Pro Lucku

Ahoj Lucko, pokud jsem to pochopila správně, trápí Tě Tvé pocity ohledně otčíma. Asi chápu, jak Ti je. I já jsem prožívala něco podobného. Měla jsem chvíle, kdy jsem ho v duchu zcela nenáviděla za to, jak se chová, hlavně k mámě. A určité "dozvuky" mám i dnes. Nedělá to úplně naschvál, jsou prostě chvíle, kdy nezvládá a v době, kdy to bylo nejhorší, to byly těžké roky pro nás všechny. Rodina byla ve složité a tíživé situaci. Mě bylo jen o něco víc, než je dnes Tobě. Na jednu stranu jsem ho nenáviděla a na druhou jsem o něj měla strach (a pořád mám), koneckonců, po většinu mého života mi dělá tátu, a atˇ chci či nechci, záleží mi na něm. I když při těch krizí si říkám, že by bylo lepší dokázat se od něj odpoutat a koukat na něj, jako na cizího. Jenže ono to nejde. Nevyčítám si svoje pocity vůči němu. Možná nejsou vždycky hezký, ale faktem je, že mi svým způsobem ubližuje, i když si to nejspíš vůbec neuvědomuje.
To hrozný období nakonec skončilo, ale šrámy zůstaly a já musela hledat cestu, jak se s tou rozporuplností ve vztahu k nevlastnímu otci nějak vyrovnat. Vlastně hledám do teď. Je to o to těžší, že vím, že bohužel jednu z vlastností, kterou na něm dost těžko snáším, mám sama. V těžkých situacích to nezvládám i já.
Trvalo to docela dlouho, ale nakonec jsem pochopila, že přestože je normální, cítit odpovědnost za ty, kteří jsou součástí našich životů, odpovědnost za život svých rodičů nenesu. A i když bych sama víc chtěla, aby mámě nikdo neubližoval a nic ji netrápilo, možná že ona sama by to nechtěla. Že každá krize, kterou překonala, jí dala nějakou zkušenost ,o něco ji posílala. A taky to, že ona nechce, abych já si dělala výčitky za její život a cítila vinu, za její případné chyby. A má pravdu. Dospělý si nesou odpovědnost za svůj život sami, ať už je jakkoliv složitý, a nemají ji na někoho házet, ani na partnera a už vůbec ne na děti.
Je mi moc líto, že to teď u Vás doma je tak složitý a bolestný. Ale ty na tom opravdu žádnou vinu neneseš. Drž se jak jen můžeš, ať je té bolesti co nejmíň. Taky jsem utíkala do svých vlastních světů a moc mi pomáhala i vážná hudba, kterou rovněž miluju. Takhle jsem k ní našla cestu, protože v těch letech jsem se spíš snažila poslouchat to, co poslouchali mí vrstevníci, i když mi to mnoho neříkalo. Takže i ta ošklivá léta zanechala po sobě něco nesmírně pozitivního a krásného. Přeji Ti hodně síly.