Re: Mensinove matky

Kimmy,
tak prima, budu taky tykat - je to tak nějak příjemnější .
Určitě souhlasím s tím, co jsi psala v tom slova smyslu, že třemi či čtyřmi lety dítěte nic nekončí. Máš pravdu i v tom, že mnoho českých maminek si v reálu vybrat nemůže. Nijak nepopírám, že tím, že jsem samostatná a že můj obor to umožňuje mám velikou výhodu. Chápu, že dělat někde u pásu, asi si nemůžu vybrat, že bych pracovala pár dnů v měsíci, nebo snad z domu...a že mnohde krácené úvazky nejsou, případně o ně ani není zájem.
Řekla bych, že ten problém je širší - v úvahu musíme brát i obecnou ekonomickou situaci českých rodin, kdy řada maminek do práce musí, i když o budování kariéry nemůže být řeč (tak nějak počítám, že s tímto termínem se dá operovat až od určitého zařazení výš), že naopak řada maminek není motivována výší výdělku (po odečtení nákladů by to bylo stejné, jako by byly doma) apod.
A máš taky pravdu, že po pár letech běžného školského procesu u mnoha dětí nepoznáš, nakolik byly, či nebyly v útlém dětství doma.
Na druhé straně mám ten pocit, že je-li rodina rozhodnuta, byť za cenu nižšího životního standardu, se dětem pár let intenzivně věnovat (ať už je rozdělení rolí mezi tatínkem a maminkou jakékoli), pak bude i v budoucnu zřejmě převládat podobná rodinná atmosféra - schopnost se dětem věnovat, upřednostňovat společně prožitý čas před jinými aktivitami, budovat společně rodinný žebříček hodnot, vzájemně si naslouchat. Jistě to je záležitost celé rodiny, pokud maminka sama pouze vedle dítka vegetuje tři roky doma a těší se, jak za ní zapadnou dveře, je to něco jiného. Mám ten pocit, že čím víc dětí bude mít prožitek láskyplného dětství bez emocionální deprivace, bez stresovaných rodičů, bez rodinných rozvratů apod., tím méně bude vyrůstat tzv. deprivantů (moc hezky o tom píše Koukolík) a tím víc v budoucnu bude lidí schopných altruistického a zodpovědného postoje k životu a k těm, s nimiž život prožívají. K tomu, aby člověk byl schopen se vzdát něčeho sám ze sebe a byl schopen třeba i nějakých kompromisů, nebo kooperativního přístupu k ostatním, je velkou pomocí, když sám v podobném ovzduší vyrůstá - nemá pak takovou potřebu soupeřit, neupevňuje se v něm postoj "buď já - nebo někdo jiný". Tím vůbec nemyslím, že by lidé neměli být zdravě soutěživí a o něco se snažit, tím chci jen říct, že soupeření v rodinném prostředí není nejvhodnější strategií - ať už spolu soupeří rodiče, ať spolu soupeří děti, nebo soupeří děti o pozornost a čas rodičů....stále se buduje pohotovost k tomu, kdo z koho. Pokud si tuto strategii děti ponesou do dalšího života, budou i v partnerství daleko pohotověji zaujímat obranné postoje, hlídat hranice svých privátních zájmů apod. To všechno ve své podstatě nemusí být špatné, rozhodující je míra přítomnosti těchto jevů. To všechno vytváří ovzduší formování představ o životě, rodičovství, partnerství...které se přenáší dál a dál. Myslím, že pokud se maminky chtějí věnovat svým dětem, chtějí, aby rodiny prožívaly dětství svých dětí společně, aby se do péče víc zapojovali tatínkové - že jsme na dobré cestě. A to vůbec neznamená, že to musí přinést ekonomické výsledky během pár let...ale dlouhodobě to bude mít pro společnost pozitivní vliv a to se nakonec odrazí i na práceschopnost a zodpovědnosti jejích členů. A nakonec - život se nedá promítnout jen do ekonomických faktorů. A taky to neznamená, že toho rodinného ideálu lze dosáhnout jen jedním způsobem. Jsou různé cesty, různí lidé, různé podmínky - ideály jsou od toho, aby se jim člověk přibližoval.
Myslím, že nemá smysl rozebírat návratnost daných hodnot - navíc pokud bychom chtěli zkoumat stav dětí z takto podnětného rodinného prostředí a stav dětí, které byly vychovávány jinak - určitě by to lépe ošetřil kvalitativní výzkum než výzkum kvantitativní - a to by zas asi nepřineslo v tom masovém měřítku relevantní výsledky. Já to beru tak, že jdou-li peníze ze státní kasy na ledasco, tohle je podle mně velmi ospravedlnitelná výloha. Obávám se, že systém rozdělování prostředků z kapes daňových poplatníků je poněkud neprůhledný a děravý - a pravda, asi by to vypadalo jinak, kdyby měli občané možnost rozhodnout, kamže jejich daně budou odváděny a co z nich bude placeno (alespoň částečně). Je pravda, že matky byly a budou....a taky je pravda, že tyto ženy odvádějí státu nemalé peníze většinu svého života, tak bych těch pár let neviděla nějak tragicky. Nicméně systémů je určitě použitelných více, pokud by byli muži za svou práci hodnoceni tak, aby rodiny narozením dítěte neklesly automaticky téměř na sociální dno, tak by asi ani nebyl takový tlak na finanční nároky matek pečujících celodenně o dítě. Nijak nepopírám, že tenhle systém může být pro společnost vyčerpávající - může, ale pak bych hledala, jak ušetřit na jiných částech, které žádný evidentní přínos společnosti nepřinášejí, ne na tom, co bezesporu přínosem pro společnost je - bereme-li společnost jako součet jedinců, každý z nás jednou dítětem byl a většina z nás děti má, tedy je to něco, co se dotýká všech.
Řekla bych, že možnost volby tu je...maminky mohou i nemusejí pracovat - otázka ovšem je, že těm pracujícím maminkám se to mnohdy nevyplatí - po odečtení nákladů na chůvu. Při výši rodičovského příspěvku ... který není ani životním minimem pro dvě osoby (aspoň tuším, když tak mě někdo opravte)...to však nebude výší příspěvku, nýbrž výší platu, který za svou práci často pobíráme. Myslím si, že náš stát se oproti jiným chová k ženám skutečně velkoryse, že jim tu možnost pobírat RP tak dlouho dává, pokud je tady však něco demotivujícího, není to výše příspěvku, ale výše platu. Tedy bavíme-li se o tom, jak motivovat ženy k návratu do práce a k větší výdělečné aktivitě, ne o tom, jak ženám, které se svým dětem chtějí celodenně v útlém dětství věnovat, tuto péči z ekonomických důvodů znemožnit. To by jistě taky šlo, ale podle mne za příliš velkou cenu - a tou je zdravý a spokojený vývoj dětí. Ideálem pro maminky, které chtějí při dětech i pracovat, je asi to, co popisuješ - možnost skloubit práci i péči o dítě tak, aby dítě netrpělo žádným násilným přechodem mezi plnou péčí a každodenní mnohahodinovou nepřítomností matky a aby mělo dětství i nadále spojeno převážně s rodičovskou péčí a pobytem doma. Ale nemělo by být pravidlem, že je maminka nucena od maličkých dětí odcházet do zaměstnání a svěřovat je do péče institucí, případně cizích lidí. Může to být volba, ale neměla by to být nutnost.