Klišé, klišé, klišé

Paní psycholožka nejspíš má naučeno spoustu mouder, ale v reálu vidí jen jednu věc: všem dětem osekáme jejich individualitu tak, aby se nám vešly do naší formičky a jednou z nich byl ideální pracovník u pásu, bez špetky kreativity. Jinak si totiž neumím ten její příspěvek vysvětlit.
Celý je o tom, jak dítě donutit dělat to, co paní učitelka chce, nikoli o tom, jak v dítěti vytvořit vlastní touhu po tom, aby dosáhlo výsledku, který po něm chceme. Proto pak i péče v poradnách vypadá přesně tak - vezme se jeden program, co na tom, že ho dělala paní pedagožka, která rozumí hlavně holčičkám, a tak je plný kytiček a panenek, a budeme s ním mordovat i všechny chlapečky, kterým kytičky fakt vůbec nic neříkají. Přitom, pokud vím, co chci u dítěte potrénovat, tak, jsem-li alespoň průměrný kreslíř, načrtnout si pracovní list s takovým obrázkem, který bude dítě zajímat, není takový problém. Časově to nakonec vyjde podle mých zkušeností výhodněji, než když učitelka stráví dvě hodiny hledáním toho nejlepšího univerzálního pracovního listu. A přitom by pak snadno mohla mít pracovní list vytvořený v různých kategoriích náročnosti, aby to děti fakt zvládaly a nemusela je chválit naoko, ale doopravdy (když už je tedy chce chválit, ony děti nejsou blbé a dobře poznají, kdy se jim daří a kdy ne).
Bohužel mi ale připadá, že se tady vůbec nedělá individuální práce a že obecně ve výuce pedagogů se neříká, jaký je cíl, ale že se říká, jaké jsou techniky... a to je podle mě škoda, když znám cíl, tak techniky si kreativní tvor dokáže dohledat, ale když neznám cíl, jsem jen stroj.... A učitelky by v mém světě měly být kreativní...