinám mělo chovat úplně normálně a oni na oplátku by neměli za každou větou čekat nějakou narážku.
Přeju autorce článku hodně štěstí, spokojenosti a radosti z dětí.I ty postižené jsou naše sluníčka, která nám dělají radost.
 Zuzana S. 
  • 

K hypermobilitě 

(29.8.2006 16:47:56)
Díky za milé ohlasy.
Jen bych ráda doplnila (asi jsem to nenapsala úplně srozumitelně), že poznámky o hypermobilitě mi vlastně nevadí, chtěla jsem je jen uvést jako příklad toho, že komentování odlišností je někdy ošidné. A to i když zdánlivě působí jako vítaná a zajímavá dovednost.
Hlavně chci ale zopakovat, že i popovídat si o hypermobilitě je mi příjemnější, než kdyby se mě všichni "báli", a proto úplně mlčeli, nebo si hlídali každé slovo.
Přeju všem mrňouskům i vám hezké dny.
 Jana 
  • 

Návod jak se chovat 

(29.8.2006 17:18:56)
Žádný návod jak se chovat či jak komunikovat s rodičem postiženého dítěte nebude fungovat, pokud to nemáte v sobě. Rozlišovat děti na zdravé a postižené není dobré. Děti jsou děti, někomu jsou dány, někomu ne, někomu ne zcela zdravé. A není ničí zásluha, že má zdravé dítě a naopak nějaký trest, že tak všechno nevyšlo. Osud někdy rodává karty všelijak. Tak hodně zdaru při vzájemném setkávání!
 Vera 
  • 

Re: Návod jak se chovat 

(29.8.2006 18:00:57)
Precetla jsem vsechno a uplne z duse mi promluvila Jana, mam tri dcery a maleho kluka, ten je trochu jiny, ma Dg. expresivni dysfazie vyvoje reci a LMD, takze kdyz jako mensi mluvil daleko mene nez ted, kdy uz jsme velmi pokrocili, pripadne mu diky LMD nekdy spadl vnitrni pocitac, taky asi kolemjdouci nevedeli, jestli to srdceryvne rvouci dite, neschopne ze sebe vypravit kloudnou vetu ma tak krkavci matku, nebo je to rozmazlenec, ktery muze vsechno. Nejhorsi bylo, kdyz nadsene pribehl za detmi, ty se s nim zacaly bavit a kdyz on adekvatne neodpovedel, sly jinam, to jsme vetsinou oplakali oba.Nejdriv jsem hledala, jak se to mohlo stat, proc my, atd. Ted vidim, ze mame pekneho sikovneho kluka, ktery jenom malo mluvi, i ten jeho pocitac mu pada cim dal min a uz neresim proc, ale jak se posunout zas o kus dal. A na trapeni s jinakosti vrele doporucuji dovolenou v zahranici. Tam se odlisne deti nikdy neoddelovaly a je to dodnes znat, stale mame co dohanet.
 Mexx, syn 12, těhu v 5 měs. 
  • 

Čím to je?? 

(29.8.2006 18:46:25)
Pamatuji si z dětství (je mi 31let), že kdykoliv jsme s rodiči potkali např. někoho na vozíčku (a nebylo to často), naši mi říkali: nedívej se, neukazuj prstem, neptej se... Jako by to byl nějaký mimozemšťan! Za totality se postižení zavírali do ústavů a my (naše generace) teď nevíme, jak se k nim chovat ... Je to smutné, ale pevně věřím, že pro naše děti to už problém nebude! Postižené spolužáky berou jako sobě rovné a to je moc dobře..
Přeji všem maminkám spoustu šťastných okamžiků s jejich zlatíčky...
 Hanka 
  • 

Re: Čím to je?? 

(30.8.2006 6:11:00)
Jsem maminkou mentálně a sluchově postižené holčičky. Nevzpomínám si, že by se mě kdokoliv z dospělých nějak dotkl. Někdo se usměje, jiný se zeptá. Nikdy se mi nestalo, že by se někdo vyptával nevhodně. Bohužel mám nepříjemné zážitky s chováním dětí vůči dceři. Děti ze školky, které ji znají se k ní chovají moc hezky a mají ji rády, ale děti cizí a potkáváme jich opravdu hodně, protože bydlíme blízko základní školy, se chovají dost nevhodně. Dělají na ni grimasy, pošklebují se na ni nebo se uchechtávají a vůbec jim nevadí, že tam jsem také. Je pravda, že dcera vypadá na první pohled normálně, ale prostě nemluví a vydává skřeky (domlouváme se znakovou řečí). Netvrdím, že se tak chovají všechny, ale bohužel se mi to stává docela často a hlavně se tak chovají chlapci. Dceři to samozřejmě nevadí, protože to nechápe, ale já jsem na to velmi citlivá.
 Hanka 
  • 

Re: Re: Čím to je?? 

