| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Kus života těžkého

 Celkem 108 názorů.
 Anakonda+2 


Také jsem poznala:-( 

(13.2.2009 9:26:55)
Umírala mi babička na LDNce..než jsem si jí stačili vzít domů..bylo pozdě. Jen ten, kdo se pokusil si vzít domů z LDN blízkého člověka..opustit práci..a starat se o něj...ví, jaké je to papírování, zajišťování potřebných pomůcek(..třeba pro imobilního člověka)
Dneska jsem rozhodnutá, že kdyby se někdo dostal do situace, jako moje babička-do LDN..nikdy. Myslím si, že si stojí za to zaplatit péči v Hospicu, kde je jednání a péče o 100% lepší.
Do dneška mi je líto, že jsme babičku do Hospicu nedali:-(
 Blanka 
  • 

Re: Také jsem poznala:-( 

(13.2.2009 10:42:59)
Kamarádka pracovala na LDN a to co jsem slyšela, tak z toho mám husí kůži ještě dneska, přála bych starým lidem, aby mohli zemřít doma, mezi blízkými, bohužel ne vždy to jde.
 ivik07 


Re: Také jsem poznala:-( 

(13.2.2009 12:59:34)
dobrý den vespolek-taky jsem se nad přízpěvky rozplakala,mám babičku 87 let a strašně se bojím o ní je už slabá,neustále kašle-prý od srdce-vlastně asi ani oni neví,nebo nechtějí vědět..je doma s mým taťkou (zetěm) a bratrem.Moje maminka-její dcerka jediná,zemřela před pěti léty.Strašně mi chybí,nikdy nezažila vnuky :-( ,dokonce jen můj potrat :-(((...Nedávno umřela babička 90ti letá mého manžela...bydlela tu s námi na patře s vlatní koupelnou kuchyní a komorou.Tchýně se o ní starala.Bylo jí dobře-v létě kávička venku,nebo s náma všichni u stolu,...krása..
 ivik07 


Re: Také jsem poznala:-( 

(13.2.2009 13:01:50)
nevím jak se to tady ocitlo-psala jsem úplně někde jinde-omlouvám se .-(
 10.5Libik12 


Re: Také jsem poznala:-( 

(13.2.2009 17:24:53)
Myslím si, že jde o velice naléhavé téma.

Sama za sebe jsem rozhodnuta poskytnout svým nemohoucím domácí péči, ale člověk nikdy neví, jak ho život semele, přesto mi situace, kdy naši staří dožívají v kolektivních zařízení as péčí, která se skládá z naprosté většiny z obsluhy a ne léčby, strašidelná.

Jiří X. Doležal je můj oblíbený demagog.
 Rosie 


Re: Také jsem poznala:-( 

(13.2.2009 21:38:51)
Před lety moje babička podstoupila operaci nádoru, bohužel situace již byla taková, že se s tím nedalo nic dělat. Po operaci byla babička přeložena na LDN, sama doma již být nemohla a do domácí péče také ne. Protože jsme věděli o poměrech v LDN, okamžitě jsme pro ni zařídili místo v hospicu a doufali, že za ní budeme moci alespoń kdykoli jezdit, byť to bylo v jiném městě. Nakonec to dopadlo jinak - babička se toho rána, kdy ji měli do hospicu převézt, už neprobudila...
 Ufonka 


Re: Také jsem poznala:-( 

(14.2.2009 19:48:18)
Rosie,
mělo to tak být, rozhodla se z tohoto světa odejít a věděla, že jste pro ni dělali to nejlepší, co jste mohli.

Můj dědeček zemřel před dvěma lety. Tou dobou jsem žila s rodinou 200 km daleko. Zpráva o jeho kolapsu a následné smrti mě velmi zasáhla. Ale na druhou stranu zemřel jak nejlépe mohl. Doma v křesle, když se díval na televizi. Tedy naposledy vydechl v nemocnici následujícího dne ráno, ale nebýt jeho dcery, která nedovolila lékařům, aby ho přestali oživovat, tak vydechl naposeldy doma. Tam to miloval. Nikdy nechtěl skončit v LDN. Měli s babi úspory na hospic. S babi to bude jednoho dne jiné. Teta je už v důchodu, takže se o ni postará a to jí dává útěchu a pocit bezpečí. Babi by přesun do LDN nepřežila.
Ale ne všichni mají takovou možnost, takový "přepych", pečovat o své blízké, rodiče, když už to sami nezvládnou. Je to nespravedlivé. Rodiče nás vychovali, dali nám to nejlepší, a my jim to mnohdy nemůžeme vrátit....
Vše je jen a jen o lidech. Na rodině se to probírá dnes a denně. Mladí lidé se umějí bránit spíše nežli starouškové. Kéž by se nad sebou většina personálu zamyslela a vžila se do situace pacientů/klientů.
 verenka2, Laura10/07 


Hospic 

(14.2.2009 17:51:58)
Nikdy bych svoje příbuzné nenechala na LDN!!!!!!Určitě bych si zařídila,aby se o ně starali v Hospicu.Tomuto ústavu věřim,že tam s lidmi zacházejí s úctou a nechají je důstojně dožít.
 kopidlno 


Re: Hospic 

(14.2.2009 18:14:25)
Veverko ono to s hospicem není tak jednoduché. Hlavní idea hospicového hnutí není starat se o nemohoucí stařečky, ale doprovázet nevyléčitelně nemocné lidi v terminálním stadiu na cestě na druhý břeh. Obvykle hospic před přijetím vyžaduje lékařskou zprávu, ze které vyplývá výše zmíněné. Jedná se obvykle o pacienty s onkologickou diagnozou. Je tedy vcelku nemožné(jiná specializace než na dlouhodobou péči o nemohoucího, malý počet lůžek a další), aby se hromadně lidé odkládali do hospiců. Jsem skutečně přesvědčena, že je to v kompetenci rodiny. Jistě, neexistuje dosud všude možnost koupit si takové služby, aby se nemohoucí člen rodiny nestal "nezvladatelnou přítěží", ale přesto si myslím, že pokud dokážeme přijmout našeho bližního, který potřebuje pomoc se základní sebeobsluhou do našeho rodinného života, potom to není vždy jen ztráta, jak tu v diskuzi nejednou zaznělo, ale také obohacení. Vím, že existuje spouta velmi složitých situací a nevidím to černobíle, ano i LDN může být řešením, ovšem na přechodnou dobu, aby si rodina vyčerpaná péčí odpočinula a nabrala sil a ne aby tam odložila bližního, který jistě mnohokrát v životě musel upozadit sebe a své potřeby, aby se věnoval svým dětem! A děti by tuto péči a lásku měly svým rodičům vracet.
 Raďulka 


Re: Hospic 

(14.2.2009 18:24:10)
Verenko, hospic a LDN ale mají naprosto odlišné klienty. LDN slouží často jako "odkladiště" pouze nemohoucích lidí, kteří třeba žijí sami a jsou po operaci, potřebují se zotavit, tak jdou na 3 měsíce do LDN a pak třeba domů, domova důchodců, k rodině atp...
Hospicová služba je určená především umírajícím a slouží tedy většinou onkologicky nemocným v posledním stadiu života, kdy je prognóza dožití méně než půl roku... U nás třeba výborně funguje i mobilní hospic, kdy jsou klienti navštěvování v domácnosti. To je podle mně ideální, pokud to možnosti dovolí... ~;)
 Gandelion 
  • 

Re: Hospic 

(16.2.2009 14:19:11)
"Nikdy bych svoje příbuzné nenechala na LDN!!!!!!Určitě bych si zařídila,aby se o ně starali v Hospicu.Tomuto ústavu věřim,že tam s lidmi zacházejí s úctou a nechají je důstojně dožít."

Verenko, kdyby to bylo takhle jednoduché...

Můj tatínek v létě 2007 onemocněl rakovinou slinivky. 6 týdnů byl v nemocnici, prognóza nijaká, léčit nelze... Prý, někam si ho odvezte, tady už s ním nic neuděláme, zabírá tu postel jiným, léčitelným pacientům :-( Tedy, takhle to neřekli, ale naznačili.
Žádali jsme o hospic, prý OK, ale není místo, čekejte. V nemocnici naléhali, tak jsme souhlasili s LDN, s tím, že až se uvolní místo v hospicu, převezeme ho. A ejhle - když se v hospicu dozvěděli, že tatínek je v LDN, naši žádost obratem zamítli s tím, že oni berou pacienty VÝHRADNĚ z domácí péče, protože tam je vidět, že se o ně rodina stará a má zájem :-(((
Já bych ho ráda měla doma, ale byla jsem v 6 měsíci těhu a doma 3,5 letý syn, tatínek potřeboval nonstop péči + infuze místo výživy a 2x denně kapačky morfia, potřeboval pomoct s hygienou, v podstatě se vším. Nebýt těhu, nejspíš bych to podstoupila, ale takhle? Co bych asi dělala, když by potřeboval pomoct na WC, do vany a tak?
Takže zůstal v LDN, kde po 2 týdnech zemřel. Bohudíky! Zní to cynicky, ale aspoň TO musel snášet jen ty dva týdny! Personál milý, pokud přimhouřím obě oči, ochotný nejspíš jen za příspěvek, všude smrad, nikdo se s nikým nepáral :-( Zpětně vím, že kdybych možná víc bojovala, víc se snažila, mohlo být všechno jinak, ale tehdy jsem asi na víc neměla sílu.

No nic, jen chci napsat, že ani v hospicech to není vždy o úctě, bohužel :-(((
 Ladonna 


Re: Také jsem poznala:-( 

(14.2.2009 23:53:12)
Poznala jsem ve své rodině obě varianty - umírání. Moje teta umírala na LDN. Teta byla svobodná a starala se o ni naše rodina. Jenže já předtím ležela s rizikovým těhotenstvím v porodnici a po porodu císařským řezem jsem měla co dělat sama se sebou a s miminkem. Netroufala jsem se vzít tetu domů a dlouho mne to hodně mrzelo. Teta umřela na sešlost věkem - postupně u ní přestávalo všechno fungovat. Moje maminka by ji tehdy už sama nezvládla, byla už také stará. Chodili jsme za ní téměř denně. Nezapomenu, jak jsem přišla ve čtyři odpoledne na návštěvu, teta měla u úst emitní misku a na ní vyplyvnutý sežmoulaný kousek rohlíku od snídaně - copak si jí ani v době oběda nikdo nevšiml? Z očí jí tekl hnis - nosívala jsem aspoň heřmánkový odvar a otírala jí oči, takovou "banalitou" se nikdo ze zdravotníků nezabýval. Vím, co jí často přinesli k jídlu, i když měla předepsanou dietu a mletou nebo mixovanou stravu - neměla totiž zuby. Dali ji, pokud jí to ještě myslelo, na pokoj, kde byly tři nebo čtyři psychicky postižené nemluvící pacientky, za celý den neměla s kým promluvit a její psychický stav se velmi rychle zhoršil. Pamatuji na mladou sestřičku, jak poté, co teta odmítla jídlo, které nikdy ani doma nejedla kvůli svému zažívání, zapřemítala: "Tak copak bych Vám, kočko, dala?"
netroufli jsme si stěžovat. Komu taky? Tehdejší pan primář se věnoval víc politice než svému oddělení.

O tatínka a maminku jsem se mohla dostarat doma. A jsem moc ráda. Nebylo to lehké, tatínek zemřel na rakovinu, maminka měla aterosklerózu a postupně nemohla číst, pak se hýbat, mluvit, ke konci už asi ani neviděla a nemohla jíst. Bylo to těžké, sama jsem byla po těžké nemoci, ale dalo se to zvládnout. I když v době, kdy nás volala ve dne v noci, jsem byla na pokraji sil. Nikdy nepřestanu být vděčná manželovi, který mi byl vekou pomocí a podporou, když přišel z práce, tak mne u maminky vystřídal, chodil ji polohovat i v noci...
Už to budou čtyři roky. Jsem ráda, že co se týče rodičů, tak nemám výčitky, že bychom se o ně nepostarali. Je to však velmi těžké, kdyby maminčina bezmocnost trvala o několik měsíců déle, pravděpodobně bych to sama fyzicky nezvládla....
Musím ale pochválit našeho obvodního lékaře - přicházel každý měsíc, ani jsme ho nezvali, někdy nečekaně, k večeru, jindy v sobotu dopoledne nebo třeba v neděli ráno, ale pravidelně maminku kontroloval, napsal léky.
Celé toto období bylo pro naši rodinu velmi těžké, ale už je to za námi. Myslím, že je dobré, když se můžeme ohlédnout za sebe a říct: udělal(a) jsem, co jsem mohl(a). Nakonec musím podotknout, že jsem věřící a právě víra v Boha a jeho pomoc byla tím, co mne drželo, když docházely síly. Takové chvíle bývají skutečnou zkouškou našich postojů.
Přeju všem, kteří tuto situaci řeší nebo budou řešit, aby měli odvahu udělat to, co mohou - a netrápili se nad tím, co už udělat nemohou.
 Lindusa+ Samuel 


Ach jo! 

(13.2.2009 9:39:45)
Paní Věro, při četbě Vašeho článku jsem se rozplakala a teď tu marně utírám slzy. Mám babičku, které je 89 let - je soběstačná, báječná, výborná, mám jí moc ráda. Představa, že se jí něco stane a skončí v takovémto zařízení, je šílená! Moje druhá babička byla hospitalizována na geriatrické psychiatrii v Kosmonosích -už to mi přišlo jako děsivý předstupeň smrti - takové malé předpeklí- pokud píšete, že je to ještě horší - nemám slov. U této druhé babičky byla hospitalizace nutná, nic si nepamatovala, byla zmatená, útočná, ubližovala i sobě, nedalo se nic dělat.
Jen jste mě utvrdila v tom, že důstojnost smrti je tu strašně podceněná a máme se ještě co učit - a tím nemyslím zdravotníky, ale všechny. To je řečí kolem přirozeného porodu doma (a nijak to nebagatelizuji), ale kolem umírání se radši mlčí - ze strachu? Z pohodlnosti?
V jednom mám jasno - babička do takového zařízení nepůjde! Jak jsem ráda, že v našem budoucím domku je místnost s vlastní koupelnou, oddělená od ostatních - jen pro tyto účely. I mí rodiče někdy zestárnou, babička už stará je. V místě je síť sociálních služeb, i pomoc bychom tedy měli. Jen doufám, že nebude babi nikdy tak nemocná,aby musela mít zpeciální léčebnou péči - já chci aby umřela doma, spokojená, s námi okolo sebe. Ať umírá šťastná, vždyť si to zaslouží! A možná bychom stejnou energii snahy něco změnit, jakou dáváme domaporodům a alternativám v péči o děti měli věnovat i tomuto- škoda, že společnost ještě není připravená. Smrt se nám v posledních letech přetavila na něco, co se musí dít v instituci - stejně jako ty porody. Snad se už brzy dostaneme k tomu, že i tenhle úhel pohledu se bude měnit.
P.S. Babi stejně jako včera i dneska příjde hrát si se Samem - dneska jí ten dortík koupím radši větší a přidám i kytičku - ono toho času už moc asi není.
 MirkaM 


Re: Ach jo! 

