19.3.2012 7:45:43 .kili.
Re: Kamarádka má dítě s DS
- " kdyby se zjistilo, že dítě je postižené, šla bych na potrat (v závislosti na druhu postižení, ale s DS bych tedy šla). Vím, na co mám a na co už ne. Vědomě porodit postižené dítě a starat se o něj - to bych fakt nedala."
je tu pohromadě vícero věcí. Jednak jde o způsob, tedy genatickou abnormitu, jakou je DS zavdán, to pak determinuje možnost předejití narození postiženého dítka. Další věc je, jak naložit se zjištěním postižení v časné graviditě, a konečně je tu otázka postoje k již narozenému (bez předchozího vědomí o postižení) dítku. Všechno to závisí jednak na možnosti detekce, jednak na individuálním obecném náhledu na svět.
Řekl bych, že DS je věc filosoficky složitá, zejména proto, že ty děti mohou žít velmi spokojeně, byť se vyjímají zjevnými odlišnostmi od ostatních. Není se co divit různosti postojů, neboť i pohledy na svět jsou u různých lidí různé. V debatách o tomto potižení trochu chybí pokora a tolerance, asi i proto, že chybí i v myslích lidí. Hodnotit rozhodnutí rodičů DS postižených dětí je troufalost hrdopychu. Bylo by lepší, patřičnější, aby lidé vnmímali taková rozhodnutí jako neměnnou skutečnost, s niž je třeba žít. Krom toho, není to až tak, že postižené (obecně) děti nemohou být pro rodiče přínosem. Naopak. Řada postižených dětí dává svým rodičům dar, o kterém tito někdy ani nevědí, resp. si ho neuvědomují. Dávají jim vnímání světa, jeho hodnot a věcí v něm z jiného, ostatním zakrytého pohledu, dávají jim i jiný smysl samotného žití, při čemž jiný neznamená horší, ba mnohdy naopak.
Odpovědět