| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Odchod otčíma očima nenáviděného nevlastního dítěte

 Celkem 6 názorů.
 Mirka, holčička 20 měs. 
  • 

co to těm dětem děláme? 

(4.4.2003 14:58:46)
Ahoj Lucko,
pokud se nepletu, jsi ročník 89, je ti tedy čtrnáct. Doufám, že seš jakž takž pořádku. Ráda bych ti napsala něco optimistického, ale dnešní čtrnáctiletí jsou pro mě naprostou španělskou vesnicí. Nechci ti dávat rady typu - zavolej na linku bezpečí, dojdi si do psychologické poradny, vypovídej se z toho někomu, ale kdyby ti to pomohlo, proč ne. Chtěla bych ti ale říct, že pokud by se ti někdo snažil namluvit, že na něčem z toho, co se u vás doma děje, máš byť jen minimální podíl nebo že někdo něco z toho udělal kvůli tobě, tak mu nevěř.
Oni jsou dospělí a měli by být zodpovědní, ale ne ty. Přesto teď budeš muset vzít částečně odpovědnost za sebe a hlavně za svoje duševní zdraví do svých rukou. Zkus si najít něco "svého a hezkého" a nějak to přežít.
Přeju ti velkou výdrž
Mirka
p.s. už jsi asi dlouho nebyla na vesnici. Vesnické děti jsou úplně stejné, jako ty městské a rodiče taky, bohužel.
 Bouřka 


Pro Lucku 

(5.4.2003 0:31:33)
Ahoj Lucko, pokud jsem to pochopila správně, trápí Tě Tvé pocity ohledně otčíma. Asi chápu, jak Ti je. I já jsem prožívala něco podobného. Měla jsem chvíle, kdy jsem ho v duchu zcela nenáviděla za to, jak se chová, hlavně k mámě. A určité "dozvuky" mám i dnes. Nedělá to úplně naschvál, jsou prostě chvíle, kdy nezvládá a v době, kdy to bylo nejhorší, to byly těžké roky pro nás všechny. Rodina byla ve složité a tíživé situaci. Mě bylo jen o něco víc, než je dnes Tobě. Na jednu stranu jsem ho nenáviděla a na druhou jsem o něj měla strach (a pořád mám), koneckonců, po většinu mého života mi dělá tátu, a atˇ chci či nechci, záleží mi na něm. I když při těch krizí si říkám, že by bylo lepší dokázat se od něj odpoutat a koukat na něj, jako na cizího. Jenže ono to nejde. Nevyčítám si svoje pocity vůči němu. Možná nejsou vždycky hezký, ale faktem je, že mi svým způsobem ubližuje, i když si to nejspíš vůbec neuvědomuje.
To hrozný období nakonec skončilo, ale šrámy zůstaly a já musela hledat cestu, jak se s tou rozporuplností ve vztahu k nevlastnímu otci nějak vyrovnat. Vlastně hledám do teď. Je to o to těžší, že vím, že bohužel jednu z vlastností, kterou na něm dost těžko snáším, mám sama. V těžkých situacích to nezvládám i já.
Trvalo to docela dlouho, ale nakonec jsem pochopila, že přestože je normální, cítit odpovědnost za ty, kteří jsou součástí našich životů, odpovědnost za život svých rodičů nenesu. A i když bych sama víc chtěla, aby mámě nikdo neubližoval a nic ji netrápilo, možná že ona sama by to nechtěla. Že každá krize, kterou překonala, jí dala nějakou zkušenost ,o něco ji posílala. A taky to, že ona nechce, abych já si dělala výčitky za její život a cítila vinu, za její případné chyby. A má pravdu. Dospělý si nesou odpovědnost za svůj život sami, ať už je jakkoliv složitý, a nemají ji na někoho házet, ani na partnera a už vůbec ne na děti.
Je mi moc líto, že to teď u Vás doma je tak složitý a bolestný. Ale ty na tom opravdu žádnou vinu neneseš. Drž se jak jen můžeš, ať je té bolesti co nejmíň. Taky jsem utíkala do svých vlastních světů a moc mi pomáhala i vážná hudba, kterou rovněž miluju. Takhle jsem k ní našla cestu, protože v těch letech jsem se spíš snažila poslouchat to, co poslouchali mí vrstevníci, i když mi to mnoho neříkalo. Takže i ta ošklivá léta zanechala po sobě něco nesmírně pozitivního a krásného. Přeji Ti hodně síly.



 Izabela 
  • 

drž se 

(7.4.2003 8:35:18)
Ahoj Lucko,
myslim, ze prave prozivas pekne tezky obdobi. Nemuzu te nijak utesit nebo vzit do naruce, coz bys asi potrebovala ze vseho nejvic. Ale muzu ti rict, co delam ja, kdyz jsem zrovna v krizi, abych se v ni neutopila:
- rikam si, ze kdyz uz je to tak hrozny, ze horsi to byt nemuze, cekaji me v budoucnu samy hezky veci. Mam totiz vyzkouseny, ze se ten zivot vazne pohybuje v nejakych sinusoidach - jednou nahore, jednou dole. Takze si zacnu planovat svuj zivot po krizi. Vysnim si, jak bych chtela, aby to vypadalo. Je to sice takovy unik od reality, ale docasne to pomaha.
- pustim se do neceho uplne noveho - koleckove brusle, malovani, snow-board, nebo treba nova hudba, tak jako ty. Proste si hledam neco u ceho je mi v te krizi aspon trochu lip a snazim se jenom nesedet, abych nemusela porad premyslet nad celou tou hruzou.


