Ať žijí duchové!

Což Tonička, té je to zatím šuma fuk. Ta si cucá paleček, obdivuje ručky, kope nožkama, chechtá se do luftu a bouchá do hraček.

Horší je to s Aničkou. Pryč jsou ty doby, kdy vytahování vysavače bylo signálem pro bujaré veselí, vrcholící zběsilým pobíháním a přeskakováním hadice na poslední chvíli - k mému patřičnému vzteku. Už pár dní na mně křičí mámo, mámo, ne, pšššt a utíká se schovat do domečku, když mě chytá uklízecí amok. Řešení je snadné, luxuju, když je ve školce.

Žádná výška jí nebývala dost vysoká, aby na ní nevylezla, žádná voda dost hluboká, aby do ní neskočila, žádná vzdálenost od rodičů dost daleká, aby nemohla být ještě větší, žádný les dost tajemný, aby se v něm nechtěla ztratit.

Jedině naše čerpadlo na vodu jí nahánělo strach, ale to je hukot, u kterého nadskočí i větší hrdinové.

Začalo to celkem nevinně. Jednou si u babičky hrála s krabičkou, ve které se schovává malý černý brouček a nožičky pověšené na drátku se mu klepou. Vypadá jako živý.

Kdo jiný než táta na ní mohl udělat ham, brouk tě sní. Dítě s výkřikem uskočilo ke zdi a už krabičku nechtělo ani zavřenou.

Do bazénu sice ještě skáče s rozběhem, ale když přijde na potápění, voda začne vařit od jejího divého kopání.

Ve školce se původně ani neotočila, aby dala chudák matce opuštěné pusu a teď mě drží u dveří za nohu a potřebuje několikrát popostrčit, než se osmělí.

Větší překvapení mi nedávno přichystala, když mě tahala do pokojíčku a vysvětlovala mi, že za oknem je nějaký Bubu.

Přitlačila jsem tatínka, milovníka hororů a strašidelných pohádek, ke zdi, jestli náhodou omylem v procesu výchovy nezasadil do hlavičky semínko a z něj nám do rodiny vyrostl strašák. Dušoval se, že nikoho nestrašil, ale přece přiznal, že jednou se s Aničkou v posteli "báli". Čeho, to jsem z něj nevypáčila. Jeho ctěné pozornosti uniklo, že dítě mu (zatím) věří každé slovo.

Následující noc se nesla ve znamení návštěv u postýlky v půlhodinových intervalech a v ujišťování, že Bubu neexistuje, že jsou tam jen pejskové. Nepomohlo ani tátovo šaškování za oknem, aby ukázal, že bubáka odehnal. Ani přesvědčování, že Toni se přece nebojí a hele, klidně spinká. Toho dne výjimečně dítě spalo skoro do devíti, divoká noc to byla. A vůbec ne poslední.

Má zvláštní biorytmus ten Bubu. Přicházel se setměním. Bohužel už se začíná objevovat i ráno, kdy dítě sedí na postýlce, roztřeseným prstíkem ukazuje na okno a první slova dne jsou - Bubu kouká. Dokonce straší už i za oknem v ložnici a kouká i do obýváku.

Jo, zdravý strach je užitečná věc, pokud vychází a upevňuje pud sebezáchovy. Prcek směle se vrhající pod kola aut, pusinkující se s každým toulavým psem a odcházející s kýmkoliv cizím, děsí především vynervované rodiče. Bohužel vyděšená holčička, křičící ze spaní je druhý nevyžádaný extrém.

Dítě s bujnou fantazií má nádherné dětství a pak i bohatý vnitřní život, pokud mu to zůstane i do dospělosti. Pokud však skládá zážitky do hrůzostrašných souvislostí, jsou z toho probděné noci rodičů a mokré polštáře od slz.

Řešení zatím nevidím. Zbývá doufat, že z toho snad brzy vyroste. Jen aby nám do toho zpětně nedorostla Toni.

Ještě jsme se nerozhodli, jestli si pozveme Mikuláše s Čertem, hrůza jímá i nás. Existuje totiž možnost, že se nám rodina strašidel rozroste do většího počtu, než jsme schopni uživit. Obávám se, že by je nevyhnaly ani čarodějnice strašící na Lucii. Spíš by se zabydlely taky.

Ať žijí duchové! Jenom ne moc dlouho :)