(30.8.2006 6:33:30)
Nyní jsem si uvědomila, že co jsem napsala v předchozím příspěvku, nebyla úplně pravda. Jedna sousedka mých rodičů od doby co se dcera narodila mi přestala odpovídat na pozdrav a rodiče mé švagrové mi odmítli podat při setkání ruku. Ale to jsou vyjímky, které neřeším.
 Damila 


Re: Re: Re: Čím to je?? 

(30.8.2006 8:31:13)
No, Hanko, to nemyslíš vážně?!!
Dospělí lidé se s tebou nechtějí zdravit a nepodají Ti ruku, protože máš postižené dítě?
To mě opravdu šokovalo. Zajímalo by mě myšlení těch lidí. Proč? Bojí se, že je to nakažlivé? Fakt nechápu!!
 Hanka 
  • 

Re: Re: Re: Re: Čím to je?? 

(30.8.2006 9:15:33)
Dagmarjano,
bohužel to myslím vážně. Rodiče švagrové (oba VŠ)jsou pyšní na svou dcerunku, která dělá velkou kariéru a já, která mám postižené dítě, jsem pod jejich úroveň.
Jsou ale ještě horší situace. Jedna známá, která má tělesně postiženou holčičku vyprávěla, že s ní byla v bazéně na plavání dětí a všechny ostatní maminky zdravých dětí z bazénu demonstrativně vylezly.
 Damila 


Re: Re: Re: Re: Re: Čím to je?? 

(30.8.2006 10:45:24)
Hanko,
tak to čumím. Vlastně bych ty lidi měla litovat, ale spíš se opravdu ZLOBÍM!!!
A co ty a ta známá? Normálně jste to přešly? Já bych si asi neodpustila nějakou ponámku! Ale po tolika zkušenostech s omezenci asi nedochází síla, co?
Ufff!!!
 Hanka 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Čím to je?? 

(30.8.2006 11:20:34)
Dagmarjano,
abych řekla pravdu, nevím, jak to známá vyřešila.
 Hanka 
  • 

Re:  

(30.8.2006 11:29:17)
Dagmarjano,
ještě jsem zapomněla napsat, že dnes toho možná litují. Stalo se to cca před 4 až 5 lety a švagrová již asi 5 let zkouší bezúspěšně otěhotnět. Prostě si myslím, že co člověk udělá, ať ve zlém či dobrém, se mu jednou vrátí. Švagrové samozřejmě přeji, aby měla co nejdřív zdravé dítě.
 Zuzana 
  • 

Re: Ach ta inteligencia! 

(30.8.2006 15:57:09)
Uplne s DagmarJanou suhlasím.To snad neni ani možné čo sa vám pani Hanka stalo.No to,že niekto ma VŠ ešte neznamená,že je múdry.Je to ako s IQ testom.Ked pri robení si IQ testu niekto dosiahne 170 bodov,tak to ešte neznamená,že je inteligent.Ale hlavne nepochopím tie kravy(prepáčte za výraz)v tom bazéne.Tolko blbých pohromade človek vidí málokedy.Želám Vám veľa úspechov.
 Věra S.USA 
  • 

Re: Čím to je?? 

(30.8.2006 16:24:34)
Tohle je, myslím velmi přesný postřeh. Nejde ovšem zase jen o "totalitu", ale o to, že ve všude v Evropě se někdy od 30.let dostaly do podvědomí a i do mnohých státních opatření státu eugenické teorie a jejich praktické uplatňování. Což vedlo na jedné straně k vytvoření vědecky vedených ústavů pro postižené, ale k tomu, že zmizeli z "normálního života".( Stalin napr. výstěhoval všechny inalidy z války z velkých měst, sterilizování postišených či socálně špatně zařaditelných ve Švýcarsku a i v Čechách a v Americe). Teprve někdy v 60. letech, někde i možná o trochu dřív se to začalo měnit. Nejdál jsou asi s integrací postižených asi v Anglii, Kanadě a USA.
Většina lidí jedná s postiženými dětmi zcela přirozeně, protože se s nimi relativně často setkává. V Německu a V Rakousku jsem zažila první učitelky "průkopnice", které měly invalidní děti ve své třídě také až koncem 80.let. U nás se teprve začíná. Takže to chce trochu času a bude to lepší. A taky pár takových článků jako je tenhle, pro ty "nejisté" s dobrými radami. Mně kdysi poradila 17 letá slepá dívka, že když ji chci nabídnout pomoc, nemám ji nejdřív rvát za ruku, ale promluvit na ni (nevidí mě se přibližovat a vyděsím ji, když na ni sáhnu)a zeptat se, zda pomoc chce. Věra S.
 Evča, kluci 90+96 


Ocenila bych upřímný zájem... 

