| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Jak zápasím s poporodní depresí

 Celkem 100 názorů.
 Dede 
  • 

Nevzdávejte to 

(10.1.2006 2:38:41)
Deprese je ohavná věc a pokud je to ta "opravdová", tak je jí jedno, jestli kolem Vás padají domy nebo kvetou květiny. Často to záleží na hormonech (proč po porodu, že...:))a potom se to dá obvykle léčit jenom medikací -- prostě z nějakého důvodu chybí serotonin a tělo si ho nedokáže vyrobit. Neznamená to, že jste "blázen", je to stejný problém jako třeba cukrovka, kdy zase pro změnu chybí inzulin. Radši jděte k doktorovi dřív než později, psychosomatické příznaky (dýchání, bušení srdce) se rády komplikují už zcela fyzicky. Moc držím palce, abyste vydržela a brala to jako fakt. Nejste blázen, svět není černý, nejste neschopná a nemožná. prostě v mozku něco málo chybí...Hlavně si nemyslete, že to zvládnete sama, v takových 99 % je to zbytečné trápení, protože to prostě nejde. A ještě něco -- pomáhá fyzický pohyb, cvičení, práce na zahradě, cokoliv.
Držím palce.
 Dede 
  • 

Nevzdávejte to 

(10.1.2006 2:41:08)
Deprese je ohavná věc a pokud je to ta "opravdová", tak je jí jedno, jestli kolem Vás padají domy nebo kvetou květiny. Často to záleží na hormonech (proč po porodu, že...:))a potom se to dá obvykle léčit jenom medikací -- prostě z nějakého důvodu chybí serotonin a tělo si ho nedokáže vyrobit. Neznamená to, že jste "blázen", je to stejný problém jako třeba cukrovka, kdy zase pro změnu chybí inzulin. Radši jděte k doktorovi dřív než později, psychosomatické příznaky (dýchání, bušení srdce) se rády komplikují už zcela fyzicky. Moc držím palce, abyste vydržela a brala to jako fakt. Nejste blázen, svět není černý, nejste neschopná a nemožná. prostě v mozku něco málo chybí...Hlavně si nemyslete, že to zvládnete sama, v takových 99 % je to zbytečné trápení, protože to prostě nejde. A ještě něco -- pomáhá fyzický pohyb, cvičení, práce na zahradě, cokoliv.
Držím palce.
 Maddy + 1 


Re: Nevzdávejte to 

(10.1.2006 9:47:04)
Danielo, už jen to, že jste schopná svou nemoc popsat a pohovořit o ní s ostatními, svědčí o vaší silné osobnosti. Přeji vám brzké uzdravení, pevnou vůli a nadále podporu rodiny.
 Darule 


Taky to znám 

(10.1.2006 10:13:11)
Ahoj Danielo, jsem lékařka a zároveň máme v rodině několik členů s depresemi, mojí mamince začaly velmi podobně jako Tobě poté, co po porodu onemocněla chřipkou, léta se v tom potom plácala, než přišla nová generace antidepresiv, mezi něž patří i Citalec. Ta, spolu s psychoterapií, jí nakonec pomohla, ale stále je to tak, že když si je vysadí, protože se cítí dlouho dobře, deprese se vrátí. Jsou na to výzkumy, ty potvrzují, že u velké skupiny lidí je třeba pokračovat s antidepresivy ještě aspoň rok po odeznění příznaků. Naštěstí tahle nová už skoro nemívají nežádoucí účinky, snad jen pokles libida (což není moc příjemné, ale dá se to na čas obětovat). Držím Ti moc palce a omlouvám se za tykání. Darina
 Kik+3 


Re: Taky to znám 

(10.1.2006 11:40:17)
Taky jsem měla poporodní depku a to takovou, že jsem skončila na 2 měsíce v Bohnicích. Teď ještě stále beru antidepresiva (nejdřív Remeron, pak chvíli Seropram, nyní Wellbutrin) a tobě radím - nevysazuj je bez vědomí a souhlasu psychiatra, když se chvíli cítíš dobře, rádo se to vrací a tak aspoň buď pod dohledem, abys do toho při každé špatné zprávě (např. nemoci bližních) nespadla znova. Když to nezamedikuješ hned nebo nevydržíš dobu léčení, může se to vrátit v mnohem horší a taky mnohem hůře léčitelné formě, třeba to přejde do chronický fáze, někdy do schizofrenie nebo do maniodepresivní psychózy. Jestli jsi četla články a diskuse k nim tady na Rodině na téma poporodní deprese, jedna mamina se snažila dostat se z poporodní depky sama a bez prášků a při dalším dítěti už měla rovnou laktační psychózu s halucinacemi!
Držím ti palce, věř odborníkům a nemysli si, že to sama zvládneš. Není to žádná ostuda se léčit. Chceš být přece zdravá, ne?
 Darule 


Re: Re: Taky to znám 

(10.1.2006 12:17:06)
Vidím tu zmínku o Wellbutrinu - ten je prý dobrý, pokud SSRI (typu Citalec) dělají tu frigiditu - Wellbutrin se k nim dá přidat a poruchy libida se tak odstraní. Aspoň tak nás to učili :-).
 Kik+3 


Re: Re: Re: Taky to znám 

(10.1.2006 13:47:45)
Darino, máš pravdu:-) Mně právě Seropram vzal chuť na sexík, tak jsem k tomu dostala Wellbutrin a teď mám jen ten a je to OK.
Heleď, podle příjmení... nemáš náhodou manžela Lukáše?
 Darule 


Odpověď pro Kik+Lukášek 

(10.1.2006 18:01:09)
Příjmení - jestli myslíš Krejčí, to bylo mé příjmení za svobodna - takže nemám, ale náhodou jednoho Lukáše Krejčího znám! Je ze Zlína, studoval sinologii v Praze - není to on? Darina
 Darule 


Odpověď pro Kik+Lukášek 

(10.1.2006 18:03:54)
Příjmení - jestli myslíš Krejčí, to bylo mé příjmení za svobodna - takže nemám, ale náhodou jednoho Lukáše Krejčího znám! Je ze Zlína, studoval sinologii v Praze - není to on? Darina
 Lucka 
  • 

Re: Re: Taky to znám 

(11.1.2006 12:40:52)
Jojo, jak pisete, nesmi se to vysazovat bez vedomi lekare. Antidepresiva se berou dele, pul roku, rok, aby se prave neopakovaly ty navraty. Homeopatika jsou fajn, pomahaj mi na chripku, rymu, ztratu hlasu, ale ... ten popsany pristup mi pripomina "tonouci se stelbla chyta". Neboli - ono se to nelepsi, tak se pujdu lecit jinym zpusobem. Ono obcas nebyva stezejni zlepseni stavu, ale to, ze se ten stav nezhorsuje. Vim o jednom mladem klukovi (cca 20let), ktereho privezli do nemocnice s podezrenim na roztrousenou sklerozu - testy, co mu udelali, mluvily jasne. Lekari mu nasadili leky a rekli, ze pokud se to bude opakovat, tak at prijdou - ten stav, se kterym ho provezli, se samozrejme zopakoval - a co udelali rodice? Vzali kluka za lecitelem. Ten mu zjistil, ze problem je nekde v hlave (haha, fakt zjisteni, kdyz to same (a vic) zjistili lekari predtim v nemocnici) - a predepsal mu nejake cajicky a samozrejme doporucil vysadit leky. No. Kdyz kluka privezli do nemocnice podruhe, byl uz nenavratne ochrnuty. To vse jen proto, ze rodice nevideli zadne zlepseni, jen setrvaly stav - a proto asi usoudili, ze "leky nefunguji".
... nesrovnavam roztrousenou sklerozu s depresi, ale pouze ten pristup. Princip je podobny, ne-li stejny.
Nekomu se to mozna nezda, ale lekari obvykle vedi, co delaji. Pacient a jeho okoli si bohuzel dost casto mysli neco jineho. Kdyz uz se dat na jinou, alternativni lecbu, tak je treba to predevsim s lekarem nejprve zkonzultovat.
 Evina +Market 3roky 
  • 

Re: Re: Taky to znám - laktační psychoza 

(22.8.2006 14:42:17)
Poporodní deprese u mě začala už druhý den po porodu. Proudy slz, které nešly zastavit.Moc jsem se těšila na propuštění z porodnice. Doma moje malá holčička po každém kojení trpěla velkými bolestmi bříška a pravidelně večer proplakala čtyři hodiny. Novorozenecká kolika u ní trvala tři a půl měsíce. Nedokázala jsem jíjí pláč snést a děla všechno možné, aby se její bolesti zmírnily. Neustále sjem ji chovala, msírovala a utišovala.
V této době to začalo jít z kopce s mojí psychikou. Začala jsem věřit, že se o dcerku nedokážu postarat, proto neustále pláče. Manžel se vracel z práce večer a já byla na všechno sama. Cítila jsem se strašně osamělá, neschopná a unavená. Ale nedovolila jsem si odpočinek a ctěla všechno stihnot - pěči o dítě, denně uvařit, uklidit dům atd. . Po nějakém čase jsem byla na pokraji svých sil a začala přemýšlet o sebevraždě.Přišlel čas vánoc, manžel měl dovolenou a já se zhroutila . Strašně jsem plakala, a řekla mu o svých pocitech.Že nic nědělám dobře , nic nezvládám ,že můžu za pláč holčičky. Od toho dne nás manžel nenechal samotné. Byl s námi téměř dva měsíce doma. Zdálo se, že se všechno upraví, malé postupně přestala kolika a já se cítila lépe. Nebyla jsem u žádného lékaře a to byla veliká chyba. Manžel začal znovu chodit do práce a já se dostala do sttejného koloběhu jako předtím. Deprese na mě udeřila plnou silou, přidaly se halucinace . Věřila jsem že je holčička nemocná a chtěla sní jít mermomocí k lékaři. Vydala jsem se na cestu k lékaři a s holčičkou v náruči jsem bloudila .V hlavě jsem slyšela hlasy a chtěla před nimi holčičku uchránit . Manžel nás naštěstí našel a já se dostala do Dobřan.Pobyt v léčebně byl nejotřesnější zážitek v mém dosavadním životě.První den byl bez jakékoli péče a léků .Léky nasadili až druhý den. Měla jsem příšerný strach. Bolely mě prsa nalitá mlékem. Prosila jsem personál o nádobu na odstříkání mléka, abych ho mohla dát holčice, ale musela jsem odstříkat mléko na toaletě. To můj stav velmi zhoršilo.Převedli mě na uzavřené oddělení,svázali prsa a zavřeli do klece.Byla jsem naprosto zoufalá a narůstala ve mě panická hrůza, přidaly se nesnesitelné bolesti prsou. Druhý den za mnou přišel na návštěvu manžel a moje sestra. Když viděli v jakém jsem stavu , sehnali mi umístění na psychiatrickém oddělení nemocnice v Ostrově nad Ohří. Až tam mě lékaři informovali, co se se mnou vlastně děje a jaké budu užívat léky.Měsíc trvalo než jsem se dostala z nejhoršího, díky péči tamějších lékařů a personálu. Po návratu domů u nás téměř měsíc bydlela i moje maminka a pomáhala mi všechno znovu zvládnout.Léky užívám už dva a půl roku a asi jěště nějaký čas budu. Nejdůležitější je podpora rodiny a důvěra v lékaře psychiatra.Vše co mi připadalo černo černé,už znovu dostalo barvy a já se znovu dokážu těšit z toho, že jsem matkou.
 Jana, 2 děti 
  • 

Re: Re: Re: Taky to znám - laktační psychoza 

(25.8.2006 21:40:11)
Moc dobře znám tyhle pocity po porodu. Po prvním porodu mě rodina nakonec musela odvézt na psychiatrii , a to už šestý den po porodu. Šly na mě deprese a měla jsem sluchové halucinace - pořád jsem slyšela brekot dítěte, ačkoliv malý nebrečel a ležel vedle mě. Začala jsem se taky chovat neobvykle, byla jsem například sprostá na mamku. Šly ze mě ven všechny nevyřešené problémy, které mi do té doby ležely v hlavě.
Na psychiatrii mě lékaři taky zavřeli do klece, ačkoliv jsem chtěla být jen s miminkem a s rodinou.Bylo to hrozné. Začala jsem jim tam řvát, že chci pryč, ale nic nepomohlo. Nikdo si mě nevšímal, jen mi píchli uklidňující injekci.Můj stav se začal ale den ode dne lepšit a to hlavně díky tomu, že tam se mnou byl manžel od rána do večera. Díky němu jsem začala polykat léky.
Mléko jsem taky musela odstříkávat, ale mohla jsem to dělat na sesterně v malé místnůstce.Prsa mi taky sestry stahovaly. Zpočátku jsem to nechtěla, jelikož jsem byla pořád přesvědčená, že mě pustí domů a já budu dál kojit.
U mě to všechno mělo velmi rychlý průběh. Na psychiatrii jsem byla "pouze" devět dní. Léky jsem pak brala ještě rok.
Přes všechny tyto problémy jsme ale chtěli další dítě.Po dvou letech se nám narodila holčička.Zůstali jsme ale raději v kontaktu s psychiatrem. Dva týdny jsem v pohodě kojila, ale v noci jsem skoro nespala, pořád jsem malou fotila nebo jsem se dívala na televizi nebo jsem jedla. Naspala jsem za noc tak 5 hodin. Manžel už to nemohl vydržet(pořád mě hlídal po prvních zkušenostech)a jelikož jsem se zase chovala jinak než obvykle a on už to na mně poznal, odvezl mě jedno ráno na psychiatrii. Zase si mě tam nechali, tentokrát byla mojí nemocí mánie. Projevuje se nadměrnou energií. Je to ale stokrát lepší než deprese nebo laktační psychóza, alespoň já jsem to tak cítila.Už mě nemuseli zavírat a já jsem si to tam docela "užívala", i když bez dětí. Manžel tam byl za mnou zase každý den a po týdnu jsem byla opět propuštěná. Neříkám, že pokaždé na 100% vyléčená, ale hlavně doma s dětmi a rodinou.Léky, i když minimální množství beru ještě teď - už rok, ale dlouho je brát nebudu.
Rozumím dobře tomu, že vy jste to zažila také po prvním porodu, že máte jedno dítě?
Plánujete ještě další?

Hodně štěstí a pevné nervy Vám přeje Jana
 LeoLea 


Re: Taky to znám - laktační psychoza 

(21.9.2008 8:54:08)
Jak tu čtu články-vidím,že jsem si prošla něčím podobným: sice bez léků, ale když jsem hovořila s kamarádkou, která má krásnou 7letou dcerku, manžela, krásný byt a dobrou práci a které jsem vždy záviděla, že si přeji něco podobného... a která mi sdělila, že z narození dcerky má trauma dodnes - při křiku dítěte se jí chce zvracet. Já mám žaludek na vodě prakticky neustále.

