LDN
o LDNkách se vždy mluvilo špatně a tak s tím i člověk nějak počítá. Ale bohužel i sestry v nemonicích u hodně nemocných počítají s tím, že půjdou na LDNku a né domů. Což je špatné.
Moje babička v 69letech šla v celku na banální operaci srdce, by-pass.Bohužel po 2měs. v nemocnici byla tom velmi zle, spousta komplikací..Nakonec byla zcela nemohoucí,nepoznávala nás.Moje mamka(její dcera)vůbec neuvažovala,že by jí v nemocnici nechala. Když už byla bez přístrojů,zeptala se,kdy si jí může vzít domů a personál na ní koukal jako kdyby se zbláznila.Prý jí vypisují papíry na převoz na LDNku a v žádném případě nemůže domů. To si mamka nenechala líbit a rázně zakročila. Do 3dnů měla babičku doma a starala se o ní.A babička po týdnu doma pookřála, začala zvládat zákl. hyg.návyky a začala si pamatovat více a více. Je jiná, než byla když šla do nemocnice, zapomíná na léky,na to co říkala včera. Ale je živá, pamatuje si nás a je doma.Už mnohokrát děkovala,že jsme jí tam nenechaly.Vím, že kdyby šla na LDNku už by tu nebyla,zemřela by a to nemyslím péčí,ale jde i o psychický stav. A tím,že byla domamve svém to přežila. Nepamatuje si naštěstí většinu času v nemocnici. Vím, že takto dobrý konec nemůžou mít všechny příběhy. Ale i to umírání doma je pro staré lidi důležité.Děda z otcovi strany umíral doma na rakovinu a poslední týden před smrtí, byl doma moc šťastný, dokonce i tak, že myslel, že vyhraje.A můj otec byl 2,5r.v nemocnici, kde i umřel a sám.A mě bylo líto,že jsem se o něj nemohla starat(ikdyž měl mnoho let jinou rodinu).Měsíc po jeho mrtvičce jsem zjistila,že jsem těhotná,táta vzdálen 120km a mysleli,že nepřežije.Přežil,ale zcela upoután na lůžku,zcela ochrnut.Dlouho nemohl ani sám dýchat.Jediné co mohl,vnímat,myslet a komunikovat mrkáním a chtěl domů.Nešlo to vzhledem k jeho stavu, nemohl ani polykat,často ani dýchat po roce v nem. A když už to vypadalo,že by možná bylo zlepšení,zase se to obrátilo.Do toho všeho měl můj 10.letý syn úraz a já si ho ležícího po operaci odvážela domů a starala se o něj 24h. denně několik měsíců.Nyní už naštěstí zase chodí.Proto také vím, že né vždy jde postarat se o naše blízké.Ale zkusme proto udělat vše a vraťme rodičům starost,kterou oni dali nám. Kolik let nám vyměňovali plínky a nespali, když jsme marodili atd...
Odpovědět