Názory k článku Jak zápasím s poporodní depresí

Ahoj, je jasné, že každý doporučí, co se mu osvědčilo, ale poporodní deprese a všechny další stavy s ní související patří v první řadě do rukou kvalitního psychiatra, který ti vybere medikaci na míru, bude pravidelně sledovat, jak a zda vybrané léky u tebe účinkují a taky ti doporučí, až bude čas je vysadit. Nemá smysl tady doporučovat konkrétní antidepresiva, u každého funguje něco jiného, někomu zaberou hned ty první, někdo i 3-5x někdy i vícekrát mění, než se to trefí přesně. Léky samozřejmě nic neřeší (pokud to chceš řešit od příčiny), ale pomůžou tě stabilizovat, což je základ pro všechny další kroky. Paralelně se dají AD doplnit doplnkovou alternativní léčbou, ale bych opatrná, čím to doplníš, pokud padáš takhle rychle zpět do akutních stavů, tak bych byla opatrná s homeopatií, resp. s výběrem homeopata, z toho, co popisuješ, nejsi ve stavu, kdy bez problémů zvládneš jakékoli homeopatické zhoršení a cílem není tvůj akutní stav ještě více prohlubovat. Osvědčené jsou Bachovy esence, které můžeš i v akutních stavech, nepůsobí žádná silná zhoršení a mohou být velmi podpůrné, ale jako u všech těchto metod to chce kvalitního praktika Bachovy terapie, což není každý, kdo má na webu napsané, že to dělá. Kineziologii a cokoli dalšího můžeš zkusit, všechny metody jsou dobré a nechci, aby to tady vyznělo, že např. homeopatie je špatná, je výborná, ale je třeba dobře vybrat homeopata, protože ne každý trefí hned správné homeopatikum a jeho potenci a to se na léčbě samozřejmě odrazí. Příčinou může být i silné trauma, to, co se ti všechno dělo po porodu, kdy náš nervový systém není zrovna dvakrát stabilní, by stačilo traumatizovat i poměrně dost zdravých lidí, kteří zrovna předtím neporodili. Zvážila bych i případnou práci s traumatem, pomocí neinvazivních metod, jako je např. somatické prožívání (práce s traumatem a jeho léčení podle P. Levina), ale stejně jako u výše uvedeného je potřeba kvalitní praktik s delší praxí. Určitě by alespoň na základní stabilizaci pomohla i psychoterapie. Držím pěstě, ať je brzy dobře včetně odstranění příčin tvých potíží, vím, že tyhle stavy jsou hodně nepříjemné a kdo nezažil, nedovede si představit a také věřím, že to, co popisuješ, se dá vyřešit až do stavu úplného a dlouhodobého psychického zdraví, ale nebude to za týden, což je asi jasné. Monika

Ahoj L. rada bych se jen zeptala, k jake pani jsi chodila na ty Mandaly zivota? Rada bych to take vyzkousela. Chci se po poporodni depresy rychle srovnat a byt vyrovnanou matkou a hledam pomoc. Myslim, ze leky nestaci, citim, ze bych pro to mela delat vice. Predem dekuji. Mirka

Ahojky lidičky, nečetla jsem si všechny příspěvky,jelikož na to nemám sílu.Plácám se od porodu v depresi.Prvních osm měsíců jsem nevěděla jestli mám svého syna ráda.Nechtěla jsem ho,nenáviděla a měla představy,že mu ublížím.Nakonec jsem chtěla několikrát ublížit sobě.Přešlo to v nutkání.Každý den jsem myslela na smrt a toužila umřít.Jsou to nejhorší roky mého života.Teď už vím,že syna miluji a strašně se za to stydím.Ráda bych na to už zapoměla a začla normálně žít.Chodím k psychiatrovi a beru antidepresiva,ale přesto se neubráním špatným myšlenkám.Nechala jsem to zajít asi už moc daleko.Mám strach,že to jednou stejně udělám.Prosím řešte to dřív než já.Já to začla řešit teprve před 3-mi měsíci.Nikdy se s tím nevyrovnám.Zklamala jsem sama sebe a nedala synovi lásku,kterou v prvních měsících tak potřeboval.Za to se budu pořád nenávidět.

dobrý den píši vám o radu v porodnici o porodu chlapečka se ve mě něco zpustilo,maej se narodil a mě 2 noc sem se probudila s pocitem že nevím kdo jsem ,kdo je moje rodina a sinkovi jsou 3.měs.Já si připadámjak kdybych žila v jiném světě a vadí mi jít sama ven mám prostě strach.napište prosím na můj email prosím radu díky

Jak tu čtu články-vidím,že jsem si prošla něčím podobným: sice bez léků, ale když jsem hovořila s kamarádkou, která má krásnou 7letou dcerku, manžela, krásný byt a dobrou práci a které jsem vždy záviděla, že si přeji něco podobného... a která mi sdělila, že z narození dcerky má trauma dodnes - při křiku dítěte se jí chce zvracet. Já mám žaludek na vodě prakticky neustále.

... mám 3,5měsíční dcerku, jsem na ni sama - přítel se hádkami podepsal na mém těhotenství a doba po porodu, kdy si vzal dovolenou a věnoval se "svým věcem", se na mě též dost podepsala...

Fakt je, že jsem ztratila schopnost spát - šestinedělí se mi dnes zdá jako nejlepší doba - to aspoň prospívala a vše se zdálo OK, čert vem kojení po hodině... Malou jsem musela neustále "hlídat", nechtěla jsem ji nikomu "svěřit"- když byla v kočárku a měla hlad, rodiče jí vrazili dudel a já ji dostala nazpět "řvoucí", při kojení se mi pak dusila - v 2.měsíci začaly její bolesti bříška a já "přežívala" zprvu ze dne na den, pak už to bylo z hodiny na hodinu.

Každý den pro mě představoval nekončící a nepředstavitelný stres a zaměřila jsem se už jen pouze na utišení jejího pláče... Od doby, kdy se jí nacpal dudel jsem přestala rozumět jejím potřebám: pít jsem jí dávala, když chtěla spát a naopak a to trvá dodnes.

Nyní moc neprospívá, po očkování 2 týdny nejedla, přestala jsem na radu jedné zdr.sestry nabízet prs a malou krmím z láhve hlavně v polospánku, kdy má šanci něco do sebe dostat. Je hyperaktivní a velice dráždivá a já se jen modlím, at to vše "nějak" přežijeme. Máme problémy s přeležením hlavičky, nenacvičeným prvním vzpřimováním - všichni říkají, jakou mám krásnou, zdravou holčičku, ale vím, čím jsem se na ní podepsala... což je asi nejhorší, ale věřím, že se z toho dostaneme.

Podle popsaných příznaků jsem na sobě shledala, že jsem trpěla mánií, klasickou laktační psychózou včetně halucinací - prakticky vším dohromady. Když jsem o něčem mluvila, většinou se "všichni" smáli + jsem slyšela "všechny maminy nespí"... Se svým stavem jsem se více méně smířila - po citové stránce - necítím vůbec nic, ale věřím, že se to zlepší, jestli se to s malou zlepší, trochu vyroste atd. - obě jsme "bojovnice", ale do zářící a šťastné maminky mám hodně daleko... a taková jsem byla na začátku - celé kritické šestinedělí a pak se vše zlomilo.