Tři roky ve školství a snaha neztratit iluze a ideály

Nijak jsem se nenamáhala se sháněním místa, nechala jsem to náhodě. A opravdu mě nečekaně oslovila jedna paní učitelka ještě na závěrečné praxi. Její manžel, můj nynější šéf, hledal mladé učitelky:. Dostala jsem za úkol sehnat ještě další kamarádky a v září jsme nastoupily čtyři holky z jednoho ročníku. Bylo to skvělé. Těšila jsem se a byla jsem plna iluzí a ideálů.

Dostala jsem pátou třídu. V přípravném týdnu jsem si nachystala třídu, sehnala kytky, obrázky na nástěnky a připravila si první uvítací den:. Musela jsem také vyplnit katalogové listy, připravit si třídní výkaz a třídní knihu a napsat si plány do všech předmětů. Byla jsem mírně řečeno tak trochu "v lese", protože jsem nevěděla, co dřív a jak na to. Panem ředitelem jsem byla upozorněna, že má třída má sice 15 dětí, ale z toho jsou pouze 3 holky. Navíc dětí je schválně méně, protože 7 z nich má specifické poruchy učení a chování. Měla jsem se připravit na to, že to pro mne bude ze začátku jáma lvová.

První den přišel a já měla zrovna dozor na chodbě. Zvonění odstartovalo šílený kravál, který vydávaly řítící se děti ze šaten ke třídám. Celkem v šoku jsem pozorovala, jak náhle zpoza rohu vyběhl hlouček chlapců, přibližně stejně velkých jako já a proběhl zmateně chodbou tam a zpátky, až jeden z nich zvolal: "Hej, V je pětka, to bude tady!" a celý hlouček vpadl do MÉ třídy. No….a tak to všechno začalo!!!

První hodinu to vždycky ještě šlo, měli jsme ranní kruh, kde jsme si přáli do nového dne a děti vydržely sedět. Pokud ovšem neměly špendlíky a zápalky. To jsem nejdřív musela zjistit, kdo je schovává a proč si vyhrožují ohněm či proč se píchají. Pak už den probíhal "podle" nálady dětí. Musela jsem neustále střídat činnosti, neustále hrát nějaké divadlo, vymýšlet hry a různé role, abych kluky zaujala. Neudělali nic, pokud je to nebavilo. A byly chvíle, kdy se šprajcli a já se mohla rozkrájet. Velmi často to vypadalo takto:

"Jirko, proč nepíšeš?"
"Mně se nechce."
"Tohle ale není sešit do češtiny!"
"To je jedno, ne?"

"Paní učitelko, Pavel se plazí po zemi!"
"Pavle, pojď si sednout, budeme pracovat spolu."
"Já nechci, abyste mi pomáhala."
"Proč se plazíš po té zemi?"
"Jsem partyzán."

"Proč jsi neudělal domácí úkol?"
"Já za to nemůžu. Mama je slepá, neviděla, že mám zadání v deníčku."

"Paní učitelko, ať po mně nehází kružítko!"

"Paní učitelko, Péťa mi zapálil pouzdro!"
"Paní učitelko, když mi napíšete tu pětku, tak zdrhnu!"
"Katko, úkol byl zadán v pondělí minulý týden, říkala jsem ti, že když mi ho nedoneseš, dostaneš pětku, protože jsi nesplnila úkol."
"Tak si ji tam napiš, krávo!" a hodila mi žákovskou knížku na stůl.

Téměř neustále jsem ten rok byla v kontaktu se sociální pracovnicí z péče o dítě a psala posudky na některé žáky pro policii. Kluci ve svém volném čase kradli v obchodech a vybírali popelnice. Jednoho z nich například několikrát přistihli při vykrádání vlaků na nádraží. Odvedli ho domů a on tam byl na druhý den zas.

Vyvrcholilo to v listopadu, tedy po 3 měsících mé praxe. Šla jsem s dětmi do knihovny. Měli jsme přejít pouze jeden přechod pro chodce a kluci se zrovna uprostřed toho přechodu poprali. Nešli od sebe odtrhnout. Důvodem bylo, že jeden šlápl druhému omylem na patu. Byla jsem totálně vyřízena. Nebýt paní zástupkyně pro první stupeň asi bych už neučila, protože po tomhle zážitku jsem byla rozhodnuta dát výpověď. Měla jsem jedinou myšlenku - nenechám se zavřít kvůli dětem, které jsou v páté třídě, je jim některým už 12 let, jsou tedy mladší pouze o 10 let než já a nic na ně neplatí!!!

Naštěstí jsem to všechno zvládla. Našli jsem společnou cestu a bylo i hodně hezkých chvilek. Často jsem se sama sebe ptala, co jsem udělala špatně, proč ty děti takové jsou? Jak to, že se zdá, že jim na ničem nezáleží? Proč mají tak malou vytrvalost? Co jim tak ublížilo, že takhle vzdorují? Musela jsem se "obrnit" láskou, aby děcka věděla, že mi na nich záleží a to byl klíč!!! Musela jsem stanovit pevná pravidla a podrobně je s dětmi rozebrat. Musela jsem je naučit, že si nemůžou dovolit všechno, musela jsem prostě stanovit mantinely, za které děti nemohly. Nemůžu říct, že se mi to povedlo u všech, ale u některých ano. Nyní jsou již v sedmé třídě. Minulý týden jsem u nich byla suplovat. A to mne přimělo se nad nimi opět zamyslet a zavzpomínat. Dvě z dětí jsou ve výchovném ústavu, většina taktak prolézá. Škola je pro ně největší opruz na světě! A jak mě mí bývalí žáci přivítali? Klasicky: "Jakou značku kondomu používáte?"

……………….

Zaměnila jsem všechna jména a vypíchla pouhé útržky ze situací, které nastaly. Chci podotknout, že mi opravdu vedení školy pomáhalo a nenechali mne v tom plácat, jak by se mohlo zdát. Nechci taky zapomenout na čas, který jsem strávila konzultacemi s PPP.