Šestý smysl

Když jsem našla manžela u článku Vojtíšku, my tě chceme! v slzách, prohodila jsem, že by také mohl něco napsat. Až Vojtíšek povyroste, bude ho určitě všechno o této etapě našeho života zajímat a člověk rád ty špatné zkušenosti zasune hluboko, aby na ně nemusel vzpomínat. Tady je pohled na těch pět dní z pohledu táty Draka.

"Objevte akční nabídku vestavných spotřebičů jisté společnosti - spotřebiče se šestým smyslem."

Reklamní slogan na místě… Společnost z lidí vytváří spotřebitele a oběti systému, dojnou krávu a podobně. Cokoliv, co vybočuje z tzv. normálu je nepohodlné, nevyhovující …

Tak nějak s největší pravděpodobností na nás, na mou rodinku, nahlíží většina z okolí. Ze zmíněného sloganu chci něco napsat o šestém smyslu. Jeli jsme s Beruškou a s naším tehdy nejmenším potomkem na vyšetření na genetiku. Matěj spinkal a tak šla Beruška do budovy sama. Čas se docela táhnul, vyšetření trvalo o dost déle než minule, tak jsem si řek, že pošlu SMS-ku za cca 15 minut. Tři minuty před časem odeslání zprávičky mi blesklo hlavou, proč to trvá tak dlouho, napadla mne nějaká vada, a že tam Beruška zápasí s neprováděním amnia. Zasmál jsem se tomu, ale teď už nevím, jestli se ve stejnou dobu probral Matýsek, nebo už byl vzhůru, ale začal "kňourat" a mne to zarazilo. Odeslal jsem zprávu, po které přišla odpověď, já v tu chvíli měl nemilé myšlenky. Šli jsme do budovy.

Byl to nebo nebyl šestý smysl, můj či synovo, před tím okamžikem, co jsem se dozvěděl o vrozené vývojové vadě našeho tehdy ještě nenarozeného, ale již existujícího kluka? Ne, nebyl, jenom přesun informací srovnatelný s intuicí. Informace potom plynuly od odborníků i neodborníků, informace chtěné i nechtěné, pozitivní i negativní. Věřte, že mé rozhodnutí bylo pevné, ač zní možná pokrytecky, ale z jádra duše není! Udělám vše pro to, aby náš následující život rodiny nebyl vůbec těžký, necháme si mimčo, stejně právo rozhodnout nechat si jej nebo dát pryč má jen Beruška, já to musím a chci respektovat, řek jsem si.

V prvních chvílích pro mne byla nejtvrdší informace od genetika : "Nevidím tam horní čelist". I přes to, že jsem si byl vědom toho, a také jsem správně předpokládal, že technologie a postupy řešení rozštěpových vad jsou na mnohem lepší úrovni než v dobách, kdy se levostranný rozštěp rtu, čelisti, tvrdého i měkkého patra řešil v mém případě, jsem byl v rozpacích nad bolestí fyzickou i duševní, která ho bude provázet při tom všem, co bude muset podstoupit. Bude také jiný a na to naše společnost dodnes není zvyklá. "Být bez horní čelisti", utrpení, které se nedá srovnávat s tím, co jsem si zkusil v minulosti já sám, mi vneslo do očí slzy a myšlenky o právu nechat trpět své dítě či naopak. A bude trpět? Starosti a mnohá omezení, jak to bude s těmi dalšími dětmi ?

Do pátku, co byla Beruška v Praze, jsem trpěl do toho okamžiku, kdy jsem se od Berušky dozvěděl, že na sonu pan docent čelist viděl, a ležel mi těžký kámen na srdci a hlavou mi létaly věci hrůzných dopadů. Stále jsem se uklidňoval, že ten genetik to řekl úmyslně, aby pomohl nějaké statistice debilního systému, ve kterém žijeme. Jsem přesvědčen o tom, že společnost bude lepší, ale až se jejího ovládání ujmou ženy, protože muži jsou již zřejmě příliš omezení. Musím přiznat, že naše očekávaná dobrá ekonomická situace v době předpokládaného termínu narození Vojtíška mne nechávala určitě klidnějším, protože stát nemá zřejmě zájem pomáhat postiženým a veškeré potřebné pomůcky jsme si mohli dovolit pořídit bez závislosti na nějakém systému. Dnes jsem moc rád, že Vojta je náš a takový jaký je, vůbec nelituji některých možná zbytečných investic, pevně věřím, že se lidé opravdu přestanou tak strašně strkat mezi sebou a pochopí, že to, co vyčnívá, je jedině ku prospěchu společnosti. Je pravdou, že dát pryč pravděpodobně postiženého nebo postiženého očekávaného potomka, je vždy ekonomicky výhodnější, ale rozhodně by to nemělo být hlavní kritérium volby, což v naši republice díky zaběhlému systému bohužel asi většinou je. Nikomu tímto článkem nechci upírat právo volby dát pryč "plod", nemá-li na to finance. Jenom si myslím, že se příliš necháváme zmanipulovat těmi, co podávají informace a způsobem, jakým jsou ony podávány o tom, proč ukončit život ještě nenarozeného. V mém případě asi nešlo o rozhodování se, ale o strach z toho, co může být. Když se Vojtíšek narodil, měl jsem slzičku dojetí v oku. Ale když mi sdělili, že patro má v pořádku, uvědomil jsem si, že nebude mít asi takové potíže a že to nebude mít tak těžké a tak emoce byly mnohem silnější. Dopadlo to jak dopadlo. Co bude, je jenom na nás a na něm.