| Tooshy | 
 |
(23.10.2003 15:44:17)
Řekla bych, že hlavní problém této diskuse bude v tom, že si všichni myslíme, že když je ta psychologie o nás lidech, musíme jí my lidé tedy zákonitě také rozumět.
Kdyby se tu rozvinula diskuse o kvantové mechanice, my, kteří tomu nerozumíme, bychom neměli ani stín nutkání přispět.
A to přesto, že i fyzici mohou být lidé podlí, hašteřiví, s rozháraným osobním životem ba někdy dokonce deviantní. Pro nás je v diskusi o kvantové mechanice podstatné to, že svému oboru rozumějí a tečka. Od psychologů však očekáváme, že budou všichni do jednoho prototypem duševního zdraví, příkladem rodinného soužití a vůbec takovými polobohy bez chyb, jinak jsou nespolehliví, neschopní a vůbec černá skvrna na tváři lidstva. Je to způsobeno tím, že od člověka, pracujícího s "lidským materiálem" se očekává kromě erudice v oboru značná míra sociální inteligence a empatie, která však nemusí být i tomu nejlepšímu odborníkovi vlastní, čímž v očích klientů značně relativizuje jeho profesionální schopnosti.
Pochopte, prosím, že i psychologové s nesličným morálním profilem vstřebali určité penzum vědomostí a mohou tak do vašeho problému vidět lépe, než se vám zdá. Přesto i já doporučuji, abyste se jim v rámci možností vyhnuli, protože mohou být příliš zaměstnáni a přetíženi problémy vlastními (a ty jsou v případě lidí do problematiky zasvěcených pochopitelně mnohem větší, jelikož si je uvědomují s mnoha jejich aspekty, které zůstanou šťastnému laikovi neznámy) a jejich hodnocení vašeho případu tím bude zákonitě značně ovlivněno.
|
| Misa3 | 
|
(23.10.2003 17:06:46)
Nesouhlasim, lekar i psycholog musi skutecne mit byt vybavem empatii, socialni inteligenci atd.jinak to totiz neni dobry odbornik, musi byt kvalitni jak po starnce odborne tak i lidske, protoze jinak se dost dobre nemuze vzit do pocitu a situace pacienta. Je to trochu tak jako by chtel delat atomoveho fyzika clovek s poruchami v chapani matematiky. Pokud tedy to cloveka k lidem "netahne" ( v kladnem slova smyslu)jeho problemy by ho ani nezajimaly a pokud tento obor( psychologii, psychiatrii, psychoterapii nemo medicinu) presto studoval z jinych duvodu, nebude s nim dobre ani pacientum ani jemu samotnemu. Prace totiz cloveka musi bavit, a prace s lidmi zvlast, ja na syndrom vyhoreni moc neverim, mam za to, ze je to syndrom lidi, kteri se do urcite role nutili, tak dlouho, az jim dosel dech a misto pomahani druhym je zacinaji srdecne nenavidet.. Proste je nutne aby kdokoli se zabyva lidskym problemy at telesnymi ci dusevnimi musi mit urcitou psychickou kvalitu, jinak je to "spatny lekar a spatny clovek"( cituji Helenu Hodacovou: Bile nebo cerna zem/ kde pise o umirani sve osmilete dcery/)
|
| Tooshy |
|
(24.10.2003 0:36:30)
Pochopitelně, že lékař, psycholog, učitel a vůbec každý, náplní jehož profese je „mezilidský vztah“, MUSÍ mít obě uvedené vlastnosti. Ty však jsou samy o sobě značně strukturovány, takže můžeme potkat psychologa, jenž je odborníkem na gamblery a v jejich terapii má pozoruhodné výsledky, zatímco jedna hysterická panička jej dokáže totálně rozhodit. Neexistuje člověk (tedy ani psycholog), který by vyšel se všemi, byl všem sympatický a nenašel by se jediný pozemšťan ochotný říci o něm křivého slova. Takže zatímco schizoidnímu klientovi vyhovuje spíš věcný přístup, cykloid by vám o takovém psychologovi zajisté pověděl jen to nejhorší. Chci tím říci, že ne všichni psychologové musejí nutně mít stejný typ, druh, strukturu empatie a sociální inteligence, čímž se pro tu skupinu klientů, jimž typologicky neodpovídají, stávají automaticky podezřelými individuy na hranici šarlatánství.