(30.8.2006 0:23:09)
Ahoj všem, nezažila jsem situace jako Zuzka a další, ale měla jsem nedonošené a těžce postižené dítě, které v 17 měsících zemřelo v nemocnici, odkud prakticky ani neodešlo. Lidi mě tedy s malým na ulicích nepotkávali.

Kdo mě neznal, tak si možná mohl říct, že jsem nějaká divná... stopy po pláči, nervy na pochodu, stres a deprese, i když jsem se snažila ovládat, naděje i beznaděj, bezmoc a úpěnlivé přemýšlení jak to vyřešit a co dál, i když ono nic moc řešit nešlo, aspoň ne mými silami atd.

Ale lidi, co mě znali a VĚDĚLI, se chovali velmi různě. Někteří se odvraceli a radši mě nepotkali, nebo jen tak na půl úst pozdravili a honem spěchali pryč... Celkem to chápu, asi honem nevěděli, jestli se ptát/neptat, jak se ptát, dotknou se mě nebo ne, nebudou zbytečně jitřit už tak dost hlubokou ránu atd. Ale i tak mě to leckdy zamrzelo, hlavně od některých. Jiní se zase vyptávali až příliš, až jsem měla pocit jakési "bulvární" zvědavosti. Ale ten první přístup "nevidět nebo jen rychle pozdravit a zmizet" dost převažoval.

Cítila jsem se dost sama a ocenila bych, kdybych se mohla "vypovídat" Opravdu platí, že sdělená starost = poloviční starost.

Nejvíc mi vyhovovalo chování lidí, kteří se ke mně chovali úplně normálně a kteří - když měli čas a byla na to situace - se mě s upřímným zájmem zeptali, jak to s malým vypadá, a dalšími otázkami mě povzbuzovali v tom, abych jim řekla co nejvíc.

Oceňovala jsem lidi, kteří mi na rovinu řekli: "Evi, vůbec nevím, jak se k Tobě chovat, co Ti říct nebo neříct, tak mi kdyžtak promiň, pokud řeknu něco nevhodného, ale opravdu mě zajímá, jak se daří malému i jak to zvládáš Ty." Myslím, že upřímný zájem se pozná a byla jsem za něj vždycky vděčná.

Stejně tak jsem byla vděčná za svobodu volby u některých prima lidí - někdy se "vypovídat", jindy říct "promiň, dnes se mi o tom nechce mluvit" - a ti zlatí lidé to "vzali" oboje. (Volba "vypovídat se" byla ovšem mnohem častější).

Ze své zkušenosti se tedy přimlouvám za upřímnost, otevřenost, citlivost a vstřícnost... myslím, že to by mohlo fungovat v mnoha složitých situacích. Všem přeju hodně síly a moudrosti!
 Jana, devítiměsíční syn 
  • 