(13.2.2009 10:18:19)
Děda taky umřel na LDN, denně jsem za ním chodila. Přesto nemám pocit, že jsem udělala dost. Doufali jsme, že se to zlepší a vezmeme si ho domů, ale nepodařilo se to. Kdyby býval na mrtvici rovnou umřel, bylo by mu líp. Měl rozsáhlé poškození mozku, což nám lékaři hned řekli. Přesto zachraňovali a zachraňovali, pak si to umírání odtrpěl, a my s ním. Kdyby tak člověk dopředu věděl, co bude.....
 Aneka_ 


LDN nikdy! 

(13.2.2009 11:06:33)
Také jsme měla babičku - umírající babičku. Nebylo to jednoduché, já měla miminko a pracovala jsem, rodiče pracovali a pracují a přesto jsme dokázali najít řešení. Bylo to na úkor všech, pohodlí, klidu, práce i peněz, ale dokázali jsme si své práce a čas rozložit tak, že jsme se o babičku starali doma. Neumím si představit, že bych se o ni nemohla postarat. Neumím si představit, že bych člověka, který se o mne staral, utíral mi zadek, byl mi blízký jako maminka, že bych ho nechala v cizím prostředí, s cizími lidmi ve strachu a nevědomí. Změnili jsme svůj život ale i přesto, že babička zemřela mezi námi, že jsme ji drželi za ruku, že byla v klidu, i přesto stále mám v sobě vinu, že jsem se mohla starat lépe. Nedovedu si představit, čím bych se užírala, kdyby jsme ji doma nenechali.
Nedovedu si představit, že bych svou maminku dala do ústavu,léčebny kamkoli. Nevím co by se muselo stát, aby tam skončila - asi jediné, musela bych být mrtvá, nebo fyzicky neschopná - jinak to vždy nějak půjde, byť by mně to mělo stát práci, plat, čas cokoli.
Při představě, že bych tak jednou mohla skončit já, je mi špatně. A jen doufám že si má dcera vezme příklad a o mne se jednou postará tak, aby se tyhle hrozné představy nenaplnily.
 Zuzana 
  • 

Re: LDN nikdy! 

(13.2.2009 19:01:59)
My jsme babičku do LDN dát museli. Žili jsme v bytě, kde jsme v jednom pokoji měli toho času podnájemníka. Tohle by se ještě dalo vyřešit, ale babička byla poslední měsíce nebezpečná sobě i svému okolí. V noci vstávala a všechny budila (já v té době měla roční dítě), brala věci a nosila je na jiná místa, nepoznávala lidi, utíkala z domu a lidé z vesnice ji nacházeli a pak zavedli domů - za pár desítek minut to bylo nanovo..., na mou mamku (svou dceru) pak dokonce vzala nůž. Byla bohužel už ve stavu, kdy jsme si na to nikdo netroufli. I v LDN to s ní bylo docela divoké, krom utíkání brala uklizečkám saponáty a chtěla je pít... Moc mě mrzí, jak skončila.
 breburda71 


Je to těžké... 

(13.2.2009 11:18:49)
Já jsem si babičku k sobě nastěhovala, přes 5 let žila u nás ( její dcera zemřela )a nechala jsem si ji doma až do konce. Nebudu popisovat chování zdravotníků v nemocnici, kde byla asi týden hospitalizovaná, ale dalo by se rozdělit na dva přístupy k nemohoucím ( nechodícím): trochu líp se sestry chovaly k těm, za kterými alespoň občas někdo přijde, jinak to byla hrůza..babička po týdnu odmítla léčbu a chtěla za každou cenu domů..vždy dodržovala až nábožně co jí řekl lékař, ale v nemocnici docházelo třeba k tomu, že babičce nejdřív přinesli jídlo a až potom jí píchli inzulín, ztratili jí takové to píchadlo na inzulín, sebrali jí časopisy, co jsme jí přinesli...chodili jsme za ní každý den.První asi 4 roky soužití docela ušly, narodilo se nám dítě, takže jsem mohla být doma, ale poslední rok byl hrozný, babička měla rakovinu žaludku, která jí zas kupodivu zas tolik neomezovala, ale najednou přestávala duševně stíhat ty běžné úkony, co jí ještě zbyly - pro ni jediné pouto se životem - nestíhala na záchod, i když měla chemický přímo v pokoji, plenám se bránila, nadávala nám že jsme jí je nutili, museli jsme jí sebrat léky, v noci chodila, zamotala se a několikrát ošklivě spadla..měla pocit, že se jí dost nevěnujeme, zvonila na zvonek ,co měla v pokoji, v noci, jen aby ho vyzkoušela..bylo to fakt náročné..k tomu jsme s manželem byli v okolí za exoty nebo za zlatokopy - kvůli důchodu, za který jsme ale kupovali věci pro babičku, ze strany doktorů, ať už na pohotovosti nebo obvodního jsem cítila : máte ji doma, tak se starejte..vyhoření mě neminulo, ale snažila jsem se..odměnou byl dobrý pocit z toho, že babička umřela oblopená námi, vnoučaty a pravnoučaty, někdo ji při umírání držel za ruku a když vidíte někoho umírat, spousta věcí vám pak přijde nedůležitá, protože si uvědomíte vlastní smrtelnost..
 Zawgat_Mohammed 


Re: Je to těžké... 

(13.2.2009 11:35:13)
Ja jsem videla v okoli pripad, kdy takova "nemohouci babicka" vicemene terorizovala svou dceru, neustale vyzadovala jeji pozornost, nadavala ji, omezovala jeji osobni svobodu az z toho dcera skoncila v peci odborniku.
Premyslim nad tim, jak ja bych neco takoveho zvladla.
 Aneka_ 


Je to těžké... 

(13.2.2009 11:48:27)
Přesně tak, jsou to těžké chvíle a prošli jsme si úplně stejným stádiem - mám na mysli tím posledním obdobím, ale nelituji ani dne. Dlužila jsem jí to, milovala jsem ji a tohle bylo jen málo z toho, co jsem ji mohla vrátit. Znám ten pocit zoufalství, kdy člověk neměl sílu(tu fyzickou) babičku převléci a umýt, doma byl sám, ale vždy to nějak šlo. Já spíš mám výčitky, že jsem ji měla častěji kontrolovat, častěji přikrývat, víc nutit chodit méně se zaobírat dcerou. I to, co jsem dělala/jsme dělali/ bylo málo. Nedovedu si představi ji někde nechat...... . To bych své výčitky neunesla.
 Jana 
  • 

Děkuji 

(13.2.2009 11:41:34)
Děkuji Vám všem, které jste se zvládly za cenu osobního odříkání postarat se o starého člověka. Děkuji Vám proto, že Vaše příběhy mě utvrzují v přesvědčení, že to vždy nějak jde. Že to musí jít. Doufám, že budu jednou stejně silná a "normální" jako Vy. I kvůli mým dětem. Nechci, aby chodily za babičkou do LDNky. Já sama vyrůstala s prababičkou, která umřela, když jí bylo 92 let a mně dvanáct. U nás doma. Hodně jsem se s tím musela popasovat, ale cením si rodičů, že někam nezmizela, že ji někam neuklidili... Tak se podle mého názoru má chovat člověk k člověku. Tak bych si přála, aby se naše děti jednou chovaly k nám. A jejich děti k nim. Aby ta moje vymodlená, láskou zahrnutá sluníčka jednou nevyhasla jako "gerontičtí dementi". Uf, to je tvrdé. Kéž by život končil se stejnou pozorností s jakou začíná!
 babička 
  • 

hrubého člověka jemnosti nenaučíte 

(13.2.2009 12:11:49)
Leda násilím, a to by musela být v každém pokoji skrytá kamera a musela by nad ošetřovatelkou viset hrozba pokut a žaloby, aby aspoň navenek i ty hrubé se chovaly slušně. Uvnitř by si stejně myslely svoje, ne li ještě víc soptily, což by také nebylo dobré řešení.

Je to prostě obraz duchaprázdnosti celé společnosti, že není úcta ke stáří. Ze zdravotnictví by měly zmizet sobecké povahy, aby se to mohlo začít zlepšovat. Ale kdo se dnes zamýšlí u přijímacích zkoušek na lékařské fakulty a zdravotnické školy nad morálním profilem uchazeče? A kdo by to vlastně posuzoval, když ve vedení je třeba někdo obdobně neschopný vnímat pravé hlubké lidské hodnoty?

Pokud je totiž lékař či sestra andělská povaha, sebeobětuje se, i když nemá jistě nejlepší pracovní podmínky, ohodnocení a chodí na směny. Ale pokud někdo není andělská obětující se povaha, ale myslí hlavně na sebe, vyzařuje na nemocné ne moc hezky, až přímo ošklivě. Tam nejde přece jen o slova a o vnější chování, ale o mluvu očí a vnitřní lásku a soucit k bližnímu.
Pročpak jste maminku nedala do hospice?
 Hanka 75 


Re: hrubého člověka jemnosti nenaučíte 

(13.2.2009 20:32:43)
Myslím, že společnost po nikom nemůže chtít, aby se sebeobětoval. Samozřejmě nesouhlasím se špatným chováním sester, ale nikdy bych po nich nechtěla nějaké sebeobětování, to není řešení.
Zrovna tak mi není jasná vaše úvaha o psychologickém profilu uchazeče o medicínu. Jak by se to prosím vás při přijímačkách mělo zjišťovat ?
Zamyslete se prosím nad tím, jak je to nemožné. Je toto vůbec zjistitelné ? A ověřitelné ? Jak byste někomu vysvětlovala, že má nedostatečný morální profil a proto ho nevzali, i když ze zkoušek měl maximum bodů a někoho s údajným vhodným psychologickým profilem vzali, i když prokázal mnohem menší znalosti ? Jak by takovýto výběr na školu nahrával protekci ? Umíte si to představit ?

 Raďulka 


Re: hrubého člověka jemnosti nenaučíte 

(14.2.2009 13:42:10)
Babičko, tvůj příspěvek je teda dost mimo dnešní běžnou normu společnosti. Naposledy se takto obětovaly pro pacienty tak jak to píšeš řádové sestry, no jistě, žili jen pro boha a své nemocné. Nevím jestli to bylo dobře nebo špatně, ale ujišťuji tě, že teď je to vážně jinak ~;)
Víš i sestry mají své rodiny a své problémy a nemysli si, že lze na 12h vypnout mozek a nemyslet na to, že tvé dítko dnes ráno odjelo na lyžák, že jsi ho nechala doma samotné, protože je nemocné, že musíš stihnout cestou z práce rychle někam nakoupit, ať mají doma tví nejbližší co sníst na večeři, že třeba ty sama máš nějaký zdr. problém který ale nemůžeš teď řešit, protože jsi v práci, že tě prostě bolí hlava, není ti dobře atd. atd. atd... ano, i sestry jsou lidi, stejně jako kdokoli jiný.
Vyzrálá osobnost sestry se pozná i tak, že své problémy nepřenáší na své pacienty a nedává je na sobě znát, nenechává se tím zdržovat od práce s tím vším souhlasím.
Ale rozhodně nesouhlasím s tím, aby po nás kdokoli chtěl sebeobětování pro pacienta!

A morální profily uchazečů o studium? No nebylo by to špatné, ale z mé zkušenosti vím, že ti extra mimo většinou stejně nevydrží v tomto povolání dýl. Nehledě na to, že není důvod setrvávat ani kvůli platu, ten není dostatečnou motivací pro toho, koho ta práce nebaví a není jeho koníčkem...
 bromelie 


Znám 

(13.2.2009 12:49:54)
Jak píše autorka v článku, že viděla maminku čilou a pak v LDN, i já to zažila u tety. Zlomila si nohu v krčku, špatně jí to zoperovali, dostala zánět a pak v nemocnici znovu zlomenina a bylo to. Přijela jsem za ní přes půl republiky do LDN, ona uvázaná, hubená, pokálená. Mluvila si pro sebe, nevím, jestli vůbec vnímala. Nicméně řekla, kdo jsem. Když jsem viděla ty dvě uhnané sestry na celé patro ležáků, tak mi bylo jasné proč. Opravdu nechápu jak je možné, že tam nechali jen dvě. Jak to mají všechno stihnout? Tetu každou chvíli převáželi do jiné LDN nebo nemocnice, tam kde bylo volno. Zřejmě proto, aby pojišťovna pěkně všechno proplatila a nemocnice dostaly co nejvíc. Děti neměla a nějaká neteř (moje mamka) je nemůže rozházet :-(. V každé nemocnici se k ní chovali jinak. Nakonec si ji nechali v Moravské Třebové, kde se trochu zlepšila, nebyla tak dezorientovaná. Byla jen víc unavená a víc nemocná :-(. Moje kamarádka má babičku v LDN, ve druhé. Tři roky v té první nemluvila, nikoho nepoznávala. Po převozu do té druhé mluví, normálně se s nima baví a všechny poznává. Čím to asi bude? :-(
 sestra 
  • 

Re: Znám 

(13.2.2009 22:08:52)
diky, zes vzpomenula ty ulitane sestry, ktere to nemaji jak stihnout...vetsinou se jenom nadava, jak je ta pece hrozna...strasne spatne se pracuje s pocitem, ze i kdyz se pocas sluzby snazis udelat maximum a domu prijdes docela vycerpana, stejne je to malo a leckdo si o tebe utre usta.
 jmade 


Re: Znám 

(14.2.2009 22:46:40)
Ahoj,jsem zdravotní sestra,momentálně na druhé MD,za chvíli se vracím do práce.Také děkuji za zmínku o ulítaných sestrách.Jsem zaměstnána na LDN.Moje práce je dost náročná,12hod. služby,denní,noční(ty noční máme většinou naštěstí ve dvou),náročná péče o pacienty,ktěří jsou demetní atd.Moje práce mě baví,snažím se ji dělat co nejlépe ,ale asi se člověk nezavděčí všem.Chci ji dělat i při dvou malých dětech,doufám,že ji budu dělat celý život.Na naší LDN se mi líbí.Nedávno u nás byla kontrola z VZP,dopadla dobře kontrola dokumentace i kontrola u pacientů(ta dokonce prý na jedničku).Víte,u nás jsou různí pacienti,staří ,mladí.Jsou zde i bezdomovci,na doléčení omrzlin,bércových vředů a podobně.Jsou zde umírající,ale i pacienti po mozkové příhodě,kteří se rozchodí,rozcvičí.Nebo jsou u nás třeba "babičky a dědečkové" kteří ,kteří jinak bydlí v DD,nebo s rodinou a třeba přestanou jíst,pít a je na nás aby jsme je dali dohromady.Všichni mluví jen o tom,že na LDN nedůstojně umírají pacienti.U nás troufám si říct to tak není.Je fakt,že si někteří pacienti stěžují na zařízení kde byli předtím,než byli přeloženi k nám.Tet jsou časté kritiky nemocnic a LDN,ale kdo kritizuje at si zkusí odpracovat v LDN třeba jen měsíc nebo dva,vidělo by se co by pak říkal.Na směny jé nás málo,když začneme stlát,převlíkat pacienty,když dojdeme na konec oddělení,můžeme jít znovu od začátku,zmatení pacienti,kvůli kterým zamykáme oddělení aby neutekli,pacienti kteří ním sprostě nadávají a mají nás za služky.Někteří příbuzní taky nejsou zrovna milý a příjemní.Přijedou si jednou za měsíc pro "tety,nebo babičky" důchod a nás hned kritizují.Přesto mě moje práce baví,snažím se jí dělat pečlivě ,snažím se chovat k pacientům slušně.Ne ve všech LDN je to tak hrozné.
 kosatka2 


Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 12:51:03)
Někdy to asi opravdu nejde, ale možnost nechat zemřít příbuzného doma tu je. Je to samozřejmě omezení, ale při zapojení širší rodiny to jde, mohou se v péči střídat. Existuje i organizace www.cestadomu.cz, která rodinám umírajících pomáhá vyřizovat záležitosti a sjednávat zdravotní péči, ošetření v domácnosti a další poradenství. Nadávat na zdravotníky je samozřejmě možné, ale co takhle si sahnout do vlastního svědomí? Opravdu se nemůžou příbuzní na nějaký čas uskromnit a pečovat o umírajícího doma? Nebo to je jen naše pohodlnost, sobeckost a strach ze smrti?
 Vážný 
  • 

Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 14:25:22)
Opravdu záleží na podmínkách. Mohou být situace, kdy to nejde.

