"Cokoliv, co vybočuje z tzv. normálu je nepohodlné, nevyhovující "

Ano, máte pravdu, ale kdo jiný, nežli ten, kdo dítě zplodil, by měl za něj bojovat. Jste oba báječní rodiče, moc vám držm pěsti! Shodou okolností jsem se předevčírem dozvěděla o děsivém případu.
Těhotné ženě sdělili, že se jí má narodit dítě s Downovým syndromem a naléhali na ukončení těhotenství. Samozřejmě se vyděsila, pak si sehnala nějaké informace o tom, jak se takové děti vychovávají, jaký vedou živit a rozhodla se porodit. Chlapeček se měl k světu, prospíval, začal chodit do školky, pak do běžné školy. Maminka s ním docházela pravidelně do kardioporadny, nikdy jí nic závažného neřekli, ani na něm nebylo nic podezřelého vidět. Pak z nějakého důvodu (snad na její vlastní popud) byl na vyšetření v Praze a tam se maminka dozvěděla, že má těžkou a zanedbanou srdeční vadu, která měla být dávno a dávno operována. Teď je na všechno pozdě, chlapec má nevratně poškozené plíce. Rodiče jsou zdrceni. Paní si dodatečně vzpoměla, jak jí na genetice říkali: "Nemyslete si, že se vám o něj někdo bude starat!"
A já jsem si vzpoměla, jak jsem před lety, když náš nejmladší asi ve 4-5letech trpěl úzkostí a pořád říkal:Nikomu mě nedávej, maminko", navštívila jednoho klinického psychologa. Měla jsem obavy, že ten kluk vyslovuje moje vlastní nevyřčené pocity (neměli jsme tehdy ještě po soudu na určení poručnictví) a myslela jsem, že by nám mohl nějak pomoci. Tehdy jsem od něj slyšela, že "která žena porodí dauníka se srdeční vadou, přestože o tom věděla předem, zaslouží si klackem přes záda". Protože společnost s tím má pak problémy (i finanční). Udělalo se mi tehdy špatně, už jsem tam víc nešla a teď jen lituju, že jsem se nezmohla na nějaké ostré vyjádření.