Re: ne všechno laik pochopí
Někdy vypadá, že v porodnici, člověka obtěžují a přitom to má smysl. Z věcí, které jsem sama zažila a byly mi vysvětleny (buď hned anebo jsem si o nich přečetla) a které zazněly v článku.
Např. že při dávání oxytocinu a glukózy musí být natažená ruka. To je fakt, protože když jí ohnete, prostě to přestane kapat a začne to pípat na sestru. Glukóza pomáhá rodičce v tom získat energii, když je už hodně vyčerpaná a pomáhá i dodat energii miminku.
Sama jsem na konci porodu byla vděčná manželovi, že na mě mluvil zvýšeným hlasem, protože jako bych neslyšela. Člověk je bolestí i porodem jakoby otupený. Proto možná pro druhého je divné, když porodní sestry na ženu mluví zvýšeným hlasem, ale já jsem to chápala.
Můžu psát dál, ale to je na román.
Myslím si, že zlepšení stavu v porodnicích by pomohlo přidat zdravotníkům víc peněz, snížit jim hodiny, po které pracují a např v českobudějovické porodnici by pomohlo, kdyby se zlepšily prostory na odděleních. 1 sprcha pro 6 maminek je opravdu málo. Také jíst stravu jako ostatní pacienti je někdy za cenu toho, že dítě má pak břišní koliky nebo jako Zdenda vyrážku (ze salátu z rybiček).
Také si myslím, že lidi nezměníte. Vždycky potkáte někoho, kdo nebude mít dobrou náladu a bude se do vás při první nepříjemnosti navážet. Jako všude.
S tímto jsem se však nesetkala. Naopak po porodu mě sestřičky i přes moje ječení na sále pochvalovali, tatínka také, na oddělení šestinedělí byli až na jednu sestru všichni velmi vstřícní a pomáhali s problémy.
Ještě jednu věc bych chtěla zmínit. Např. po porodu dali manželovi Zdeněčka pochovat, ale upozornili ho, že s ním má sedět. Ne vstávat. Myslím, že na první pohled je to tak trochu buzerace, na druhou stranu to má jistě své důvody. Tatínek takké vyčerpaný nemůže upadnout, a přece jen nemocnice už za miminko zodpovídá.
Také bych chtěla říct že hodně maminek ani neví o svých právech, ale aktivně je nevyhledává dopředu před porodem a pak je vyžaduje nebo nadává že je nemá, když je už pozdě. Já jsem chodila na kurz předporodní k paní porodní asistentce a dětské sestře paní Skálové. Tam nám všechno vysvětlili, poradili co a jak, povídali si s námi o strachu z porodu a jak ho odstranit. A jelikož se tam střídaly i porodní asistentky přímo z porodního sálu z Českobudějovické nemocnice, tak jsme se mohli ptát přímo jich na konkrétní věci. Třeba že o přestřihnutí pupeční šňůry může požádat tatínek, ale vše dopředu a nejlépe zopakovat když se budou střídat směny.
Ne všechny maminky chodí do kurzů, k jejich škodě. Pak nechápou některé věci, co se prostě u porodu dějí. Ale i tak třeba pořádají nemocnice prohlídky, kde se můžete přímo podívat na porodní sál, do přípravny a na spoustu věcí se zeptat. Problém je, že spousta maminek ani neví na co by se mohla ptát.
Odpovědět