... mám 3,5měsíční dcerku, jsem na ni sama - přítel se hádkami podepsal na mém těhotenství a doba po porodu, kdy si vzal dovolenou a věnoval se "svým věcem", se na mě též dost podepsala...

Fakt je, že jsem ztratila schopnost spát - šestinedělí se mi dnes zdá jako nejlepší doba - to aspoň prospívala a vše se zdálo OK, čert vem kojení po hodině... Malou jsem musela neustále "hlídat", nechtěla jsem ji nikomu "svěřit"- když byla v kočárku a měla hlad, rodiče jí vrazili dudel a já ji dostala nazpět "řvoucí", při kojení se mi pak dusila - v 2.měsíci začaly její bolesti bříška a já "přežívala" zprvu ze dne na den, pak už to bylo z hodiny na hodinu.

Každý den pro mě představoval nekončící a nepředstavitelný stres a zaměřila jsem se už jen pouze na utišení jejího pláče... Od doby, kdy se jí nacpal dudel jsem přestala rozumět jejím potřebám: pít jsem jí dávala, když chtěla spát a naopak a to trvá dodnes.

Nyní moc neprospívá, po očkování 2 týdny nejedla, přestala jsem na radu jedné zdr.sestry nabízet prs a malou krmím z láhve hlavně v polospánku, kdy má šanci něco do sebe dostat. Je hyperaktivní a velice dráždivá a já se jen modlím, at to vše "nějak" přežijeme. Máme problémy s přeležením hlavičky, nenacvičeným prvním vzpřimováním - všichni říkají, jakou mám krásnou, zdravou holčičku, ale vím, čím jsem se na ní podepsala... což je asi nejhorší, ale věřím, že se z toho dostaneme.

Podle popsaných příznaků jsem na sobě shledala, že jsem trpěla mánií, klasickou laktační psychózou včetně halucinací - prakticky vším dohromady. Když jsem o něčem mluvila, většinou se "všichni" smáli + jsem slyšela "všechny maminy nespí"... Se svým stavem jsem se více méně smířila - po citové stránce - necítím vůbec nic, ale věřím, že se to zlepší, jestli se to s malou zlepší, trochu vyroste atd. - obě jsme "bojovnice", ale do zářící a šťastné maminky mám hodně daleko... a taková jsem byla na začátku - celé kritické šestinedělí a pak se vše zlomilo.
 Jana, 2 děti 
  • 

Re: Re: Re: Taky to znám - laktační psychoza 

(25.8.2006 21:42:54)
Moc dobře znám tyhle pocity po porodu. Po prvním porodu mě rodina nakonec musela odvézt na psychiatrii , a to už šestý den po porodu. Šly na mě deprese a měla jsem sluchové halucinace - pořád jsem slyšela brekot dítěte, ačkoliv malý nebrečel a ležel vedle mě. Začala jsem se taky chovat neobvykle, byla jsem například sprostá na mamku. Šly ze mě ven všechny nevyřešené problémy, které mi do té doby ležely v hlavě.
Na psychiatrii mě lékaři taky zavřeli do klece, ačkoliv jsem chtěla být jen s miminkem a s rodinou.Bylo to hrozné. Začala jsem jim tam řvát, že chci pryč, ale nic nepomohlo. Nikdo si mě nevšímal, jen mi píchli uklidňující injekci.Můj stav se začal ale den ode dne lepšit a to hlavně díky tomu, že tam se mnou byl manžel od rána do večera. Díky němu jsem začala polykat léky.
Mléko jsem taky musela odstříkávat, ale mohla jsem to dělat na sesterně v malé místnůstce.Prsa mi taky sestry stahovaly. Zpočátku jsem to nechtěla, jelikož jsem byla pořád přesvědčená, že mě pustí domů a já budu dál kojit.
U mě to všechno mělo velmi rychlý průběh. Na psychiatrii jsem byla "pouze" devět dní. Léky jsem pak brala ještě rok.
Přes všechny tyto problémy jsme ale chtěli další dítě.Po dvou letech se nám narodila holčička.Zůstali jsme ale raději v kontaktu s psychiatrem. Dva týdny jsem v pohodě kojila, ale v noci jsem skoro nespala, pořád jsem malou fotila nebo jsem se dívala na televizi nebo jsem jedla. Naspala jsem za noc tak 5 hodin. Manžel už to nemohl vydržet(pořád mě hlídal po prvních zkušenostech)a jelikož jsem se zase chovala jinak než obvykle a on už to na mně poznal, odvezl mě jedno ráno na psychiatrii. Zase si mě tam nechali, tentokrát byla mojí nemocí mánie. Projevuje se nadměrnou energií. Je to ale stokrát lepší než deprese nebo laktační psychóza, alespoň já jsem to tak cítila.Už mě nemuseli zavírat a já jsem si to tam docela "užívala", i když bez dětí. Manžel tam byl za mnou zase každý den a po týdnu jsem byla opět propuštěná. Neříkám, že pokaždé na 100% vyléčená, ale hlavně doma s dětmi a rodinou.Léky, i když minimální množství beru ještě teď - už rok, ale dlouho je brát nebudu.
Rozumím dobře tomu, že vy jste to zažila také po prvním porodu, že máte jedno dítě?
Plánujete ještě další?

Hodně štěstí a pevné nervy Vám přeje Jana
 Jana 1 dcera 
  • 

Re: Zazila jsem to 

(16.1.2006 15:06:02)
Ahoj
zazila jsem to taky byla jsem uplne jiny clovek.Po porodu KP ktery probehl vporadku jsem byla hrozne vycerpana a moje holcicka opravdu porad vriskala.V nemocnici jsem skoro nejedla anespala.Myslela jsem si, ze se to doma srovna, ale pridaly se vsechny komplikace s kojenim co existuji. Ovsem po vsech prectenych knizkach jsem mela pocit jesli nebudu kojit dite patrne umre.Mela jsem strasne deprese a kdyby nebyl manzel chapajici a laskava bytost nevim nevim.
Asi po pul roce jsem se vydala na houby sama a najednou se tam neco zmenilo, nejake uvedomeni si zase sama sebe.Potom jsem vsechny problemy vypsala na papir a od te doby se to opravdu zlepsilo.Ted cekam druhe a alespon uz vim, ze se to muze tykat i mne i kdyz jsem myslim jinak docela silny clovek.Drzim palce a ver, ze se to spravi!!
 Darule 


Taky to znám 

(10.1.2006 10:13:48)
Ahoj Danielo, jsem lékařka a zároveň máme v rodině několik členů s depresemi, mojí mamince začaly velmi podobně jako Tobě poté, co po porodu onemocněla chřipkou, léta se v tom potom plácala, než přišla nová generace antidepresiv, mezi něž patří i Citalec. Ta, spolu s psychoterapií, jí nakonec pomohla, ale stále je to tak, že když si je vysadí, protože se cítí dlouho dobře, deprese se vrátí. Jsou na to výzkumy, ty potvrzují, že u velké skupiny lidí je třeba pokračovat s antidepresivy ještě aspoň rok po odeznění příznaků. Naštěstí tahle nová už skoro nemívají nežádoucí účinky, snad jen pokles libida (což není moc příjemné, ale dá se to na čas obětovat). Držím Ti moc palce a omlouvám se za tykání. Darina
 Lucka 


zivot 

(10.1.2006 13:44:28)
Kdyz mi bylo 19 let, onemocnela mi maminka. Trvalo to celych 7let, kdy jsem se o ni starala nez nam doma zemrela. Nikomu to nepreju, jeji stav se celych sedm let den ode dne zhorsoval a my nevedeli co bude dal. Nakonec zkoncila nehybna, nemohla jist, mluvit, celkove ochrnula, ale dusevne byla v poradku, takze vse prozivala. Po pul roce od jeji smrti jsem dostala straslive deprese. Pomohly mi individualni sezeni s pani, ktera se venovala zivotni filosofii Mandala zivota (nyni Principy zivota). Filosofii jsem zacala studovat. Mohu mluvit jen za sebe, ale citim se cim dal vyrovnanejsi. Umim se cim dal vic se zivotem poprat. L.
 Adelka80 


Re: zivot 

(26.2.2007 17:36:39)
Dobrý den, nezlobte se, že se tak indiskrétně ptám, ale neměla náhodou Vaš maminka ALS? Ptám se kvůli tomu, že tuhle nemoc má moje maminka taky a já neznám vlastně skoro nikoho, kdo by s ní měl zkušenosti...
díky za odpověď, Adéla
 Mirka 
  • 

Re: zivot 

(20.10.2010 18:00:19)
Ahoj L. rada bych se jen zeptala, k jake pani jsi chodila na ty Mandaly zivota? Rada bych to take vyzkousela. Chci se po poporodni depresy rychle srovnat a byt vyrovnanou matkou a hledam pomoc. Myslim, ze leky nestaci, citim, ze bych pro to mela delat vice. Predem dekuji. Mirka
 Naja 


Znovu k homeopatovi 

(10.1.2006 14:15:29)
Danielo,
neuvažovala jsi, že znovu zajdeš k homeopatce? Když už ti to jednou pomohlo... To že jsi se tak léčila, neznamená, že už nikdy neonemocníš. Vždy je důléžité odstranit příčinu. Podle toho, co píšeš, si myslím, že už to bude v něčem jiném, než byly potíže po porodu.
Přeji ti hodně štěstíčka a hlavně ať jsi brzy v pohodě!
Jana
 Míša 
  • 

deprese 

(10.1.2006 14:16:13)
Ahoj, po precteni tveho clanku jsem videla samu sebe pred par tydny. Sice jsem netrpela poporodni depresi, ale depresemi jako takovymi - prace, stres, atd. Tady na rodine a v jednom casopise jsem se docetla o pí. Mlejnské, ktera se zabyva kineziologii a micha i Bachovy kvetove esence. Navstivila jsem ji pred par tydny a musim rict, ze od te doby citim kazdym dnem zlepseni. Problemy jsou tu porad, ale vidim je jinyma ocima. Mohu jen doporucit!!
Jinak preji hodne stesti a duvery v sebe sama - vsechno se urovna :o)
 Kik+3 


Re: deprese-kineziolog 

(10.1.2006 18:33:53)
Jo, Míšo,
já zapomněla dodat, že já jsem kromě psychiatra chodila taky ke kinezioložce (jiné než ty, naší známé) a po prvním sezení (přestože jsem byla na kvantech prášků - antidepresivech a anxiolytikách a ona mě varovala, že asi nebudu spolupracovat dobře) nastal zlom, odrazila jsem se ode dna a pak už to šlo jen nahoru, sice pomalu, ale šlo. Jsou věci mezi nebem a zemí....:-) Doporučuju.
 beruska 
  • 

mám to už skoro čtyři roky 

(10.1.2006 14:16:56)
Zdravím všechny na této diskusi. Musím napsat, že já tyto stavy už prožívám od mého těhotenství a to budou synovi v létě čtyři roky. Stále nemám odvahu zajít k lékaři nebo psychologovi, ale už to přestávám zvládat, tak asi budu muset. Nic mne netěší, nedokážu se radovat, jsem neustále unavená a podrážděná. A co je to smích, to už snad vůbec nevím.
 Lenka 
  • 

Re: mám to už skoro čtyři roky 

(10.1.2006 17:05:19)
Berusko,
tak jsme na tom stejne :-(((
Placam se v tom uz skoro 5 let
Smutno je mi, smutno
 JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) 


Re: Re: mám to už skoro čtyři roky 

(10.1.2006 22:33:10)
Zrovna jsem se před pár dny dozvěděla o jedné mamince, která po porodu prvního dítěte skončila na několik týdnů na psychiatrii a o dítě se jí staral přítel (nebyl otcem dítěte, ale začli spolu žít v těhotenství). Teď je dítěti asi 6 let, oni se po dlouhém zvažování odhodlali mít ještě jedno s tím, že prostě pokud bude třeba, zase se o něj bude starat on... no a před pár dny se dozvěděli, že čekají dvojčata, takže teď mají strach jak to zvládnou, maminka už chodí k odborníkovi předem a její kamarádky mají pocit, že už teď se chová zmateně, reaguje nepřiměřeně atd...
Tak mě napadlo - jaká je u poporodní deprese pravděpodobnost, že se bude opakovat (případně zda to bude horší nebo s mírnějším průběhem)?
Já měla zřejmě jen poporodní blues, ale jen u prvního dítěte, s druhým to bylo úplně v pohodě, tak by mě zajímalo jestli to je tím, že druhé dítě už není taková změna, nebo tím, že byly objektivně lepší podmínky (první dítě pořád brečelo a navíc bylo nemocné, takže jsme byli v nemocnici na izolaci a nevěděla jsem zda bude žít), nebo to je prostě otázka chemie a další vlivy nehrají větší roli...

