Jak na bubáka

Jo, jo, to znám...
Kolem třetího roku si dítě začne uvědomovat nejen samo sebe, ale i to, že svět není jen bezpečné místo pro život, že jsou věci, kterých je potřeba se bát. A někdy se to zvrtne.
Dětský strach je iracionální, nelze ho zahnat racionální úvahou, že bubák neexistuje. V dětské představivosti existuje a jaký!!!
Nám se doma osvědčil systém "amuletů", tj. ochranných předmětů. Na okno jsme postavili veliký kaktus - přes kytku s tak velikými ostny se přece žádné strašidlo dovnitř nedostane, v postýlce hlídal veliký plyšový tygr, pod postelí pes (také plyšový) a na záchodě se nám usadil plakát s hodným roztomilým duchem z kresleného dětského seriálu, který tam žádné zlé strašidlo nepusí... Povlečení s obrázkem na polštářku nebo řetízek s "amuletem" na krku - to není výchova k pověrčivosti, to je ochrana křehké psychiky, která ještě není schopná přijmout racionální vysvětlení.
V alkutní fázi jsme tedy existenci strašidel nepopírali.
K blížícímu se svátku sv. Mikuláše: Já bych Mikuláše pozvala, popřípadě i s andělem (jsou hodní a nosí dárky), ale čerta bych vůbec nepouštěla do zorného pole dítěte. Nestačí podle mě nechat čerta před barákem, případně před zahradou. Tam přeci dítě také musí chodit a nebylo by asi dobré, kdyby si pamatovalo, že tam čert byl.
Uječené Lucie bych bojácnému dítěti také raději pro letošek zatajila.
Pozor na čerty ve školce. U nás chodil krásný realisticky vyvedený s velikým pytlem na zádech, ze kterého koukala dětská nožička v punčocháčkách s bačkorkou. Několik dnů z tohy byly přešlé i ty nejsrdnatější děti.

Přeji vám hezké prosincové svátky a strach na uzdě.