Re: Cítíme se stejně

Ještě k tomu NE - nechci ty rodiče soudit. Pokud to nezvládnou a ani po určité pomoci od okolí nezvládnou, nedá se nic dělat, dítě zůstane opuštěné, nebo rodič celý život naštvaně rezignovaný. Taková je realita.
Svou reakci jsme myslela to, že děti s DS většinou takto zásadně zdravotně postiženy nejsou a tedy, že se z DS dělá zbytečný strašák, když z těch dětí většinou mohou vyrůst docela přiměřeně soběstační lidé - všichni přece nemusí mít maturitu a číst v angličtině.
To, že má dcerka šikmější oči a trochu hůř mluví, přece neznamená, že takového člověka je přece lepší předem zabít, a to klidně až do 24 týdne těhotenství (s synkem jsem kvůli plicní a ledvinové diagnoze chodila v jeho prenatálním vývoji do krajské poradny i s naší DS dcerkou, které tehdy bylo asi 6 let - a sestřičky byly pěkně naštvané, protože, když tam masírovaly matky, aby dítě v 23 týdnu s DS raději potratili - tam se už ale nejedná o potrat nějakých buněk, ale o usmrcení již vnímajícího dítěte - a byla tam naše dcerka a ty matky viděli, že to není žádná uslintaná katastrofa ani neslučitelné se životem, že se umí vysmrkat a ještě tam někdy na mne s dalším dítětem pár minut počkala, normálně se uměla nasvačit z baťůžku, vyhodila papírek do koše a poděkovala jedné paní za čokoládu - tak by mne ty sestry nejradši z genetického oddělení vykoply...ale ať si.)
Co se týká ostatních těžkých postižení - na JIP, kde se vozí nedýchací děti, některé na pár měsíců, jiné na několik let (protože jsou závislé na dých. přístojích - právě se synkem jsme ty dýchací přístroje prošli, jelikož v prenatálu mi oznámili, že bude mít vadu, u které neměli ani přesné prognozy, jak to bude vypadat a jestli vůbec a jak dlouho přežije a už vůbec, jak na tom bude mentálně - ale já ho nedala), apod., tak tam jdou vidět u podobných zásadních postižení, kdy se dítě nehne měsíce z oddělení ( a některé tam třeba i zemře) různé přístupy rodičů - od těch, co třeba i v nervech se starají a snaží - až k těm, kteří radší odjedou pryč, aby se už na to nemuseli koukat. Je mi moc líto jedné holčičky, která vedle nás leží a navzdory všem prognozám dýchá na dýchacím přístroji několik let(už jsme tam byli víckrát) a roste a je od svých rodičů opuštěná, protože si naplánovali jinou snadnější budoucnost, mají jiné - zdravé děti. Ale je to každého výběr. Místo nich tam nastoupila jedna paní jako dobrovolnice a dělá té holčičce tetu. Každý má jiné karty,někdo takové, jiný makové - ale každý má volbu, co s nimi bude hrát, zda svůj boj třeba i s pomocí dalších bude bojovat nebo se na to vykašle.