Autorce článku i všem kdo jsou na tom podobně moc přeju, aby se u nich vše vyvíjelo k lepšímu!!!
 makina 
  • 

Re: Re: mám to už skoro čtyři roky 

(10.1.2006 23:24:50)
Leni, nechceš si psát? I to může pomoct, když se můžeš z toho vypsat.Makina
 Fony,,. 2 téměř dospělé děti 
  • 

Re: mám to už skoro čtyři roky Chce to psychiatra 

(12.2.2006 16:52:45)
Beruško, bez psychiatra to asi nezvládneš. Zažila jsem totéž po porodu prvního syna. Byl vytoužený, s láskou očekávaný, hodný- chodila jsem se dívat,jestli dýchá, protože brečel málokdy. Na nervy mi lezli rodiče, kteří pořád kolem mne pomáhali, uklízeli, ptali se,ale že jsem na pokraji zhroucení nepoznali ani oni, ani manžel. Pomohla mi stará zkušená praktická doktorka, která mi napsala léky na psychiku - co se mnou je, poznala okamžitě.
Až ti bude jen trochu líp, seber sílu a jdi k psychiatrovi, chodím tam 10 let, od té doby, co syn ve 13 letech onemocněl cukrovkou. Bez prášků bych skončila se životem, nic jiného nepomohlo. Psycholog, léčitel, kamarádky, dobré rady - nejlepší byla od bezdětné kolegyně tělocvikářky, ať si jdu zacvičit, to jsem málem vraždila! - , joga, bylinky ...nic nepomohlo, jen péče psychiatra a léky.
 Dzejna 


Taky jsem si to zažila 

(10.1.2006 14:16:57)
Psát ti-buď statečná,tak se jen zasměješ.Na mě něco podobného padlo na konci šestinedělí a víš kdo to zavinil?Starostlivá paní ze sociálky,která přišla na udání že.....Manžel ji vykázal tak rychle,že nestačila říci nashle.A pak se to začalo nabalovat,přesně jak píšeš.Skončila jsem na antidepresívech.U mě to bylo horší o to,že bydlíme na samotě u lesa a nemám možnost hlídání dětí.Skončila jsem u psychologa.
Zastavila jsem kojení,dávala jsem Hamilon forte,abych si alespoň odpočinula od miminka,které to určitě prožívalo se mnou.Bylo klidnější a více spalo.Psycholog mi doporučil,abych si utřídila své myšlenkové pochody na papír a našla si oddychovou činnost,která mě baví.
Našla jsem si hlídání na hodinu denně a dělala,co mě baví-běhat,houby,zvířátka-relax
A světe div se ono to pomohlo,ale stálo mě to velké úsilí a přemáhání. Hlavně na sebe nenech útočit jakékoli jiné osoby,které by vycítilitvou momentální indispozici a chtěli by toho využít!
Nebudu ti zastírat,že jsem přemýšlela i o sebevraždě,ale moje mimi mě potřebovalo v pohodě a zdravou.Určitě si najdi dobrého psychologa,který to co se nabaluje,zase rozbalí.....
A kojení?Je určitě nádherné,ale existují i jiné druhy stravy pro mimi.Kdy by jsi počítala do budoucna ještě s mimi,tak jim tuhle laktační psychózu řekni a oni budou dle toho postupovat.Postup před a po porodu je trošičku jiný.Držím pěstičky,tobě i celé rodince,aby jste to zvládli
 Lenka 
  • 

Poporodní deprese 

(10.1.2006 17:04:11)
Taky patřím mezi ty, co postihla poporodní deprese, ale nakonec to dobře dopadlo. PP mě postihla po porodu 1. dítěte, asi 3 měsíce po porodu. Myslím, že hlavní spouštěče byly stres a únava. Miminko trpělo silně na koliky takže člověk se vůbec nevyspal a zároveň pořád řešil jaký může mít mimčo problém , stavěli jsme dům, manžel odjížděl přes týden do práce 300 km. daleko. Je ovšem pravda, že jsem v té době bydlela u rodičů, kam jsme se přestěhovali 1 měs. před porodem. Přesto jsem se cítila izolovaná, protože kamarády a známé jsem měla taky 300 km daleko. Rodiče dosud pracují, měla jsem pocit, že jsem pořád s miminem sama. Začalo to na podzim, chodila jsem pořád sama na procházky a přitom když mě nikdo neviděl, plakala, později jsem cítila hroný strach o dítě. Strašné úzkostné stavy přicházely právě po zprávách, měla jsem strašný pocit ohrožení a bezprostředního nebezpečí. Někdy jsem si říkala, co jsem to tomu dítěti udělala, když jsem ho přivedla do tohoto strašného světa a hlavou se mi honily opravdu šílené představy. Hodně jsem zhubla, trpěla nechutenstvím, přestala komunikovat. Našim jsem se nesvěřila, přestože mamka se 2 roky předtím na depresi léčila, ale vlastně právě proto jsem ji tím nechtěla zatěžovat. Manželovi jsem to řekla, ale asi ne dost důražně a tak měl pocit,že se zase tak moc neděje, ale umožnil mi se dát alespoň fyzicky do pořádku. K psycholožce jsem se nakonec nedostala, i když jsem to vážně plánovala.
Nakonec mi hodně pomohlo, po určitou dobu nečíst noviny, nedívat se na zprávy v tv, dostat se ze své izolace, začaly jsme chodit na kojenecké plavání, tam jsem si našla kamarádku miminkem. Ale nejvíc mi pomohla změna prostředí, kdy jsem strávila i s miminkem 14 dní u své tehdy těhotné kamarádky, na druhé straně republiky na Šumavě. To byl ten opravdový zlom. Celé dny jsme prokecaly, těšily se z mého a na její mimčo, takové duševní lážně. Když to tak zpětně počítám, trvalo to celé asi 6 měsíců.
Při druhém dítěti jsem byla rozhodnutá při prvním příznaku deprese vyhledat pomoc, ale naštěstí se už nedostavila.
Snažila jsem se šetřit se fyzicky a jakmile to bylo možné odjela jsem na 3 týdny na Šumavu, v té době jsme měly už obě dvě děti. Navíc ty dvě mladší jsou od se o 10 dní a tak společných témat je pořád víc než dost. Už vícekrát jsme se shodly, že jsme si pomohly vzájemně, kamarádka se také v té době vrátila do svého rodiště, kde už v té době neměla žádné kamarádky. A ta vzdálenost je vlastně výhoda, protože díky tomu zůstáváme tak dlouho, my u nich nebo oni u nás. Musím podotknout, že jsme spolu předtím bydlely 3 roky ve škole a naši manželé spolu taky výborně vycházejí a naše děti se mají hodně rády.Jezdíme spolu i na dovolenou. Naše přejíždění bohužel bude brzo omezenější, protože starší děti budou letos nastupovat do školy. Závěrem chci říct, že o sobě vím, že jsem v tomhle depresivním ohledu riziková skupina a se svýma zkušenostma bych teď utíkala k psychologovi už v prvopočátku. Navíc jsem se až teď dozvěděla, že prababička trpěla maniodepresivní psychózou.
 lampetra 


I já... 

(10.1.2006 21:40:31)
Také já jsem zažila poporodní depresi ( i když - deprese se objevuje bez vnějších příčin- a ty já vlastně měla - komplikace v těhu, při porodu i po porodu, laktace se nerozebíhala a přitom jsem si nasugerovala, že .. skoro každá žena dokáže kojit, když chce... já chtěla, ale nic....), stihlo mě to již třetí den po porodu ( hormonální změny...). Ale proč o tom píšu, zarazilo mě, jak nijaká byla pomoc v porodnici, to jsem rodila v zde na rodině dost vyhlášené porodnici. Již od třetího dne jsem se v podstatě nemohla ovládnout a neustále jsem brečela. Rady, kterých se mi dostalo a zacházení bylo dost zvláštní, v podstatě, ať nejsem hysterická a že si za to mohu sama, když se uklidním, bude vše ok ( abych nekřivdila všem, sestřičky byly v podstatě vstřícné, ale jedna paní dr. dost na mě alergická , podařilo se mi nepříjemné zážitky s ní tak vytěsnit, že si nemůžu vzpomenout na jméno....jak krásné!)Já se považuju za dost klidného člověka, sama jsem psychologii vystudovala, ale najednou jsem byla v situaci, kdy jsem si sama pomoci nemohla a nebyla jsem vlastně ani schopná o pomoc požádat. Pomohla mi matka, která se mnou dvě noci v porodnici strávila, a manžel. Bohužel na pobyt v porodnici nemám proto moc dobré vzpomínky, na to pohrdání nemůžu zapomenout. Samozřejmě, že jsem pak všechno v podstatě zvládna, a nepovažuju se za špatnou matku. Jen mě pořád zaráží, jak snadno jsem narazila.
 Maminka 
  • 

Jsem na tom stejne 

(13.1.2006 10:12:01)
Bohuzel, musim konstatovat, ze jsem na tom stejne. Fyzicky a organizacne vse zvladam, ale psychicky vubec. Vsude ctu a slysim jak mit mimi je nejkrasnejsi vec na svete, jak me kamaradky prozivaji nejkrasnejsi, nejstastnejsi obdobi sveho zivota. Ja nikoli. Pro me je to jedna velka nocni mura. Nejsem stastna, nedokazu se uvolnit, radovat. Dite mam hodne, tim to nebude. Muj zivot se zmenil o 180 st. a ja se s tim asi nejsem schopna smirit. Prvni mesice jsem si to nepripoustela, a tak to jeste slo. Nalhavala jsem si, ze vse je v poradku, nic se nemeni a muzu vse delat jako predtim. Bohuzel po cca 8 mes. mi zacalo dochazet, ze nic neni v poradku, realita je uplne jina, ze nic nezvladam( organizacne ani financne), nejsem schopna se soustredit(cist, psat, divat se na film?hahaha), radovat, spat. Jakmile slysim jak ostatni ziji, co delaji,pripadam si neskutecne mimo, pasivni, neschopna. ZAcinam se bat, ze po materske se nebudu schopna vratit do prace. Absolutne si neverim po vsech strankach a je to cim dal tim horsi. Manzel je hodny a pomaha, dite si pral, presto na nem vidim (slysim), ze ostatni ziji tak a tak a my nedelame nic(i kdyz na vylety jezdime, do restauraci chodime atd.). V praci ma kolem sebe same mlade lidi bez zavazku, nebo pany, za ktere vse resi manzelky. To rozhodne nepomaha. Teorie, ze pokud clovek chce, muze s ditetem delat vse jako predtim, je sice hezka, ale zcestna. Nic neni jako predtim! Nekdy si rikam, ze kdybych byla nemela v zivote, zadna prani a cile, byle bych ted stastnejsi.Bohuzel patrim k tem, kteri se chteji realizovat i jinak nez vychovou miminka. Tim ovsem nerikam, ze ten kdo deti miluje a je s nima stastny je spatny. To v zadnem pripade. Zde me napada jen veta z Babicky "STASTNATO ZENA"
 MarkétaP + 4 dcerky 


Re: Jsem na tom stejne 

(13.1.2006 12:30:20)
Maminko, nemám sice tak vážnou zkušenost a nevím, zda ti můj postřeh k něčemu bude, ale vyspíš se dost? Mně to začalo víc myslet, až jsem utnula noční kojení, do té doby jsem vysloveně plácala nesmysly.
 Martina 
  • 

Re: Jsem na tom stejne 

(2.8.2007 11:14:45)
Milá maminko,
 Jahoda 
  • 

nervy jsou kruté 

(10.1.2006 22:27:23)
Já jsem asi nezažila depresi po porodu, ale po pěti letech na MD se dvěma dětmi jsem kromě trvalé stísněnosti a častého pláče, začala prožívat velmi nepříjemné fyzické stavy. Třeba jsem nebyla schopna cestovat vlakem či autobusem, koupit si něco v obchodě, sejít se s přáteli. Vždycky mě popadly křeče v břiše, něco jako silná tréma. Později se přidaly pocity ohrožení životních funkcí, myslela jsem, že nemůžu dýchat, bála jsem se být sama. Nedovedla jsem si představit, jak se zařadím mezi lidi, jak půjdu do práce. Rozuzlení mého příběhu bylo náhlé a tehdy se mi zdálo kruté. Totiž ocitla jsem se v situaci, kdy můj muž byl vážně zraněn, já jsem zůstala na všechno sama a bez prostředků. Zpočátku jsem jenom lapala po dechu, ale po půl roce jsem byla jako ryba ve vodě, úplně jiný člověk. Od té doby se mi to sice párkrát slabě vrátilo(je to 7 let), ale už to je dobrý. Pomohl mi osud a já bych opatrně doporučila, co nejvíc práce a úkolů, zkrátka se co nejvíc zaměstnat.
 Janijaja 


Re: nervy jsou kruté 

(11.1.2006 16:08:25)
Taky máme depresi v rodině. Máma bere antidepresíva, švára si vzal život. Antidepresíva bral a proto já jim nevěřím. Ta dávka byla pravděpodobně podceněná řeknete mi. To je možný. Já to vidím tak, že mu to spustila přítomnost u ségřinýho docela těžkýho porodu, kam ho nahnaly sestřičky v porodnici. On tam totiž vpodstatě nechtěl. V té době přestal hrát fotbal - míval před tím trénink a zápasy několikrát do týdne. Myslím, že se doporučuje fyzická aktivita alespoň půl hodiny denně. Někdo už to tu psal. Najít si hlídání a něco pro sebe v té době dělat, pravidelně.
Mám pocit, že poporodní blues mě potkalo taky. Po prvním porodu to bylo horší. Sama v cizí zemi, známí, které jsem tu měla většinou přes den pracovali, stejně jako manžel. Měli jsme trochu finanční problémy, tak jsem se neodvažovala zapsat na jakýkoliv kurz. Navíc cesty do ČR vůbec neusnadňovaly mojí aklimatizaci tady. Když jsem byla tam, chtěla jsem být tady a naopak. Navíc tady se většina matek vrací do práce nejpozději půl roku po porodu. O to víc jsem byla sama.
Zvedla jsem hlavu asi rok po porodu. Syn v té době ještě v noci pořádně nespal. Zavedla jsem konečně pravidelné kojení(předtím jsem kojila kdykoliv, kdekoliv), začala chodit jednou týdně na němčinu a zapsala se na kurzy osobního vývoje. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že jsem zase těhu. Radost se mísila s obavami, aby se podobná situace neopakovala a strachem z ještě většího osamocení - přeci jen jedno dítě vám občas kamarádi pohlídají, ale dvě?
Nakonec se to přeci jen opakovalo, ale mnohem, mnohem slaběji. Možná to souvisí i s roční dobou porodu (ne září, kdy je pak následující měsíce šedivo a tady bez sněhu, ale květen). Syna jsem dala na dvě dopoledne do školčičky, zapsala se na kurzy plavání pro těhotné, masáže miminek a cvičení maminek s dětmi. Pokračuju v té němčině, chodím s dětmi jendou týně na plavání. A i když jsem se vždy už týden předem klepala, kam dám synka hlídat a většinou pak musel kamarády obtelefonovávat manžel, donutilo mě to nebýt doma sama se sebou. Mám teď pár známých a kamarádek a hned je na světě líp.
Už se těším, až v budu moct na jaře zase vytáhnout kolo. I když nevím, jak to s dvěma malýma dětma budu provádět :-)
 Eva K 
  • 

Slzy po porodu 

(11.1.2006 12:38:09)
Včera jsem se dívala v mateřském centru do knížky Slzy po porodu, připadala mi dobrá. Taky mi tam dali kontakt na pražskou terapeutku, co se specializuje na maminky - Filasová Katarína, poradna@rozvoj-osobnosti.cz, 777/167526. Určitě bych dala přednost kompletní péči, léky bez účinné terapie podle mého řešení nepřinesou.
Že o svém problému dokážeš hovořit je skvělé a určitě to zvládneš. Při porodu se žena "otevře" nejen tělesně, ale také duševně, takže mohou na povrch vystoupit skryté bloky a potlačené problémy, o kterých ani nevíme. Ale tohle máme téměř všichni, jen každému to vyleze na povrch jinak a jindy. Přeji ti hodně síly. Eva
 Daniela, adoptivní dcera Alžběta 
  • 

Doporučuji lékaře, vím, o čem píši 

(11.1.2006 16:36:53)
Milá jmenovkyně, je toho na vás opravdu moc... já sice nejsem biologická matka, "jen" matka adoptivní, ale po příchodu mne a dítka z kojeňáku jsem prožívala cosi velmi podobného. Na rozdíl od biologických matek po porodu mi ale vůbec nikdo nechtěl věnovat sebemenší pozornost, protože jako matka adoptivní - bez problémů s kojením, bez šestinedělí - nemám na nic takového nárok.
Proto jsem byla nucená si o problému nastudovat co nejvíc sama - bězte za psychiatrem a proberte to s ním. Opravdu to není ostuda! Stejně jako onemocní často tělo, (občas) onemocní i duše - navíc u vás je to vliv i hormonů. Pokud vás lékaři budou léčit hormony, mohou vám tělíčko ještě víc rozhasit - radši bych zvolila homeopatii + psychiatra (zdánlivě neslučitelné, přesto velmi dobře funkční spojení). Antidepresiva beru už 7 let, účinek nastupuje NEJDŘÍV po 4 týdnech pravidelného braní, nezaměňujte s laxativy (Neurol apod., laxativa jsou návyková a působí ihned; antidepresiva návyková nejsou a účinek nastupuje velmi pomalu, zpočátku může být i nevolno od žaludku).
Ještě upozorňuji, že poporodní blues nebo laktační psychóza, chcete-li, je velmi vážný problém, proto byste rozhodně neměla být sama!
Moc držím palce, musí to být peklo...
D.
 Apolena. 


