Lízo, vážím si tvých příspěvků do diskusí, ale tentokrát se musím zastat Cairy. Až agresivně reaguješ na její názor, v kterém nabádá k tomu, aby někdo kompetentní zvážil možnosti a rizika spojená s takto malými dětmi. Zdálo se mi, žes nějak špatně reagovala na jakýkoliv údaj číselný, ale to, že někdo stanovil hranici mezi potratem a porodem v čísle, s tím jseš smířená? Toto číslo také někdo určil, není dané tím, že by zrovna v tom týdnu mělo dítě o 100% více vyvinuté orgány než v předchozím. Nejsem zdravotník, takže nevím, jak vypadá dítě v tom kterém týdnu a co se všechno děje, pokud příjde na svět dříve. Ale chápu pocity Cairy. Také bych neřekla: to dítě nezachraňujte. Ale také si vůbec nedovedu představit, zdali bych unesla péči o postižené dítě. Možná by to číslo sejmulo z nás nedostatečně statečných ten pocit, že jsme to rozhodly my. Protože známe někoho, kdo o postižené dítě pečuje nebo pečoval, víme, co rodinu čeká. Myslím, žes to byla ty, kdo tu reagoval na to, že spokojenost v rodině není dána zdravím nebo nemocí dětí. Rozvádějí se i páry se zdravými dětmi, ale myslím, že by bylo nefér říkat, že nemoc dítěte na to nemá vliv. Před časem jsem slyšela, jak jeden lékař řekl: my ty děti zachraňujeme, ale je potřeba si uvědomit, že je to tak náročné pro celou rodinu, že to málokterá vydrží a muži odcházejí. Podle mě to byla věta, která chce hodně statečnosti, aby se vyslovila nahlas.
Je tu vedena jedna velmi pěkná diskuse o umírání doma. Někdo tam vyslovil, že smrt je pro lékaře neúspěch. A tak zachraňují co se dá a chápu je, je tu hodně matek, které bojují. Ale považte, že odejít z porodnice bez dítěte je jedna z nejhorších věcí a snad by k tomu všemu patřilo i to rozloučení. Pokud by lékaři dovolili kontakt s tak malým stvořením a vlastně prolití slz v tím neviňátkem v ruce, snad bychom se my ženy s tím rozhodnutím lépe vyrovnávaly. Ale tady už jsem strašně daleko ve fantaziích a nevím, jak to ve skutečnosti chodí.
Také je asi velmi relativní to, kde k takovému porodu/potratu dojde. Velmi bych pochybovala, že v nějaké menší nemocnici by mi tak malé dítě zachránili. Mám v tuto chvíli mít celý život výčitky, že nebydlím v Praze, Brně nebo Hradci Králové?
Chybí mi nějaké výzkumy, jak už tu někdo psal, o tom, jaký život tyto zachráněné děti žijí. A také příspěvky těch maminek, které se o takové děti starají. Zatím je jich tu jen málo. Ale myslím, že ani v tak anonymních vyjádřeních jako tady nemůžeme čekat přiznání, že by se matka, která se stará o nepohyblivé a nevzdělavatelné dítě, rozhodla jinak.
Mám jednu myšlenku, kterou bych nahlas nikdy nevyslovila a ani nebyla schopná říct ženě, která se dnes raduje z takových nedonošených dětí, do očí. Ale je mnoho žen, které by i po takto ne příliš zdařilém těhotenství, mohlo mít další a další zdravé děti. Není to v tom, ukázat na někoho, ten by tu byl, ten ne, ale vzít to jako koloběh života.
Jen mám pocit, že ten, kdo měl někdy možnost nahlídnout pod pokličku rodině, která se o opravdu těžce nemocné dítě stará, tu pak napíše: obdivuji je, protože já bych to nezvládla. Myslím, že se s tím dá žít, smířit se, obětovat se, ale zároveň myslím, že koryto slz nad vlastním dítětem nikdy nevyschne.
Omlouvám se za dlouhý příspěvek, ale věřím, že ty ho přečteš a snad mě i trochu usměrníš. Irena
Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.
Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti. Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.