Re: Jde o systém

Milá Moniko a všichni ostatní,
je mi hrozně smutno z této diskuze a z některých příspěvků zvlášť. Ač bych momentálně měla být v naprostém psychickém klidu, protože právě dokončuji 5.měsíc těhotenství.
Jsem jedna z těch, kterým se podařilo hned na první pokus IVF otěhotnět. Absolvovali jsme různá vyšetření. Nenašla se žádná příčina naší neplodnosti, takže nespadáme ani do jedné skupiny výše uvedených problémových skupin (špatný spermiogram, vaječníky, vejcovody ...) a přesto jsme 4 roky marně doufali. Pro páry, kterým se podaří otěhotnět během pár měsíců, to nepřijde asi tak strašné. Ale nevíte co beznaděje, smutku a depresí to oběma přinese. Ano nic nás fyzicky nebolelo, tudíž nešlo o nic akutního, o něco, co by se navenek nějak přímo projevovalo, ale ta bolest v srdci při představě, že !!!!NIKDY!!!! třeba nebudeme moci mít děti je hrozná. Ani nejhoršímu nepříteli bych to nepřála. A jediné, co nás drželo nad vodou, bylo vědomí, že máme před sebou možnost umělého oplodnění. Jako poslední šance. Ale nemít nic, protože nespadáme do uvedených „škatulek“, nevím, nevím... A jak vidíte, v našem případě IVF bylo na místě a můžu se tak těšit na vysněné miminko.
A teď bych jen chtěla zareagovat ještě na Vaši poznámku o věku. Jak jste přišla na těch 32 let? Mně je právě těch 32. A nevím proč by právě tento věk měl být hranicí. S manželem jsme se začali snažit v mých 28 letech - 1/2 roku po svatbě, kdy jsme oba cítili, že jsme na miminko připraveni. Byli jsme naivní a věřili, že to nebude žádný problém, nebyl taky důvod - žádné gynek. problémy, žádný potrat, no a ono ejhle. Samozřejmě jsme se neubránili myšlenkám, že kdyby jsme začali dřív, mohlo to být třeba jinak. Ale to jsou ta zpropadená KDYBY. Do budoucnosti zkrátka nevidíme a tenkrát nám to připadalo oběma včas. A co Vám budu povídat, tahle věková hranice je strašně nízká a myslím, že k ní není ani žádný rozumný důvod.
Proč tu nikdo z odpůrců placených IVF nevysvětlí, proč léčit narkomany a alkoholiky?