Re: Doporučuji lékaře, vím, o čem píši 

(11.1.2006 16:41:15)
Poporodní blues je relativně normální poporodní stav.
Laktační psychóza je velmi vážné onemocnění.
Poporodní blues téměř vždy odezní samo, laktační psychóza se musí léčit u odborníka.
To jen na upřesnění.
 Eva K 
  • 

Re: Doporučuji lékaře, vím, o čem píši 

(13.1.2006 13:32:58)
Četla jsem, že existují 3. stupně. Jedem mívá 80% žen, přecitlivělost a změny nálad apod., zhoršuje to nedostatek spánku a samota, odezní samo.
Potom je ta horší fáze, kterou má pravdpodobně autorka - deprese, které se táhnou a je potřeba vyhledat odbornou pomoc.
Třetí fáze - psychóza, tam je potřeba hospitalizace, protože žena má např. halucinace, sklony k sebevraždě apod.
Dle alternativních názorů se žena při porodu "otevře" nejen tělesně, ale také duševně a z toho můžou vzniknout tyhle problémy. Dle klasické medicíny to způsobí prudká změna hormonální hladiny. Nebo je to jinak? Eva
 Kik+3 


Re: Doporučuji lékaře, vím, o čem píši 

(11.1.2006 17:52:26)
Nemyslelas anxiolytika místo laxativ? Anxiolytika jsou rychlý uklidňováky, po laxativech se spíš pokadíš:-)
Neplést termíny: poporodní blues je něco jiného než poporodní deprese a ty nejsou to samé co laktační psychóza. LP je horší, jsou tam i halucinace.
 Katka,kluci 3 a 7 
  • 

Držím palce 

(13.1.2006 16:34:52)
Moc Vám všem,které se v tom právě "plácáte" držím palce. Mě po prvním porodu postihl jen slabý odvar toho,co popisuje autorka,a stačilo to...Přispěl k tomu komplikovaný porod skončený císařem,převrácený režim miminka,únava,samota.Už to tu všechno zaznělo.Pro mě bylo nejhorší,že jsem si připadala jako nenormální,krkavčí matka-první týdny jsem se vůbec nedokázala z dítěte radovat,stále se mi jen chtělo brečet.Styděla jsem se to někomu říci.Všichni si mysleli,že jsem šťastná novopečená maminka,já zatím prožívala jedno z nejhorších životních období.Pomohlo mi,když jsem se donutila třeba na chalupě jet na 1 hodinu na vlek lyžovat.I když ze začátku se mi absolutně nechtělo a bolela mě jizva.Vydržte!Je to fakt peklo,ale výhoda je už to,že to můžete napsat třeba sem a vidíte,že v tom nejste sami.Já před těmi 7 lety fakt myslela,že jsem cvok,kterému není pomoci.
 Daniela 
  • 

léčba deprese 

(15.1.2006 14:36:45)
Milá Danielo, možná, že ti pomůže, když se s tebou podělím o některé poznatky, které jsem nabyla při léčbě svých depresí. Nejsou sice poporodní, ale jak popisuješ svůj stav, je to přesně to, co jsem prožívala já. Napřed musím říct, že léčba depresí je především dlouhodobá. Antidepresiva začínají zabírat až tak za tři měsíce, proto je škoda, že jsi je vysadila už po dvou, teď je budeš muset patrně začít brát znovu. Ty vtíravé myšlenky, to jsou obsedantní příznaky, které se u depresí objevují. Ale také odezní, stejně jako u úzkostí, bohužel ne hned. Je škoda, že tě lékařka nutila kojit dál, nikde není psáno, že ženská musí kojit za každou cenu. V tomhle případě si myslím, že lékařka k tobě nebyla moc ohleduplná. Z vlastní zkušenosti vím, že člověk s depresí musí odpočívat více než zdraví lidé, a tak si to pokus zařídit, zapoj rodinné příslušníky, ať ti maximálně pomohou. Co třeba tvůj partner? Snad se na výrobě miminka podílel také. Jde především o tvé zdraví a tím pádem o spokojenost celé rodiny. Na homeopatika příliš nevěřím, ale určitě zabere i terapeutická složka léčby, začni chodit k psychologovi a mluv s ním o tom. A na závěr tě možná trochu zklamu, ona je totiž depka tak trochu napořád. Protože znám hodně lidí s depresí (také ve své rodině), vím, že určité návyky se musí takový člověk naučit a řídit se jimi po celý život. I když se léčbou antidepresivy ta nemoc mnohem zlepší, je třeba se léčbě věnovat dlouhodobě. Například dávat pozor na některé věci, které to mohou spouštět atd. Můžu tě ujistit, že vím moc dobře, co to jsou návaly pláče, pocity totální beznaděje, stesku atd. Ale to zvládneš. Antidepresiva ale zbytečně nevysazuj. Ta upravují hladinu serotinu (který způsobuje dobrou náladu) v centrální nervové soustavě a to zkrátka trvá déle. Nevzdávej se, fakt vím, o čem mluvím. Držím palečky, Daniela
 Ivi, holčička 1 rok 
  • 

Deprese v těhotenství 

(15.1.2006 23:43:33)
Ahoj všichni. Vše co popisujete jsem zažila ALE V TĚHOTENSTVÍ! Nikde jsem se s tím nesetkala. Zaujala mě paní Daniela, tak bych si dovolila se jí zeptat. Deprese je to nejhorší, co jsem v životě zažila. Vše začlo už od 3.měsíce. Léčila jsem se taky Citalecem a vše úplně odeznělo těsně před porodem. Pak žádné deprese, nic, jenom potěšení z miminka, které trvá doteď. Období od porodu považuju úplně protikladně za to nejnádhernější období v životě. Ovšem je tu jeden problém: chtěli bychom i druhé dítě, ale já jsem nezapoměla! Stále si vybavuju to PPŘÍŠERNÉ těhotenství a teď po roce /vím, je ještě brzo/ stále mám k těhotenství ODPOR!!!!! kvůli těm depresím /+ zvracení do 8. měs, hospitalizace, kapačky...a to se mi nezdá tak hrozné jako deprese/. Bojím se, že ten odpor nikdy nepřejde a pokud ano, nebobude alespoň utlumen, tak už budeme "staří", asi. Co mám dělat? Myslíte, že se deprese zopakují? Já už teď žádné dítě nechci a přitom chci.....

Všem vzkazuju: NETRAPTE SE ZBYTEČNĚ A ZAJDĚTE K PSYCHIATROVI!!!!!!!!!!!!!!!!!
A léky nevysazujte, jedině pokud to lékař doporučí. Sama jsem je do 6. měsíce brala, i když jsem už neměla problémy a po vysazení jsem v pohodě už půl roku.

Ahoj
 Ivi, holčička 1 rok 
  • 

Re: Deprese v těhotenství - oprava 

(16.1.2006 15:47:23)
Léky jsem brala do 6. měsíce, ne těhotenství, ale věku miminka. Takže když měla mlá půl roku a já žádné problémy, tak mi lékař doporučil vysadit. Psala jsem to včera v noci a zjistila jsem tuto chybu, která Vám asi popletla hlavy. Omlouvám se.
 Petra,30 let, II.těhotenství 


Re: Deprese v těhotenství 

(25.4.2006 10:18:13)
Srdečně zdravím.

Ani nevíte, jak jsem ráda, že v tom nejsem sama. Jsem těhotná a deprese se u mě začaly projevovat rovněž v těhotenství. Mám zdravou pětiletou holčičku (když jsem ji čekala, žádné problémy nebyly). Ale teď se asi projevila manželská krize (nevěra, hrozil rozvod atd.) a začala jsem v tom neuvěřitelně lítat. Jak říkáte, kdo to neprožil nepochopí...byla jsem 8 týdnů na antidepresivech, teď je již 4 týdny neberu, za 14 dní mám termin porodu. Už se jenom těším, až miminko porodím, věřím že moje trápení skončí. Pořád si jenom říkám, aby se mnou mělo miminko trpělivost a aby ho to moc nepoznamenalo.

Petra.
 Verča 
  • 

Re: Deprese v těhotenství 

(4.11.2007 13:19:57)
Ahoj, vzali jsme se letos v červnu po desetiletém vztahu.Od listopadu loňského roku jsme se pokoušeli o miminko.Moc jsme se na to oba těšili.Když jsem se na začátku září dozvěděla,že jsem v 5 týdnu těhotenství, bylo to bezva.Manžel se mi věnoval a byl milý.Pomáhal mi, a přestože jsme byli zvyklí oba docela společensky a aktivně žít, nikam nechodil. Uběhl měsíc a už ho to asi omrzelo.Jednou za týden si chce zajít na pivo.Je mi jasné,že ho nemůžu držet doma a ani to nechci.Jen ho vždy prosím,ať se vrátí brzy a neponocuje. Moc mě mrzí, že to nedokáže pochopit a bere to jako omezování. Mám pocit, že už by měl být zodpovědnější a přestat si takhle vyhazovat z kopýtka.Vždyť já jsem taky musela svůj styl života v těhotenství přizpůsobit a nebylo to pro mě vůbec lehké.Chci, aby ho to táhlo domů a ne,abych ho k tomu nutila.Pochopím posezení s u tří piv a ve 12 doma,ale když se vrací ve tři ráno a řekne mi,že se stavil na diskotéce,docela mě to mrzí.Mám pocit, že si pořád musí něco dokazovat, místo toho,aby se chytal na to, že se bude věnovat rodině.Myslíte, že to mám tolerovat? Je chyba ve mně? Jsem příliš upjatá a zbytečně moc přemýšlím nad hloupostma? Po zkušenosti z rodiny a od přátel vím, že to tak prostě chlapi mají a ženský si to musí vytrpět. Víte myslím,že se na to miminko těší, každý večer si mi lehne na bříško a mluví s ním, ale zdá se mi, že je zatím jen hrdý otec, všude se chlubí, ale nic moc proto nedělá. Díky za odpověď Verča
 Líza 


Re: Deprese v těhotenství 

(4.11.2007 14:07:26)
Verčo, a ty od chvíle, kdy ti vyšly dvě čárky, sedíš doma, vykašlala ses na své přátele a aktivity a "chystáš se na rodičovství"? Chápala bych to, kdybys měla rizikové těhotenství a musela doma polehávat. Ale pokud jsi zdravá, tak spíš nerozumím tomu, proč takhle hrrr měníš celý životní styl.
Jednou týdně na pivo s kamarády: proč mu chceš osekat život a donutit ho zbavit se kontaktů? Co má vlastně dělat, JAK se má na to rodičovství chystat? Pokud správně počítám, tak jsi cca ve 4. měsíci - na montování postýlky a kupování kočárku docela brzo.
Přijde mi, že to možná trochu moc prožíváš. Hormony s tebou mlátí, je to pochopitelný, ale nesvazuj partnera, spíš se zkus přinutit k tomu, abys nežila jen těhotenstvím, ale udržuj si své staré zájmy a kontakty. V budoucnu jako když to najdeš. Fakt.
 mateřídouška 
  • 

Re: Deprese v těhotenství 

(4.11.2007 14:40:44)
pod to se podepisuji
jednou týdně!,FAKT HO PUST, už jen proto ,aby své rodičovství mohl také probrat s chlapama (manžel chodí jednou týdně hrát basket a pak na mariáš/spíš chodí na ten mariáš/ a víš co probíraj? pleny, kojení, a vymněnují si rodičovské zkušenosti,jak to zvládáme se dvěma se tuhle ptal jeden spoluhráč, asi se pokoušejí o sourozence....) fakt z toho bych neměla obavy spíše bych to viděla jako dost zdravou věc, je potřeba pustit někdy ventil. kdybis viděla jak můj manžílek,kliďas, řve na lavičce aby chlapi hnuli kostrou,možná dovede doma jednat s klidem,že se má kde rozohnit, pustit páru....
jistě je očekávání přírůstku zlomová věc v životě a rodičovství mění celý člověčí pohled na něj, ale i Ty budeš potřebovat občas vyfrknout a společnosti by ses podle mne neměla vzdávat ani sama,tedy do ničeho se nenuť,ale nevidím důvod proč bys měla trčet doma (pokud nejde o zdraví) jak se cítíš ty cítí se i mimčo pusť mu tam trochu endomorfínu tedy bež se také bavit. možná máš na dlohou dobu poslední šanci zajít si do divadla,na konzert,být venku dýl jak v osm večer....hezké těhotnění
 Verča 
  • 

Re: Deprese v těhotenství 

(7.11.2007 16:36:05)
Holky, pěkně v tom lítám, já vím. Klasicky mě to chytne na podzim, jestli jsem těhotná nebo ne a je to se mnou k nevydržení.Dělám scény a moralizuju.Pak mě to mrzí a vyčítám si, že si spíš koleduju o to,aby se netěšil domů vůbec, chodil čím dál víc a ještě si někoho našel. Od pátku jsem se utápěla ve smutku, pak to v pondělí vybuchlo a řekla jsem věci, který mě teď mrzí. No jo, tak to prostě se mnou je pořád.
Jenže jak to šlo ven, najednou se mi ulevilo.Vymluvila jsem se, vybrečela a je klid. Doma je bohužel tichá domácnost a já přemýšlím, jak to žehlit,ale neshodit se.
Kámoška v práci mi dneska řekla úplně to samý, co vy. Byla jsem zvyklá toho mít tolik, že jsem spíš nestíhala.Práce, kroužky s dětmi, předcvičování aerobiku, kamarádi,sport a teď jsem se zbytečně odstříhla, mám moc času na přemýšlení a tak se upínám na manžela.Chci, aby pochopil, jak mi je, co cítím, blabla bla.Což je pro něj samozřejmě nepochopitelné.
Tak už si plánuju nějaký další cvičení, schůzky s kámoškama,... Uvidíme.
Trpím spíš pocitem z toho, že si o mě lidi budou vykládat, že ten můj někde paří na diskotéce a já lapím chuděrka doma. Bydlím na malém městě, kde se všichni znají a hlavně jsem známá já. Víte jak jsou někdy lidi zlí. A nedej Bože, že mi to někdo řekne a ještě si přidá, že se tam pěkně měl k té prsaté blondýnce. Asi mu málo věřím a zbytečně se užírám.
Holky, moc vám děkuju.Nebyla jsem na fóru ode dne kdy jsem sem napsala. Ani jsem netušila, že mi někdo napíše a ozve se. Jsem vám za to moc vděčná, ráda bych se od vás dozvěděla víc a tak když tak posílá svůj email Rarova@seznam.cz
Ještě jednou díky za podporu a radu, už jsem se viděla u psychologa.
Papa Verča
 Verča 
  • 

