5 let děti ve škole a snaha neztratit ideály

Ydney, máš můj respekt, škoda, že neučíš mé děti. Když jsem před 5-ti lety vedla svého prvního syna do školy, byla jsem trochu smutná, jak rychle vyrostl, ale hodně natěšená, jak bude vše zajímavé. Pomůcky jsme každý den pečlivě připravovali, psali úkoly atd. Byla jsem připravená se školou spolupracovat, jenže problém byl, že jsem totéž očekávala také od školy. Syn je dysgrafik s náznakem dysortografie(dnes již stanovené s určitostí). jako zodpovědná matka jsem s ním docházela do poradny a dělala vše podle jejich doporučení. V první třídě bylo vše bezva, velmi chápavá učitelka, ve 2. třídě již horší a horor ve čtvrté, kdy jsme se přestěhovali a změnili školu. Najednou pětky a čtyřky, sešity neustále červené. Tak jsem trpělivě navštěvovala školu a vysvětlovala, žádala a prosila o spolupráci. To jsem vzdala po 3 měsících, kdy mi uč. vysvětlila, že Kája chce být jako ostatní, proto píše např. diktáty a já mu škodím, jsem přecitlivělá. Absolutně nebyla schopna diskutovat o jeho vadě díky které není schopen diktát napsat. Ne, on si to přeje a bude je psát a ona klasifikovat 5. Pak už jsem zvolila školní inspekci a nyní syny vozím 20 km do jiné školy. Když šel rok po Kájovi do školy druhý syn, měla jsem strach, byl osvojen ve dvou letech s velmi špatným startem do života a byl často velmi nezvladatelný. Opět plná naděje ve spolupráci jsem před začátkem školy navštívila p. uč., které jsem naprosto otevřeně vylíčila Markovi problémy a řešení, které se nám jako jediné osvědčilo. mimo jiné jsem jí žádala, aby Marek seděl sám, není schopen zvládnout nové prostředí, odloučení ode mne a ještě se dělit o tak malý prostor školní lavice s cizím dítětem. P.uč. byla mladá, po škole, a měla své jasné představy, tak s Marečkem vše řešila mazlením a domluvami, po 2 týdnech ho posadila s kamarádkou(pořád se drželi za ruce) Po dalších 2 týdnech holčička plakala, protože jí Marek opakovaně napadal a rodiče na nás přišli domů. Uč. nevěděla co má dělat, holka nechtěla chodit do školy. P.uč. stále mazlila a domlouvala a Marek tyranizoval celou třídu, až se ho bála i učitelka. Několikrát mi volala domů během vyučování, že neví co má dělat, že Marek vzteky křičí a hází věci po třídě a ona se bojí, že někomu něco udělá. Na mou radu ať mu jednu lupne a uvidí mi řekla, že to ona neuznává a on je jinak moc hodný( to je pravda, rozdal by se, je obrovsky dobrosrdečný) a až ho to přejde, ona s ním promluví. Tak to probíhalo 4 měsíce, až p. učitelku vytočil, když jí řekl debile a ona mu jednu vlepila. Pak mi volala a já cítila zadostiučinění: to by jste nevěřila, on se oklepal a byl najednou úplně v pohodě!! To jsem jí celou tu dobu říkala! Od té doby už měl záchvat velmi výjimečně a učitelku aspoň trochu respektoval. Oběhala jsem s ním mnoho psychologů, nikdo nic, samé řeči o trpělivosti, až jedna p.doktorka v Praze mi vysvětlila, že práh citlivosti na fyz. bolest( má velmi posunutý, popálí se a nebolí ho to) souvisí s citlivostí psychickou a sociální a proto reaguje až na tak srozumitelný signál jakým je plácnutí. Přestala jsem se obviňovat a užírat se řečmi pedagogů, že tudy cesta nevede. Ne že bych ho mlátila, ale někdy dostat potřebuje. Je mu 10 let a je stále lepší. Letos nastoupila do školy Madlenka, to už jsem se ani nepokusila se školou spolupráci navázat, nechtěla jsem jí zatěžovat dojížděním, tak chodí u nás na vesnici, v první třídě tam učí celkem fajn učitelka. Ovšem opět nereskektuje rodiče, no už se o nic nesnažím a mám klid, výsledky ve škole má dobré, líbí se jí tam, naštěstí nemá problémy. Nechodím k ní ani na schůzky. P. uč. má pocit, že dítě v pěstounské péči je chudák a pěstouni ho nikdy nebudou pořádně milovat, tak např. zapomenutá svačina je hned zapsána v ŽK. Za dva roky mě čeká další nástup do školy, už ho asi nebudu prožívat vůbec, ani se netěším.
Myslím, že by učitelky měly přijmout, že ačkoli jsou studované, rodiče znají své děti nejlépe a když se názory liší, uvědomit si, že se na výchově spolupodílejí, nikoli výchovu utvářejí, mají-li rodiče, který je chce do výchovy zatáhnout, být za ně vděčni a vyjadřovat jim podporu. Kdo za dítě zodpovídá? Kdo bude ve vyšším ročníku poslouchat výtky za chování? Kdo bude mít starosti s dys-potomkem při přípravě na budoucí povolání? To je koukám román, přeji všem učitelkám pevné nervy a úspěch v přijetí rodičů na jednu loď.