Co se syndromu vyhoření týče, bohužel zcela nezávisle na vaší víře nebo nevíře v něj existuje. Existuje i nezávisle na psychických kvalitách těch, jež plíživě napadá. Ba naopak by se dalo říci, že napadá právě ty nejlepší z nejlepších. Ty, kterým na jejich práci enormě záleží, ty, kteří svou prací doslova žijí. Pokud někdo dělá práci, která ho nebaví, není na ní psychicky a citově závislý, stává se tudíž vůči ní v podstatě mnohem méně zranitelným nežli člověk prací zaujatý. „Burn out“ totiž spočívá v tom, že uspokojení psychologa (učitele, lékaře, ošetřovatele atd.) je plně závislé na objektu jejich péče. Nikdy totiž nemůže s určitostí říci, že jeho práce je u konce (klient je zdráv, žák obsáhl veškeré vědění oboru atd.). V TĚCHTO PROFESÍCH PROSTĚ NENÍ MOŽNÉ KONKRÉTNĚ URČIT OKAMŽIK ÚSPĚCHU. To s sebou přináší vnitřní nejistotu (a nemohl jsem udělat ještě něco, co kdybych byl místo tohoto udělat tamto…). Takže následkem kombinace
1) intenzivní zainteresovanost na své profesi
2) nemožnost předem určit jedinou spolehlivou cestu vedoucí k úspěchu
3) závislost vlastního uspokojení na objektu mojí péče
je vysoká pravděpodobnost vzniku syndromu vyhoření. Záleží pochopitelně na osobnosti psychologa (učitele, lékaře, ošetřovatele aj.) do jaké míry dokáže tato negativní působení pomocí psychohygieny zmírnit.
|
| Daniela Lukášek Leonka Kevin | 
|
(24.10.2003 1:10:49)
Tooshy,
mohu-li se ptát-co je Vaší profesí?
Je vidět, že se v dané oblasti vyznáte, osobně se mi velice líbí Vaše pojednání této problematiky.
O syndromu vyhoření vím své, navíc mám dojem, že oblasti adopce, Pp či péče o postižené děti má v této rovině spoustu společných rysů.
Také to tak vnímáte?
Zdraví Daniela
|
| Tooshy |
|
(24.10.2003 10:34:02)
Milá Danielo,
i já mám VŠ vzdělání mj. v oboru psychologie, ovšem profesí jsem v současné době matkou na plný úvazek, což je ve své podstatě mnohem více frustrující, jelikož klienti přicházejí a odcházejí, ale děti zůstávají, takže mi nezbývá, nežli nést důsledky svých diagnostických a terapeutických přehmatů až do smrti :o)))))))))))
Co se syndromu vyhoření týče, také si myslím, že psychologové nejsou tou nejpostiženější skupinou. Už proto že je pro ně nutné zachovat si od klienta určitý odstup, aby nebyli sami zataženi (tj. postiženi jím) do problému, jejž mají řešit. Nejhůř jsou na tom asi ošetřovatelé na LDN, kterým na jejich klientech záleží (už třeba díky tomu, jakou jen mohou mít ti klienti před sebou perspektivu. Setkávat se dlouhodobě denně s utrpením a umíráním a čelit tomu je nad lidské síly). S péčí o postižené děti je to obdobné. U adopce a pěstounské péče k tomu přistupuje ještě fakt, že si od "té své práce" nemůžete odskočit domů odpočinout. Všichni, kteří vykonávají vztahově vlivové profese, mají vedle toho ještě nějaké "doma", které je pro ně v ideálním případě útočištěm před negativním působením jejich povolání. Tento důležitý faktor však u adopce a Pp odpadá, takže je v podstatě možné zařadit je na přední stupně žebříčku ohroženosti "burn-outem".
