Poporodní deprese

Taky patřím mezi ty, co postihla poporodní deprese, ale nakonec to dobře dopadlo. PP mě postihla po porodu 1. dítěte, asi 3 měsíce po porodu. Myslím, že hlavní spouštěče byly stres a únava. Miminko trpělo silně na koliky takže člověk se vůbec nevyspal a zároveň pořád řešil jaký může mít mimčo problém , stavěli jsme dům, manžel odjížděl přes týden do práce 300 km. daleko. Je ovšem pravda, že jsem v té době bydlela u rodičů, kam jsme se přestěhovali 1 měs. před porodem. Přesto jsem se cítila izolovaná, protože kamarády a známé jsem měla taky 300 km daleko. Rodiče dosud pracují, měla jsem pocit, že jsem pořád s miminem sama. Začalo to na podzim, chodila jsem pořád sama na procházky a přitom když mě nikdo neviděl, plakala, později jsem cítila hroný strach o dítě. Strašné úzkostné stavy přicházely právě po zprávách, měla jsem strašný pocit ohrožení a bezprostředního nebezpečí. Někdy jsem si říkala, co jsem to tomu dítěti udělala, když jsem ho přivedla do tohoto strašného světa a hlavou se mi honily opravdu šílené představy. Hodně jsem zhubla, trpěla nechutenstvím, přestala komunikovat. Našim jsem se nesvěřila, přestože mamka se 2 roky předtím na depresi léčila, ale vlastně právě proto jsem ji tím nechtěla zatěžovat. Manželovi jsem to řekla, ale asi ne dost důražně a tak měl pocit,že se zase tak moc neděje, ale umožnil mi se dát alespoň fyzicky do pořádku. K psycholožce jsem se nakonec nedostala, i když jsem to vážně plánovala.
Nakonec mi hodně pomohlo, po určitou dobu nečíst noviny, nedívat se na zprávy v tv, dostat se ze své izolace, začaly jsme chodit na kojenecké plavání, tam jsem si našla kamarádku miminkem. Ale nejvíc mi pomohla změna prostředí, kdy jsem strávila i s miminkem 14 dní u své tehdy těhotné kamarádky, na druhé straně republiky na Šumavě. To byl ten opravdový zlom. Celé dny jsme prokecaly, těšily se z mého a na její mimčo, takové duševní lážně. Když to tak zpětně počítám, trvalo to celé asi 6 měsíců.
Při druhém dítěti jsem byla rozhodnutá při prvním příznaku deprese vyhledat pomoc, ale naštěstí se už nedostavila.
Snažila jsem se šetřit se fyzicky a jakmile to bylo možné odjela jsem na 3 týdny na Šumavu, v té době jsme měly už obě dvě děti. Navíc ty dvě mladší jsou od se o 10 dní a tak společných témat je pořád víc než dost. Už vícekrát jsme se shodly, že jsme si pomohly vzájemně, kamarádka se také v té době vrátila do svého rodiště, kde už v té době neměla žádné kamarádky. A ta vzdálenost je vlastně výhoda, protože díky tomu zůstáváme tak dlouho, my u nich nebo oni u nás. Musím podotknout, že jsme spolu předtím bydlely 3 roky ve škole a naši manželé spolu taky výborně vycházejí a naše děti se mají hodně rády.Jezdíme spolu i na dovolenou. Naše přejíždění bohužel bude brzo omezenější, protože starší děti budou letos nastupovat do školy. Závěrem chci říct, že o sobě vím, že jsem v tomhle depresivním ohledu riziková skupina a se svýma zkušenostma bych teď utíkala k psychologovi už v prvopočátku. Navíc jsem se až teď dozvěděla, že prababička trpěla maniodepresivní psychózou.