hovory s jinými matkami - opačný přístup 

(31.8.2006 1:39:16)
Mám devíti měsíčního syna, jsem šťastná a spokojená, (jediné okamžiky, které mi občas tuto pohodu ruší, jsou ty, během nichž si představím, "co všechno by se mohlo stát a o tohle štěstí mě připravit). Syn je zdravý, nicméně jsem se rozhodla přispět k diskuzi, protože mi přijde, že se netýká jen oslovování cizích maminek postižených dětí, ale o zapřádání hovorů s jinými maminkami obecně.
Tedy můj postoj: vůbec nestojím o to dávat se do řeči, někde v parku nebo na vycházce s jinou maminkou. Pokaždé když už mě někde náhodou nějaké jiná maminka osloví, jsem sice příjemná, respektive snažím se být příjemná, ale jakmile rozhovor skončí a maminka zmizí z dohledu, oddechnu si, jakože sláva, tak to by jsme měly. Přitom o dětech se bavím ráda, ale s ženami, s nimiž jsem si měla co říct i v době "před dítětem". Přijde mi absurdní seznamovat se s někým jen z pozice toho, že "já jsem/ona je/taky matka". Z jedné ze svých vyjížděk s kočárkem si pamatuji scénu, která mě nejdřív šokovala a potom poměrně rozčílila. V parku vybaveném novým pěkným dětským hřištěm, všude spoustu dětí, maminek, tatínků, místo jako stvořené pro hru a u lavičky stála paní snažící se narvat svoje dítě do sporťáku se syčivým výhružným i když docela hlasitým "Sedni si a seď, slyšíš neštvi mě, SEĎ!!" Chvilku jsem ji tak z povzdálí pozorovala, paní konečně narvala dítě do sporťáku a pak se usadila na lavičku, zapálila si a měla klid. Jak se říká "měla jsem sto chutí" jít paní něco říct, a možná kdybych to udělala, tak bych si to vyřešila a byl klid. Ale odpočívajících kouřících maminek bylo na okolních lavičkách povíce a já jsem se v duchu zbaběle vymluvila na svoje "slušný vychování" a jeho základ, nikomu se do ničeho ne...plést. No nicméně, z této a podobných následujících vycházek jsem získala dojem, že dětská hřiště jsou především místa odpočinku a relaxace maminek, že jde o to si pokecat, pochlubit se vybavením, dovednostmi, tedy udělat si tak trochu dobře, a že děti jsou za tímto účelem použity jako vhodná záminka.
Přestože můj postoj asi neodpovídá většinovému modelu chování, (podle názorů svých kamarádek vím, že ale také nebude zcela ojedinělý) předložila bych k uvážení následující.
Všechny ženy s miminkem nestojí o hovory o výživách, jednorázových plínkách, kočárku, sedačce a čajíčku, protože všechno to kolem jejich miminka jim přijde tak samozřejmé, že řešit to ještě s někým jiným, považují za ztrátu času. Mohou mít jiná témata, která chtějí řešit s jinými lidmi, než jsou náhodně potkané „takématky“ v parku. Proto, pokud potkáte někde v parku maminku, která sedí sama, mohu to být třeba zrovna já, a budu vám vděčná, když mě tam necháte v klidu sedět.
 Amina 
  • 

Re: hovory s jinými matkami - opačný přístup 

(31.8.2006 8:43:06)
Ahoj,
mluvíš mi z duše. Debaty o kakání, čůrání a papání robátek mě taky nebaví, a taky nejsem nadšená z toho, že mě oslovují "takymatky".
Připadala jsem si divně, jsem ráda, že je nás víc:-)
 anonymka 
  • 

Jani, já to vidím takto, 

(31.8.2006 8:46:35)
když jsi v práci, bavíš se s lidmi o práci, protože je to vaše "společné téma". Když z práce odejdeš, zbydou ti 1-2 lidé se kterými si máš co říci a s těmi se stýkáš. A tak je to i s tím pískem. Když jsi "matka", bavíš se s ostatními o dětech ale i o jiných věcech (nejsem matka, ale občas se takových hovorů účastním, je to tak půl na půl).Samozřejmě o čem se bavit když jsi 24 hodin s dítkem a nemáš moc ostatních zážitků? Těch témat zas tolik není. A když zjistíš že si s nějakou maminkou sedíš, bavíte se více než s jinými, ale nevím, jak jinak zjistit, že si s těmi lidmi mám či nemám co říci, než že je oslovím a bavím se o "běžných věcech". Jedině tak totiž zjistím, jestli si s nimi mám co říct nebo ne. Výběr přátel je ze slova vybírat, a musíš mít z "čeho" tento výběr dělat.

Toto není příspěvek, abych si rýpla, jen to tak vidím. Neříkám, že se máš bavit s každým, ale rozhodně bych se nebránila komunikovat s maminkani proto, že si chtějí "jen pokecat". Třeba jsom mezi nimi i podobně smýšlející, jen je třeba to objevit. :-)
 Jana, devítiměsíční syn 
  • 

Jsou i jiné možnosti jak se dostat z "mateřské izolace" 

