H&M - považuji to za článek matky s postiženým dítětem, možná jsem to špatně pochopila.
Mě to docela nakoplo a rozhodně v tom nehledám zevšeobecňování - některé děti s DS popisované věci dělají, jiné ne - ne že to dělají všechny, nebo by to bez patřičného drilu všechny dělaly.
Znám/znala jsem děti s DS a jejich rodiče jen 3, takže z toho těžko dělat statistiku.
Máma s dospělým klukem v pohodě, jen má občas problémy právě se sexualitou dítěte.
Naše matikářka s 18tiletou agresivní a ukřičenou dcerou.
Náš známý s 14tiletou, velmi uzavřenou, nemluvnou, nekontaktní a momentálně těžce klasicky pubertálně "vofouklou" holčičkou, kterou má ve střídavce, jelikož odešel od své ženy, aby si udělal jinde normální dítě, což jí sdělil poté, co odmítla počít dalšího potomka.
Společný znak: VŠECHNY matky těchto 3 dětí opustili chlapi - dříve či později.
Během své praxe jsem potkala víc handicapovaných dětí, i když třeba "jen" tělesně - jen DVĚ měly tátu doma s mámou.
Možná náhoda
Soused vyhnal manželku, s níž měl 3 děti, jelikož poslední se narodilo s těžkou vadou kyčlí. Studuje VŠ, chodí velmi špatně o berlích, má vlastní byt, je soběstačné...
Ale táta ho nechce, že prý takový mrzák nemůže být jeho.
Známá, máma 4 dětí, má syna mentálně i tělesně postiženého - chodí kanálama a nebere ho mez místní lidi. Co by řekli?
Přitom by řekli houby - co můžou? Uhranou ho? Budou se mu smát? To je přece blbost.
Když vidím tchýni, která visí na mém synovi, ale nejdůležitější pro ni není to, jak závažné je postižení, ale to, že konečně chodí a to, že nemluví, protože co řeknou lidi, jdu do kolen.
Hlavně co řeknou lidi...