O Vašem případu něco vím, takže mohu ještě přidat to, že je velký rozdíl, narodí-li se dítě již postižené, nebo ke svému postižení přijde v průběhu života. To první je danost, s níž je mnohem snazší se smířit než s případem druhým. Psychické tenze a stresové faktory tak vytvářejí jakousi sněhovou kouli. Nabalují se jeden na druhého a následně vzniklá lavina pak zaútočí zpravidla zcela nečekaně (spouštěčem může paradoxně být enormě pozitivní zážitek - zasnoubení, narození dítěte atd.)
|
| Sosan | •
|
(24.10.2003 12:10:19)
Můžete mi, prosím, někdo vysvětlit, co to ten syndrom vyhoření vůbec je?
|
| Tooshy |
|
(24.10.2003 22:20:20)
Takže velmi stručně:
Syndrom vyhoření je v současné době zcela seriózní diagnóza, figurující v mezinárodní klasifikaci psychických poruch (MKN 10) pod číslem Z 73.0 ve skupině s názvem „Problémy spojené s obtížemi při zvládání životních situací“. Lze jej stručně charakterizovat jako stav duševní, citové i tělesné vyčerpanosti.
Jde o další typicky „civilizační chorobu“, jejíž nejhlubší podstatu lze nalézt v nemožnosti reagovat na stres přirozeným způsobem (útěkem nebo útokem), nutností se v takovém okamžiku ovládnout, potlačit nevybité emoce, jež se pak kumulují a snižují toleranci člověka vůči psychické zátěži (vyhoření je pak už samo podlehnutí této zátěži. Tzn. stres a potlačené emoce ≠ burnout, ale jsou pouze dalším z faktorů k vyhoření dopomáhajících).
Burnout se týká především lidí, jejichž profese je závislá na bezprostředním styku a vztahu s jinými lidmi. Nejpostiženějšími profesními skupinami jsou zdravotní sestry, ošetřovatelé, sociální pracovníci, lékaři, psychoterapeuti, učitelé, právníci a policisté, ale i vrcholoví manažeři. Nejvíce ohroženi syndromem vyhoření jsou lidé vstupující do zaměstnání s velkým nadšením, vysokou motivací, prostě ti, kteří hledají ve svém povolání smysl života. Takto se „burnout“ řadí mezi nemoci z povolání. „Vyhořet“ však může i matka v domácnosti nebo člověk pečující o nemocného rodinného příslušníka.
Proces, jehož vyvrcholením je vyhoření, trvá většinou několik let a probíhá v několika fázích:
1. Entuziasmus (vysoké ideály, velká angažovanost, nadšení, ambice…)
2. Stagnace (konfrontace s faktem nemožnosti určit okamžik úspěchu, závislosti vlastního uspokojení na objektu své profese…)
3. Frustrace (zklamání z nemožnosti ideály naplnit)
4. Apatie (lhostejnost k práci, zábavě, sobě samému, odcizení…)
5. Burnout (stadium úplného vyčerpání)
Psychické symptomy:
* Ztráta nadšení, pokles pracovního nasazení, ztráta empatie a pocitu zodpovědnosti.
* Nechuť a lhostejnost ve vztahu k práci.
* Pochybnosti o sobě, negativní postoj k sobě samému, práci, institucím, společnosti a životu.
* Emocionální problémy: podrážděnost, útočnost, netrpělivost, nervozita.
* Únava, úzkost, vyčerpání, chybění zájmů a zálib až projevy těžké deprese.
* Poruchy paměti a soustředění se,
* Problémy v interpersonálních vztazích
Tělesné symptomy:
* Poruchy spánku, únava, ztráta chuti k jídlu, zvýšená nemocnost, psychosomatické obtíže.
