Postelové scény - jak to dopadlo

Koukám, že se stále z času na čas objevují ohlasy na článek. No a vzpomněla jsem si, že jsem vám vlastně nenapsala, jak jsme dopadly.

Článek jsem skončila ve chvíli, kdy jsem malou prostě nechala vyřvat. Jestli si dobře vzpomínám, trvalo asi tři hodiny, než usnula. Stejná situace - Verča tři hodiny řvala v postýlce a já v kuchyni - se opakovala ještě dvakrát. Pak už jsem si řekla, že na manželovy experimenty nemám nervy a že jestli i tentokrát bude brečet, tak ji házím do kočárku a opět vyrazíme na naši noční procházku. Řvala. Přesně těch deset vteřin, co jsem zevlovala u její postýlky. Jen se za mnou zavřely dveře od pokoje, byl klid. Znervózněla jsem, nakoukla k Verče - a opět se ozval neskutečný řev. Zabouchla jsem dveře - byl klid. Do pěti minut mé dítě šťastně spalo. Takhle to unás pár dní dní probíhalo - vztekající se dítě ukládám do postýlky, jen od ní odejdu, je klid a malá si spokojeně hraje s hračkami, až z toho do několika minut usne. Takovéhle divadýlko s námi hrála tak týden, možná dva - to už si nevzpomínám. Potom už se ukládání do postýlky obešlo bez zbytečných scén. O dva měsíce později už dokonce vůbec nechtěla spát se mnou v posteli. Hrát si, to jo. Ale na spaní jsem ji musela přendat do její vlastní postýlky, kde si chytla do rukou plyšovou Méďulku a teprve tehdy sladce usnula. Abych nezapomněla - když se vzbudila, šel za ní manžel. Od něj se vždycky napila, lehla si a spala dál. KDyž jsem k ní šla já, byl z toho velký cirkus. Samozřejmě, manžel chodil jenom dokud byl vzhůru (cca do půlnoci), pokud se Verča vzbudila později, zbylo to na mne.

Takže za tři prokřičené večery jsme získali:
- Verunka začala v pohodě chodit spát i přes den - dříve něco naprosto nemyslytelného
- při jízdě autem v pohodě usne v autosedačce - dřív řvala a řvala a řvala, dokud jsem ji nevyndala a nevzala do náručí
- večer klidně usíná během několika minut - dřív byla protivná, ospalá, a přesto ne a ne zabrat, trvalo třeba i hodinu než usnula.
I když systém "nechat vyřvat" asi nebude univerzální, jsem ráda, že u nás se to povedlo a že manželův rozum převládl nad mými emocemi. Mám totiž pocit, že jsem tím pomohla především Verunce.

A vám, kteří se k tomu nechcete odhodlat, bych chtěla říct, co nám vyprávěla instruktorka na plavání - do kurzu k nim chodila rodinka, kde v manželské posteli spali rodiče, mezi nimi miminko a v jejich nohou se různě choulili další dvě děti. A všichni (minimálně děcka) byli moc spokojení... :-)

S.

PS: Těch osmi měsíců, co spala Verunka s námi v posteli, rozhodně nelituji a vůbec mi nebude vadit, pokud i naše další děti stráví prvních pár měsíců s námi.