Nenapadá mě žádný nadpis

Dobrý den,
přečetla jsem si článek a nemůžu nezareagovat. I když je to tady poprvé. Troufnu si říct, že tuto situaci znám a to ještě mnohem hlouběji. Manžel si mě vzal už jako hodně nemocnou s prognozou postupného zhoršování nemoci, která končí úplnou imobilitou atd. Teď jsem na vozíku a skoro ve všem potřebuji pomoc druhého člověka. Když jsme se brali, věděli jsme, že nebudeme mít děti. Člověk míní, Pán Bůh mění. Po cca 5-6 letech jsem neplánovaně otěhotněla. Pro dnešní svět tak absurdní. Těhotenství jsem si nádherně užila a byla to ta nejlepší věc v mém životě. Už během těhotenství jsem se připravovala na to, že dítě bude mít blíže k tatínkovi, neboť on kolem něho bude běhat 24 hodin denně, mně ho dá nakojit a chvíli pochovat. Na to jsem se prostě připravila. Dcera se narodila (dnes má skoro 5 let), manžel zůstal půl roku doma na mateřské a opravdu pro dceru dělal vše. I když jsem s tím počítala a nepřipouštěla si to, tak mi bylo líto, že dceru neutěším, že to udělá jen manžel nebo někdo jiný (což bylo pro mě ještě těžší). Postupně jsem si na to však zvykla a rozhodla jsem se, že se nebudu trápit, ale budu hledat možnosti, jak dát dceři to nejlepší, co můžu a budu podporovat manžela v péči o ni. Do tří let dcera vždy se strašným řevem doprovázela manžela ke dveřím, když šel do práce. Byly to opravdu hrozné scény. Nikdy jsem manželovi ani dceři nevyčetla, že mi nedopřáli být matkou. Troufám si říct, že jak dcera postupně rostla, tak jako kdyby dostávala rozum a nacházíme k sobě cestu a mně to je hrozně milé. Už tak dva roky sama za mnou přijde a chce se pomazlit. Když manžel není doma, tak jsem to já, za kým jde, když se něco děje. Když ale přijde tatínek, tak jako bych tu nebyla. Ale beru to tak, že si pozornost musíme rozdělit a že i on má právo na to, aby se s ním mazlila a já nemůžu na ně žárlit. To k ničemu nebylo a není. Tak se snažím podporovat jejich vztah a dělat matku, jak to nejlíp dovedu. Věřím tomu, že dítě dozraje a má stejně rádo oba rodiče.
Jen jsem chtěla říct, že jsem se cítila někdy hodně stejně jako Vy, ale pokusila jsem se o to, abych se netrápila a "nežralo" mě to. Když podporuji vztah manžela s dcerou, uspokojuje mě se dívat, jak se můj muž stará o naše dítě. Jsem na něj pyšná. Který jiný by to tak dělal? I dnes mám chvilky, kdy mě to přepadne, ale dcera dorůstá a během momentu mě dokáže z nich vytrhnout.
Já myslím, že i u Vás se to změní. Jen si nekažte to hezké období s malým dítětem tím, že se budete trápit. Zkuste v tom najít něco hezkého a těšit se na to, co přijde. Užívejte si naplno dítě, kdy jste s ním sama a pak to samé dopřejte manželovi, až přijde z práce. To, že o Vás najednou dítě neví, když se objeví tatínek, využijte ve svůj prospěch (já to dělám), dělejte si svoji práci, odpočívejte atd. Moc Vám přeju, abyste si dítě užila jak jen to jde.
Eliáška