(31.8.2006 12:11:26)
Dokážu si představit pocit izolace, jaký může zažívat žena-matka, která před svým mateřstvím chodila do práce a odchodem na mateřskou se najednou podstatná část jejího života radikálně změnila.
Já jsem sice také chodila do práce, ale současně jsem ještě studovala, tedy stále ještě studuji a většina mých přátel se rekrutovala právě z řad mých spolužáků. Protože obor, který studuji mě skutečně baví a zabývám se jím už delší dobu i mimoškolně a protože i můj manžel byl kdysi můj spolužák, nějaký výrazný úbytek svých kamarádů jsem nezažila. Polopracovně - polokamarádsky, tak jak mi to vždycky vyhovovalo nejvíc, se s nimi potkávám i teď a proto mi asi debaty v parku o maminkovských starostech přijdou banální a nic neříkající. Už asi měsíc po porodu jsem se začala opět věnovat vlastním projektům, s miminkem hodně cestuju, když měl tři měsíce, byla jsem i s ním čtrnáct dnů pracovně v Polsku a pokaždé když na mě doléhal stres z pracovního vytížení, ulevilo se mi s myšlenkou, že to všechno není nic, proti tomu malému miminku, a každé přebalování, kojení a uspávání pro mě byl relax k nezaplacení. Ale to vědomí toho mi stačilo, nemusela jsem si o tom už s nikým dalším povídat.
Je mi ovšem jasné, že pokud má někdo postižené dítě, kterému se musí věnovat převážnou část dne a na svoje vlastní věci mu už moc času, pokud vůbec nějaký, nezbývá, je pro něj důležité moci si o svých problémech promluvit s někým kdo by mu mohl porozumět. Za tímto účelem jsou parkové rozhovory ideálním místem pro "výběrové řízení" na vhodnou kamarádku. Pokud ale ani toto nepomáhá a poblíž místa bydliště maminky s hendikepovaným dítětem není nějaké centrum pro setkávání, navrhovala bych po způsobu sobě vlastním, nějaké takové centrum založit, vymyslet program, prostě udělat tam to, co dané mamince na osamocených vycházkách parky schází. Na smutek a osamocení je nejlepší terapie práce, už proto, že se při ní dá potkat spousta zajímavých lidí, které pojí víc než jen mateřství.
 Maja 
  • 

Re: hovory s jinými matkami - opačný přístup 

(2.9.2006 22:41:12)
Z tohoto prispevku mi vyplynulo, ze tuto maminku bych otravila, jakymkoliv tematem, pokud bych se pokusila s ni navazat dialog pri onom tichem sezeni v parku. Ale nejsem psycholog a asi nepoznam vzdy, kdo si prave ucelove uziva sve "ticho".

Takze mozna ono samotne postizeni ditka neni primo barierou rozhovoru mezi maminkami.

Mou profesi je interierovy design, a i na hristi jsem schopna se optat maminky, jestli si nahodou vsimla, ze se bude konat ta a ta vystava, ze me prekvapila nejaka bravurni realizace detskeho pokoje pro dve deti na malinkem prostoru apod... A taky jsem se dockala ruznych reakci, kdy si mnohe matky myslely, ze mym cilem je predvest sve "socialni a materialni zazemi"... :-))) a reagovaly neprijemne.

Asi tedy plati, ze nektere maminky umi navazat zajimavy hovor o cemkoliv s kteroukoliv maminkou a jine ne. Asi patrim bohuzel k tem druhym. Neumim vlastne navazat hovor o tom, ceho jsem ve svych dojmech zrovna plna, o cem bych rada pohovorila ...
  Žanda + dvě 
  • 

Moje zkušenost 

(30.8.2006 1:23:19)
Když se mi před 10 lety narodila těžce postižená dcera opustil mě manžel a všechny dosavadní kamarádky. Prostě nevěděly, jak se ke mě chovat. Měly pocit, že mi mohou ublížit už jen tím, že ony jsou vpohodě. A já jsem se tak potřebovala vykecat! Starší, zdravé dceři byly 2 roky a tak jsem neměla čas ani na kafe. Rodiče postižených dětí jsou vpodstatě stejní, jako byli před tím, než se jim děti narodily! Jen mají drsnější zkušenosti. Není tak snadné jim ublížit a nejdrsnější věci většinou vyslechnou od lékařů! Většina známých a sousedů se k nám chová skvěle a Šárka má spoustu kamarádů i když používá jen pravou ruku a to špatně a mentálně odpovídá tak 3 letům. Moje starší dcera dělí ty lidi, co se chovají opravdu nevhodně na "čučáky" a "alibisty" Čučáci jsou ti, co vás třeba desetkrát obejdou, aby si vás prohlédli a pak prohodí: To je teda pokroucený děcko! A alibisti táhnou své děti, které se právě chtěly zeptat proč ta holčička sedí na vozíku, pryč se slovy: Ani se tam nekoukej, to není slušný! Věřte, že člověk s postiženým dítětem už překousl mnohé a tak ho nic tak snadno nerozhází! Mnozí jsou dokonce pořádní cynici a jejich vtípky patří k těm nejdrsnějším, co znám. Prostě není třeba se nás bát!
 Damila 