Re: Deprese v těhotenství 

(7.11.2007 16:37:12)
Holky, pěkně v tom lítám, já vím. Klasicky mě to chytne na podzim, jestli jsem těhotná nebo ne a je to se mnou k nevydržení.Dělám scény a moralizuju.Pak mě to mrzí a vyčítám si, že si spíš koleduju o to,aby se netěšil domů vůbec, chodil čím dál víc a ještě si někoho našel. Od pátku jsem se utápěla ve smutku, pak to v pondělí vybuchlo a řekla jsem věci, který mě teď mrzí. No jo, tak to prostě se mnou je pořád.
Jenže jak to šlo ven, najednou se mi ulevilo.Vymluvila jsem se, vybrečela a je klid. Doma je bohužel tichá domácnost a já přemýšlím, jak to žehlit,ale neshodit se.
Kámoška v práci mi dneska řekla úplně to samý, co vy. Byla jsem zvyklá toho mít tolik, že jsem spíš nestíhala.Práce, kroužky s dětmi, předcvičování aerobiku, kamarádi,sport a teď jsem se zbytečně odstříhla, mám moc času na přemýšlení a tak se upínám na manžela.Chci, aby pochopil, jak mi je, co cítím, blabla bla.Což je pro něj samozřejmě nepochopitelné.
Tak už si plánuju nějaký další cvičení, schůzky s kámoškama,... Uvidíme.
Trpím spíš pocitem z toho, že si o mě lidi budou vykládat, že ten můj někde paří na diskotéce a já lapím chuděrka doma. Bydlím na malém městě, kde se všichni znají a hlavně jsem známá já. Víte jak jsou někdy lidi zlí. A nedej Bože, že mi to někdo řekne a ještě si přidá, že se tam pěkně měl k té prsaté blondýnce. Asi mu málo věřím a zbytečně se užírám.
Holky, moc vám děkuju.Nebyla jsem na fóru ode dne, kdy jsem sem napsala. Ani jsem netušila, že mi někdo napíše a ozve se. Jsem vám za to moc vděčná, ráda bych se o vás dozvěděla víc a tak když budete chtít, tak posílám svůj email Rarova@seznam.cz
Ještě jednou díky za podporu a radu, už jsem se viděla u psychologa.
Papa Verča
 sarka dve deti 
  • 

Re: Deprese v těhotenství 

(20.10.2007 21:40:45)
tak to ja jsem se zacala trast v 35tt , pred tim jsem prodelala anginu, kdy mi doktor nechtel dat antibioika kvuli tehotenstvi, do te doby jsem byla uplne v poradku. byla jsem hospitalizovana na gynekologii, povolali i psychyarta, ale oba jsme usoudili ze jsem uplne normalni, porod mi vyvolali a mou zadost v 37tt, pak se muj stav zhorsil, navstivila jsem psych, dostala leky citaleka po mesici me to preslo. udivilo me ze jsem tento stav vnimala jako fyzyckou bolest. pri prvnim tehotenstvi bylo vse v poradku
 Ivi, holčička 1 rok 
  • 

Deprese 

(15.1.2006 23:59:54)
P.S. A hlavně se nestyďte!
 lenka+3leta dcera 
  • 

Re: Deprese 

(24.7.2007 7:14:58)
Ahoj
Mám krásnou a šikovnou tříletou dcerku,v zimě jsem si prodělala ošklive období a skončila na antidepresivech,od května je neberu ated jsem čerstvě asi tak 2týdny je těhotná,ale začínají mě přepadat takové myšlenky jako že to nezvladnu a co budu dělat,dokonce přemýšlím o interupci,ale nevim,jak by to vzal muj manžel.Dítě jsme chtěli a povedlo se nam to hned první měsíc, s čímž jsem nepočítala.Je mi smutno nevim co mám dělat.
 Ivi, holčička 1 rok 
  • 

Deprese 

(16.1.2006 0:01:11)
P.S. A hlavně se nestyďte!
 4agaba 


Kdo hledá ten najde, věřte.  

(16.1.2006 9:00:40)
Problém není ve Vás, ale v tom, že jste se absolutně vyčerpala a tělo si narušilo automatické vytváření antidepresivních látek, které si mozek přirozeně vytváří. Smůla je v tom, že málo doktorů je ochotno a schopno Vám to pečlivě vysvětlit.

Jsem již řadu let nemocná. Také jsem klasické léčbě vzdorovala a hledala pomoc v alternativních medicínách – neúspěšně a za poměrně velké peníze. Velice mě to oslabilo a nakonec k pocitům kterými trpíte Vy sama se mi přiřadili nesnesitelné bolesti po celém těle. Nyní se mi před půl rokem začal denně fingovat srdeční infarkt. (vydržte číst)

Navzdory všem těmto potížím žijí pěkný plnohodnotný život spolu s manželem a se svými třemi dcerami a to také ještě čekám dítko čtvrté (i s léky, které musím užívat). Mimochodem třetí dcerka vyrostla v mém bříšku i když jsem brala leky proti depresi. Genetici mimochodem označili citalec jako výborný pro tělo naprosto přirozený lék, který právě pomáhá tělu vytvářet již zmíněné antidepresivní látky. Lékařům se sice trochu nelíbil neurol, ale konstatovali, že nemoc ohrožuje mnohonásobně více, než braní si léku, když jej potřebujete. Tyto léky jsou léky třetí generace, které nepoškozují a jsou tak vychytané, že neškodí jinde. Také jsem vyměnila i psychiatra, jež mne bral v uvozovkách za toho s kterým se lépe komunikuje, který mne dobře přijímá a snažíme se přejít na léky slabší.

Tak jako já před lety jste Vy teď velice fyzicky a samozřejmě psychicky vyčerpaná, proto trpíte a reagujete tak jste psala. Vaše tělo potřebuje pomoc, aby se nervová soustava zregenerovala a více se nepřečerpávala a to bez léků nejde !!!!!!! Citalec ovšem zabírá až za určitou dobu – asi Vám zapomněli říci, že to může trvat i měsíc než si s ním tělo začne ty látky vytvářet!!! Nebojte se léků a vrátíte se do normálních pocitů a plnohodnotného života a vrátíte se také zcela dětem, které Vás nejvíce potřebují. Až se zotavíte můžete dávky snižovat a zregenerovaná soustava se sama postará a časem i bez léků dostane do pohody. Vím co říkám mám to prožité.
Byla jsem 2 roky úplně bez léků, ale ne bez citalecu – to trvá hodně dlouho (několik let), než se tělo vrátí zpět do pohody. Nyní již znovu beru neurol, protože jsem těžký alergik na spoustu potravin a omylem jsem snědla zapracované rajče v potravinách. Rajče je pro mne smrtelně nebezpečné, a proto jsem se hodně vyčerpala, než jsem se z toho znovu dostala. Vyšokovaný organizmus tuto nemoc znovu vrátil, ale vím, že to znovu zvládnu. Věřím!

I vy možná potom budete citlivější na různé vjemy, ale právě proto buďte připravená, dá se to zvládnout a žít šťastně – děti za to stojí a dle toho co píšete tak máte velkou oporu v rodině.

S pozdravem Gábina K.

 martina vanousova 1 dítě 
  • 

Jsem na tom stejně 

(12.10.2008 20:04:07)
Lidičky, když to tady tak čtu, říkám si, kolik nás je, co máme takovýhle problémy. Jsem na tom stejně jako většina z Vás a právě čekám na nástup účinku antidepresiv. Zoufale hledám na internetu něco co bude připomínat moje příznaky a tady je toho tolik....Zajímavý je, že když člověk mluví s ostatníma maminama, tak se většinou všechny tváří děsně šťastný a o žádných problémech nemluví. To je škoda, protože je to zřejmě častej a dost vážnej problém...
Držim všem palce ať to dobře dopadne a hodně sil!!!! :-)
 4agaba 


Kdo hledá ten najde, věřte.  

(16.1.2006 9:02:52)
Problém není ve Vás, ale v tom, že jste se absolutně vyčerpala a tělo si narušilo automatické vytváření antidepresivních látek, které si mozek přirozeně vytváří. Smůla je v tom, že málo doktorů je ochotno a schopno Vám to pečlivě vysvětlit.

Jsem již řadu let nemocná. Také jsem klasické léčbě vzdorovala a hledala pomoc v alternativních medicínách – neúspěšně a za poměrně velké peníze. Velice mě to oslabilo a nakonec k pocitům kterými trpíte Vy sama se mi přiřadili nesnesitelné bolesti po celém těle. Nyní se mi před půl rokem začal denně fingovat srdeční infarkt. (vydržte číst)

Navzdory všem těmto potížím žijí pěkný plnohodnotný život spolu s manželem a se svými třemi dcerami a to také ještě čekám dítko čtvrté (i s léky, které musím užívat). Mimochodem třetí dcerka vyrostla v mém bříšku i když jsem brala leky proti depresi. Genetici mimochodem označili citalec jako výborný pro tělo naprosto přirozený lék, který právě pomáhá tělu vytvářet již zmíněné antidepresivní látky. Lékařům se sice trochu nelíbil neurol, ale konstatovali, že nemoc ohrožuje mnohonásobně více, než braní si léku, když jej potřebujete. Tyto léky jsou léky třetí generace, které nepoškozují a jsou tak vychytané, že neškodí jinde. Také jsem vyměnila i psychiatra, jež mne bral v uvozovkách za toho s kterým se lépe komunikuje, který mne dobře přijímá a snažíme se přejít na léky slabší.

Tak jako já před lety jste Vy teď velice fyzicky a samozřejmě psychicky vyčerpaná, proto trpíte a reagujete tak jste psala. Vaše tělo potřebuje pomoc, aby se nervová soustava zregenerovala a více se nepřečerpávala a to bez léků nejde !!!!!!! Citalec ovšem zabírá až za určitou dobu – asi Vám zapomněli říci, že to může trvat i měsíc než si s ním tělo začne ty látky vytvářet!!! Nebojte se léků a vrátíte se do normálních pocitů a plnohodnotného života a vrátíte se také zcela dětem, které Vás nejvíce potřebují. Až se zotavíte můžete dávky snižovat a zregenerovaná soustava se sama postará a časem i bez léků dostane do pohody. Vím co říkám mám to prožité.
Byla jsem 2 roky úplně bez léků, ale ne bez citalecu – to trvá hodně dlouho (několik let), než se tělo vrátí zpět do pohody. Nyní již znovu beru neurol, protože jsem těžký alergik na spoustu potravin a omylem jsem snědla zapracované rajče v potravinách. Rajče je pro mne smrtelně nebezpečné, a proto jsem se hodně vyčerpala, než jsem se z toho znovu dostala. Vyšokovaný organizmus tuto nemoc znovu vrátil, ale vím, že to znovu zvládnu. Věřím!

I vy možná potom budete citlivější na různé vjemy, ale právě proto buďte připravená, dá se to zvládnout a žít šťastně – děti za to stojí a dle toho co píšete tak máte velkou oporu v rodině.

S pozdravem Gábina K.

 Ivča,kluci9let+1rok 
  • 

znám to až moc dobře 

(16.1.2006 11:41:42)
Co tady popisujete znám moc dobře.
Po prvním porodu jsem po 2 měsících skončila na psychiatrii.Vůbec jsem nespala,měla pořád myšlenky a neustále jsem si vytvářela problémy.Prosila jsem celou rodinu včetně manžela at mi už konečně pomůžou,tak jsme se obrátili na psychiatra a a pak jsem dobrovolně nastoupila na léčení.O synka se staral manžel a celá rodina a já jsem se po měsíci vrátila usměvavá a štastná.
Než jsem se odhodlala ke druhému dítěti- trvalo to celých 8 let,ale chtěla jsem si být jista,že vše zvládnu bez léků.Po otěhotnění jsem se ve čtvrtém měsíci dozvědělě,že čekám opět chlapečka a už to tu bylo znovu/moc jsem toužila po holčičce/,
opět pláč,nespavost,nervozita.Znova jsem dobrovolně nastoupila léčení.Měla jsem velký strach,že léky které užívám mohou mimi poškodit,ale věřila jsem lékařům,tak jsem zdárně donosila synka a po porodu bylo vše v pohodě,chalpeček je zdravý a jsem moc ráda,že ho máme!!! léky užívám doted sice v malé dávce,ale bojím se až je vysadím.Nechci nic už takového prožívat,protože vím ,že se deprese vracejípo prožitém stresu.Měl abych se učit nějaké sebeovládání,ale jak?Chodím k psycholožce a co ještě mohu pro sebe udělat,abych byla pořád zdravou a šťastnou maminkou?
 Zdena, 2 děti 
  • 

Re: znám to až moc dobře 

(16.1.2006 12:17:09)
Mám podobnou zkušenost - když jsem čekala před 14 lety první dítě, bylo mi 20 a ještě před porodem jsem se rozešla s manželem, který mi jen dělal problémy. To vše asi přispělo k tomu, že po porodu jsem nemohla spát, jíst atd. a skončila na psychiatrii - dobrovolně, neuměla jsem si sama pomoct a pediatrička mě nutila nepřerušovat kojení, takže jsem nemohla brát ani žádné léky na spaní či uklidnění. Brala jsem lexaurin, ale po návratu jsem ho brzy omezila a vysadila a brala jen v případě potřeby - obávala jsem se závislosti. Snažila jsem se najít v sobě sílu a pomohla mi relaxace, usínala jsem za pomoci relaxačního cvičení, jehož název si nepamatuji, ale pokud by někdo měl zájem, vyhledám to. Věřím tedy na relaxační a dechová cvičení - dnes je již výběr větší, určitě pomůže i jóga atd. Jde o to najít v sobě rovnováhu a vnitřní klid a mně se to podařilo,nikdy jsem pak nebyla u psychiatra ani nebrala žádné léky. Druhé dítě jsem odkládala,bála jsem se, že by se situace mohla opakovat. Nakonec jsem po 13 letech našla odvahu. Během těhotenství jsem se cítila bezva, ale měla obavy, co bude po porodu. Sehnala jsem si proto Bachovy esence a taky bylinnou směs na šestinedělí - opět mohu dát kontakt, pokud někdo má zájem. Po porodu jsem byla rozhozená,ale připravená a zvládla to. Takže bych chtěla dodat víru všem, kteří si něco podobného prožily - dá se toho zbavit a nemusí se to opakovat. Mně možná pomohla i opora rodiny, mám skvělého partnera a pohodu doma. Přeji všem mnoho sil.
 Eva K 
  • 

