Re: Nevyřazuj se :o)
Karo,
přiznávám, že mě ani nenapadlo přemýšlet nad tím, jak poznám, kdy se v jaké době nacházím. Konečně, druhá doba porodní začíná tehdy, pokud rodička cítí potřebu tlačit a je úplně otevřená - ovšem někdy tu potřebu cítí dřív, než je otevřená a jindy naopak i při otevření ji ještě necítí. Takže i doktoři těžko poznají, kdy přesně k tomu přechodu došlo. Pokud se mi začne chtít tlačit, tak se můžou jenom dohadovat, jestli jsem se otevřela právě teď nebo před půl hodinou :o) Navíc v tom druhém případě WHO doporučuje počkat, až žena sama pocítí potřebu tlačit a nenutit ji ke tlačení jenom proto, že je otevřená. A k tomu prvnímu případu nás na kurzech strašili, jak tlačit nesmíme, jinak otečeme a už neporodíme nebo si roztrhneme čípek a podobné horory. Čirou náhodou jsem s tehdy dostala i k jinému lékařskému názoru (myslím, že jsem ho vyčetla z knihy "Efektivní péči v perinatologii", ale ruku do ohně za to nedám), že pokud se ženě tlačit chce, tak si to klidně může zkusit. Pokud není úplně otevřená, tak sama zjistí, že jí to nejde a nechá toho a riziko, které by ji z toho postupu hrozilo je minimální a spíš v případě, že by opravdu intenzivně tlačila a tlačila i přes odpor. A někdy tím zatlačením prý naopak může dojít i k úplnému otevření. Což mě uklidnilo natolik, že jsem si řekla, že to budu řešit až to bude aktuální. Kdy se mi chce tlačit, to snad zatím ještě poznám líp než doktor, ne? :o)))
A že bych "zapomněla dýchat", to snad nehrozí, ne? I když je pravda, že jsem se nijak nesledovala, takže nemůžu říct, jestli jsem dýchala podle kurzu nebo ne :o) Ale asi spíš ne - chvíli jsem jela podle momentální rady asistentek a díky tomu trpěla nedostatkem kyslíku, takže jsem si zase najela na svůj vlastní rytmus. Ono to dýchání je taky zajímavé - četla jsem několik různých rad, jak kdy dýchat, takže je evidentní, že ani v tom nemají porodníci jasno :o) A protože těžko poznám, který z nich má vlastně pravdu, je tu opět to nejlepší řešení - dýchat tak, jak mi to vyhovuje :o)
No a jak prvorodička pozná, co má dělat? Víš, Karo, mě porod překvapil - intenzitou bolesti, tím, že už od počátku mi kontrakce přicházely tak často, že (podle asistentky z kurzu) byl nejvyšší čas vydat se do porodnice (což mě v tu chvíli vyděsilo, protože jsem si představila, co mě asi tak ještě může čekat, když jsem vlastně teprve na začátku), všechny nacvičené polohy byly k ničemu, voda nepomáhala, "správné dýchání" (měla jsem před sebou otevřenou chytrou knížku :o) ) mi nevyhovovalo... Prostě v jednu chvíli jsem docela panikařila. A pak jsem si vzpomněla na jednu část z knihy dr. Odenta, se kterou jsem v době čtení nesouhlasila, připadala mi, no, nelogická: "V den porodu povzbuzujeme rodící ženy, aby se poddaly svému prožitku, aby se zbavily sebekontroly, aby zapomněly na všecho, co se naučily - na všechny kulturní představy, na všechny vzorce chování. Čím méně se toho žena učila o "správném" způsobu porodu, tím snažší to pro ni bude." Tak jsem to zkusila. Dala jsem si čokoládu na uklidnění a zkusila nemyslet na to, co mám dělat, ale vnímat, co chce dělat mé tělo. A ono to opravdu pomohlo, dokázala jsem si najít to, co mi vyhovuje, ale hlavně dokázala jsem se "sžít s bolestí". Nevím, asi to není ten nejlepší termín, ale nenapadá mě nic lepšího, jak to napsat. Prostě přestala jsem mít pocit, že za každou cenu musím ovládat porod, ale nechala jsem se ovládat porodem. A i přes tu bolest mi to najednou začalo připadat strašně legrační a manžel byl ze mne docela vyjevenej - kontrakce prokňučím bolestí, mimo ně se chechtám radostí :o) Fakt, nebýt toho, že na Rodině občas ženy popisují to samé, cítila bych se jako cvok :o) To jsou ty "představy", které mám na mysli: vyhovuje mi klečet, takže pro nejbližší dobu je moje představa taková, že prostě budu klečet - dokud si mé tělo neřekne o něco jiného. I prvorodička může poznat, co je pro ni nejlepší, jenom prostě musí věřit sama sobě. Pokud je ale někdo už předem přesvědčený, že bez doktorů prostě porodit nemůže, tak mu pravděpodobně jeho vnitřní pocit ohrožení nedovolí uvolnit tak, jak by bylo potřeba. Nevím, tohle se jenom dohaduju, vycházím z toho, že i v normálním životě se problémy častěji "lepí" na toho, kdo je očekává...
Takže samozřejmě, pokud se žena cítí nejistá nebo pokud má opravdu nějaké problémy, tak je zásah zdravotníků na místě. Ale určitě ne v případě, kdy všechno probíhá v pohodě jak z objektivního hlediska, tak ze subjektivního pocitu ženy. Tady opravdu nevidím důvod k tomu, aby jakkoli zasahovali do průběhu porodu, třeba jenom nařízením, co mám či nemám dělat.
S.
Odpovědět