Třeba potřeba péče, kterou nezvládneš. Někdy jde opravdu i o práci, protože ji z různých důvodů (hypotéka, povinná praxe, ...). Nebo prostě prostorové problémy (rodina s dětmi bydlí v malém bytě - nemůže vyhradit prostor a zároveň příliš daleko). Někdy jde i o vztahy, pokud třeba onen příbuzný byl "problémák" i za normálního života. Nebo stačí aby měl dluhy - třeba po manželovi a šel po něm exekutor.
 Aneka_ 


Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 14:49:30)
Vážný, dle mého není nic z toho, co jsi vyjmenoval důvod k tomu, aby jsi se o blízkého nepostaral.
1.Třeba potřeba péče, kterou nezvládneš - to ano, ale jsou charity u nichž je vcelku bez problémů si jakoukoli službu objednat, nehledě na fakt, že si nedovedu představit, jakou péči máš na mysli. Pakližečlověk chce, naučí se vše.
2.Někdy jde opravdu i o práci.... zase je tu možnost dopolední péče - stacionáře a podobně, pečovatelky, dobrovolníci, charita
3.Nebo prostě prostorové problémy - budiž, to uznávám, pak ale opět jde se starat o seniora u něj doma, je-li to daleko, pak si myslím, že není až tak velikým problémem vyměnit byty seniora za nějaký v blízkosti - v dosahu,či pečovatelka v krajním případě hospic.
4.vztahy - ano, ale to pak není o tom, že to nejde, ale že dotyčný nechce.
5.dluhy?! tak to je divné- jen proto, že maminka či tatínek, se kterými mám výborný vztah, mají dluhy, tak jen přeci tomuto je neodložím do LDNky

Vážný, já se domnívám, že téměř vždy se dá najít řešení, chce-li se, otázkou ale zůstává, zda se budoucím pozůstalým chce. Vím, že situace jsou různé, ale také vím, že vždy existují pomocné ruce, keré pokryjí dobu nezbytně nutnou(zaměstnání),kteří píchají injekce, pomáhají s léčbou hlubokých proleženin a podobně.

Rodiče a prarodiče, pakliže nebyli tyrany a podobně, tedy za předpokladu, že jsme fungovali jako rodina, si zaslouží důstojný konec, důstojné zacházení, pohlazení a jistotu, že ač se vrátili do miminkovských let, jsou stále lidmi a hlavně rodinou chtění.

Dodnes cítím ruce babičky, jak mně držela, ten chlad a její obavy a následný klid, když zjistila, že není sama, přestože už nevěděla, kdo ji drží. Podle mého je důstojné stáří a umírání nadřazeno čemukoli. Jestliže mi ten člověk věnoval valnou většinu svého života, zaslouží si, aby jsem já jemu věnovala pár měsíců či let. Neumím si představit, že bych měla maminku nechat u cizích jen proto, že bych měla méně peněz, později splacenou hypotéku, propadlou dovolenou v Karibiku a jiné hlouposti. Nikdy bych si to neodpustila a protože jsem v té situaci byla, není to hypotéza, je to věc, která rodině přišla naprosto samozřejmá a byť to nebylo jednoduché, našlo se řešení a babička mohla být v klidu doma.
 irma 
  • 

Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 15:38:48)
všechno vidíte jen černobíle. nevím, jak někdo tělesně postižený, který žije sám z ruky do huby, si bude platit asistenta, který bude chodit každé tři hodiny ležícího polohovat, pak přebalovat, večer koupat..
ne každému to dovolí zdravotní stav. a ne každému peněženka.
 kopidlno 


Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 15:45:53)
irmo existují dávky pro takto zdravotně postižené lidi a z těch se dá asistent zaplatit, můžeš takhle dostat tuším něco až kolem 11 OOO Kč měsíčně podle stupně postižení a tím služby zaplatit, takže o penězích to až tak není
 Věrka 
  • 

Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 15:57:27)
Tyto příspěvky opravdu existují, ovšem od požádání do "přiklepnutí" to trvá i více než rok.
 kopidlno 


Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 16:00:57)
Věrko nevím asi se to může lišit město od města, my jsme je dostali během několika měsíců, jinak si myslím, že jste pro babičku udělali co jste mohli~s~, a pak se také domnívám, že mezi klasickou LDN a hospicem je tedy zásadní rozdíl
















 kopidlno 


Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 16:21:57)
Je pravda, že složenky se musej platit ihned, ale složenky se platěj ať je doma stařeček nebo není, po zkušenosti, kterou jsem zažila, když jsem poslední cca 3 dny chodila babičku navštěvovat na internu(neříkám, že se všichni zdravotníci špatně starají o svoje pacienty, ale ta bezmoc a strach těch hospitalizovaných stařenek byla tak hmatatelná, až mi zatrnulo) a domlouvat její propuštění do domácí péče, jsem přesvědčená, že i kdybych si na to měla vzít půjčku a pak to z PnP zaplati, až zpětně přijde, tak to udělám, jen aby stařenka nemusela do LDN
 Věrka 
  • 

Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 16:27:49)
Vendy, věř mi, že když jedeš opravdu na doraz, tak si tů půčku prostě nevezměš. Už proto, že dokud dávku přiklepnutou nemáš, tak se s ní NEDÁ počítat.
Nám babička onemocněla chvíli poté, co jsme se dostali finančně na hranici. Přsto jsem si zkrátila úvazek a maximum co šlo jsme dávali na pečovatelku.
Ono nejde o "klasické" složenky, ale právě o ty platby pečovatelce, za léky navíc, za pomůcky, za "jiné" jídlo, za služby, které normálně prostě neplatíš. třeba za tu slečnu, která ti pohlídá děti ve chvíli, kdy lítáš s babičkou po vyšetřeních, protože nemůžeš věčně prosit sousedku...
 kopidlno 


Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 16:39:43)
věrko já ti nic nevyčítám, nemusíš obhajovat svůj názor, psala jsem, že hospic je dle mne důstojné řešení, pokud není možné již být doma, ale i staroušci obvykle mají nějaký důchod nebo tak něco a z toho jde přece platit to co ty popisuješ (léky a spol) a navíc si myslím, že mnoho lidí na péči o své nemohoucí blízké rezignuje s poukazem na to, že nemají na to finance, ale já to považuju za výmluvu ve většině případů, za takové uklidnění svého svědomí, člověk, který mi věnoval velkou část svého života si určitě zaslouží moji poctivou snahu, moji péči o něj, ano jistě mohou nastat situace, kdy je to již neúnosné a pak je třeba vyhledat pomoc, např v hospici, stacionáři či jinde, jenže jsem se bohužel přesvědčila, že většinou je to první volba rodiny dát svého nemohoucího člena do LDN a pak ještě někde bokem nadávat jak tam s nimi špatně zachází, nemyjí, nekrmí blabla
 Věrka 
  • 

Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 17:02:37)
Vendy, nevím jakou máš zkušenost s důchody. Když jsme poplatili babičiny "složenky", tak zbývalo z důchodu 3000Kč. Já vím, po vyúčtování se pak hromada peněz vrátila jako přeplatek, ale předtím ty peníze odejít musely. Už předtím jsme jí 1500/měsíc přispívali, aby se jí lépe vycházelo a mohla rozumně žít. Lze snad s klidným svědomím říct, že zhruba 2000 měsíčně babička spotřebovala i jako nemocná - na běžné životní potřeby. Složenky se samozřejmě i potom platit musely. Zkrácením úvazku se můj příjem snížil cca o 3000 měsíčně, výdaje postupně narůstaly...
Netvrdím, že jsme typický případ, ale hromada lidí má jakousi mylnou představu, že lidem kteří pečují o "dědoušky" spadne do klína jejich celý důchod a ještě příspěvky navíc. Já tvrdím, že péče o takového člověka je finančně náročná.
Což neznamená, že se máme na své blízké vykašlat. Určitě ne. Ale po svých zkušenostech bych nikdy nesoudila člověka, který převezl svého blízkého do hospice, nebo i do LDN. A neprohlašovala, že to určitě doma zvládnout šlo. Mmch. pro hodně lidí by hospic byl nepřípustná varianta.
Co odsuzuji je, když ti lidé pak nechdoí na návštěvy, nepomůžou, "nepokecají", prostě toho člověka skutečně opustí.
 kopidlno 


Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 17:02:44)
Milado, to je tedy situace ukrutná, ale asi bych se snažila prudit a prudit dřív, než čekat 3/4 roku až mi milostivě pošlou zálohu~a~, jinak jak jsem už psala, jistě jsou situace kdy to nejde, ale obávám se, že mnohdy je to právě ta první volba, někam ho šoupnout
 kopidlno 


Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 16:48:07)
Milado Aneka napsala v předcházejícím příspěvku to co bych ti podobně psala teď já
 kopidlno 


Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 17:10:02)
Milado jo naprosto s tebou souhlasím, málo se o těhle věcech píše, málo se o nich vůbec ví, a to, že to takto podrobně píšeš je jistě velmi záslužné, mám zajímavý postřeh, hodně lidí z Moravy (alespoň jižní, kterou znám) má zkušenost s péčí o stařečky doma, hodně lidí ze středních čech zase nemá takovou zkušenost a pak je fakt těžký se něco dozvědět, vůbec jaký jsou možnosti v péči o nemohoucí, ím, že to není reprezentativní vzorek, ale stejně mě to zarazilo
 Aneka_ 


Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 16:40:15)
Irmo, v prvním nebo druhém příspěvku jsem psala, že když bych na to neměla fyzicky.....atd. Takže černobíle to nevidím. Bavím se normálních lidech, nikoli o případech, jaký zde uvádíte
 maceška 


Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 15:48:03)
Aneko, tvé názory jsou mi velmi blízké.
maceška
 Aneka_ 


Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 16:45:37)
děkuji
 Věrka 
  • 

Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 15:53:59)
Aneko, ne vždy jde o to naučit se. Jde o to, že ne všechno může člověk fyzicky zvládnout. Vím o čem píšu, není to tak dlouho co manželovi zemřela maminka v hospici. Poslední dva měsíce tam už být musela. Tedy z našeho hlediska musela...
Babička umírala na rakovinu mozku, víc než rok nemluvila, postupně přestávala být pohyblivá, poslední měsíce nedokázala ani pozvednout ruku. Jediná její pohybová aktivita bylo otočení hlavy a otevření pusy.
V době kdy ještě trošku popocházela (nebo aspoň posedávala) jsem s ní nemohla zůstávat sama doma, pokud neležela v posteli. Důvod - ona vážila přes 100Kg, já 51Kg. Pokud se zamotala a spadla, musela jsem jít shánět sousedy, aby mi ji pomohli zvednout. Dokázala i spadnout z křesla, prostě měla stavy, kdy se ani tam neudržela. Takže já jsem byla jako pečovatelka nepoužitelná.
Babička onemocněla v době, kdy jsme měli hodně napjatý rozpočet, splácíme hypotéku, přišli jsme tenkrát o auto a museli dost nahonem kupovat jiné...
Povolat si na celý den pečovatelku? Ehm, babička měla minimální důchod a příspěvky na bezmocnost obdržela po více než roce, asi měsíc před smrtí. To bychom nezaplatili. Denní stacionář? Ano, pokud bude babička pohyblivá, imobilní pacienty u nás neberou. Platili jsme pečovatelku, aby nám pomohla s velkou hygienou a některými úkony a jednou denně přišla na hodinku babičku nakrmit. Ale těch X měsíců, kdy jsme ráno museli odejít do práce a nechat babičku doma, to byla záležitost těžkého stresu, nervů a strachu. Dvakrát denně jsem během pracovní doby "pádila" domů zkontrolovat bábi, jednou denně tam přišla pečovatelka, jednou sousedka nebo některý ze známých. Vycházelo to zhruba tak, že byla vždycky zhruba hodinku sama doma a pak někdo přišel. V době, kdy už byla babička "motací" jsme jí pokaždé říkali, aby zůstala v posteli (čistotu už stejně nezachovávala), přesto jsem ji často našla na zemi. A pak jsem sháněla sousedy a tahala babičku na postel. Několikrát jsme si poranila záda, jednou na mne spadla a zlomila mi ruku...
Poslední měsíce se jí zhoršila cukrovka, měla hromadu dalších problémů a potřebovala praticky nepřetržitý dozor. A můžu ti říct, že i pro naše děti to bylo dost hrozné, když je několikrát za noc vzbudil křik babičky, přijížděla k nám několikrát týdně pohotovost a oni pak měli jít ráno do školy. Že se to odráželo na jejich zdraví, psychice i prospěchu ani nemusím dodávat. V dvoupokojovém bytě to opravdu je náročné. Být s ní v jejím bytě? Zkusila jsi někdy žít ve dvou domácnostech naráz? S malými dětmi? To jsme zkoušeli v počátcích nemoci. Velmi rychle nás to přešlo.
Nakonec jsem už byla na konci sil,zhubla jsem skoro o 10 kilo a po banální viróze jsem skončila v nemocnici. Babička pak šla do hospice. Původně s tím, že tam pobude čtrnáct dnů - tři týdny, než se jí stabilizuje cukr a než se dáme trošku doromady my. A dopadlo to tak, že tam zůstala přes dva měsíce, až do své smrti. Bylo jí tam dobře a chtěla tam zůstat. Měla tam společnost, denně ji vozili do kaple, denně ji vyvezli na procházku ven i s postelí, bylo tam kolem ní sposta vzruchu. Sama na otázku, jestli už chce jít domů vrtěla hlavou. A byla tam mnohem klidnější (nikoliv apatická, komunikovala velmi dobře, smála se). Denně jsme za ní chodili, o víkendech jsme tam s ní byli celý den. Umírala klidná a s úsměvem na rtech. Vím to, protože jsme byli u ní.
 Nervík, 2 kluci 
  • 

Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 16:34:53)
Věrko,
máš můj obdiv, jak jste to zvládli.
Já mám dost i po 2 měsících. Mám mamku s metastázami na páteři, ležící. Ruky celkem v pohodě, nohama pohne jenom trochu. Musí se i v noci polohovat. Je teď doma. Tam je velký barák, taťka a babička (86 let), ta je celkem samostatná. Taťka to měsíc zvládal s naší pomocí, postupně jsme zorganizovali Charitu, obědy atd. Já jsem 12 km daleko v bytě, brácha 150 km. Když jsem měla pocit, že to nějak začíná fungovat, putoval do nemocnice taťka. Nechceme to na něho teď házet, tak brácha je přes týden u rodičů, pracuje z domu, to tam dochází pečovatelka na základní věci. Já se starám o servis, tzn. peru, uklízím atd. a střídám ho na víkend. Chodím do práce, mám 2 děti a nějak to přestávám zvládat. Je toho strašně moc. Dětem se nestíhám věnovat, sobě už vůbec ne. Mamka chce být doma, ne u nás. My se tam odstěhovat nemůžeme a nechceme (málo místa, škola ....). Vůbec nevím, jak to bude dál.
 Nervík, 2 kluci 
  • 

Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 17:21:21)
Mamce hlava funguje. Chodí za ní na návštěvu sousedky a kamarádky, to jí hodně pomáhá. Jenomže já mám pocit, že pořád jenom uklízím, peru, žehlím. V práci naštěstí sedím u počítače, tak si aspoň fyzicky odpočinu.
U nás je to ještě komplikované tím, že mamka je v přízemí (do patra bychom ji nedostali) u babičky, my, když tam jsme, tak jsme nahoře, pořád běháme po schodech. Už mám nožky jak laňka. Já ji třeba přebaluju a nahoře slyším, jak se kluci rvou.
 Aneka_ 


Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 16:36:59)
Věrko ano, a i jsem to někde psala(druhý můj příspěvek), že by byl důvod smrt a to, že bych nebyla schopna to fyzicky zvládnout-tak jako u tebe. Takže ano. Jsou situace, kdy patrně není východiska, pak mne tedy ale zaráží jiná věc. Bohužel jsem se díky manželově rodině dostala z druhé strany do DD. Stařečků tam bylo mnoho a nadávajících na personál ještě více, ale jen promile těch, kteří pravidelně a ČASTO- nejen o důchodu, přicházeli navštěvovat své blízké, donesli jim ponožky a nakrmili je jogurtem, jen promile těch, kteří mamince umyli vlasy a tím tak s ní udržovali kontakt, jen promile těch, kteří vzali vozíky a starce vyvezli. Jen promile. Pakliže by všichni ti rodinní příslušníci klientů měli takové potíže mít maminku/tatínka doma, včem byla potíž, aby alespoň 2x v týdnu do DD - LDN či kamkoli zajeli a to odpoledne se jim zcela věnovali? Na to není výmluva, do práce chodí, ošetřovat je nemusí, starat se také ne, nijak je to neomezuje a přesto na ně z velké části kašlou.
Nadávat na sestry a pomocný personál dokáže každý, ale pomoci vlastním rodičům jen málokdo.
 Aneka_ 


Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 16:58:21)
PS: Věrko, tvůj přístup je zcela odlišný od většiny z těch, kteří pak na "ústavy" nadávají od většiny těch, kteří "staré" do ústavů šoupli. Pakliže člověk nemůže jinak a já věřím tomu, že se může sejít spousta faktorů a člověk nemá východisko, může jako vy denně zajet za tou babičkou/maminkou.... a jen jí přečíst noviny, večer si vedle ní lehnout, nebo jen ji držet. Staří lidé ani více nechtějí. Chtějí jen někým být, chtějí vědět, že někoho mají.Ale LDN a návštěva jednou týdně v tom lepším případě nestačí a takový přístup já považuji za něco, co nejsem schopna příjmout ani s nadhledem. To není omluva špatné rodinné situace, to je něco, co je pro mně naprosto nepředstavitelného.
 Zuzana 
  • 

Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 19:43:38)
Aneko,
už jsem na tvůj příspěvek reagovala výše. Moc si cením těch, kteří péči o umírajícího zvládnou, ale ne všem se to v životě podaří. Vidíš to jednostranně.
1. Péče kterou nezvládnu - např. babička musela být ke konci krmena sondou do žaludku, přebalována atd. Dítě je malé, vezmu ho a udělám co je potřeba. Babička měla 90kg, já 50kg nemluvě o tom, že mám nemocná záda.
2. a 3. Práce a prostorové důvody. Babička bydlela tehdy 60km od místa, kde její dcera. Přestěhovat se za babičkou by znamenalo ztratit práci pro téměř 50letou paní. Přestěhovat se tam já s malým dítětem byla varianta, o které jsme uvažovali do doby, než babiččin stav začal být opravdu tak vážný, že začala být nebezpečná. Vystavit nebezpečí sebe bych ještě zvládla, ale roční dítě? To fakt ne.
Mamka bydlí u přítele, který bydlí se svým otcem, takže tam se babička umístit nedala. U nás byla v jednom pokoji nájemnice. Opět, babička už byla natolik zmatená, že bych si ji do bytu netroufla vzít. Nevím o žádných stacionářích pro nemohoucí seniory.
O vztahy ani dluhy u nás opravdu nešlo. Veškerá zařízení (včetně hospiců) jsou v našem kraji tak přeplněná, že místo v LDN jsme získali pouze protekcí. Bylo to v době, kdy už to bylo opravdu potřeba a nikdo z nás neviděl jiné řešení. I tak to bylo dost náročné. Přestože LDN nebyla daleko od našeho bydliště, mamka za ní denně po práci chodila, takže domů se dostala až večer. Bylo to tak 3 měsíce. 3 měsíce téměř bez volného dne, posezení s přáteli, vyjítí do města. Já za ní chodila obvykle jednou za týden. Nemyslím si, že jsme se na ni vykašlali. Možná jsme mohli udělat víc, ale v tu dobu nám připadalo, že děláme maximum.


 Hanka 75 


Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 20:44:07)
Buďte ráda, že se u vás řešení našlo, ale opravdu to nemusí jít. Teď mám doma 3-měsíční dvojčata a neumím si představit, za situace, že jsme rodina s průměrnými příjmy a máme maminku na druhém konci republiky, že v tom kalupu s malými dětmi, dokážeme vyměnit byty apod. jak navrhujete. Výměna bytů v naší republice je podle mne kolikrát hodně složitá věc a někdy i nemožná (bydlíte-li např. nad magistrálou v malém bytě). Stěhování také znamená zpřetrhat vazby pro všechny ostatní členy rodiny a vaše maminka přece nemusí být jediný potřebný člen rodiny. Vzít si maminku domů, když lidé bydlí ve stístněných podmínkách také vždy nejde, a cestovat daleko např. s malými dětmi jako ted máme my, je také naprosto nemožné. Nadřazovat stáří všemu není podle mne správný přístup, život je o kompromisech. Asi jen největší nelida bude želet dovolené v Karibiku a nepostará se, jenže takhle to asi bývá málokdy. Ne každý si může dovolit komfort možnosti postarat se o člověka, kterého miluje ve stáří a umírání, takhle jednoduché to v životě bohužel není.
 Vážný 
  • 

Re: Umírat nejlépe doma!  

(15.2.2009 12:31:17)
Dobrý den, po čase jsem se dostal k odpovědi. Jako rodina se stárnoucími rodiči se pomalu, ale nezadržitelně blížíme do této oblasti.

Zkusím navázat na Vaše body:
1.Třeba potřeba péče, kterou nezvládneš - to ano, ale jsou charity u nichž je vcelku bez problémů si jakoukoli službu objednat, nehledě na fakt, že si nedovedu představit, jakou péči máš na mysli. Pakližečlověk chce, naučí se vše.
2.Někdy jde opravdu i o práci.... zase je tu možnost dopolední péče - stacionáře a podobně, pečovatelky, dobrovolníci, charita

V oblasti sociální péče jsem se nějaký čas pohyboval jako klient se svým dítětem. Vím jak hrozně na dlouhé lokty bylo schvalování péče o osobu blízkou na dítě, kdy s ním prostě manželku musela být doma (nepřetržitý řetěz nemocí, středně silná porucha buněčné imunity, alergie), nemohlo do školky, ale sociálce to trvalo nekonečně dlouhou a navíc jsme se museli odvolávat atd. Podobně jedna z našich babiček na stará kolena pomáhá s nějakou paní s Alzheimerem, protože jí důchod taktak stačí na regulované nájemné, ale už ani na obživu, natož na 1,5 krabičky cigaret denně (ty by vyměnila i za léky a jídlo).

Pokud jsou navíc v rodině malé děti, nebo děti s nějakou nadstandardní potřebou (třeba LMD - vozit do vzdálené školy, potřeba s nimi 2 hodiny denně s každým opakovat školní věci denně a dělat nápravu, alergik vaření doma apod.), tak je péče o rodiče jinde také problém. To píšu jen proto, aby každý předem zvážil, kterou cestou se dá, zda platit alespoň normální služby a občas za nimi zajít, nebo zda má sílu na péči doma. Někdy je průšvih, když není ani na jedno.

Znám totiž pár lidí s více vlastníma dětma, kteří se s velkým elánem pustili do NRP a pak museli vrátit pěstounské dítě zpět, ale většinou to dělali, když už matka byla jednou nohou na psychiatrii. Proto je třeba zvažovat možnosti v dlouhém horizontu.


3.Nebo prostě prostorové problémy - budiž, to uznávám, pak ale opět jde se starat o seniora u něj doma, je-li to daleko, pak si myslím, že není až tak velikým problémem vyměnit byty seniora za nějaký v blízkosti - v dosahu,či pečovatelka v krajním případě hospic.

U nájemního bytu v soukromém vlastnictví je výměna bytu naprosto nemožná. Prababičky třeba získali od města místa v penzionu důchodců za své nájemní obecní byty, ale jste-li u soukromníka, jste víceméně u nás vyřazení. A do 1+1 s dvěmi školními dětmi si babičku vezmete stěží. (To už by bylo na hraně odebrání dětí sociálkou.)

4.vztahy - ano, ale to pak není o tom, že to nejde, ale že dotyčný nechce.

Někdy je to problém, pokud babička je už za života neukázněná osobnost, nebo alkoholik, nebo extrémní a nedisciplinovaný kuřák, nebo jen problémová osobnost neuznávající pravidla rodičů ke vztahu k dětem (dávání přemíry sladkostí apod. a pak nadávající rodičům na její obezitu). Taková osobnost by prostě manželství a rodičovství dokázala zničit. Máme osobní zkušenost a problémem je vzdálenost pod 1km.

I jí chci posloužit, ale má to limity. Chtěla třeba ukecat domácího bez našeho vědomí(patří mu oba domy), že nám vymění 2x1+1 za větší aby mohla bydlet s námi a my se o ní starali... U ní společně nikdy.

Ale ke špatným vztahům stačí i neochota pomáhat, přístup mladých důchodců ze středních postů, že teď máme našetřeno, nejdelší dovolenou v životě a tak ať se mladí o své děti starají sami. Za pár let zestárli, peníze utracený, pár operací na hranici života a nyní se mají mladí starat, když stále mají děti na krku...

5.dluhy?! tak to je divné- jen proto, že maminka či tatínek, se kterými mám výborný vztah, mají dluhy, tak jen přeci tomuto je neodložím do LDNky

Většinou s dluhy jdou i problémy se vztahy, ale někdy by byla i vůle, ale dluhy a exekuce ohrožují každého spolubydlícího tohoto člověka, nebo i toho, kdo u něj častěji pobývá, protože pokud exekutor dojde k názoru, že u něj mohl nechat majetek, tak má právo zabavovat. Navíc může zabavovat i věci docela potřebné (pračku, mikrovlnku...) Proto jedné jiné příbuzné věci půjčujeme do doživotního užívání, ale velký význam to pro exekutora stejně nemá...

 Vážný 
  • 

Re: Umírat nejlépe doma!  

(15.2.2009 14:07:48)
Milado,

bylo a je to naše rozhodnutí, stejně jako je osobní rozhodnutí péče o staré rodiče. Ale je to do značné míry konkurenční rozhodnutí.

Ale jinak by asi skončil ve zvláštní škole (kam nám ho MŠ doporučovala). Je to tak, domácí úkoly, které dětem v 1. až 3. třídě zabraly řekněme 30 minut denně, nám trvaly víc jak hodinu (i tři) a to jedině pod soustavným dozorem někoho. Jinak koukal do zdi. K tomu ještě třeba náprava logopedická (30 minut denně podle názoru Dr. u každého z dětí), grafomotorická, pravidelné společené hlasité čtení 4-6 stránek denně. Díky častějším nemocem, a občas i laxnímu přístupu alternativní školy - základka nás důrazně odmítla, se škola občas měnila na nedobrovolnou domácí školu. Výsledek - protože inteligence zůstala nedotčena a jedná se jen o vstupy a výstupy, tak ve 4. a 5. třídě (kde se to začalo lepšit) zůstal v nejlepší čtvrtině třídy, psaní je stále hrůza, ale čtení už je docela funkční (nikoli plynulé) a ošetřující neurolog, psychiatr i PPP nám doporučili zkusit lehčí gympl, který integruje.

U dcery byl hlavní problém jinde - byla přes 1/3 školního roku nemocná, čili domácí škola jak vyšitá. Naštěstí na ní měla manželka POB. K tomu změna kantora (obecně si učitelů vážím, syna nám jiný pomohl vytáhnout, sám jsem brigádnicky nějaký čas učil na ZŠ), ale tenhle byl šilenej, neměl vzdělání, praxi ani talent. Takže jí za celou druhou třídu nedokázal naučít sčítání a odčítání přes 10. A po změně školy do všechno doháníme...