Člověk postižený syndromem vyhoření se chová lhostejně, přestává si vážit sebe sama, je cynický, ironický, jeho života ztrácí smysl. Propadá se do existenciálního vakua. Nežije, pouze „vegetuje“.
K boji s vyhořením člověk potřebuje pomoc oborníka a pochopitelně velkou podporu ze strany rodiny. Není možné léčit burnout farmakoterapeuticky (pouze jeho doprovodné příznaky jako třeba deprese).
Syndromu vyhoření je možné předcházet dobrou psychohygienou (schopnost vypnout, uvolnit se, relaxovat), zdravou životosprávou a dostatečným pohybem (také tvrdou fyzickou prací!).
|
| Vendula | •
|
(26.10.2003 19:52:05)
S dětskou psycholožkou jsem se poprvé setkala po narození mladší dcery - starší začala mít docela "problém" z příchodu sourozence. Je to už nějakých čtrnáct let, ale pamatuji si, že paní psycholožka byla z těch, které spíše pomohou. Další psycholožka přišla s příchodem nejmladšího syna, tentokrát měly problém obě holky a myslím, že ani u této paní doktorky jsem si nemohla na nic stěžovat. I když mi připadala trošičku praštěná... Do třetice dětských psycholožek přišla ta ze školní poradny, aby synkovi stanovila diagnózu porucha učení - papír nutný pro paní učitelku, aby věděla, proč jsou některé věci pro synka problém (obávám se ale, že ten papír asi bude problém pro paní učitelku). Rozumná paní doktorka, ze které jsem měla dobrý pocit. Takže všechny tři dětské psycholožky, se kterými jsem se setkala byly z mého pohledu "v pořádku"... Zato když jsem se obrátila k psycholožce o pomoc já, tak to bylo poněkud slabší. Nejsem z těch, které si na povel umí "vylít srdce", spíš bych potřebovala podpůrné otázky. Tak naše sezení probíhala tak, že jsme seděly, koukaly a mlčely... Brr.
P.S. Myslím, že burnout může za určitých okolností potkat i jednoho z rodičů dospívajících dětí...
Zachrání ho dělání??? Poraďte, prosím.
|
|
|
| Sabina Kuliková | •
|
(28.7.2004 1:50:35)
"Můžete zapálit svíčku na obou koncích. Bude více svítit, ale dříve vyhoří." Syndrom vyhoření znamená, že pracujete (vydáváte ze sebe) více, než čerpáte zpět. Na internetu existuje vyhledavač Google, zde zadejte jednoduše "syndrom vyhoření" a najdete spoustu článků o tom, co to je, jaké jsou příznaky a jak se mu vyvarovat. Existuje o tom také kniha s názvem Syndrom vyhoření, vydalo ji nakladatelství Návrat domů. Odepisuji vám, protože tento stav vyhoření právě prožívám. Jsem křesťanka, a tak je mou jedinou a největší pomocí Pán Bůh. Protože "všechno napomáhá k dobrému těm, kteří Boha milují..." Není větší jistoty na světě než jistota toho, že je s vámi Bůh, který nás za žádných okolností neopustí a bezpodmínečně nás miluje.
Sabina
|
| Dlouhán | •
|
(5.5.2005 21:35:45)
Až když jsem se dal trochu do pořádku a můžu se podívat dozadu co se dělo v předcházejících měsících - můžu říct ... byl to stres ... byl to syndrom vyhoření... Nebojte se slova psyhiatr. Chce to zapracovat na sobě s pomocí lékaře... a Bůh se snad dívá.
|
|
|
|
|
|
|
|
| Psycholog | •
|
(23.10.2003 23:28:03)
Podpisuju. :-) Jinak bych to rekl: clovek keca do vseho, do ceho ma silu alespon nakouknout. Tam, kam nemuze ta "baba" (muze "ji" byt pochopitelne muz) hlavu vrazit, da pokoj. Onkologum nikdo nenadava, i kdyz, pravda, je znamo, ze znaminka se rezat zasadne nesmeji. ;-D
|
| Takypsycholožka | •
|
(24.10.2003 12:15:39)
Nedá mi to...musím zareagovat na tuto diskusi, která mne svým způsobem potěšila, neboť svědčí o tom, že psychologie lidi zajímá a že nad ní i "lid nepsychologický" přemýšlí a utváří si názor.