Re: Moje zkušenost 

(30.8.2006 8:40:26)
ŽANDO,
tak to je teda drsné.
Moje kamarádka má dvě lehce postižené děti, gen. vada, nějaký syndrom kardio-faciální či jak se to nazývá. Mají srdeční vadu (několik operací)a hodně špatně mluví. Mají 7 a 8 let.Mentálně jsou vpořádku. Chodí, hrají si, smějí se, obstarají se samy.
Od doktora se Lenka (ta kamarádka)dozvěděla, že měla jít raději na potrat, a kolik ta léčba ročně stojí. Toto ji řeklo NĚKOLIK doktorů během několika návštěv u různých specialistů...!
Jak může lékař toto vypustit z úst před mámou, která se za své dítě denně modlila, aby přežilo?!
To se mi fakt otvírá kudla v kapse!
 Jarka , pět dětí 
  • 

Re: Re: Moje zkušenost 

(31.8.2006 12:11:28)
AHOJ,moc vám všem, co se staráte o nemocné děti, přeju, aby vám okolí pomáhalo a neztrpčovalo život. Mám s několika doktory podobnou zkušenost, když jsme čekali naše třetí miminko a řekli nám, že pravděpodobně bude mít taky Down. syndrom. Jedna taková baba nám dokonce na genetice řekla, že oni jsou tam od toho, aby eliminovali výskyt potenciálně invalidních jedinců ve společnosti! Já jsem tenkrát odmítla odběr plod. vody, kvůli riziku samovolného potratu, a to taky skákali! Tak jsem uprostřed těhotenství změnila doktora. Nakonec se nám Bohu díky narodila úplně zdravá holčička. Měli by si tihle někteří taky zdravotníci uvědomit, že každé dítě je jedinečný a neopakovatelný poklad.
Držte se ! Jarka
 ALENA 3děti (23-20-6) 
  • 

Vlastní zkušenost 

(30.8.2006 18:19:03)
Sama jsem se stala ve svých 38letech matkou holčiny s VVV.Ze začátku jsem měla
stejné pocity jako Zuzka ale chce se nad to povznést! Vždy se najde někdo kdo rád pokecá a někdo kdo se odvrátí se.Mě nejvíc dojmou lidi kteří nejenom že se za námi otočí ale ještě štouchnou do souseda ať se taky podívá,a když je pozdravíme tak ucuknou pohledem a dělají mrtvýho brouka.My se tím už bavíme ale trvalů nám to a pomáhá nám to.Nejpřirozenější jsou malý děti-zeptají se a my rádi odpovíme a
hned je po všech komunikačních bariérách
i mezi námi dospělými.Podle mě je život
s takovými dětmi v něčem vyjímečný.Aspoň pro mne,sourozence a manžela ANO!Přeji zdraví a trpělivost všem maminám.
 Linda 
  • 

Re: Vlastní zkušenost 

(30.8.2006 23:29:41)
Asi budu působit šíleně, ale já taky patřím k těm, kteří nevědí jak se chovat. Je mi to sice líto, ale s tělesným postižením se dokážu vyrovnat, nicméně když potkáme někoho, ko je mentálně postižený, reaguji asi ukázkově špatně. Dcerám také nakazuji ať neukazují (nicméně souvisí to i s tím, že mi ukazování nepřipadá vhodně vůbec, protože tak dávám najevo, že se o někom bavím a on nemůže vědět, co si o něm vyprávíme. Tudíž když mi dcerka ukazuje holčičku, která má lízátko, vysvětlím jí úplně stejně, že nemá ukazovat, ale má to popsat.) Snažím se jim vysvětlit, že daný člověk je nemocný, ale protože o tom vím úplné prd, sama nemám představu o tom, jak se chovat. Upadám do rozpaků z otázek, které prostě jasně následují a které popisují dané postižení dětskýma očima, což pro mě vyslovené je velmi krutá realita, takže se kroutím....a prchám. Takto se chovám, přestože vím, že to správné není.....Co s tím? Vysvětlit si to dokážu, ale realita je jiná. Navíc asi kdybych si mohla vybrat, raději bych děti dávala do školky (např.) kde se s podobným problémem nesetkají, přesto, že je to učí ohleduplnosti, zodpovědnosti a umění orientovat se v podobných situacích. Patrně jsem pštros, ale byla jsem v tom vychovaná. Bojím se, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Děti bych ráda vedla jinak, ale jak na to?
Z návodu jsem též moc moudrá nebyla, protože přesně buď se snažím být neviditelná, nebo velmi vstřícná...ale cítím, že to přeháním, srážím vlastní úžasné děti, vychvaluji kraviny, jen abych chválila....prostě příšerný.
 JaK 
  • 