Ale jen proto, že jsme tomu dali tuto péči, tak jsou děti tam kde jsou a mají slušnou vyhlídku na budoucnost a práci. Naštěstí jsme to stihli za ještě v celku slušného stavu prarodičů. Problémem ale třeba bude celkový počet odporacovaných let manželky, zvlášť pokud se z POB započte jen 5 let a bude třeba dál pečovat o rodiče.

Tak v rodinách, kde se toto sejde - měli děti později - tak to nemusí mít řešení. Stačí pouhá alergie a potřeba dítě dovážet do ZŠ, kde mu umožní jeho stravu apod.
 Romouš 
  • 

Re: Umírat nejlépe doma!  

(15.2.2009 15:08:14)
Milado já mám babičku s demencí a opravdu to není možný.babička je agresivní vůbec nespolupracuje.Maminka na ní byla převážně sama i když jsme se sestrou hodně snažily to mamka na pokraji zhroucení prostě vzdala.Se sestrou máme malí děti nemohli jsme mamce pomáhat na plný úvazek.Za babičkou každý den někdo z rodiny zajede a snažíme se sní trávit spoustu času i ,když ho babička kolikrát prospí,neboť dostává záchvaty vzteku ,které musí tlumit.Nikdy,by mě nenapadlo někoho přesvědčovat o opaku,protože třeba dědu jsme měli doma až do konce a šlo to.Naší babičku ,už máme dva roky střídavě doma a na LDN.Letos si ji maminka vzala na svátky a protože byla agresivní ,že jsme ji nezvládli ani čtyři dospělí lidi museli jsme ji po třech dnech vrátit.S dědulou to bylo hodně těžké ,ale i přes problémy s babičkou se to dalo zvládnout.Babička dědovu smrt nezvládla a demence jí úplně ovládla.Dva roky to celkem šlo do toho mě onemocněl tatínek,vše jsme zvládali pravda je ,že poslední týden taťku převezli do nemocníce,protože jsme je oba nezvládali.Po smrti tatínka maminka začala kolabovat i když jsme se sestrou u mamky střídali po týdnu ,abychom mamince ulehčily co jsme mohli přesto to maminka nezvládla.Babičku milujeme a často jí navštěvujeme,ale když se má člověk starat o tři lidičky najednou síly opravdu někdy dojdou.nepřesvědčujte zde nikoho o opaku,to že vy máte sílu to zvládat ještě neznamená ,že takhle jsou silní všichni.o svojí maminku se budu také starat tak dlouho co to půjde a doufám že to bude až do její smrti.Já oceňuji každého ,kdo se o to aspoň pokusí i když nevydrží.To ,že babička ležela pokakávala se počuravala se nebil vůbec žádný problém.Problém nastal ve chvíli ,kdy babča začala třeba ve vzteku kopat nebo rvát vlasy.Byly dny, že se nám jí nepodařilo kloudně přebalit natož jí dostat do sprchy.Pořád doufáme. že se babičku podaří stabilizovat a Mi si jí budeme moct odvést na delší dobu domů!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
 Nervík, 2 kluci 
  • 

Re: Umírat nejlépe doma!  

(15.2.2009 16:19:55)
Milado
o průlomové bolesti slyším poprvé. Pokud bys to mohla blíž vysvětlit, budu moc ráda.
Napadá mě jenom, že v určitý okamžik přestává stačit dosavadní dávka léků a nastanou bolesti. Mamka má pro tento případ přichystaný Paralen. Doporučila nám ho doktorka z LDN, říkala, že právě v těchto případech pomáhá.
Já jsem teď nemocná (i děti jsou nemocné), tak se flákám a snažím se odpočívat a nějaké ty informace sehnat.
 Líza 


Re: Umírat nejlépe doma!  

(15.2.2009 19:13:03)
Milado, mám dojem, že kolem mě proběhla nějaká doporučení, která se týkala použití Paralenu jako jednoho z léků při kombinované léčbě bolesti, tuším právě v kombinaci s opiáty nebo opioidy (že zrovna s nimi, tím si nejsem stoprocentně jistá), kde přidání paralenu výrazně zvyšovalo účinnost toho hlavního léku při velmi silných, i onkologických, bolestech. Tak třeba to je tenhle případ u Nervíka.
 Líza 


Re: Umírat nejlépe doma!  

(15.2.2009 19:47:54)
Milado, já si ty úplný podrobnosti už nepamatuju, takže jestli to je i na průlomovou bolest, neumím říct. Zkusím ještě někam kouknout...
 Líza 


Re: Umírat nejlépe doma!  

(15.2.2009 19:54:21)
Tak jsem to našla. Kombinuje se to s opioidy (jako je Tramal), to znamená s léky, které jsou trochu slabší než opiáty. Na průlomovou bolest to teda asi není, hodím ti odkaz, nepročetla jsem ho celý, ale něco o tom je tady: http://www.zdravcentra.cz/cps/rde/xbcr/zc/1810.pdf.
 Nervík, 2 kluci 
  • 

Re: Umírat nejlépe doma!  

(16.2.2009 9:29:37)
Milado, Lízo,
díky za informace, trochu jsem to proletěla a něco i vygooglila.
U nás je to fentanyl - náplasti, takže silné opioidy.
Když jsme mamku vezli domů, ptala jsem se doktorky, co dělat při náhlé bolesti, že z toho máme největší strach. Doporučila Paralen, říkala, že v těchto případech zabírá velmi dobře. Celkem jí věřím, byla velice vstřícná a hodná a opravdu tam byla dobrá péče.
Říkala jsem si, že v případě nouze se přilepí ještě jedna náplast. Podle mého se ty silnější liší jenom velikostí plochy. Ale nebude to učinkovat hned a navíc jsem se o tom neradila s žádným soudným doktorem.
 lklasinka 


Re: Umírat nejlépe doma!  

(16.2.2009 20:12:39)
s tímhle bych se určitě poradila v centru pro bolest, je u každé větší nemocnice, o tom paralenu už jsem taky slyšela, nějak se to kombinuje ale myslím že v těch centrech předepisují opiát, který funguje jako inzulinové pero jenom přiložíš, zmáčkneša a zabere okamžitě, aspoň jsme se to učili, z praxe to nemám, ale od rychléhi nástupu bolesti rychle pomůže
 Jaana2 


Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 14:46:58)
Svído ono to někdy doopravdy nejde. Naše babička je příklad: tři dcery se o ní straly, střídaly se po měsíci. Všechny byly v tu dobu již v důchodu , všechny měly dospělé, soběstačné děti ( které jim v tu dobu i částečně mohly pomoci) a všechny měly bydlení, kde babička mohla být. trvalo to několik let a ke konci to fakt bylo náročný. Ono si těžko vybrat, co je horší - jestli ležící, nemohoucí nebo chodící agresor. Když už to nebylo únosné byla babička asi 3 měs v LDN, bohužel ještě dostala "budík" , ačkoliv její děti prosily doktory, aby babičku dál netrápili. Takže tím by se např. otevřela i diskuze o eutanasii. Podotýkám, že babičce bylo 95 let, ke konci byla naprosto mimo a když její trápení skončilo, tak si všichni pozůstalí vydechli. Ne proto, že byly s babičkou starosti, ale porto, že skončilo její trápení.

V LDN se chovali slušně.
 Klára 
  • 

Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 16:56:13)
Jsem jedním z lidí, kteří mají abičku v "zařízení". Z tvého příspěvku bohužel dost čiší, že jsi si neprošla opravdu takovou situací, která prostě nejde řešit. A věř mi, že je jedno, jak moc se v takové chvíli snažíš. Lze to různě řešit dočasně, lze to řešit v případě, kdy je takový starý člověk schopen komunikovat. Zvládli jsme leccos, operace obou babiččiných kolen (výměna klubu), s tím spojené omezení hybnosti, zařídili jsme na to babičce byt, zvládli nákupy, úklid, návštěvy, rehabilitaci. Dalo se. Problémy začaly ve chvíli, kdy byl u babičky diagnostikován Alzheimer.

Zhoršení je postupné, takže dejme tomu máš možnost postupně se přizpůsobit, ale spolu se vzrůstající péčí tu máš před sebou milovaného člověka, který začíná mít psychické problémy, počáteční starostlivost se změni v deprese, výpadky paměti, postupná ztráta slovní zásoby. Přesně v takových chvílích, kdy jsem s babičkou cvičila např. poznávání předmětů, nebo jména členů rodiny, barvy, atd, jak se mnou kdysi takhle trénovala ona, když já byla malá.

Zvládali jsme to 4,5 roku a nedávno jsme s velmi těžkým srdcem babičce zajistili místo ve specializovaném zařízení. Bohužel u nás nelze zajistit, aby s babičkou někdo byl neustále, ani kdybychom se střídali (prakticky u nás bychom na to byli jen ve dvou lidech a oba chodíme do práce). A to mi věř, že už to potřeba je. Je opravdu strašné, když pak takto nemocný člověk upadne, ty máš hrozné výčitky, že jsi u něj zrovna nebyla, navíc babička už ani nedokáže popsat, co jí kde bolí, apod. A přitom se všechny problémy neustále jen zhoršují.

Píšeš o tom, že se všechno dá naučit. Ano, naučíš se potřebné asistenční práce, naučíš se o člověka pečovat doslova absolutně ve všem, ale k čemu ti to je, pokud nemáš možnost s ním být? Pokud bych sekla s prací, přibrala si k sobě ošetřovatelku, zajistila jiný byt, pak si to dovedu představit. Ale to bohužel nelze a pak se obávám také toho, že mé představy by realitě neodpovídaly. Mojí mámu tohle také velmi trápilo, tak to zkusila alespoň na víkend - no nešlo to. Po víkendu sice babička OK, ale máma naprosto vyčerpaná, fyzicky, ale zejména psychicky.

Psala jsi také o možnostech zajistit různé asistenční služby. Věř mi, že ani v tom jsme nezaháleli. Kontrola babičky každé ráno, přinést nákup a dietní oběd a pak zase odpoledne po práci, zajištěna zdravotní sestřička v důchodu ihned kdykoliv nablízku (velmi hodná sousedka babičky), docházení rehabilitační sestry a pedikérky, bezpečnostní "alarm" život 90. Takto se to skutečně dalo nějakou dobu řešit, ale teď už babička nemůže být bez kontroly skutečně ani na minutu, ani v noci.

Snad jedinou "výhodou" babiččina psychického stavu je fakt, že si babička neuvědomuje, že je ve specializovaném zařízení. Její nemoc jí z návyků ponechala neobvykle milou povahu a radost z lidí okolo, pokud má "světlé" chvilky, ale i trucovitost a až paranoidní chování nebo absolutní apatii, když to právě OK není. Sestřičky ji mají ale rády, babička dokonce udělala mírný pokrok v mluvení.

Viděla jsem přerod své babičky od soběstačného milujícího prarodiče v člověka plně odkázaného na péči ostatních. Jsem si ale jistá tím, že vnímá, jak moc ji milujeme a i tím, že miluje nás. Každý den za ní někdo z rodiny chodí, abychom jí té lásky dali co nejvíc. A jsem také moc ráda, že i personál v onom zařízení se k babičce chová mile, vstřícně, ochotně.

Psala jsi tuším i o finanční stránce věci s tím, že finance postačí, když se započtou přídavky. Pleteš se. Babička má důchod i příplatek "bezmocnosti", ale rozhodně to nepostačuje na krytí nákladu u člověka, který potřebuje péči 24 hodin denně a péče o babičku je natolik náročná, že nepřipadá v úvahu neodborná asistence (např. tebou zmiňovaná charita a jiné spolky). Do LDN jsme babičku nechtěli dát za žádnou cenu. Jsem vážně šťastná za toto zařízení. Pokud se shrnou náklady za pobyt v zařízení, placení nájmu babiččina bytu, léky pro babičku a ostatní, je pravda, že si to můžeme dovolit. Ale jen díky tomu, že chodíme normálně do práce. Kdyby jedna z nás zůstala doma, tím by se jakoby "ušetřilo" za pobyt v takovém zařízení, ale rozhodně by to nepokrylo finanční potřeby takové "domácnosti" - pokud vycházím ze současné reality. Nemluvě o tom, že bychom se pak těžko na své pracovní pozice vracely nebo se střídaly v péči o babičku. Vůbec si nedovedu představit, jak by to vypadalo, kdybychom neměli možnost babičce finančně pomáhat, kdyby třeba babička žila sama (myšleno bez nás).

Zažila jsem za těch 4,5 roku hodně velmi silných momentů. A to jsem z nás dvou (já a mamka) asi ta silnější. Tím hůř ovšem také ustávám chvíle, kdy vidím dopad především na mamku, která zcela jednoznačně babičce věnovala a věnuje nejvíc péče. A zcela jednoznačně vím, že jsme babičku měli doma tak dlouho, jak dlouho se dalo.

