Taky pro

Tak jsem pročetla celou diskusi a docela mě překvapilo množství negativních reakcí - nejsem singl, ale zatím bez mimi a jisté rozdíly pozoruju taky. Podstatný podle mě je to, že Jirka píše o těch singl přes třicet, kteří vlastně singl jsou celou dobu své dospělosti, nebo alespoň její většinu. Nepopírám právo člověka zvolit si, zda být sám či zda být s někým, ale podle mě je fakt, že člověk, který je dlouho sám, zvykne si na klid a pohodu svýho vlastního domova si těžko zvyká na to, že by měl svůj domov s někým sdílet, jakkoli by o to uvnitř stál. Vím, o čem mluvím, byla jsem singl od devatenácti do třiadvaceti, měla pidibyteček a klídek. A už tenkrát jsem si těžko zvykala na to, že bych se o svůj prostor měla s někým dělit - jsem ráda, že to šlo. Jestli je někdo singl třeba od skončení vejšky až do třicítky, všechno si vybudoval sám vlastními silami a teď má přijít kdosi, koho vlastně příliš neznám (tak to bývá většinou) a kus mýho výlučnýho prostoru a času si vzít pro sebe, tak je to těžký. A čím dýl ta samota trvá, tím hůř. Takže pak ty lidi často dělají podvědomě všechno pro to, aby jim nikdo ten jejich prostor nebral a začínají se točit v bludným kruhu. Třeba by i chtěli s někým být (jsem přesvědčená, že je to potřeba většiny, i když ne 100%), ale svým přístupem k životu se seznamují jen s podobnými - takže hlavně být happy a free a to pak jde hodně těžko. Navíc z rozjetýho vlaku kariéry a pohodlí se těžko vystupuje na mateřskou a do počítání každý koruny (sama jsem to teď řešila - takže jsem začala tím, že jsem si našla práci, která mě sice baví, ale kariéra to rozhodně není - namísto advokacie místo podnikový právničkyú. Ono totiž v čase dnešních možností jde o to, se těch možností vědomě vzdát pro budoucí spokojenost a vnitřní naplněnost, která mimochodem je docela nejistá a navíc si to ne každý uvědomí.
Takže jsem tím vším chtěla říct, že neodsuzuju singl, nemyslím, že jsou lepší (často se tak oni sami tváří - tys ještě nebyla v ...., ty nechodíš na ..., ty děláš obyč práci ..., ty ... atd. atp.), ani horší (tak je zase často vnímají ti, co mají hluboko do kapsy, nervy na pochodu a vědomí, že jim třeba v práci ujíždí vlak), ale prostě si ten život zařídili jinak. Jen těžko s nimi ale sladíte svůj diář (nemám děti a dost klidně se pár úspěšným potenciálním pětatřicetiletým singl časově přizpůsobím, ale oni už teď v osmadvaceti mají diář na měsíc dopředu nepředstavitelně plný), rady, aby vymysleli společný víkend nefungují - mám kamarádku, která má první volný víkend až v lednu a na plánování rok dopředu fakt nemám sílu, přizpůsobit se taky člověk nemůže čemukoli - jít na kafe v deset dopoledne jde dost těžko, když chodím do práce a tak. Takže to ve finále dopadne tak, že vztah skončí - nelituju toho, prostě to vyšumělo, ale je to i o tom, že já mám dneska ty priority někde jinde (ale já, ne společnost nebo obecně mravy). Tož tak