Re: Re: Vlastní zkušenost 

(31.8.2006 9:42:36)
Je to jako s barvou kůže, někomu třeba černoch nevadí a někdo při spatření takové odlišnosti je schopný vraždit.
Máme kluka, který je nemocný, ale na první pohled to není vidět. Je zajímavé sledovat manželčiny kamarádky, jak se v pohodě dokáží bavit o všem, pokud nic neví. Jakmile se dozví o nemoci kluka, tak je to jako by je někdo vyměnil. Zábava skončila. Tak manželka přišla o pár svých kamarádek a i když se snažila je získat zpět, tak ani jedna se nechytila. Nemáme jim to za zlé, nebo aspoň manželka ne. Získali jsme spoustu kamarádů "mezi svými",kde se nemocní a postižení berou úplně samozřejmě. Kde nemusíme brát ohled na to jestli náhodou někomu nekazíme den svou přítomností. Je to zvláštní, ale mi ty naše zlatíčka bereme úplně normálně a kolikrát si ani neuvědomíme,že jim něco je. Mají svoje dny kdy zlobí, kdy jsou hodné, mají svoje zájmy, baví je muzika, pohádky, hry, výlety. Prostě pro nás úplně normální děcka.
Rozdíl je možná jenom v tom, že ze dvanácti měsíců stráví dva,tři ve špitále a tak se mezi nimi a námi,jejich rodiči, vytvoří zvláštní vztah. Jsou víc vázaní na nás a my na ně. Aspoň tak nějak to cítím já i když nejsem matka, ale otec. A jak se chovat k postiženým? Na to opravdu recept neexistuje, ale jsou to normální lidi a myslím, že si zaslouží taky normální chování od ostatních. Jen žádnou lítost.
 Amélie 
  • 

Prosím o radu 

(31.8.2006 17:07:14)
Dneska jsme s dětmi potkaly maminku s holčičkou asi tak ve věku mé starší dcery (3 roky a kousek). Holčička měla pravděpodobně DS - měla takový ten typický obličejík a místo mluvení vydávala spíš takové skřeky. Vzpomněla jsem si na zdejší debatu a zároveň na situaci z dovolené, kdy dcera bezelstně komentovala - jé, ten pán má ale velký břicho. Pán to už naštěstí neslyšel a já jsem se zpotila až na zádech, když jsem jí vysvětlovala, že to je sice pravda, ale že to není dobré říkat nahlas, protože by ho to třeba mohlo mrzet.

Tak bych se ráda zeptala rodičů postižených dětí - jak bych měla správně reagovat, když se mě dítě zeptá třeba, proč ta holčička nemluví? Že je nemocná? Uvědomila jsem si, že se takové situace bojím, nejspíš proto, abych se nedotkla maminky toho dítěte, neříct nic mi taky nepřijde řešení, odtáhnout dítě a vysvětlit to někde za rohem? Omlouvám se, asi je to hloupý dotaz, ale "díky" socialismu je spousta z nás v takových situacích bezradná a bojí se, že ať udělá cokoli, bude to špatně.
 Gabi 
  • 

Re: Prosím o radu 

(8.9.2006 8:12:06)
Vysvetlovala som detom, preco sa niektori dospeli vozia na vozicku. Neutekam s tym za roh. Ked sa vyskytneme v takej situacii, hovorim o tom rovnako, ako ked im vysvetlujem, preco si maju umyvat zuby alebo pozdravit ludi a podobne.

Pan ma bolave nozicky, nevedia chodit a potrebuje ist do obchodu kupit si chlebik, do prace zarabat korunky, na navstevu, tak ma, tak ako ty kocik, on ma stolicku s kolieskami, ktora ho namiesto noziciek odvezie. A v elektricke nestlacajte to tlacitko na vysuvanie plosiny pre vozicky, to smu iba ti, ktori sedia na vozicku a potrebuju vystupit. Pre ostatnych je to zakazane.