Chodím tedy za babičkou do tohoto zařízení. Většinou sedí v jakési "denní místnosti", kde ji mají sestřičky u sebe, je veselá, něco si brouká. Má radost, že jsem přišla. Chvilku si hrajeme s poznáváním barev, chvilku se mi babička snaží něco vyprávět, čemu se nedá za mák porozumět a tak reaguju instinktivně jako kdybych rozumněla perfektně, zkusím, zda babička dokáže např. pojmenovat hrnek. Pak si babičku naložím do vozíčku a jedeme do tamní restaurace na kafe. Já babičce něco vyprávím, babička mi vůbec nerozumí, ale stále se usmívá a opakuje, že mě má ráda - ačkoliv je tohle její asi nejčastější věta, už ji celou dohromady nedá, takže většinou je to "Já tě moc - no vždycky, ale moc!" tuhle větu skutečně nemusí říkat celou. Stačí se podívat do jejích očí. Kdysi zažila svého dědečka jeho posledních 10 let těžce nemocného upoutaného na lůžko. Dřív, když si svůj zdravotní stav ještě uvědomovala, ji to trápilo a velmi často vzpomínala právě na dědečka. Můžu říct, že jsem šťastná, že teď už si na to nepamatuje.
 Aneka_ 


Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 17:04:09)
Kláro - nechci to opisovat a tak si přečti odpověď Věrce, nevidím vše černobíle.
 Ina 
  • 

Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 17:38:18)
Aneko, po přečtení Tvých příspěvků mám krásný pocit na duši.Že ještě existují lidé, jako jsi ty. Laskaví a obětaví.Starat se o někoho doma opravdu vyžaduje hodně síly, fyzické i psychické. Vím, o čem mluvíš, sama se tak starám o zcela bezmocnou ležící maminku už přes pět let.Polohuju, krmím, přebaluju, ze všech sil udržuju optimistickou atmosféru. A jsem dalším příkladem toho, že když se chce, tak to jde! Člověk ale musí opravdu milovat a nehledat výmluvy.K čemu by mi byla kariéra /jsem ing ekonomie/, kdyby mě trýznilo špatné svědomí, že jsem selhala a opustila svého nejbližšíhov nouzi. Manžel i děti to chápou a jsou mi perfektní oporou. A jako dovětek, moje maminka také rozhodně není žádný drobínek, má minimálně o 30 kg víc než já, ale i to se dá zvládnout.A bez proleženin.
 Nervík, 2 kluci 
  • 

Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 17:54:00)
Milado,
to je přesné, vůbec se o těchto věcech nemluví a nepíše.
Tady se řeší kdejaká ptákovina, ale toto téma je tabu.
Přitom o takovéto péči si člověk potřebuje s někým promluvit, s někým se poradit. Já mluvím celkem otevřeně, ale připadám si s tímto problémem jak mimozemšťan.
Bohužel, teď nemám témata k hovoru jako - kam pojedeme na dovolenou a co jsme si koupili.
 kopidlno 


Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 18:02:51)
jo těžce se o tom mluví, to je pravda, nechce se mi zabíhat do detailů z našeho rodinného života
 Ina 
  • 

Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 18:04:10)
Milado, jde jenom o náhodnou shodu jmen. Píšu sem dnes poprvé. Zaujalo mne téma článku, které se mě také bytostně týká.
 Aneka_ 


Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 18:24:53)
Ino, jsem ráda, že je více lidí jako jsi ty, nejen já. Lidí, co považují péči o blízké za prioritu, za jediné možné poděkování. Takové věci se mně hodně dotýkají a nevyrovnala bych se s tím, kdyby jsem jednala jinak.
Je obrovským bohatstvím mít rodinu, která tě podporuje a přes všechny chvíle, kdy už člověk nemůže, tě přenese.
Hodně sil, není to jednoduché. Fyzickou sílu člověk časem získá, grif a švih také a péče se zvládnout dá,ale psychicha se vytrénovat nedá,ovšem to vědomí, že to má smysl, hodně pomáhá. A pocit, že člověk udělal vše, co mohl, pak vyváží beznaději. Hodně štěstí~x~~x~
 Ina 
  • 

Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 20:23:05)
Aneko, také Ti přeju hodně štěstí. A děkuju Ti.
 Dobra1 


Re: Umírat nejlépe doma!  

(13.2.2009 20:32:00)
vis, ono to opravdu vetsinou nejakou dobu jde. Ale az budes treba 12 let bez dovolene, o 12 let starsi a fyzicky mene zdatna, posledni treba 2-3 roky permanente v psychickem stresu, tak mozna budes rada, ze toho, o kohose staras, muzes aspon na nejaky cas nekam dat. My meli stesti na hospic, ale tky nemaji neomezenou kapacitu, zvlast kdyz se ti to vsechno podepise na zdravi tak, ze se sesipes (zdravotne) ze dne na den.
Jsem zastance co nejvetsi pece o potrebne lidi doma, ale ne za cenu absolutniho dlouhodobeho sebeobetovani, hlavne pokud ma clovek jeste dalsi rodinu. Je podle me spatne, at uz to dela rodic pro dite nebo dite pro rodice.
 spravnedievča 


Re: Umírat nejlépe doma!  

(15.2.2009 21:45:10)
jsem zdr.sestra a mám bohužel vlastní zkušenost s péčí na ldn,nebudu mluvit o neochote,nelidskosti,neempatii....muj deda s rakovinou prostaty po nutném zákroku ležel,nemohl se sám najíst,napít ani otočit....střídali sme se elá rodina deti,vnoučata....proste se zapojili všichni,když sme ho nechteli nechat umřít hlady tak ráno,v poledne,večer pořád tam někdo chodil krmit,dávat pít....o hygiene základní nemluvě.jednou jedinkrát se stalo že nikdo z rodiny nemohl přijít ráno,dorazila sem kolem desáte dopo a na otázku položenou na sesterne proč má deda snídani na stolku netknutou,mi sestra ulne vážne řekla že nechtel že prý to sní pozdeji!!!!!naštvala mne nenormálne,deda v kritickém stavu,v polobezvedomí,nereagoval ani na nás z rodiny.....tak sem vlítla na primáře ,slíbil nápravu.co myslíte?druhý den ráno pac.v agonii s nařízenou kašovitou stravou měl pusu nacpanou šesti kolečkama suchého salámu a dusil se,to sem už byla jako verunka na splavu a bylo mi řečeno že to udelal nekdo z rodiny ne personál!!!!!deda byl v nemocnici jen osm dnu a nebýt péče blízkych umřel by tam hlady.po tomhle už sem podepsala reverz a divili se proč to delám a deda v klidu s rodinou za měsíc zemřel doma.Nevím myslím si že jako deti rodiču,vnoučata máme co vracet tem co se starali o nás,když člověk chce vždy jdou vytvořit podmínky,chce to dávku lidskosti a jsem vděčná že rodiče mi ukázal iže to jde ,starali se taky o babičku,pak nakonec o dedu,vybrali komplet dovolenou,neplacené volna,táta přišel nakonec o práci...ale dokázali to.A dali mi příklad,tak nikdy nepochopím domovy pro seniory které mají deti,plné ldn,hospice atd......
To není výtka pro autorku článku,v jejím případe to proste nešlo,ale stejne by sem asi z nemocnice nevylezla po celou dobu,zvlášte když má výhrady samozřejme oprávnené k péči.~;((
 spravnedievča 


Re: Umírat nejlépe doma!  

(15.2.2009 21:45:14)
jsem zdr.sestra a mám bohužel vlastní zkušenost s péčí na ldn,nebudu mluvit o neochote,nelidskosti,neempatii....muj deda s rakovinou prostaty po nutném zákroku ležel,nemohl se sám najíst,napít ani otočit....střídali sme se elá rodina deti,vnoučata....proste se zapojili všichni,když sme ho nechteli nechat umřít hlady tak ráno,v poledne,večer pořád tam někdo chodil krmit,dávat pít....o hygiene základní nemluvě.jednou jedinkrát se stalo že nikdo z rodiny nemohl přijít ráno,dorazila sem kolem desáte dopo a na otázku položenou na sesterne proč má deda snídani na stolku netknutou,mi sestra ulne vážne řekla že nechtel že prý to sní pozdeji!!!!!naštvala mne nenormálne,deda v kritickém stavu,v polobezvedomí,nereagoval ani na nás z rodiny.....tak sem vlítla na primáře ,slíbil nápravu.co myslíte?druhý den ráno pac.v agonii s nařízenou kašovitou stravou měl pusu nacpanou šesti kolečkama suchého salámu a dusil se,to sem už byla jako verunka na splavu a bylo mi řečeno že to udelal nekdo z rodiny ne personál!!!!!deda byl v nemocnici jen osm dnu a nebýt péče blízkych umřel by tam hlady.po tomhle už sem podepsala reverz a divili se proč to delám a deda v klidu s rodinou za měsíc zemřel doma.Nevím myslím si že jako deti rodiču,vnoučata máme co vracet tem co se starali o nás,když člověk chce vždy jdou vytvořit podmínky,chce to dávku lidskosti a jsem vděčná že rodiče mi ukázal iže to jde ,starali se taky o babičku,pak nakonec o dedu,vybrali komplet dovolenou,neplacené volna,táta přišel nakonec o práci...ale dokázali to.A dali mi příklad,tak nikdy nepochopím domovy pro seniory které mají deti,plné ldn,hospice atd......
To není výtka pro autorku článku,v jejím případe to proste nešlo,ale stejne by sem asi z nemocnice nevylezla po celou dobu,zvlášte když má výhrady samozřejme oprávnené k péči.~;((
 lklasinka 


mrzí mě to 

(13.2.2009 17:10:09)
Hrozně mě mrzí, jaké mají LDN jméno, já jsem ta pracovala 11 let jako zdravotní sestra, nemám potřebu se omlouvat, mám svědomí čisté, nikdy jsem na nikoho nezakřičela, nic zlého neudělala, jediný můj prohřešek je že jsem používala ( u některých) oslovení babičko, dědo,věřte mi že i z té druhé strany to není vždycky lehké, taky jsme naše oblíbené klienty oplakaly, zažili svatbu mladého hodně nemocného kluka na lůžku, křičeli na nás příbuzní, klienti nám nadávali, škrábali, kopali ale přes to všechno se hrozně těším až se po mateřské vrátím do toho kolotoče, samozřejmě nemůžu dát ruku do ohně za všechny sestry a vím že i u nás na oddělení byly takové uřvané nelidy, ale to je asi v každém zaměstnání. Smrt jsme ale nikdy nijak hnusně nekomentovali, fakt jsme se snažili a že toho bylo někdy fakt až nad hlavu. nejsem svatá ale svědomí mám naprosto čisté.
 lklasinka 


Re: mrzí mě to 

(13.2.2009 17:11:50)
a ještě dovětek, kdyby to bylo někdy potřeba samozřejmě bych se chtěla o své nebo manželovi rodiče postarat doma, protože tohle žádný hospic ani ldn ani dům stáří nemůže nahradit.
 Nervík, 2 kluci 
  • 

Re: mrzí mě to 

(13.2.2009 17:46:48)
Já mám taky poměrně dobré zkušenosti z jedné LDN, bylo tam hodně skvělých sestřiček i hodná a chápavá doktorka.
Jenom mám pocit, že by Vás tam mělo být aspoň 2x tolik s dvojnásobným platem.
 DENISA 
  • 

Existencni problemy 

(13.2.2009 17:11:22)
Pro moji mamku bylo naprostou samozrejmosti se postarat o starecky. Starala se o babicku, ale ta byla v takovem stavu, ze matka mohla dochazet do prace. Pak se starala o dedu, ale kdyz se jeho stav zhorsil, tak dala vypoved a zustala s nim doma. Bohuzel po kratke dobe umrel. Mamu uz zpatky do prace nevzali, hledala usilovne dva roky, porad na pracaku, obihala jejich nabidky, ale nikde "starou babu" pres 50 let nevzali, byt byla ochotna jit delat cokoliv. Ted prisla financni krize, spoustu fabrik u nas zavreli, takze uz nema sanci sehnat ani misto uklizecky. Protoze nema odpracovany potrebny pocet let na narok na duchod a par let ji jeste chybi, tak nevim z ceho do budoucna bude zit. Je to dost blbe to takhle rict, ale protoze deda ty posledni mesice vubec nevedel o svete, jestli to mame stalo za to, ze se zachovala spravne, kdyz si pri tom zkazila zbytek zivota. Ono nemit praci neznamena jenom nemit penize, jeji zpusob zivota a psychicke problemy ani popisovat nebudu.
 Zuzana 
  • 

Re: Existencni problemy 

(13.2.2009 20:46:29)
Ano, hodně se tu mluví o lásce a obětavosti, na druhé straně pak o fyzické a finanční náročnosti. Jestli je někdo tohle schopen zvládat i psychicky, to už tu tolik nezaznívá. Já vím, jak jsou lidé starající se o nemohoucího seniora vyčerpaní, jak jim chybí normální kontakty, prostě ne každý tohle unese. I ten 3měsíční pobyt naší babičky v LDN byl pro mamku hodně vyčerpávající, opravdu za tu dobu neměla na sebe skoro vůbec čas. Při tom šlo o pár měsíců.
 Myss 


Re: Existencni problemy 

(17.2.2009 17:17:03)
ano Deniso,ja naprosto souhlasim.Denne dochazim k dedovi ho osetrovat(je to muj otec),ale k nam domu bych ho nedostala ani heverem,nedostala jsem ho k nam(do panelakoveho bytu)ani kdyz mu delali nova okna,zatepleni,nove el.rozvody a to byl cely jeho panelak v silenem stavu a hluku sbijecek-sekali zdi,vsude binec..nesel.Trpela jsem jako zvire,nasilim jsem ho vzit nemohla a videla jsem ho,jak tam sedi a ceka,az zahrmi...trvalo to kazdy den 3mesice,nez byl klid.Toto je extrem,ale rodice,pokud jsou pri smyslech,tohle vnimaji,ze i deti maji svuj zivot,sve zamestnani,sve deti,o ktere se staraji.Svou ulohu vidim v tom,ze rodicum zajistim financne lepsi zarizeni,nez jsou LDN,pokud budou nesobestacni,ale nemam psychicky na to,abych je mela doma.Nestydim se za to,je treba znat sve moznosti.
 monika 
  • 

diky za clanek i diskuse po nim 

(13.2.2009 18:20:35)
Precetla jsem si clanek i diskuse... Sama jsem vystudovala obor zamereny na peci o seniory a pracovala v domove duchodcu i hospici,i na urade, kde se vyplacel PnP... zaroven mam i babicku, ktera ma rakovinu a pokrocilou Alzheimerovu chorobu, vlastne uz rok umira, celou dobu se o ni stara ma teta. Takze znam pohled na problematiku stari a umirani z obou stran... Naprosto proto chapu ty, kteri jsou rozhodnuti nechat si nemocneho pribuzneho u sebe doma a pecovat o nej, zaroven i vim, ze ne vzdy je to vzhledem k zivotnim okolnostem a zdravotnimu stavu mozne.... Ja sama nemam moznost pomahat v peci o babicku, protoze nas deli 2000 km,a tak se snazim pomoci alespon po telefonu apod.a nekdy z toho mam pocit, ze jsem jako "profesional"i jako vnucka selhala... Myslim, ze velmi dulezita je informovanost, co ve chvili, kdyz se zhorsi zdravotni stav muzeme udelat, jake jsou moznosti - od stacionaru, domovinek, spec.zarizeni, pecovat.sluzeb,charit,az po LDN a hospice... Myslim si, ze se za posledni roky pece o seniory a umirajici hodne zlepsila, rozrostla se sit pomahajicich organizaci, ale je skoda, ze o tom mnoho lidi nevi, informace se schaneji docela tezko, kdyz nejste "z oboru" , mnoho lidi treba nevi jaky je rozdil mezi hospicem a LDN, charitni sluzbou apod.... kde jit, na koho se obratit, kdyz se vam stane, ze napr.babicka onemocni ze dne na den...
 Tvoje horší já 