Nevim, jestli ti to pomuze, kazdy ma svuj zpusob, jak se s krizi vyrovnava. Taky nevim, jake mas vztahy s mamou, ale myslim, ze by nemuselo byt spatne ji rict, jak se ted citis. Urcite bys nemela svoje pocity potlacovat a nemela by sis je vycitat.
Pripadas mi na svuj vek hodne vyzrala a libi se mi, jak o zivote uvazujes. Popremyslej o tom, jestli by fakt nebylo od veci zajit do nejake anonymni poradny. Byla by strasna skoda, kdyby ti ta soucasna situace udelala takove sramy na dusicce, ze by si s nimi mela problemy cely zivot. Za zkousku nic nedas a kdyz se ti to nebude libit, nemusis se tam podruhe objevit.
V kazdem pripade prosim Te mysli na sebe a na svoji dusevni rovnovahu.
Drzim Ti strasne moc palecky, pesticky a budu rada, kdyz se ozves.
Iza
 X 
  • 

Není táta jako táta 

(11.4.2003 12:51:48)
Přála bych Ti takového nevlastního tátu, jakého má jedna Tvoje jmenovkyně. Je to ten nejbezvadnější nevlastní táta, jakého by si člověk mohl přát. Ona to neví, že to není její pravý táta a bylo by asi dobře, kdyby se to nikdy nedozvěděla.
 Nevlastní táta 
  • 

Re: Není táta jako táta 

(28.6.2004 9:43:53)
Když to všechno čtu tak je mi moc smutno. Jsem jeden z mnoha nevlastních tátů dvou kluků, kterým je dnes přes 20 let a oba studují VŠ, jsem ale také vlastní táta kluka, kterému je dnes 14 let, je to skvělej kluk a výborně se učí.
Přesto že jsem nevlastním klukům před 15 lety chtěl nahradit tátu a vytvořit rodinu. Myslím, že se to dařilo, vždyt ten dům jsem postavil pro ně. Dnes však svýho nejmladšího syna musím opustit, rozvést se, odstěhovat se, a snad i trpět, že bude mít i on jednou nevlastního tátu. Když píšu že musím, tak bohužel musím, nejsem ani alkoholik ani flákač, jsem jen neschopnej plně uspokojit všechny potřeby naš rodiny, bohužel ty potřeby jsou především finanční. Jen na vysvětlenou, oblíbené moto mojí ženy je: "za každý dobrý skutek, následuje spravedlivý trest," tak teď už tomu snad lze rozumět. V drtivé většině mají děti, jak holky tak kluci vždy blíž k mámě a o tátu se většinou zajímají až nad jeho rakví.

 Lasko-minka 
  • 

vzpomínky a přítomnost 

(17.10.2005 13:46:17)
Ahoj, vím že článek na který teď budu reagovat, je už staršího data a asi uplinulo hodně vody od té doby.
Chci napsat i moji "zkušenost" a asi hlavně proto, že doufám v to, že si tím pomůžu ujasnit pár věcí z vlastního života.
Tedy stručně, moje matka se vdávala v 18ti letech, těhotná. Narodil se můj starší bratr, s jeho otcem nikdy nebydlela, v jeho necelých 3letech byla v 5 měsící těhotenství semnou a konala se svatba č.2. časem č.3.
nyní mám 9 nevlastních sourozenců (je mi 26let) oba rodiče se 3x rozváděli. Žila jsem s matkou na nevlastním otcem do 14let pak jsem odešla. Odmala mne matka vyháněla z domu, už v první třídě mi do brašny nacpala oblečení a vystrčila na chodbu paneláku a ať si jdu za tatínkem (150km), po jednom takovém vyhazovu v zimě jsem skončila se zápalem plyc. Ještě jednou chuťovkou je to, že mě vlastní děda asi do 12 let, než jsem sebrala odvahu a sílu se vzepřít, pohlavně zneužíval a to sevším všudy. Matka s jejím posledním manželem mají dceru o 9let mladší než jsem já, co se narodila starala jsme se oni a ráda, časem jsem ale čím dál častěji byla obviňována že ji nenávidím, že bych ji nejraši stejně zabila a podobné nesmysly, moc mě to trápilo a raději jsme se ji i jejímu otci začala vyhýbat. Matka dělala jako že nic nevidí a že ani ona nedělá žádné rozdíly.
V 18ti jsme potkala svou životní lásku, byly to do té doby 2 nejkrásnější týdny vživotě, bohužel jen dva, on byl o 8let starší, mnohem vzdělanější, krásný ale necítil ke mě to, co já kněmu. Asi 2roky jsem se kvůli němu velice trápila. To trápení jsem chtěla vyřešit vlastním dítětem, i jsme měla přítele ale on mimi nechtěl, našla jsem si tedy jiného který se dal lépe přesvědčit a také byl lépe zajištěný, nakonec jsme se i vzali a po 7 měsících se mi (nám) narodila dvojčátka! Teď přijde to, proč to všechno píšu, mou velkou lásku mi osud znovu přihrál do cesty, je to skoro měsíc a já nedokážu myslet na nikoho jiného (krom dětí). Je taky ženatý, taky má děti a taky není v manželství spokojený.
Co stím, tak co stím mám dělat, když nechci svoje děti vystavit stresu a manžela,ač ho nemiluji mám ráda a nechi mu ublížit?!

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde

Všechna témata


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.