Postelové scény

Bohužel jsem netušila, že stejně dobře je připravená i Píďalka, i když je mi záhadou, odkud čerpala informace ona. Neustále dochází ke střetům mezi naší a její vůlí a chytré rady selhávají. Jeden z našich věčných problémů se jmenuje USÍNÁNÍ.

Moudré knihy radí vytvořit si uspávací rituál:

Před spaním dětský pokoj vyvětráme. Dítě vykoupeme a v jeho pokoji nakrmíme. Pokud během krmení neusne, tak mu zazpíváme ukolébavku, povíme pohádku, řekneme říkanku, pomazlíme se s ním... fantazii se meze nekladou, ale měli bychom dělat stále tu samou činnost - tedy ne jeden den mazlení a druhý den ukolébavky. Miminko uložíme do postýlky a necháme mu rozsvícenou lampičku, aby se nebálo. Můžeme s ním ještě chvíli pobýt (pokud stále nespí) a třeba ho držet za ruku, ale už ho nevyndávat z postýlky. Je důležité, aby se v uspávání střídali různí lidé (matka, otec, babičky, dědové, tety...), aby si dítě nevytvořilo návyk jenom na jednu osobu. Netřeba připomínat, že všichni musí dodržovat stejný postup. Za pár dní si miminko zvykne, že jen se koupe, už se půjde spát a do postele se přímo těší.

Někdy se děti v noci budí, je proto potřeba je navyknout, že noc je určená ke spaní. Za prvé je třeba si zapamatovat, že v noci k miminku vstává zásadně otec - z něj dítě necítí mléko a tudíž se od něj spíš nechá zklidnit a nedožaduje se svého prsu. Za druhé - nikdy plačící dítě nevyndáváme z postýlky, ale pokoušíme se ho uklidnit naší pouhou přítomností, mluvením a dotykem. A třetí důležitý bod - když už mu chceme dát napít, tak jedině čistou vodu. Sladké čajíčky, mateřské mléko nebo ovocné šťávičky mu jednak zbytečně zakládají na zubní kaz a jednak se dítě naučí, že když bude v noci dělat virvál, dostane se mu sladké odměny.

Jak jednoduché! Píďalka ovšem měla o rituálu své vlastní představy a začala se jich dožadovat hned v porodnici. Zamilovala si místo u mého prsu a neustále se ho hlasitě dožadovala. Mohla si to dovolit, sestry stály plně na její straně a já celý den poslouchala: „Kojit, kojit!“ „Nechovat, kojit!“ Než jsme odešly z porodnice domů, už jsme měly jeden krásný zvyk - noc jsme trávily v jedné posteli, Píďa pevně přicvaklá k mému prsu, od kterého si dle chuti ucucávala.

Doma tato idylka nerušeně pokračovala, protože manžel zbaběle vyklidil pole hned první večer. Píďalce je už osm měsíců a náš každovečerní rituál vypadá takto:

Poté, co se zívající Píďalka vyřádí ve vodě (vždycky plave celá koupelna), se popereme ve vyvětraném pokoji, když se jí pokouším obléknout pleny a noční obleček. Takto příjemně vydováděná si dá něco malého k večeři. Tak dvě tři sousta, víc ne. Ví, že je nezdravé se na noc přejídat, takže zbytek večeře rozpatlá všude kolem sebe i na sebe. Zopakujeme si koupel, opět veškeré své síly vynaložím na zabalení do plen (taky papírové pleny dokážete oblékat čtvrt hodiny?) a jdeme spát. Cvak ho k prsu... A šups od něj... Cvak k prsu... Pryč od něj... Cvak... Pryč... A tak stále dokola, dokud mi nepovolí nervy, nehodím Píďu do kočárku a nevyrazíme spolu na procházku. To bývá kolem osmé hodiny. Nejdřív jdeme do parku do kavárny, už jsem si na své večerní kafe tak zvykla, že ani nevím, jak bych bez něj usínala. Kolem kavárny je vždycky živo, já sedím na lavičce a popíjím svoji drogu, Píďa stojí v kočárku a živě sleduje dění kolem sebe. Po hodince vyrážíme dál, teď už náhodně, kam mě nohy zavedou a kolem jedenácté se vracíme domů. Ukládám Píďu do postele, cvak ho - spokojeně se přisaje a spí klidným spánkem až do rána.

Ovšem psychologové varovně zvedají prst: Není dobré, aby i starší kojenec spal s rodiči v jedné posteli. Musí se naučit překonávat vlastní strach, jinak bude mít v životě problémy. Taky stomatologové bijí na poplach: Pozor na zoubky! Kojení v noci samozřejmě nevadí, ale je nezbytně nutné po každém kojení zoubky vyčistit, jinak si přímo říkáte o to, aby se zkazily.

Takže slovo opět dostávají moudré knihy:

Nemáte-li vytvořený uspávací rituál, nezoufejte. Prostě nechejte dítě vykřičet. První půlhodinu za ním choďte každých pět minut, hlaďte ho, mluvte na něj, ale neberte ho z postýlky. Nezůstávejte v pokoji, vždy musíte odejít. Pokud do půlhodiny neusne, prodlužte interval na deset, maximálně patnáct minut. Budete-li důslední, do týdne by usínání mělo být v pořádku.

Před dvěma týdny jsme tuto metodu vyzkoušely - Píďa usnula asi po třech hodinách intenzivního řevu, který nasvědčoval tomu, že ji mácháme ve vařící vodě. A stejně jsem ji musela vzbudit - plakala ze spaní. Dneska večer jsem sebrala odvahu zkusit to podruhé. Píďalka plakala v postýlce, já v kuchyni... Doba uspávání stejná, jako poprvé, ovšem světe div se - po dvou hodinách spánku se vzbudila, napila a zase sama a bez pláče usnula! Nechci vás tu krmit happy-endem, když sama zatím nevím, jak bude usínat zítra a pozítří a popozítří... Ale doufám, že už konečně přijdou na řadu ty krásné lidové písničky, které jsem připravená Píďalce zpívat a o které zatím nestála...