Babička 

(13.2.2009 19:17:45)
Babička umřela před rokem. Věděli jsme asi tři měsíce před její smrtí, že má rakovinu slinivky. Zjistili ji při preventivním onkologickém vyšetření, které si zaplatila. I babička něco tušila, ale v lékařských zprávách se nevyznala a věřila, že vše zas bude dobré, skoro do poslední chvíle doufala.
Moc hezky se o ni postaraly její dcery - moje maminka a tety. Nejvíc nejstarší teta, ale to víceméně proto, že si v té chvíli svou maminku jaksi "uzurpovala" pro sebe a ani skoro nechtěla nikoho k ní pustit. To vůbec neříkám ve zlém. Sama jsem byla tedy natolik vlezlá, že jsem k babičce chodila dvakrát denně, snažila se přinést nebo koupit cokoliv potřebného, pomoci s něčím, prostě se zúčastnit. Babička měla v té době hodně návštěv všech příbuzných a známých. Denně k ní také chodila sestra z charity a dávala babičce infuze a kontrolovala její zdravotní stav.
Poslední týden života ale babička strávila v hospicu - protože obvodní lékař jaksi nepochopil situaci a odebral babičce náplasti proti bolesti s tím, že jí musejí přece stačit paralenové čípky. Pak už chudinka tak trpěla, že lékaři z nemocnice, kam ji naši zavezli na konzultaci, doporučili ihned hospic.
I tak se mi ale zdá škoda, že babička nemohla být doma do konce. Viním z toho doktora, nepochopím, proč naopak babičce nepředepsal silnější náplasti. On si nějak udělal závěr, že babička je vlastně skoro zdravá, že by měla vstát a začít jíst a pít a něco dělat. Vůbec neviděl, jako my ostatní, jak se blíží konec, jak babička slábne a nemůže nic už udržet v žaludku. Že ji při životě drží vlastně jen ty infuze.
 helena + veverčátka 


Přidám vlastní zkušenost 

(13.2.2009 21:33:22)
Moje babička byla úžasná žena. Pamatuji si jí jako vitální korpulentní ženu se srdcem na dlani a láskou v očích!
Když onemocněla, snažila se nejprve sama se postarat jak to jde. Poté se přestěhovala k nám, což znamenalo určitě nějaké sebezapření, protože žila v Šumavských horách a minivesničce, obklopená svým hospodářstvím.
Dokud byla u nás, její zdravotní stav se nezhoršoval. Byla u nás asi dva roky, maminka zůstala kvůli ní doma po mateřské a dělala opravdu s láskou, byť to byla tchýně(do té práce už jí pak samozřejmě nevzali). Poté přišli na to, že babi má nádor na mozku. Nejprve byla v LDN, potom na operaci. Nevzpomínám na tu dobu, kdy byla v těch všech nemocnicích, ráda. Moje maminka říkávala, jestli sem někdy budu muset tak mě radši zastřelte. Pamatuji si, že nikdo tam nebyl hodný (takhle jsem to tako dítě vnímala). Myslím, že dodnes rodiče trpí trochu tím, že jí nemohli více pomoci ani jí navštěvovat. Rodina procházela velkou finanční krizí, mamka neměla práci (po tolika letech doma!!!), otec o práci přišel. Čtyři děti. Byl problém navštívit jí v krajské nemocnici i jednou za 14. dní.. Naštěstí její trápení zas tak dlouho netrvalo. Vzpomínáme na ní stále jako na tu naší úžasnou babi, a i když jsou to už léta, co odešla je stále s námi!

Vím, že rodiče neměli žádné informace, jednání s úřady nebylo tenkrát lehké a v podstatě to všichni viděli tak, že když jste jí doma chtěli, tak se starejte, dříve se to také tak dělalo.. Příspěvek nějaký mamka dostávala, ale myslím, že říkala, že byl menší nebo podobný než tehdejší mateřská, takže asi nic moc. No a charity a podobné záležitosti byly ještě v plenkách. Takže pomož si jak umíš.

Já osobně jsem přesvědčená, že kdyby se cokoliv dělo v rodině - rodiče, manželovi rodiče, sourozenci, radši bych byla doma, dokud by to šlo, i když člověk nikdy neví co se semele. Mám ale výhodu, že manžel to vidí stejně a hlavně na to máme prostory a ochotu.
 Helena 
  • 

Poradíte někdo na koho se obrátit? 

(13.2.2009 22:46:31)
Nedávno mi vyprávěla manželova příbuzná, která pracuje v domově důchodců o otřesných podmínkách, které tam panují. Tedy nevím přesně, jestli se to zařízení jmenuje domov důchodců či jak, ale každopádně tam mají i babičky, které o sobě už moc neví a jsou nepohyblivé. Příbuzná říkala, že je běžná praxe, že dají paní na postel tác s jídlem a pitím a když to do půl hodinky nesní, tak to odnesou, protože paní asi jíst nechce. To že se tahle konktétní dáma už sama nenají a musí se krmit už nikoho nezajímá. Prostě jíst nedostane. A pít taky ne. Neříkám, že je to tak u každého jídla, ale stává se to asi často. Dotyčná paní pak asi dlouho nevydrží :( Říkala ještě další věci. Ale to už je na dlouhé povídání. Každopádně to není nic pěkného.
Všechny tyhle informace mám jen z druhé ruky a v životě jsem tohle zařízení nenavštívila. Ale příbuzné se dá věřit, že se to opravdu děje. Je tam sice administrativní pracovnicí a přímo se staroušky nepracuje, ale prý si je jistá. Kontroly z ministerstva sice chodí, ale ví se o nich prý předem, takže se na nic nepřijde.
Chtěla bych si někde stěžovat, ale nevím kde. Problém je v tom, že moje příbuzná to nikde hlásit nechce, protože se bojí o práci. Říkala jsem, že to tedy nahlásím někde já, jenže ona mě prosila, abych jí nikde neuváděla jako původce téhle infomace. Strašně se bojí o práci. Je to vdova těsně před důchodem. Má jen základní vzdělání a je strašně ráda, že tohle zaměstnání vůbec má. Další by nesehnala.
Kdy byste si stěžovali a jakou formou? Nechci nějak poškodit tu příbuznou, co tam pracuje. Bojím se, že mou stížnost stejně nikdo nebude brát vážně, když je to vlastně jen jedna paní povídala. Navíc když nemůžu ani říct která paní to povídala, ale stejně mám pocit, že nšco musím udělat. Poradíte, jak to řešit?
 lklasinka 


Re: Poradíte někdo na koho se obrátit? 

(14.2.2009 7:07:41)
tak tomuhle nevěřím , tohle si nikdo nedovolí, a to už jenom proto, že je tam víc lidí, kteří se nikdy nedomluví, a pokud to bude dělat jedna, ty ostatní jí to dají pocítit, protože nejsou všechny sestry a ošetřovatelky mrchy a ty normální co se snaží starat by to dávno nahlásily nebo si udělaly s dotyčnou pořádek. takový povídaček lítá světem a z toho pak vznikají ty fámy.
a pokud je to pravda nezbývá ti než se do domova přihlásit jako dobrovolník a chodit krmit, polohovat a sledovat jak to funguje
nejlepší je obviňovat, když jedna paní povídala
 aggie 


Re: Poradíte někdo na koho se obrátit? 

(14.2.2009 8:38:22)
taky moc neverim, ze by se toto mohlo dit, pracovala jsem mnoho let v ruznych zarizenich zabyvajicich se peci o seniory a mam pocit, ze tak to neni mozne...nedat lidem jist dlouhodobe...mozna semtam, lide jsou ruzni, tak i personal/ale osobne jsem to nezazila/...
Muzes ale zkusit zjistit, kdo je zrizovatelem tohoto zarizeni a stezovat si primo zrizovateli ...napr.krajsky urad apod.. Zeptat se vice lidi na nazor - pribuznych, dobrovolniku,...kazde zarizeni ma dnes sve internetove stranky, tam najdes ruzne informace.... opakovane byvaji dny otevrenych dveri - muzes tam zajit a poptat se primo klientu apod... nejlepsi je opravdu si udelat obrazek sama.... nejhorsi jsou opravdu drby, ktere pak mrzi ty, kteri pro sve klienty delaji maximum, nejen v prac.dobe, a pak slysi ruzne takove "zarucene informace"ze se jim chce plakat bezmoci....
 leli 


Re: Poradíte někdo na koho se obrátit? 

(14.2.2009 14:01:28)
Já tedy věřím, manžel byl podobné situace svědkem v nemocnici. Jeho babičce po čerstvé mozkové mrtvici naservírovala sestra k večeři papriku a bagetu zabalenou ve folii. Babička nebyla schopna rukama, které se jí třásly tuto bagetu rozbalit, navíc špatně slyšela, takže komunikace s ní byla špatná. Když přišel, chtěla sestra jídlo odnést s tím, že nechce večeřet, měla hlad i žízeň.
Řekla bych, že spousta lidí se chodí starat o svoje staré příbuzné do nemocnice a bojí se ozvat z důvodu strachu ze msty personálu na jejich příbuzných. V některém horním příspěvku byla zmínka o nedávání náplastí proti bolesti. Taky jsme se s podobnou situací setkali, náplasti nechtěli předepsat umírajícímu v okresní nemocnici ani obvodní lékař. Nakonec se muselo zajet na onkologii do krajského města, kde tak bez problémů učinili.
 lklasinka 


Re: Poradíte někdo na koho se obrátit? 

(14.2.2009 16:47:43)
on ale obvodní lékař určité léky předepsat nemůže, jsou od toho centra pro bolest a odborné pracoviště.

 leli 


Re: Poradíte někdo na koho se obrátit? 

(14.2.2009 21:44:51)
Nevypadalo to tak, v nemocnici říkali, že je předepíše obvodní lékař, obvoďák zase že nemocnice. Každopádně vůle pomoci nebyla ani u jedné strany.
 Nervík, 2 kluci 
  • 

Re: Poradíte někdo na koho se obrátit? 

(15.2.2009 15:15:20)
Náplasti proti bolesti nám taky nenapsal obvoďák, musela jsem pro recept na onkologii. Nevím, jak to je přesně, ale obvoďáci mají i limity na léky. Když limit překročí, platí pokutu. Na onkologii snad žádný limit není.
 sestra 
  • 

Re: Poradíte někdo na koho se obrátit? 

(15.2.2009 14:57:01)
Jiste, tohle se samozrejme deje, ale jen tehdy, kdyz jsou osetrovatelky dohodnute s pribuznymi pacienta....a dedictvi pak jde fifty-fifty.
Ale pssst, nikde to nevykladejte!!!
 gatto 


Re: Poradíte někdo na koho se obrátit? 

(15.2.2009 23:00:04)
Napište podnět ombudsmanovi. Ten může provést kontrolu, kterou rozhodně nedělá jenom po formální stránce... Je fajn, že se někdo zajímá jako Vy.
 sestra 
  • 

Re: Poradíte někdo na koho se obrátit? 

(16.2.2009 8:18:19)
Neee, gatto, ja si jenom taky vymyslim, stejne jako Helena :-/
 lklasinka 


Re: Poradíte někdo na koho se obrátit? 

(16.2.2009 8:22:54)
to bych mohla já stejně říct, že nám paní na sociálce schválně nedává přídavky, nebo že učitelka ve školce bije tajně děti každé o samotě v tělocvičně, říct to někomu známému a ten by napsal ombucmanovi,že jedná paní říkala......., no nevím ale to by asi pošta nestíhala víc jak o vánocích. jediné řešení je opravdu důkaz ať se paní přihlásí jako dobrovolnice a pomáhá, pak se sama přesvědčí
 Helena 
  • 

Re: Poradíte někdo na koho se obrátit? 

(16.2.2009 16:50:19)
No jenže ono je to trochu něco jiného. Moje tchýně přišla s tím, že u nich v práci v domově důchodců se tohle děje. Jenže to nechce hlásit, protože se bojí, že o tu práci příjde. Není to tichá pošta přes deset lidí.
 sestra 
  • 

Re: Poradíte někdo na koho se obrátit? 

(16.2.2009 19:59:28)
tchyne tam ale nedela osetrovatelku, vid...kdyz ma jenom zakl.vzdelani. Takze to zase vidi jenom zvenku.
Ja jsem pracovala 10 let v dd a ted jsem 3 roky na interne /1/3 imobilnich/ a o tomto jsem neslysela nikdy. Obcas se stane, ze nekoho nenakrmime, ale to vzdy jenom proto, ze se nahle zhorsil jeho stav a mohl by treba aspirovat, nebo podobne.
At se deje, co se deje, nikdy jsem se nesetkala s tim, ze by kterakoli kolegyne byla lina pacienta nakrmit...toz tak.
 Bobu 
  • 