Je to těžké, myslím, že tady už spousta postřehů a názorů zazněla, takže se budu možná opakovat. Jsem profesí psycholog (ne sice klinický a ani poradenský, pracuji ve výzkumu) a zajímá mne problematika dětí a rodiny. Také se setkávám s tím, že někteří rodiče jsou nespokojeni s neprofesionálním přístupem psychologů, kteří s nimi nejednají jako s partnery - já vždycky říkám, že by psycholog měl vnímat rodiče jako "odborníka přes vlastní dítě" a takto s ním jednat. Znám na druhou stranu spoustui svých kolegů, kteří takto k rodičům přistupují a je to jen k dobru věci, i když mnohdy nesdělují jen pozitivní sdělení a říkají nepříjemné věci. Myslím, že hlavní je to JAK se zjištěné "diagnózy" (ty uvozovky jsou tam proto, že slovo diagnóza by mělo být podloženo opravdu na základě příslušnosti k diagnostickým jednotkám uvedeným v mezidnárodně platných diagnostických manuálech a mnohdy se to tak neděje - např. u problému hyperaktivity dost často psychologové napíšou dítěti do posudky "je hyperaktivní", ale přitom se nejedná opravdu o diagnózu v pravém slova smyslu, ale spíš o označení "typu chování") sdělují a CO k tomu všemu psycholog dotyčnému rodiči sdělí. Protože rodič prostě má nezadatelné právo na informace o svém dítěti!!!Takže vás všechny na Rodině vyzývám, abyste se PTALI, DISKUTOVALI, NEBÁLI SE, SNAŽILI SE SPOLUPRACOVAT, VYJADŘOVALI SVÉ POCHYBNOSTI A KDYŽ NĚČEMU NEROZUMÍTE, TAK UPOZORNILI VYŠETŘUJÍHO PSYCHOLOGA, ŽE HOVOŘÍ S LAIKEM A ABY VÁM POUŽITÉ TERMÍNY VYSVĚTLIL. Nenechte se odbýt, protože Vy nesete zodpovědnost za budoucnost svého dítěte, nikoliv psycholog či učitel. Pokud Vám bude doporučen individuální přístup, pak se ptejte, CO to konkrétně pro Váš typ problému (specifické poruchy učení, výchovné potíže, problémové chování apod.) a pro Vaše dítě (úzkostné, neurotické, agresívní, sociálně nepřizpůsobivé, dyslektické...) a ve Vaší aktuální situaci (rozvod, nesoulad v rodině, úmrtí některého z rodičů, stěhování, nezaměstnanost, přechod na jinou školu, počínající dospívání dítěte, narození mladšího sourozence...)znamená.
Jen tehdy, kdy dojde k rovnocenné spolupráci, může psychologická pomoc (diagnostika či intervence) zafungovat.
Je mi jasné, že můžete narazít na psychologa, který toto vše odmítne a bude s Vámi jednat "spatra". V ten okamžik neváhejte, najděte si někoho s dobrými referencemi od svých známých a kamarádů, kteří mají s některým z odborníků dobré zkušenosti.
Doufám, že úroveň psychologických služeb se bude zlepšovat a myslím si, že pomocí zpětné vazby od klientů to půjde lépe.