Alebo, pozri, vidis toho bieleho psika, to ma pani pomocnika. Ten psik chodil do psikovskej skoly, aby pomahal svojej pani. Ona ma chore ocka a nevidi. Aj ja mam trochu chore ocka, mne pomahaju lepsie vidiet okuliare, ona ma inu chorobu, jej pomaha psik. V skole sa nauci cestu do obchodu, do prace, kde je jama, kde je kopec a vedie svoju pani tak, aby nespadla a neublizila si.

A inokedy, snad ani nepoznam nikoho, kto by nemal ziadnu chorobu, kazdy koho poznam ma aspon nejaku malinku. Aby sa mu dobre zilo, musi vymysliet, ako to urobit, aby ho ta jeho choroba netrapila. Casto uvediem ako priklad, nieco od nas z domu, aby sa deti nestavali nad druhych, u ktorych by sa im to mohlo javit horsie.

Nevidiaca kamaratka mala vsetky predmety umiestnene v svojej domacnosti na presnom mieste. Je velmi dolezite, aby sme jej pri navsteve nic neprehodili ani nenechali rozhadzane. Zatvor si ocka, a skus teraz tak ako ona varit. Kde je muka? Neotvaraj a vezmi si ju. Vidis, ona vie, ze muka je tretia sprava. Tam musi byt vzdy, aby mohla navarit jedlo, ktore si papal a chutilo ti.

Mam 3 zdrave sikovne deti. Pokusala som sa doucovat dievcatko s nizsim intelektom a pritom som zacala chapat, ze mam v oblasti vzdelavania lahku pracu, ked sa vedomosti na moje deti lepia skoro same. Fandim, vsetkym mamam a tym, ktori sa pozeraju na svoje ci okolite deti s laskou, nezavisle na vykonoch, ktore podavaju v lubovolnej spolocensky vnimanej oblasti a dokazu im davat to dobre, co tie deti potrebuju.
 Dasula 
  • 

Úplně normálně 

(3.9.2006 20:11:43)
Jsem již 15 let matkou těžce mentálně postiženého syna a řekla bych, že by se každý měl chovat přirozeně. Chce-li někdo navázat kontakt, vůbec mi to nevadí, naopak, ale já (stejně jako Jana) nejsem taková ta "písková mamina", abych měla potřebu vyhledávat kontakty ostatních mamin a zapřádat hovory na otřepaná témata, přestože jsem velmi komunikativní. Je to prostě tak, lidé jsou různí a není rozdíl mezi matkami se zdravými a postiženými dětmi, ale je rozdíl mezi lidmi jako takovými. Proto mi článek přijde zbytečně "složitý". Myslím, že maminám moc návod, jak se chovat v takové situaci nedal. Ale díky za osvětu!
Jinak mi vadí očumování lidí a zlé chování starších dětí, jak tu už někdo psal.
Přeji nám všem hodně úspěchů při překonávání předsudků!
 Dasula 
  • 

Úplně normálně 

(3.9.2006 20:11:45)
Jsem již 15 let matkou těžce mentálně postiženého syna a řekla bych, že by se každý měl chovat přirozeně. Chce-li někdo navázat kontakt, vůbec mi to nevadí, naopak, ale já (stejně jako Jana) nejsem taková ta "písková mamina", abych měla potřebu vyhledávat kontakty ostatních mamin a zapřádat hovory na otřepaná témata, přestože jsem velmi komunikativní. Je to prostě tak, lidé jsou různí a není rozdíl mezi matkami se zdravými a postiženými dětmi, ale je rozdíl mezi lidmi jako takovými. Proto mi článek přijde zbytečně "složitý". Myslím, že maminám moc návod, jak se chovat v takové situaci nedal. Ale díky za osvětu!
Jinak mi vadí očumování lidí a zlé chování starších dětí, jak tu už někdo psal.
Přeji nám všem hodně úspěchů při překonávání předsudků!
 IloSu 


maminkám 

(8.9.2006 8:24:03)
Já sama mám 4-leté děcko s DMO. Ve svém okolí problémy s přístupem lidí opravdu řešit téměř nemusím. Paradoxně v kolektivu maminek a postižených dětí, ve kterém jsem se jednou ocitla, jsem na problémy narážela. Myslím, že to bylo přecitlivělostí, některé z nich mi přišli stále nesrovnané s postižením svého dítěte.
Stejně si ale myslím, že za pokus to stojí.
A ještě vzkaz pro ty maminky, které se do toho pouštět nechtějí: napadlo vás někdy, jak snadno jste se v té situaci mohly ocitnou vy? A jak by jste to řešili?

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.