Už se rýsuje jeho nezastupitelná role...

Máme téměř jedno-a-čtvrt-roční holčičku. Donedávna jsem jen věděla, že jsme důležití oba, ale víc byla dcera fixovaná na mě. Teprve teď zjišťuji na vlastní oči, jak důležitý je pro naší dcerku táta, zejména v některých oblastech.
Jedná se o situace, kdy je třeba projevit odvahu a překočit svůj stín. Třeba když má malá rýmu, vždycky plakala při odsávání. Ale když jí odsával táta, tak se nebála, dokonce si o odsávání říkala. Ještě několik dní poté u mě fňukala a u manžela se statečně držela.
Nebo když třeba upadne, tak pokud jsem nablízku já, pláče, i když jí povzbuzuzji nebo napomínám, ať je statečná. Zatímco u táty získá nějak přirozeně odvahu a sílu přemoct se. Holt ví, že já umím vstřebat všechny její emoce, a občas na to hřeší :-) A i když bych chtěla, nemůžu jí dodat víc odvahy, asi proto, že nejsem chlap :-D
Dřív jsem fungovala jako jediný a nejvyšší uklidňovadlo já, ale jak roste a dospívá, opravdu jí pro osamostatnění a spoléhání sama na sebe pomáhá víc vztah s tátou. A jsem za to svým způsobem ráda. Jednak si o to víc vážím svého muže, a jednak vím, že všechno neleží na mých bedrech ;-)