Mějte se hezky a přeji Vám, abyste psychology zas až tak moc nepotřebovali a když, abyste potkávali jen ty fundované odborníky a prima lidi.
|
| Agata | •
|
(24.10.2003 14:24:08)
Psychologickou pomoc jsem vyhledala těsně před smrtí manžela a po ni...V těch těžkých chvílích jsem byla jak loutka, a byla -li jsem odvezena k psychologovi, nebránila jsem se ( měla jsem kotník po operaci - noha k nepoužití, takže opravdu loutka jak psychicky tak fyzicky. )
Mluvila jsem s několika nezávisle na sobě... protože každý z kamarádů mne dojednal návštěvu jinde... Bylo to dobré v tom, že jsem dostala léky ( ano vím, že je předepisuje psychiatr a ne psycholog ) přesto od každého z nich jsem je dostala... Velmi mne to potěšilo, uvažovala jsem totiž v té době o sebevraždě a antidepresiva s prášky na spaní by v kombinaci s vanou s teplou vodou a nožíkem na otevření žil mohly být oporou :-)
Jinak mi obávám se nijak zvlášť nepomohli, ani neuškodili...Takže pomož si sám a bude Ti poženo
Ano, je to jako v každém oboru jsou tam odborníci i packalové..Mně pomohli kamarádi, psychologové moc ne..
|
| Agata | •
|
(24.10.2003 14:25:49)
Pomoženo :-)
|
|
| Misa3 |
|
(27.10.2003 18:24:12)
Mne pomohla spolupacientka-psychoterapeutka-psychiatricka(jungianka). Kamaradstvi jsme obetovaly hierarchii a nutnemu odstupu mezi psychoterapeutem a pacientem, ale udrzela mne na zivu dostatecne dlouho, nez jsem zvladla nejkritictejsi dobu a zacala chtit zit sama. Kupodivu me psychicky neslozila nemoc, ale to ze jsem behem ni prisla o vsechny pratele(chovali se skutecne hnusne) a praci. S psychology jsem nemela dobre zkusenosti, zvlast me desila jejich snaha udelat posudek za co nejkratsi dobu, pusobilo to az podezrele, jako by se chteli venovat necemu zajimavejsimu nez je klient. Jak jsem uvedla na pocatku diskuze nemam s psychology nejlepsi zkusenosti.
Muj nazor na syndrom vyhoreni prameni z petilete prace na spinave chirurgii, kde jsem videla mnoho, jak byste rekli vyhorelych sester (ja je nevydela nevyhorele a pochybuji, ze nekdy takove byly) a nejak mi nedochazelo, co se s nimi stalo, ze odmitaji brat na vedomi zakladni lidskou slusnost, o soucitu a pomoci tezce nenmocnym vubec nemluve. Jen jsem si vsimla, ze pokud nastoupila diplomantka, tak role andilka ji vydrzela tak ctvrt roku a pak podle meho mineni strzena kolektivem se promenila v san. Ja s kolektivem nevychazela a nevyhorela jsem. Kdyz jsem tak prisla, bylo oddeleni plne sester, ktere davaly pacietnum jasne najevo ze jsou jim krajne na obtiz a ostatni sestry, ktere prisly ze skol se brzy prispusobily. Proc to nevim. Sestry se kterymi jsem prisla do styku byly zahorkle a nestastne osoby, u kterych mi skutecne nebylo jasne proc radeji neodejdou, bylo by to lepsi jak pro ne tak pro pacienty.
Byly i oddeleni s prima holkama, se kterymi byla radost slouzit, protoze skutecne travily svuj pracovni den na oddeleni a ne v kumbale u kafe, ale tam jsem se dostala az tesne pred nastupem na VS, bylo zvlastni, ze v prvnim pripade to byla tezka (drive se rikalo spinava) chirurgie kde byli pacienti ve vaznych stavech, ale pri vedomi a dekovali i prosili za kazdou drobnou sluzbu, a ve druhem geriatrie, kde casto spis za pomoc nadavali. Mozna, ze sestry, ktere dokazaly zustat mezi pacienty uz zjevne dementnimi a casto i verbalne agresivnimi a nebyly zavisle na jejici vdeku, zustaly slusne(mnohe tam pracovaly az do duchodu), zatimco ty ktere z kraje braly diky jako odmenu, se brzy zmenily v arogantni a neprijmne az krute zeny. Asi to bude nejak souviset, mozna, ze pokud clovek obstoji a necela za svou praci nic, ani diky, vydrzi, zatimco ten, kdo je zavisly na nejake odmene, casem odhodi stylizaci do andelske sestricky a jde si radaji zapalit a vypit kavu. No docela rada bych podebatovala s nekym, kdo nema zkusenosti jen vyctene, ale zazil je v praxi. Krom toho je mozne, ze se tenhle proces lisi u lekaru a sester.