Re: znám to až moc dobře 

(16.1.2006 15:11:12)
Mě jóga pomohla se zvládnutím alergie.
Jsou vhodné Bachovy esence i v těhotenství? Můžu poprosit o typ na bylinnou směs v šestinedělí? Začínám na sobě pociťovat menší "rozhození", jsem netrpělivá a podrážděná. Nic dramatického, možná výsledek obav z porodu a zvládnutí mateřství.
Trošku se bojím, zda se to porodem srovná, nebo rozjede, takže bych taky ráda udělala nějakou prevenci. Eva, 30tt
 Zdena, 2 děti 
  • 

Re: Re: znám to až moc dobře 

(16.1.2006 20:42:32)
Já začala s esencemi i čajem na šestinedělí až po porodu, hned v porodnici. Obojí plus ještě bylinnou směs na kojení jsem objednala přes net z adresy www.bylinarstvi-korenarstvi.cz od pani Kurkové - ochotně mi poradila. Podívejte se na její stránky, jinak mail. adresa je pavla.kurkova@bylinarstvi-korenarstvi.cz. Existuje více typů směsí, takže je lepší konzultovat, na co přesně je potřebujete. Rozladěnost před porodem je normální. Já se snažila udělat maximum, aby se neopakovala situace, kterou jsem prožila po prvním, dosti traumatickém porodu. Vyhledala jsem si porodnici, kde jsou odborníci na epidurální analgezii a taky si ji nechala aplikovat - nejsem si jistá, zda i tohle pomohlo, ale faktem je, že tentokrát byl porod v pohodě a já si ho užila i s partnerem a místo noční můry mám na něj pěknou vzpomínku. Pak už je důležitý překonat tu poporodní rozladěnost související s hormonálními změnami, v tom si myslím, že můžou pomoci právě ty směsi a esence. Já měla i štěstí ma pokoj, byli jsme jen dvě - nadstandart byl plný. Není dobré být na poporodním pokoji třeba po 4, jako jsem byla po prvním porodu, nevyspíte se a to může být kámen úrazu. Držím pěsti a přeji hodné miminko.
 Jana 
  • 

dík za článek a příspěvky 

(16.1.2006 14:51:10)
Děkuji za článek a příspěvky, protože teprve nyní začínám chápat souvislosti, co se vlastně přihodilo po porodu u mě. Spouštěčem je partnerovo "jedno pivo" a velká chytrost po něm a rovněž jeho 18ti letá dcera z prvního manželství, jelikož má tatíčka omotaného kolem prstu. Jsem naprosto proti tomu bezbraná. Když drahý vyráží "na akci", čili chlastat (či se nalitý vrátí domů), prodělávám nejrůznější zdravotní problémy spojené s bolestmi či náhlou fyzickou zesláblostí, podle něj však účelově, abych mu zabránila v odchodu (zatím odešel bezohledně vždy, byť máme malé dítě). Po jeho návratu křičím, hádáme se. A nejen to. Z porodnice jsem se vrátila vyčerpaná a ve stavu, kdy jsem téměř nemohla chodit, tahala jsem kočárek po schodech, neměla jsem sílu unést tašku s mimčem a tak každá procházka s mým dítětem dodnes ve mě budí obrovské přemáhání, nejraději bych s ním ven nechodila vůbec.

Dík autorčině článku a diskuzi se dostávám k úlevě, že nejsem zřejmě tak zlá a špatná či líný lempl, jak slýchám, ale že průšvih je někde jinde. Možná se do nemoci utíkám, protože se nedovedu bránit, nejsem osobnost.
 Eva K 
  • 

Re: dík za článek a příspěvky 

(16.1.2006 15:25:23)
Můj bývalý parner si začal s něčím horším než je pivo. Trvalo mi rok, než jsem z toho vztahu utekla a to nás nespojovalo dítě. Bylo velmi snadné nechat se vmanipulovat do pocitu, že jsem vinna nebo ta špatná. Vaše tělo se tomu vztahu taky brání, jak umí, tedy nemocí a bolestí. Mám to vyzkoušené na sobě, určitý typ stresu (manipulace ze strany jiné osoby) mi přináší alergickou reakci - dušení a rozhodně to nedělám na vědomé úrovni.
Nemá cenu radit útěk ze vztahu, na to si musíte přijít sama. První krok by mělo být vaše sebevědomí, stát se méně zavislou na parnerovi a více se soustředit na sebe a dítě. Pak se ukáže, jak moc právě tohodle parnera potřebujete a co jste ochotá překousnout. Protože jeho nezměníte, buď změňte sebe a svůj přístup, nebo vyměňte parnera. Eva
 Petruše+Terka01+Mariánka05 


Re: Re: dík za článek a příspěvky 

(30.1.2006 19:22:07)
Jani, Eva to napsala moc hezky. Není to tvůj útěk, ale reakce na situaci.Budeš jí trpět stále, když se bude opakovat tatáž situace.
 Ivča, 2 děti 
  • 

Re: dík za článek a příspěvky 

(24.2.2006 18:41:44)
Milá Jano,mám pocit, že čtu o sobě.Můj partner je něco obdobného, i když nevím,jaký je ten tvůj,když nepije. U mě je to také spouštěč mych depresicních stavů. Mám vždycky pocit,že mi něco musí bouchnout v hrudníku,jsem jako v křeči a čekám,jak to dopadne. Pak nemůžu ani komunikovat s dětmi, a že oni to hodně vyžadují. Když nepije, dá se sním docela dobře vycházet a je vstřácný k mím námitkám vůči němu a tvrdí, že to chápe. Ale pak má zase "svůj den" a je to tam kde to bylo. Mam pocit,že stále jenom čekám, až to u něj zase přijde, a je to moje noční můra. Vlastně už na nic jiného pořádně ani myslet neumím. Potřebovala bych to nějak vytěsnit ze svýho mozku a být trochu nad věcí,vždyt se přece tak moc neděje, že se občas napije, takhle to chodí u spousty chlapů. Já to prostě neumím a jsem s tím otravná a sama sobě. Nevím, jestli tohle spravý nějaké léky na nervy, nám možá bude líp le ten hlavní problém to nevyřeší.

Ahoj
 Radka 
  • 

Prožila jsem to 

(25.1.2006 22:36:07)
Přesně vím o čem mluvíš.Já to prožila dost silně,moje doměnka,že antidepresiva zaberou hned ukázala se taky jako mylná.Měla jsem fan lékařku,je fakt,že jsem si pobyla v Bohnicích.Ale to byly lázně.Dali mě tam dohromady a vrátila se pohodová mamina.Představa lidí,že jsi tam za mřížema je jeden VELKY omyl.Jsi tam volná a pokud je léto,tak je to dovča.Teď už bych to zvládla bez toho pobytu.Důkaz jsou mé další dvě děti,které jsem "zvládla".A mé první?Máme tak silné pouto mezi námi ako by se nic takového neodehrálo.
 Herulinka 


Homeopatika 

(27.1.2006 10:45:20)
Mylsím, že to byl dobrý pokus, zkusit homeopatickou léčbu. Jinak přeju hodně štěstí a už žádné problémy, psychika je zrádná! Já se až tak daleko, jak popisuješ, nedostala, ale mívám často pocit, že musím se vším praštit a zmizet pryč, ale syn mi to nedovolí.
Takže vydržme! :-)
 Petruše+Terka01+Mariánka05 


moc držím palce 

(30.1.2006 12:31:34)
Danielo,

moc držím palce ať je líp. Já měla depku taky po narození Mariánky a šestinedělí bylo pro mě nejkrušnější za můj život. Popravdě, kdo nezažil depku, neví, co to je. Teď beru Cipralex a na noc, abych vůbec usnula Seroquel. Je líp a já si tak moc oddechla!
Papa a hodně sil
Petruše
PS: Kdybys chtěla napsat - mejlík je v záhlaví
 Martina,1syn 
  • 

Moje deprese a všechno kolem 

(30.1.2006 13:50:47)
Tak jak čtu všechny tyhle články,připadá mi všechno hrozně povědomé. Mě začala deprese už před porodem,v době, kdy jsem zůstala doma z práce/v 7.měsíci těh./,což asi byl ten největší problém.Navštívila jsem sice i psycholožku,ale moc velká změna nenastala. Měla jsem neustále pocit,že musím stihnout všechny práce doma,byla jsem unavená,nespala jsem.Nešly zastavit myšlenky.Ovšem nejhorší teprve přišlo a to po porodu mého syna,asi 2den.Z porodnice mě pustili o den dříve,hrozně mi vadil pláč dětí kolem,už tam jsem bulila,byla neklidná a měla pocit,že nic nezvládnu.Měli snad lékáři v nemocnici už vytušit,že není něco v pořádku,když se takhle chovám..Doma to byla ještě větší hrůza,během týdne jsem se cítila strašně,nechtěla jsem žít,ani dítě nemít,pořád pocit,že jsem špatná mamina a že neumím ani mluvit se svýmmimčem.No katastrofa.Nic jsem nezvládala,jen samé myšlenky.Navštívila jsem s přítelem psychiatra,který doporučil určitě ihned léky a pobyt na psychiatrii,ovšem toho jsem se hrozně bála.Ani přítel mě v tom nepodpořil,spíše naopak.Prostě jsem se vymluvila na kojení a že to zvládnu.Psychiatr mě tedy doporučil aspoň k psycholožce,kterou občas navštívím,ale nedá se říct,že bych byla OK.Syn má už 13měsíců a já se plácám a plácám.Pořád řeším a pronásledují mne myšlenky,že teď bych měla dělat/vytírat,prát,žehlit,prostě uklízet/a zároveň bych měla se věnovat synovi,nemám na nic náladu,z ničeho radost a do ničeho chuť.A takhle to ve mě pořád vře vře.Je mi smutno, že jsem nedokázala se přesvědčit na léčení a teď je všechno tak těžké.Stále kojím,syn odmítá veškeré mléčné výrobky a náhradní mléko,nechce ani ovoce,jen zel.příkrmy a tak.Také u prsa usíná a v noci je skoro co hodinu vzhůru,takže vyspání nepřichází v úvahu.Nejsem schopna ho odstavit,což mi stižuje situaci.Nevím co dál,ale takhle to nejde.Tak bych si přála být Ondráškovi dobrou a klidnou maminou..



 Líza 


Re: Moje deprese a všechno kolem 

(30.1.2006 13:57:59)
Martino, ty znáš řešení své situace:

"Je mi smutno, že jsem nedokázala se přesvědčit na léčení a teď je všechno tak těžké."

Že jsi se tehdy nedokázala přesvědčit k léčení, je ze tvého dnešního pohledu chyba. Tak už ji neopakuj a udělej to. Dojdi si pro ty léky.
 Ivana, 2 kluci, 7 a 2 roky 
  • 

Re: Moje deprese a všechno kolem 

(24.2.2006 17:31:12)
Ja prožívám stavy depresí už minimálně rok. Po porodech jsem problémy neměla,ale je fakt,že,čím jsem déle s dětmi doma,muj psychický stav se zhoršuje.Nemáme to v rodině jednoduché,manželovy rodiče nás neustále zásobují různými problémy a neklape to ani s jeho bratrem a manželkou. Nejhorší jsou pro me neděle veče a noc,když vím,že v ponělí zase budou scény. manžel to bohužel řeší hospodoua já se v tom utápím sama doma.Jinak máme ale spolu dobrý vztah,jen ty rodiče to komplikují.Má je rád a neví,jak to s nimi řešit.Vím,že tohle je asi jiné téma,než to co se tu probírá,ale ta deprese tu prostě je.Navíc máme zkušenost s antidepresivy,manžel se s nimi léčil tři roky,v roce 2001 skončil v psych.léčebně, tehdy jsem to ještě v sobě dokázala všechno zvládat. Mám dojem,že bych teď měja zajít k psychiatrovi také,ale bojim se návyku na léky jako měl on. Léčil se v podstatě ze závilsosti na Neurolu,pořád spal,nebyl schopný chodit do práce,normálně s námi komunikovat natož se nám věnovat.Bral tři denně,pak už to přestal ovládat a kdykoliv mu bylo psychicky zle,tak si prostě "kousek" vzal (mimochodem,podle psychiatra i to jsou vedlejší učinky tohoto léku) Ty léky naštěstí přestal brát,prošel si velkým absťákem a vim,jak ho ty prášky dostaly na kolena. Já se snažím momentálně pít bylinky , teda třezalku a meduňku, ale moc to nezabírá.
 Jana, děti -1 a 3 roky 
  • 

Re: depresi znám moc dobře 

(11.7.2006 19:19:41)
Milá Martino,
určitě by sis měla zajít k psychoterapeutovi a vypovídat se mu.Podle mého názoru ti ale stejně nejvíce pomohou léky, ale s tím je bohužel nutná zástava kojení.A znamená to zajít hlavně taky k psychiatrovi.
Já jsem si po prvním porodu poležela devět dní na psychiatrii. Bylo to pro mě hrozné, odtrhli mě od dítěte. Bylo to pro mě jako rok a ne týden. Nejhůře jsem pociťovala to, že jsem nemohla kojit jako v porodnici. Stavy depresí a halucinací( slyšela jsem brekot malého)mi začaly hned pátý den po porodu.Doktoři to sice nazvali laktační psychózou, ale byla to silná deprese. Při psychóze totiž dítě odmítáš a já jim tam naopak vyváděla, že mě od něho odtrhli. Nejvíce mě z toho dostal manžel, trávil tam se mnou veškerý volný čas. Po týdnu mě pustili, ale léky jsem musela brát ještě rok. Rozhodně nemusíš mít strach, že se na nich staneš závislá,antidepresiva nejsou návyková.
Pak jsem si našla psychoterapeuta, jelikož jsme chtěli druhé dítě a obávali se, že se to může opakovat. Terapie mi pomáhaly, byl to totiž rozhovor s nezávislým člověkem, kterému jsem se mohla se vším svěřit.Přesto jsem se tomu ani po druhém porodu nevyhnula, tentokrát to bylo ale něco zcela jiného. Měla jsem nadměrné množství energie, v noci jsem skoro nespala, fotila jsem si naši krásnou holčičku. Přes den jsem uklízela, vařila, prostě "bláznila" místo odpočinku. Manžel už něco začínal tušit a v noci moc nespal. Nakonec mě odvezl znovu na psychiatrii.Ležela jsem tam jen týden. Léky jsem zpočátku opět nechtěla, tak mi občas museli dát injekci nebo je potají rozpustit v čaji.Až zase manžel mě donutil je jíst a pak i doma mě hlídal. Tento druhý stav lékaři nazvali mánie. Při srovnání s depresí to byla procházka růžovou zahradou, ale opět mi bylo znemožněno kojit, ačkoliv mi mléko teklo i ušima :-))
Za nic z toho se nestydím, je to zkrátka jen nemoc , která může postihnout kohokoliv a kdykoliv.
Co nejdříve vyhledej odbornou pomoc, ať to nezajde moc daleko. Držím ti pěsti.
Omlouvám se za tykání, ale je to osobnější. Opatruj se!!!
 anna 15mesicni dceru 
  • 

nevim si rady, 

(10.3.2006 11:05:46)
zdravim vsechny maminky,moje dcera se mi narodila v mych 19letech,byla jsem moc stastna,ze budu mamou i kdyz bez otce ditete.kdyz jsem prijela z porodnice domu k mymu otci bylo vse krasne,ale po mesici dcera zacala spatne dychat a zvracet,jela jsem s ni do nemocnice a nechali si ji tam mesic.brecela jsem kazdy den,jelikoz jsem tam sni nemohla zustat,protoze jsem se starala o meho otce ktery prisel o nohu.v den kdy mi propustili dcerku domu z nemocnice jsem byla nejstastnejsi,ale moc dlouho jsem se neradovala,protoze kdyz jsem dojela domu otec mi umiral pred ocima.dnes je tomu rok a stale to vidim pred sebou.jeste mam problem,ze jsem od porodu nebyla na gynekologii.mam velky strach,protoze jsem rodila cisarskym rezem.dekuji za odpovedi.
 J a syn 
  • 

