Ještě jednou ahoj.. Sice jsem si říkala, že k tomuto reagovat nebudu, jelikož tato diskuze má být naprosto o něčem jiném, než k čemu se většina vás vyjadřuje, ale nedá mi to.. Trošku nechápu, proč stále řešíte potraty a postižení dětiček.. Je to hrozný, beru a za svůj 4měsíční pobyt na JIP jsem docela viděla svoje a s některými holčinami se dodnes stýkáme. Ale zkuste to pochopit jinak. Já jen na náš příklad..Měla jsem naprosto bezproblémové těhotenství, žádné větší problémy krom nevolností a únavy, kontroly probíhaly v pořádku, prošla jsem všemi předepsanými vyšetřeními..a dle všeho měla mít zdravé dítko. Nikdo netuší, proč se stalo, co se stalo, nikdo mi to nikdy nemohl vysvětlit a mně již nezbývá nic jiného než doufat, že to byla prostě hříčka přírody a že už nás nikdy nic podobného nepotká - pokud vůbec někdy najdeme odvahu riskovat další těhotenství. Po porodu jsem řešila, hodně řešila, chtěla jsem vědět proč? proč my? a bylo mi řečeno pouze to, že se to holt někdy stává. Některá holčina potratí v 6,8,10tt jiná jako já.. Že by někdo neměl sílu? Ale to je přece blbost..nebyly jste v té situaci (nedej Bože), tak nemůžete říct, jak byste reagovaly. Já to taky netušila, když mi řekli, že dítko nemá šanci, že nemá smysl ji zachraňovat..měla jsem přikývnout???? Ježíši kde to jsme? Naštěstí ač možná budete křičet, tak máme pud a ten každou z nás sakra nakopne, aby začala křičet a bojovat o toho tvorečka, kterého máme uvnitř sebe..neexistuje tu lásku, touhu, štěstí hodit za hlavu a říct si, že třeba příště. (Něco jiného je, pokud miminko zemře, potom opravdu už nezbývá). Ano, přiznávám, že i já si říkala, že už nemůžu, že jsem unavená (40kg i s botama), utrápená, že to moc bolí, že už neunesu pohled na to malé nic napojené na hromadu hadiček), stokrát jsem zoufale seděla na záchodě a chtěla křičet - jen tak křičet..Každá špatná zpráva mi dál a dál podlamovala nohy..Ale přesto vnitřní síla je ohromná a ta každé dodá sílu zvednout hlavu a znovu a znovu sáhnout po bílém plášti, zazvonit na zvonek a vkročit do místnosti, kde svítí jedna nožička vedle druhé..a děkovat Bohu, že vůbec máte šanci tam jít..mluvit, časem i hladit..pochovat. Nemá smysl říkat, že když mi poprvé po dvou měsících vložili dcerušku do náručí, brečela jsem já - štěstím, láskou, úlevou..a ano - i sestry měly v očích slzičky. Ale tady nemáme diskutovat o mně..ale o dětičkách. Co lékaři dokázají? Dokázají zázraky a nám nezbývá nic jiného, než jim věřit, doufat, zvládnout přijmout i ty špatné zprávy a ano - nepřekážet v momentech, kdy zrovna oni zachraňují naše děti.. Jaký má život dítě? Nedonošené dítě, nemocné dítě, nad kterým zlomili hůl??? Jedna humorná..Kačence už byl rok, byly jsme na lékařské prohlídce..všechny maminky se rozplývaly nad tím, jak mám nádherné miminko a moje miminko mi podalo ruku, sedlo si, postavilo se a vrávoravým krokem odkráčelo do ordinace, načež se ještě otočilo, aby vychovaně udělalo pápá.. Jen chci říct, že MY to štěstí, tu naději máme..po všem trápení mohu děkovat všem, že moje dceruška je zázrakem a kéž by nám ten nahoře dal, aby zůstala tak zdravá, šťastná, spokojená a usměvavá, jako je nyní. Je tu spousta holek, které nás znají osobně..zeptejte se jich, jak žijeme..a jak moje nedonošeně "nemá šanci žít a když, tak z něj bude navždy ležáček". miselline
Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.
Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti. Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.