A uprimne, docela slusne me to stve, protoze si myslim, ze hrubost, nevlidnost, neochota a agresivita vuci tem, kteri potrebuji pomoc, by se nemely omlouvat a skryvat za jakekoli syndromy, ze jsou proste neomluvitene. Nabizi se take otazka, proc v dobe kdy se dala prace sehnat snadno a vetsinou byla lepe placena nez prave prace sestry, dotycne " vyhorele" proste neodesly.
|
|
|
| JaninaH |
|
(26.10.2003 16:23:19)
Děkuji "takypsycholožce" za její vynikající příspěvek do diskuse.
Myslím, že její nabádání, aby se rodiče u psychologa
...PTALI, DISKUTOVALI, NEBÁLI SE, SNAŽILI SE SPOLUPRACOVAT, VYJADŘOVALI SVÉ POCHYBNOSTI A KDYŽ NĚČEMU NEROZUMÍTE, TAK UPOZORNILI..., ŽE HOVOŘÍ S LAIKEM A ABY VÁM POUŽITÉ TERMÍNY VYSVĚTLIL...
má širší platnost, že to platí i pro jednání s lékaři, učiteli a koneckonců i s úřady a institucemi. Nemá přece smysl chodit k psychologovi jen pro posudek, k lékaři jen pro recept a do školy jen pro známky.
Ještě jednou díky.
J.
|
| Misa3 |
|
(28.10.2003 9:30:07)
Janino ano, bylo by to skvelé, kdyby dotycni odbornici byli vzdy tak mili, jak predpokladas a na dotazy odpividali. Jenze casto nejsou, znam spoustu lekaru ze kterych nedostanes podrobnosti o svem zdravotnim stavu ani heverem a jejich jedina znamka existence, ze se Te obcas na neco zeptaji a uvedou to do karty. A upozornuji, ze ne vzdy je muzes zmenit. Ano pokud jsi zdrava a zijes ve velkomeste je mozna volba lekare, ale nekolikrat se mi stalo ze jsem byla pri pokusu o zmenu lekare doslova vyhozena a obcas maji nekteri z lekaru roztomily zvyk pacientum vyhrozovat, co se stane az prijde pojistovna na to, ze mate dva lekare stejneho oboru. Na to ze se snazite pouze lekare vymenit a ze k obema rozhodne chodit nebutete, jaksi nereaguji. Ono vubec mnoho lekaru se chova jako by byli hlusi, na otazky neodpovidaji, pacienta si vsimaji minimalne a po prolistovani chorobopsu a zarazeni novych vysledku, napsani noveho parere, ktere neni urceno pacientovi, ale jeho osetrujicimu lekari, jsou hotovi. Jste pro ne pripad a jako od takoveho se zadne otazky neocekavaji a pokud se vyskytnou, nejsou lekarem brany na vedomi. Pokud svemu lekari neverite, nechodte k nemu, nema to cenu, i kdyby byl skvely odbornik, selhava v mezilidskych vztazich a nebudete s nim spolupracovat, i kdybyste chteli, protoze pokud nejde o rymu, ale o zavaznou chorobu, nejake informace potrebovat bujete, jako byvala zdrav. sestra a vystudovana biolozka si umim poradit a problem si prostudovat, ale jinak lekar, ktery vam spolupraci neumozni, je na nic a radim vsem chronicky nemocnym se mu vyhnout.
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)