Vím o čem je řeč 

(20.3.2006 18:42:24)
rok a půl po porodu jsem si začala myslet, že to tak asi má být a za pár dní jsem zkolabovala, po propuštění z nem jsem požádala o pomoc psichiatra. Nechtěla jsem nikomu ublížit, ani sobě, ale přála jsem si umřít.
 Eleonorka 


Literatura 

(10.6.2006 19:27:44)
Milá Danielo,
myslím, že váš stav není o depresích a s poporodní nemá už vůbec nic společného.Zkuste si najít literaturu krera se týká panické úzkosti,vše co píšete tomu nasvědčuje.Prošla jsem si něčím podobným a možná intenzivnějším,každopádně až narození syna mě donutilo zajít na psychiatrii.Společně s antidepresivy a cílenou psychoterapií si už nevolám v noci záchranku :-) Byl to ale dlouhý boj, ale dnes jsem už bez léků, tedy zatím to zkouším a jde to. Měj te se a držím palce :-)
 Lida Cerna, 1 dite 
  • 

Re: Literatura 

(25.7.2006 13:50:01)
Ahoj Eli,
mam po porodu stavy panicke uzkosti, beru Fevarin, ale moc mi nezabira. Je fakt, ze zachranku uz si nevolam, ale dostavam se do stavu, kdy nemuzu popadnout dech, je mi na breceni, a citim se zoufale. Uz jsem absolvovala pobyt v Bohnicich 2 mesice po porode, moc mi pomohl, ale zase se mi to vraci. Muzes mi prosim rict, jake prasky jsi brala?
Dekuji a preji ti krasny letni den,
Lída
 ptulka 


čas vše prolomí 

(23.9.2006 14:18:16)
Zažila jsem asi podobné pocity,do toho stěhování se 4měsíčním miminem atd.. nespavost,bušení srdce,strach pláč,někdy až strach ze sebevraždy.. pomohlo mi se modlit,vytvořila jsem si jakéhosi svého boha ke kterému se modlím každý večer pred usnutím a také hodně malujeme dnes s mým 21 měsíčním synem a časté procházky a kadý den k večeru malé pivo a hned se mi spí jako v bavlnce.Snad tě to brzy přejde,taky mi to trvalo asi 5 měsíců a když začnu mít pocit,že se to vrací,nikdysi to nepřipustím a hned začnu něco vymýšlet,někam jdeme nebo něco plánovat a samo to zmizí...
 Lucka, jeden dvouletý syn 
  • 

S depresí nás zápasí více, jen se o tom moc neví 

(2.1.2007 14:45:52)
S poporodní depresí se potýkám asi dva roky. Syn se narodil v říjnu 2004. Brala jsem od konce ledna 2006 Zoloft. Měla jsem však na podzim pocit, že mi tato terapie už nic nového nepřináší, a tak jsem ho po poradě s psychiatrem vysadila. Nyní je mi již lépe a myslím si, že nejvíce mi pomohla moje vlastní pracovní činnost. Skloubit svou práci a péči o rodinu však není jednoduché, zejména v naší společnosti, kde zatím není obvyklé, aby matky malých dětí pracovaly jinak než v podobě gruntování vlastní domácnosti a byly finančně nezávislé. Člověk naráží na nepochopení, a to i u členů zdravotnického personálu v nejrůznějších zařízeních. Jaktože pracujete? Jaktože máte depresi? Dítě přece pro to není žádný důvod! Přeju všem mnoho zdaru v boji s depresí a nenechte se zastrašit společenskými stereotypy.
 majda 
  • 

Re: S depresí nás zápasí více, jen se o tom moc neví 

(11.1.2007 15:38:47)
Pamatuju si, když jsem byla hodně mladá, jak moje nejlepší kámoška- těhotná asi v osmém měsíci - seděla doma na posteli a brečela, že je to přece hrozné, když může být každou chvíli válka a ty bomby nás všechny zabijou a roztrhají a na co, že je vlastně těhotná, když to stejně nikdo nepřežije.
Já jsem se tenkrát smála jako blázen a brala jsem to jako veselou příhodu z natáčení. Smích mě přešel o dost let později, když jsem přicupitala s manželem a novorozenětem domů a položila mimino do postýlky. Najednou mě chytla tak strašná depka, že tohle teda absolutně nezvládnu a že není ve vesmíru živáčka, který by mi pomohl. První tři měsíce byly pro mě fakt očistec - plouhala jsem se jak tělo bez duše, nejedla jsem, ani moc nespala a vlastně už dneska ani pořádně nevím proč. Mimino nijak extrémně nebrečelo a budilo se na krmení tak dvakrát, třikrát za noc - což je celkem brnkačka.
Vše jsem si začala užívat až tak kolem jeho půl roku, když to ze mě všechno spadlo.
Myslím si, že my lidi - tedy v tomto případě matky - platíme daň za tu naši nejvyvinutější nervovou soustavu a nejdokonalejší mozek ze všech tvorů. Nezdá se, že by to byla vždycky výhoda. Dokážem si ty nervy tak přetížit a dokonalý orgán mozek taky, že nás potom neposlouchá a dělá si, co chce.
Je to opravdu nepříjemná věc, nedá se to vůlí zvládnout a trvá hodně dlouho než depka ustoupí. Není na to recept, ale myslím si, že nejvíc pomůže mít kolem sebe jiné lidi, nebláznit jen kolem miminka, ale dál žít i svůj vlastní život.
Proč by si člověk nemohl i po miminu jít zaplavat a pokecat apodobně, nakonec
my jim sice poskytly tu tělesnou schránku a pomohly jim na svět a krmíme je atd., ale jsme druh oboupohlavní a taky máme ještě babičky a dědečky a tetičky, tak ať z toho taky něco mají, ne?
 iva 
  • 

psychoterapie 

(19.1.2007 13:48:16)
Jsem lekarka,pro me tezky porod a poporododní obdobi bylo presto jako "kdyz uz sve letadlo nepilotujete".Zpetne si uvedomuju/je to 12 let!!!/jen pocit stresu a hlubokeho smutku a strachu o me dite a z nej.Muj psychicky dyskomfort jsem prenasela na syna-deti vnimaji neverbalni projevy emoci lepe nez dospeli,ten byl uplakany,spatne spal a zacarovany kruh se uzaviral.Tezky porod me stale budil ze spani i to,co bylo pak.Po pul roce jsem usoudila,ze bude vhodne jit k cvokari,abych neobtezovala okoli.
Psycholog nepomohl.
Kolega psychiatr praktikujici psychoterapii me zachranil-bez prasku.Akorat jsem musela unest punc cvoka pro okoli,ale to je mi jedno,jelikoz z praxe vim,ze vetsina mych ceskych pacientu svuj psychicky problem somatizuje/ztelesnuje/ a obtezuje me problemy,ktere se leci nekde jinde/u psychiatra/-bezny cesky styl-ja jsem OK,jen me porad boli bricho,hlava,zada.....ale nemam psychicky problem,ne,ne,ne.
Zkratim to.
Druhe materstvi bylo super.Porod usel,s miminem to byla rutina,pocasi na prochazky nadherne,vychutnala jsem si to-ale i diky svemu psychterapeutovi-dik pane doktore.
 Deny 
  • 

Re: psychoterapie 

(20.1.2007 12:22:13)
Ivo, zrovna jsem na tom jako jsi byvala asi ty, jen stale jeste hledam vhodneho psychologa - k zadnemu z tech, ktere jsem zatim videla, jsem neziskala dostatecnou duveru... Chtela bych te proto poprosit o doporuceni, na koho se obratit - taky se snazim obejit se bez medikace.
Predem diky.
 Linda, 1 dcera 
  • 

Re: psychoterapie 

(13.2.2007 19:25:02)
Milá Ivo,
tvůj příspěvek mě velmi zaujal, nacházím se v podobné situaci, jako ty. Akorát, že já druhé dítě (první je 6.letá dcera)stále plánuji a moc po něm toužím, avšak se nemohu odhodlat, bojím se toho, že průběh porodu a poporodní stav bude stejný jako u prvního mimi (deprese, úzkosti, které přetrvávají částečně dodnes), či dokonce horší. Mohla bys mi proím doporučit nějakého psychotherapeuta, který mi pomůže k překonání strachu z početí, porodu atd.? Bojím se a nevěřim si. Neexistují např. nějací prychologové(therapeuti, psychiatři), kteří se specializují depresemi těhotných mamin a maminek s dětmi?
Děkuji Linda
 Lída dvě dospělé dcery 
  • 

Re: Re: psychoterapie 

(5.3.2007 12:34:05)
Milá Lindo.Je mi trochu víc než Tobě.Poporodní depresí jsem trpěla před 31.lety.Tedy ještě za totáče, kdy jít k psychiatrovi byla hrozná ostuda.Naštěstí jsem pracovala ve zdravotnictví a tak z dnešního pohledu to bylo jednodušší.Byla jsem na tom moc špatně ,dokonce jsem uvažovala o sebevraždě a když jsem zjistila ,že jsem schopná ublížit i dítěti, sama jsemse nechala odvézt do "blázince". Tam jsem proděla el.šoky/10/ a přibrala za 6týdnů 15kg. Doma jsem brala léky ,hubla a snažila se žít zase normálně.Naštěstí mám skvělého muže ,který mi pomáhal.Sehnala jsem práci, kde mě spolupracovníci podrželi,když bylo potřeba.Ale pak jsem ,jako Ty ,chtěla druhé dítě.Zrazovali mě , jak lékaři tak pychiatr,ale já cítila , že ho opravdu chci.Bylo to pouze 3,5roku po nemoci.Už v těhotenství jsem brala léky a necítila jsem se úplně fajn, ale zvládla jsem to a narodila se mi zdravá dcera, kterou jsem pro jistotu nesměla kojit.Asi po roce jsem opět začala trpět úzkostmi a různými strachy ,které mi otravovaly život.A tehdy jsem se dostala do Kroměžíře na oddělení č.18B,které vede světově uznávaný psychiatr Stanislav Kratochvíl a kde se léčí neurozi.Bylo to to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat.Učily nás tam poznat sami sebe .Nebudu se rozepisovat, bylo by to všechno na knížku. CHci jen říct , že i toto je řešení.Já osobně bych toto psychoterapeutické léčení doporučila i lidem, kteří si myslí, že jsou zdraví.Jak šel čas pokračovala jsem v tom ,co nás na 18B naučili.Žít trochu jinak ,než dosud.Postupně jsem se stávala odolnější a dokázala věci ,co bych si nikdy nepomyslela , že dokážu.Dnes žiju spíš duchovním životem,ale nejsem žádná pánbičkářka, nemysli,jen mám srovnané životní hodnoty, dělám co mě těší a hlavně kašlu na to ,co si o mě lidi myslí, věřím na věci mezi nebem a zemí. Na vesmírnou energii,která není hmatatelná ,ale jejíž zákony fungují, na to vem jed.Když zalistujěš na www.deeksha.cz, přečteš si o čem asi mluvím. I tam je možné řešení tvého problému.Takzvaná regresní terapie/vracení v životě zpátky a hledání bloků,zbůsobujících naše problémy,následné odstranění těchto bloků a vyléčení/by ti mohla pomoci.Na těchto stránkách najdeš jméno Karel Nejedlý ,který se regresemi zabývá.Sama jsem byla na jeho seminářích a pokaždé jsem nabitá takovou energií, že mi dává sílu do dalšího sdolávání životních překážek.To jsou moje 2 rady.A na závěr:Mám pořád toho fajn chlapa /i když někdy bych ho zabila/ mám fajn dvě dcery ,vnuka a vnučku.Na svůj věk prý vypadám dobře a co je hlavní cítím se dobře i když teď momentálně nemám práci.Snažím se nepropadat panice a smutkům ,protože všechno v životě jde tak ,jak má jít.Třeba i ta tvoje deprese tě zavede někam, kam by ses jinak nedostala a co ti přinese poznání něčeho nového a užitečného pro život.Přeji Ti , abys našla brzy řešení svých problémů, protože život je krátký a proč si ho dělat ještě i smutným.
Ahoj Lída
 Linda, 1 dcera 
  • 

Re: Re: Re: psychoterapie 

(20.3.2007 19:05:51)
Milá Lído,

jsem hrozně moc ráda, že jsi napsala, fakt hrozně moc ti děkuji.

Nevím totiž, co mám dělat. Jestli to risknout a mít miminko a doufat, že to nějak zvládnu a ustojim, nebo popř. s práškama "přežiju" a miminku tím neublížím, nebo čekat až budu úplně zdravá a až se budu cítit furt dobře (otázkou je, jestli to někdy nastane) (hlavně je mi už 35 a biologické hodiny mě trochu tlačí se už konečně rozhodnout).

