Pohled ještě z jiné strany

Dobrý den, moc děkuju za článek. Velmi se mi líbí a nedá mi, abych nenapsala, jak to prožívám já, byť naopak. Jsem taky maminka a mám 5letou dceru. Dcera je zdravá. Já jsem ale na invalidním vozíku. Také s ní chodím do parku. Dcera si většinou nějakou tu kamarádku najde, já tam většinou sedívám sama. Pozoruji ostatní maminky, jak si vykládají a někdy jim trochu závidím. Nemám sama odvahu za nimi jít a navázat kontakt. Kolikrát bych byla ráda, kdybych si tam mohla s nějakou maminkou popovídat, povyměňovat si zkušennosti a tak. Je pravděpodobné, že maminky taky asi nevědí, jak na to. Ale chci říct, že i když jsem postižená, tak mi nevadí, když se mě někdo na mé postižení ptá a zajímá ho co a jak. Je-li to tedy v mezích slušnosti. Lidi se odlišují a i zdraví se mezi sebou někdy baví o svých odlišnostech. Neberu to jako že mě někdo lituje, ale je to prostá lidská zvědavost. Myslím si, že obvykle se není čeho bát, když chcete navázat kontakt s člověkem postiženým nebo s maminkou, která má postižené dítě. Někdy se může zdát, že maminka o to nestojí, je nepřístupná, ale často to bývá obranná skořápka, která časem zmizí, jakmile maminka uvidí, že to nemyslíte nijak zle a začně vám důvěřovat. Přimlouvám se, abyste takovým maminkám dali příležitost k normálnímu pokecání. Koneckonců každá ženská to potřebuje.