Co tvé dcery,jsou zdravé v tomto směru? Já na mé dceři pozoruji, že je také uzkostlivá a bojácná. Ale musím říci, že je to mnohem lepší, začaly jsme totiž navštěvovat homeopata a je to mnohem lepší jak u mě tak u ní. Já neměla až takové stavy - myšlenky jako ty, seš statečná, žes to za totáče takhle zvládla, asi to nebylo lehké a lidi jsou a byly bohužel povrchní stvoření. Přes léčbu však to u nás ještě není 100 procentní. A hlavně když už si myslím, že jsem zdravá a že do toho půjdeme, že mě ta mrcha nechává na pokoji, tak se mi něco vrátí a jsem v tom znovu na pár dní, a to mě okamžitě odradí, vezme sílu a motivaci. Musím říct, že mám také bezvadného manžela /občas je taky na zabití, ale myslím že já také nejsem bezchybná... a kdyby ano, to by byla pořádná nuda že?(I když mu stále tvrdím, že lepší sehnat nemohl :-),,, a to je také pravda)/.
Milá Lído, budu upřímně ráda, když se mi ozveš.
Přeji Ti, aby ses měla dobře a aby tě ta mrcha (jak já nazývám depku) nechala už navždy na pokoji !!!!! Ahoj Linda
 petra 
  • 

Re: psychoterapie 

(9.12.2007 11:04:14)
Dobrý den,
jmenuji se Petra,je mi 29 let a čekám své 1.děťátko.Moc jsem si ho přála.Jsem ve 21.týdnu a nyní jsem začala mít hrozný strach,jak vše zvládnu po porodu,nemohu spát,malé celou noc kope,hrozně se třesu a mám pocit,že nespí ani mimi.Mám hrozný strach,abych se nezhroutila,ale hlavně abych svým stavem neublížila miminku.Bojím se,že přítel nebude takovou trosku chtít a opustí mě,jsem z toho zoufalá a po několika neprospaných nocích nemám vůbec chuť žít,připadám si k ničemu.U nás v rodině je teď hodně miminek a všechny holky jsou v pohodě,tak je mi tak líto,že nejsem i já.Vůbec nevím,co mám dělat.Děkuji za jakoukoli radu a všechny moc zdravím
 petra 
  • 

strach v těhotenství 

(9.12.2007 11:05:22)
Dobrý den,
jmenuji se Petra,je mi 29 let a čekám své 1.děťátko.Moc jsem si ho přála.Jsem ve 21.týdnu a nyní jsem začala mít hrozný strach,jak vše zvládnu po porodu,nemohu spát,malé celou noc kope,hrozně se třesu a mám pocit,že nespí ani mimi.Mám hrozný strach,abych se nezhroutila,ale hlavně abych svým stavem neublížila miminku.Bojím se,že přítel nebude takovou trosku chtít a opustí mě,jsem z toho zoufalá a po několika neprospaných nocích nemám vůbec chuť žít,připadám si k ničemu.U nás v rodině je teď hodně miminek a všechny holky jsou v pohodě,tak je mi tak líto,že nejsem i já.Vůbec nevím,co mám dělat.Děkuji za jakoukoli radu a všechny moc zdravím
 přísavka 


Re: strach v těhotenství 

(9.12.2007 11:27:57)
Mam tri deti a stejne stavy jsem prozivala behem vsech tri tehotenstvi. Prikladala jsem to hormonalnim stavum v tehotenstvi. Vzdycky to preslo. Drzim palce. Vsechno bude urcite v poradku.
 martin 
  • 

Manželka se naprosto změnila a utekla i se synem 

(15.10.2007 21:06:35)
Dobrý den, nejsem sice mamina, ale otec a mám strach o manželku se kterou jsem 7,5 roku a o našeho 6 měsíčního syna. Do porodu a cca 2,5 měsíce po porodu vše psychicky O.K. Ale potom se manželka totálně změnila. Má všechny příznaky popisované pro porodní depresi, teprve dnes,když pročítám internet to vidím. Manželka měla komplikovaný porod a nešlo ven lůžko. Nakonec byla operace. Manželka ráno po porodu syna vůbec nechtěla vidět a odmítala ho a brečela. Pak si myslím v pořádku, ale poslední 3 měsíce je to katastrofa a už 2x se ode mne odstěhovala. Poprvé na začátku srpna, kdy po ránu doma začala hrozně řádit, jako kdyby do ni vstoupil Satan a za doprovodu Policie se odstěhovala k matce. Tam vydržela 14 dní a stěhovala se zpátky. Dnes jela na sociálku něco vyřídit a vrátila se pro změnu s Městskou policií a s pani ze sociálky a odstěhovala se neznámo kam. Se mnou nekomunikovala. Nevím proč, nemá k tomu důvod. Ráno bylo vše v naprostém pořádku. Nikdy jsem ji ani synovi neublížil. Momentálně je ode dneška v azylovém domě (asi), ale odmítli mě říct kde. Je mi z toho hrozně a sám jsem to chtěl dneska skončit. Je to rouhání, ale nevěděl jsem co mám dělat. Nyní se tady dočítám, že má asi poporodní syndrom. Prosím pomozte. Co mám dělat. Vlastně ani nevím, kde se synem je. Prosím, prosím, prosím
 Martin 
  • 

Re: Manželka se naprosto změnila a utekla i se synem 

(18.10.2007 21:04:46)
No tak jsem se žádné reakce nedočkal, tak tady končím protože se tady nebudu pořád proklikávat. Ještě, že na jiném fóru mi odpovědělo mraky lidí.
 m 
  • 

Re: Manželka se naprosto změnila a utekla i se synem 

(18.10.2007 21:15:25)
možná by bylo příště lépe ptát se nadiskusy o depresích a ne v reakci na článek
k němu se po delší době už málokdo vrací a tvůj dotaz či prosba mohla zaniknout....v každém případě hodně sil imanželcea chlapečkovi
když si vzpomenu co vše vydržel se mnou můj manžel je svatej... moc se o tom nepíše nemluví,ale jsouto v člověku obrovské změny a hormony umí
jen mě zaráží,že vám třeba policie či sociálka nic neřekla ,nezdůvoidnila píšete,že nevíte co se děje o co jde....no do toho mi nic není tak typěsti držíim
 mateřídouška 
  • 

Re: Manželka se naprosto změnila a utekla i se synem 

(18.10.2007 21:16:08)
omlouvám se m - mateřídouška
 Gigi 
  • 

Panic attack- STRACH 

(3.1.2008 22:05:53)
TO VSE CO JSTE PROZIVALA , A PODLE VSHEHO BUDETE PROZIVAT NEJSOU DEPRESE,ALE PANICKE ZACHVATY(strach) Budou vas stale napadat do te doby dokud nezacnete verit ze ve skutecnosti nejde vam o zivot,ze se vam nikdy nemuze nic stat...nikdy se nezblaznite!!!

Ale jak jsem uvedla....musite tomu uverit!!!!!
 Pavla, 1 syn 
  • 

Těhotenské deprese? 

(2.3.2008 21:15:37)
Dobrý den, jsem podruhé těhotná. První těhotenství byla pohádka, bylo mi krásně a byla jsem moc šťastná.
Teď jsem těhotná podruhé a nic horšího, co se týče psychického stavu, jsem snad nezažila. Už od úplného začátku mám stavy, kdy pořád brečím, všechno si moc beru (jindy by mě to nerozházelo)a teď se k tomu přidali i stavy, kdy si připadám,že jsem neschopná a k ničemu. Cítím se nešťastná, jsem v 15.týdnu. Hádám se s manželem, s rodiči, v práci...i když se snažím se nehádat a být hodná. Prostě to nejde. Nějak nevidím to světlo na konci. Máte prosím někdo podobné stavy? Nevím, jestli se jedná o těhotenské deprese, ale je mi fakt hrozně.
 Lída, 5-ti letý syn 
  • 

Re: Těhotenské deprese? 

(12.4.2008 23:27:50)
Dobrý den, právě mám pocit, že jsem v takovém stavu,že nevím, kudy kam. Přesně jako vy - 1. těhotenství v pohodě, přestože rizikové, ale toto 2. (18.týden) je úplná katastrofa, co se nálady týká. Dítě bylo počato v době, kdy jsem zjistila, že přítel má už jak dlouho milenku, v současné době jsem se synem nastěhovaná u rodičů, kteří kvůli nám měnili byt, aby mi mohli pomoci a já se s nimi hádám a jako bych jim vše dávala za vinu. Za tu krátkou dobu jsem jim, myslím, dost ublížila, ač nerada, ale nějak své pocity nedokážu ovláídnout. Připadám si jako nevděčná dcera, která si neváží pomoci rodičů. Je fakt, že mi i trochu mluví do výchovy prvního dítěte, což se mi nelíbí. On sám se musí vypořádat s nastalou situací a mě momentálně jako by ignoroval a odmítal poslechnout a udělat cokoliv, co po něm chci a pak dochází trpělivost i vůči němu. Přestože druhé dítě chci, mám pocit, že z tohoto těhotenství nemám vůbec radost, přestože se povedlo po dost dlouhé době. Kdesi jsem četla o těhotenské depresi a začínám si myslet, že jsem to asi právě já, kdo jí trpí. Jen nevím,jak určit, zda je to opravdu tato deprese nebo jen výkvy nálad v souvislosti s těhotenstvím a situací, ve které se právě nacházím.
 Jarmila K.,3-letý syn 
  • 

Poporodní deprese 

(23.7.2009 19:16:36)
Ahojky lidičky, nečetla jsem si všechny příspěvky,jelikož na to nemám sílu.Plácám se od porodu v depresi.Prvních osm měsíců jsem nevěděla jestli mám svého syna ráda.Nechtěla jsem ho,nenáviděla a měla představy,že mu ublížím.Nakonec jsem chtěla několikrát ublížit sobě.Přešlo to v nutkání.Každý den jsem myslela na smrt a toužila umřít.Jsou to nejhorší roky mého života.Teď už vím,že syna miluji a strašně se za to stydím.Ráda bych na to už zapoměla a začla normálně žít.Chodím k psychiatrovi a beru antidepresiva,ale přesto se neubráním špatným myšlenkám.Nechala jsem to zajít asi už moc daleko.Mám strach,že to jednou stejně udělám.Prosím řešte to dřív než já.Já to začla řešit teprve před 3-mi měsíci.Nikdy se s tím nevyrovnám.Zklamala jsem sama sebe a nedala synovi lásku,kterou v prvních měsících tak potřeboval.Za to se budu pořád nenávidět.
 mona kopecká 
  • 

Re: Panic attack- STRACH 

(24.4.2009 15:21:33)
dobrý den píši vám o radu v porodnici o porodu chlapečka se ve mě něco zpustilo,maej se narodil a mě 2 noc sem se probudila s pocitem že nevím kdo jsem ,kdo je moje rodina a sinkovi jsou 3.měs.Já si připadámjak kdybych žila v jiném světě a vadí mi jít sama ven mám prostě strach.napište prosím na můj email prosím radu díky
 Novali 


Re: Panic attack- STRACH 

(28.4.2009 18:36:07)
~m~ něc podobného jsem prožívala a někdy mám takový stav i teď skoro dva roky po porodu chce to si víc věřit jenže někdy opravdu člověk nemá sílu a nevidí pak v mateřství smysl života topí se mezi pokakanými plínkami pláčem a vlastně má starch ze všeho co ještě přijde a dokonce i z lidí a bojí se jít nakoupit a jiné. ~n~ já po prvním porodu měla deprese ale trvalo to asi do 2 měsíců pak to postupně odeznělo ale teď je to jiné asi to je ten strach. tak přeju hodně štěstíčka a hodně sil a pokud to jen jde užívat si dětiček protože strašně rychle rostou ~p~~w~~x~
 Mirka 
  • 

Re: Panic attack- STRACH 

(20.10.2010 18:06:09)
Ahojky, ja mam podobne pocity. Nechces si vymenit par radek? Jak se citis nyni? Ja budu shanet k lekum i alternativni pomoci ve smyslu hypnoterapie, ci psychoterapie. Horsi je to s tim, jak vse zkloubit dohromady s peci o meho synka, kt. se narodil 3 mesice predcasne! Chci byt silna a vyrovnana, a proto hledam pomoc, kde se da. Pa mirka
 lenka novotna 
  • 

neznam to a mrzi me to 

(28.12.2009 20:53:27)
Rozhodni si myslim,ze zivot je jedinecnicy zivy a rozmanity.Proto musi byt jedinecne a rozmanite i vase deprese.Ja osobne jsem muz 37 a deti nemam.Nemam manzelku s popstnatalni dprei,ale preato v depresi jsem.Beru to tak ze nektere veci proste nemaj reseni,ale i presto jsou jedinecne apatri kzivotu a nikdy vic se nebudou opakovat stejne jako ten den co jsi prozila treba i v depresi.Msa to pet let,uz s tim neco udelej.Podle mne jsou zajimave poznamky,nebo i nadvky zapsane na samolepici listky prilepene na zdi,ktere si muzes pozdeji precist.Apropo plac podle mne patri k zivotu zeny stejne jako jine projevy citu.
 monnyka 


Kvalitní psychiatr a alternativa jako doplněk 

(19.1.2014 16:18:43)
Ahoj, je jasné, že každý doporučí, co se mu osvědčilo, ale poporodní deprese a všechny další stavy s ní související patří v první řadě do rukou kvalitního psychiatra, který ti vybere medikaci na míru, bude pravidelně sledovat, jak a zda vybrané léky u tebe účinkují a taky ti doporučí, až bude čas je vysadit. Nemá smysl tady doporučovat konkrétní antidepresiva, u každého funguje něco jiného, někomu zaberou hned ty první, někdo i 3-5x někdy i vícekrát mění, než se to trefí přesně. Léky samozřejmě nic neřeší (pokud to chceš řešit od příčiny), ale pomůžou tě stabilizovat, což je základ pro všechny další kroky. Paralelně se dají AD doplnit doplnkovou alternativní léčbou, ale bych opatrná, čím to doplníš, pokud padáš takhle rychle zpět do akutních stavů, tak bych byla opatrná s homeopatií, resp. s výběrem homeopata, z toho, co popisuješ, nejsi ve stavu, kdy bez problémů zvládneš jakékoli homeopatické zhoršení a cílem není tvůj akutní stav ještě více prohlubovat. Osvědčené jsou Bachovy esence, které můžeš i v akutních stavech, nepůsobí žádná silná zhoršení a mohou být velmi podpůrné, ale jako u všech těchto metod to chce kvalitního praktika Bachovy terapie, což není každý, kdo má na webu napsané, že to dělá. Kineziologii a cokoli dalšího můžeš zkusit, všechny metody jsou dobré a nechci, aby to tady vyznělo, že např. homeopatie je špatná, je výborná, ale je třeba dobře vybrat homeopata, protože ne každý trefí hned správné homeopatikum a jeho potenci a to se na léčbě samozřejmě odrazí. Příčinou může být i silné trauma, to, co se ti všechno dělo po porodu, kdy náš nervový systém není zrovna dvakrát stabilní, by stačilo traumatizovat i poměrně dost zdravých lidí, kteří zrovna předtím neporodili. Zvážila bych i případnou práci s traumatem, pomocí neinvazivních metod, jako je např. somatické prožívání (práce s traumatem a jeho léčení podle P. Levina), ale stejně jako u výše uvedeného je potřeba kvalitní praktik s delší praxí. Určitě by alespoň na základní stabilizaci pomohla i psychoterapie. Držím pěstě, ať je brzy dobře včetně odstranění příčin tvých potíží, vím, že tyhle stavy jsou hodně nepříjemné a kdo nezažil, nedovede si představit a také věřím, že to, co popisuješ, se dá vyřešit až do stavu úplného a dlouhodobého psychického zdraví, ale nebude to za týden, což je asi jasné. Monika

Komerční sdělení

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.