Re: Přidám vlastní zkušenost 

(15.2.2009 19:37:42)
Také mě velmi zaujal článek týkající se LDN a péče o seniory či nevyléčitelně nemocné obecně. Myslím, že nejen tady na Rodině tato témata chybí. Obecně se mezi lidmi o těchto věcech moc nemluví, většinou se na toto téma dostanete až když někdo známý či blízký podobnou situaci prožívá a řeší. Je hrozně důležité mít spoustu informací, abyste se rozhodli vzít si nemocného/nemohoucího seniora do domácí péče, či ho umístit do hospicu nebo podobného zařízení. Bohužel, tyto informace se shání velmi špatně. Na internetu se dočtete mnohé, velký dík patří charitám, www stránkám hospiců či již zmiňované cestadomu.cz., ale v praxi je to hrozné. U obvodních lékařů se dozvíte minimum, v nemocnicích záleží, na koho natrefíte, najdou se lékaři, kteří mají přehled a jsou ochotní a poradí co a jak, případně, kam se obrátit, ale jsou i tací, kteří prostě udělají jen svou práci, nemocného propustí a nic víc je nezajímá. Na netu jsme i my získali mnoho potřebných rad, informací, zkušeností podobně trpících lidí a pečujících příbuzných. Máme za sebou péči o partnerovu maminku, které byl diagnostikován nádor ledviny, bohužel už bez možnosti operace, CT ještě ukázalo další metastáze na páteři. Maminka prošla jak nemocnicí, tak domácí péči a nakonec péčí hospicovou, tak můžu srovnávat. Péče v okresní nemocnici byla šílená a to doslovně. Jak přístup personálu, jednání lékařů, potažmo primaře co se týče poskytování informací (člověk si tam připadal opravdu s prominutím jak debil, že chce nějaké relevantní informace o zdravotním stavu blízkého člověka, protože mu jasně bylo dáváno najevo, že je na obtíž). Zajímavé je, že po cca 10 dnech byla převezena do krajské nemocnice na ozařování (pro zmírnění bolestí, metastáz na páteři) kde byl přístup i léčba naprosto odlišná. Maminky stav se v mnohém zlepšíl, díky změně medikamentů jí přestaly úporné bolesti, díky prostředí a milému jednání personálu na to byla dobře i psychicky. Přesto že jsme do měli do krajské nemocnice přes 80 km, jezdili jsme tam a střídali se se sourozenci a jejím manželem, takže tam s ní stále někdo byl. Bohužel po 14 dnech byla léčba ukončena a my řešili co dál. Její nejstarší dcera měla v tu dobu nejlepší podmínky (odrostlé děti z domu, volný pokoj, volno z práce), takže si ji vzala k sobě do domácí péče. Všichni jsme se shodli na tom, že by měla umřít doma, mezi svými blízkými. S pomocí nás všech, kdy jsme se u ní střídali, hlídali jí, povídali si s ní, starali se o ní a s pomocí asistentky z domácí péče, která jezdila 2x týdně se péče o maminku dařila a jí psychicky moc pomohla. Ale pak došlo k protržení střeva a následovala akutní operace, pobyt na JIP a chirurgickém oddělení již zmiňované okresní nemocnice, které bylo utrpením, jak pro maminku, tak pro nás. Pokoje po 6ti lidech, málo sester, mamince byly neustále dělány všelijaká vyšetření, denně krev na cukr, a nevím na co ještě, nové CT, protože primář nevěřil, že může mít ještě bolesti, po tom co jí tak krásně spravil střevo, které se velmi dobře zahojilo, dokonce mluvil o tom, že si to vymýšlí. Normální člověk jen žasne, jak se tady zacházelo s lidmi, byli to pro ně jen kusy, o lidském a chápavém přístupu se zde nedalo vůbec mluvit. Sice chápu, že byla na chirurgii, kde jsou lidé různě po operacích, ale vyléčitelní, takže sestry jsou zvyklé na jiné jednání, ale proboha, vždyť všichni znali její diagnózu a věděli, že je nevyléčitelně nemocná. Vysadili jí léky, co 3 měsíce brala, mezi nimi i AD, takže na tom byla psychicky hodně špatně. Byly to hrozné 3 týdny, kdy nám doktoři říkali, že je to otázka spíše hodin, než dní, kdy zemře. Do domácího ošetřování nám ji už bohužel nepropustili, nebylo to díky jejímu stavu a potřebné léčbě možné. Nakonec se nám podařilo sehnat místo v hospici, jediném v jihočeském kraji, kde se uvolnilo místo a maminku nám tam přijali. Zde musím smeknout před personálem, který zde byl, neuvěřitelně milé a empatické sestřičky, které ne všechny byly řádové. Jejich přístup, chování k mamince i k nám jako příbuzným byl opravdu úžasný. A prostředí hospice bylo taky moc příjemné (dá-li se to tak říci). Litovali jsme, že tady nemohla být maminka dřív, když už nemohla být doma, tak škoda, že nemohla být více času zde. Bylo to tam zařízené, že přímo na pokoji s ní mohl někdo být ve dne, v noci, takže se všichni střídali jak to bylo možné. Maminka tam vždy někoho měla. Strávila tam 11 dní, ten poslední s ní byl můj partner. Chtěla bych říct, že si moc vážím lidí, kteří v těchto zařízeních pracují a usnadňují poslední chvíle života nemocným, tak i jejich příbuzným a pomohou jim, hlavně psychicky ve chvílích pro ně nejtěžších. Všude je to jen a jen o přístupu lidí. To nám konec konců potvrdilo chování lékařů i sester v nemocnicích, v jedné to šlo, být ohleduplný, milý, projevit snahu o spolupráci, poradit rodině, co a jak zařídit, jak se zachovat, předepsat lepší, i když dražší léky. Ve druhé jsme se setkali jen " s lidmi, co prostě musí udělat svou práci" a o nějaké toleranci či empatii s umírajícím člověkem se prostě nedalo mluvit. Prožili jsme čtyři velmi smutné, místy dost traumatizující měsíce, kde nejsvětlejší okamžiky byly, když byla maminka v domácí péči a poté těch pár dní v hospici v Prachaticích. Všemu personálu tam patří náš veliký dík.
 Sobecká 
  • 

péče členem rodiny - tudy cesta nevede 

(13.2.2009 22:36:21)
Obdivuji všechny, kdo jsou schopni převrátit si život vzhůru nohama a o své staré blízké pečovat. Při současném pokroku medicíny a prodlužová života bude stále více starých lidí, kteří nebudou schopni zajistit sebeobsluhu. Pokud by o každého z nich měl pečovat rodinný příslušník pravděpodobně v produktivním věku, zbytek populace budou děti a studenti a pak nevím, kdo nás bude všechny živit. Myslím, že by valná většina fyzické práce typu přebalení, umytí, polohování by měla být zajišťována profesionály ať už doma či v nějakých zařízeních. Příbuzní nechť se věnují své profesi a babičce jsou k dispozici pro potěšení ducha jak nejčastěji to půjde. To samozřejmě vyžaduje zcela jiný způsob financování stáří a penzijní připojištění se musí stát od mládí samozřejmou věcí.
Z osobní zkušenosti vím, že péče o seniora je záležitostí celé rodiny. A opravdu nechci, aby moje děti jednou musely řešit, zda budou zanedbávat mne nebo svoje děti či vnoučata, tak jako já. (U babičky jsem nebyla 3 týdny, malý má už jenom malou teplotu, vyrazíme? Vím, že seděl hodinu v autosedačce cestou tam, pak v košíku při nákupu pro babičku, pak jsem ho hodinu držela u babičky abych trochu uklidila, a teď musí zase vydržet hodinu v autosedačce, než vyzvedeneme ségru ze školky. Tak holt bude řvát...)Batoleti to nevysvětlíte a starší děti si to nezaslouží. Pomoc ano, ale všichni členové rodiny mají své potřeby a je třeba skloubit, nikoliv všechny obětovat jednomu.
 Lea 
  • 

Re: péče členem rodiny - tudy cesta nevede 

(14.2.2009 11:30:55)
Hmmm. S poukazanim na nemoznost financovani systemu ve stavajici podobe pri stoupajicim poctu senioru souhlasim.

S cim ale zasadne nesouhlasim je nazor, ze se na babicku vykasleme jenom proto, aby dite nemuselo sedet v autosedacce, na nakupu atd. Navstevu jednou za 3 tydny (jak pises v prispevku) opravdu nelze povazovat za zanedbavani deti. Stari k zivotu patri. Vsichni budeme jednou stari. Ma v zivote svuj vyznam a ja povazuji za velmi dulezite, aby se deti uz odmala seznamili s tim, jak stari vypada.

Navic myslim, ze kdejaky senior vam rekne, ze blizkost jeho deti a vnoucat a jinych clenu rodiny je pro nej 1000x dulezitejsi nez ta nejlepsi profesionalni pece.

Profesionalni pece tu ma byt od toho, aby rodine umoznila venovat se skutecne seniorovi jako cloveku a ne tem technickym vecem kolem (navarit, uklidit atd.) V zadnem pripade ale NESMI slouzit k tomu, aby rodine umoznila se na seniora vykaslat pod zaminkou "je o nej postarano tak co".

Ono to to dite vydrzi a dokonce si z toho neco muze odnest. Dodnes rada vzpominam na prababicku, ktera byla uz velmi stara. kdyz jsem se narodila. Pamatuji se, ze jsme k ni jezdili, ze mi vypravela pohadky a pribehy ze sveho zivota (nic jineho uz chudak delat nemohla). Bylo mi asi 3-4 kdyz umrela. Nase zivoty se skoro neprotly, ja si z tohoto raneho veku nepamatuju skoro nic, ale ji ANO. A i ten kratky cas, ktery jsme spolu stravili mi neco dal a vyznam pro me ma dodnes.
 DENISA 
  • 

Re: péče členem rodiny - tudy cesta nevede 

(14.2.2009 14:46:20)
Ja si take myslim, ze je lepsi tu technickou stranku veci resit za pomoci nejake specializovane pece a se starecky travit co nejvice casu pro jejich potechy. Uz proto si od svych 25ti setrim, abych nekdy nevystavila sve deti povinnosti mi utirat zadek. Znam spoustu senioru, kteri se radi nechvaji od svych deti opecovavat uz i v dobe, kdy by sami jeste leccos zvladli, kdyby chteli a na druhou stranu vidim, ze nesobecti a hodni lide prosi sve deti, aby je dali do duchodaku, protoze je to pro ne ponizujici, kdyz maji deti resit jejich vykaly.
 HarryAnn 


Clanok na jednicku 

(14.2.2009 14:59:25)
Tento článok mi hovorí z duše, ked chodím po konferenciách, tak všade sa hovorí o dostojnom umieraní a ako uľahčiť umierajúcemu. No zdá sa mi , že to je len tak, aby bolo čím prispieť do fóra. Nestačí teoria , ale mao by to tak byť aj v praxi.
Z manželom a so ani nie ročným synom sme šli na Vianočné sviatky domov na Slovensko, ale pre nás to neboli veľmi štastné a veselé. Šli sme na pohreb mojej babičky. Zomrela v charinom dome. Myslím, že moja mamka si to bude vyčítať do konca života, že babku dala do domova. Mamka bola on nej ďaleko a i keď oproti nej žil jej vlastný syn , ktorý sa o ňu staral minimalne, tak sa mamka rozhodla ďať ju do domova. Mamka je dochodku, ale viete ako to je , a ak sa chce mať trocha lepšie tak musí robiť. Nebolo to pre ňu ľahké rozhodnutie. I keď tam mala všetko, čo človek potrebuje k žitiu tak to nebolo ono. Bola v malej prízemnej budove, kde nebolo dostatok slnka s ďaľšími dvoma babkami v malej izbe. Bolo tam veľa pacientov a málo personálu, a skoro všetci pacienti alebo klienti s psychiatrickou diagnozou. Moja babička mala alzaihemrovu demenciu. Babička podĺa tamojše sestry zomierala štastná. Babička bola až veľmi skromný človek a tak nikdy poďla jej slov nepotrebovala veľa k životu.
Čo tým chcem povaďať, možno starý ľudia veľa nepotrebujú, ale my by sme im mali dať čo najviac a hlavne ku koncu života. Mali by byť obklopený láskou svojich najbližšich.
 Lizzie 


LDN 

(15.2.2009 9:09:28)
Také s ní mám velice nepříjemnou zkušenost - příbuznou jsme z ní nakonec dostali, ale povím vám, ty návštěvy stály za to. Ale je to složité....jednou stranou rodina dost důrazně promlouvala s personálem, na stranu druhou od jedné známé vím, že co se personálu týče je tam buď část sester vyhořelých a k tomu dělají na šílené služby - málo lidí. Takže se bráním definitivnímu soudu, každopádně to stálo za houby.

Souhlasím s názory, že ne vždy je možné vzít si příbuzného domů. Nehodlám se ospravedlňovat, protože to nemám za potřebí (na přístup svých rodičů jsem hrdá - udělali to nejlepší, co bylo v jejich silách, zvlášť, když se další část blízkých vykašlala), ale výkřiky o tom, že ,,lidé jsou sobci, když dotyčného nenechají umřít doma a nestarají se o něj osobně až do konce..." radši z principu pouštím jedním uchem tam a druhým uchem ven.

Ať to zní tvrdě nebo ne...dotyční mají starost i o jiné členy rodiny a ne každý na to má.
 aggie 


Re: LDN 

(15.2.2009 12:13:49)
Tim, ze to znam z obou stran / pracuji ve zdravotnictvi a sama mam babicku s tezkou demenci, o kterou se stara teta/ si myslim, ze ten kdo rika, ze se v kazdem pripade musime postarat o sve blizke doma- nevi o cem mluvi.... nektera onemocneni jsou na peci tak narocna, napr.lide s psychiatrickymi diagnozami jako napr.s demenci apod., ze to treba doma jde, ale ne cele roky a za cenu vyhoreni cele rodiny...U dementnich lidi hrozi i ohrozeni nejen sama sebe ale i okoli,napr.pusteny plyn, skok z okna, draty v eletrice,agresivita k okoli apod.a hlidat 24hod.denne je trvale nekdy opravdu nemozne....
 paukyna 


Já v tomto oboru dělám 

(15.2.2009 21:26:44)
Váš článek je moc hezky napsaný.Nyní jsem na MD,ale pracuji se starýmy,často nemohoucímy i umírajícímy lidmi.Je mi líto,že jste se setkala i s tím špatným,ale faktem je,že se to děje.Suhlasím,že klient je náš pán a je mu třeba vyhovět a uspokojit jeho potřeby.A o to se v práci vždy snažím.I my budeme někdy pomoc jiných lidí.Snažím se svou práci zdravotní sestry dělat dobře a doufám,že se to špatné ,,někdy odbourá"",ale je to prostě o lidech.
 Lucie. 2 děti 
  • 

Re: Já v tomto oboru dělám 

(22.2.2009 9:19:15)
Dobrý den, celý včerejšek přemýšlím jestli regovat nebo né, také já jsem pracovala 10 let jako ošetřovatelka na geriatrii. Zároven jsem se i jako příbuzná dostala na tu druhou stranu a viděla péči o mého nejbližšího. Takže mám asi trošku plus, ale myslím si že nemůžeme házet všechny do jednoho pytle.Já myslím, že né každý může vykonávat tuhle práci a né každý má právo jí kritizovat, ono se všechno vidí jinak od dveří při hodinových návštěvách a něco jiného je "to dělat"Nastoupila jsem na geriatrii hned po škola, takže asi v 18 letech první měsíce byli hodně vysilující myslím tím psychicky.Ale svou práci jsem měla ráda,myslím,že jsem měla i štěstí na pracovní kolektiv, všechny holky to dělaly s láskou, protože pro "prachy" se fakt v našem zdravotnictví dělat nejspíš nedá. Můj názor je že zrovna tak, jako může být špatný a dobrý metař,pekař, tak může být špatná a dobrá sestra nebo ošetřovatelka na Ldnkách.Ale lidi kteří jen kritizují by si měli tu práci alespon na týden vyzkoušet, oni by pak taky mluvili jinak. Taky chápu že pohled na vašeho blízkého kdekoliv v enmocnici je smutný, kort když víte že ta péče není odpovídající. Moje babička ležela na interním oddělení v českém brodě a já jako návštěva a ještě ke všemu ze zdravotnictví jsen žasla jak se některé sestřičky ke svým pacientům chovají, vedlejší pacientku(ležící, nikdo nenakrmil)byli jsem tam v době obědů..a já si říkala že by se to u násd stát nemohlo..tento článek je hodně zmatený, protože to jak to stále cítím, byt jsem již 5let mimo by vydalo na mnoho řádek..Nemůžeme všechny házet do jednoho pytle.
 Líza 


Re: Já v tomto oboru dělám 

(22.2.2009 9:23:09)
Lucie, tohle je velký omyl. Kritizovat tu péči může každý, kdo je jejím příjemcem nebo třeba jeho příbuzným. Připomínáš mi komunistický učitelky, který nám vtloukaly do hlavy, že kritika smí být jedině konstruktivní - rozuměj že pokud to neumím sama udělat líp, než ten, koho kritizuju, nesmím kritizovat.
To je pěknej nesmysl. Nemusím být sestra v LDN, abych byla schopná posoudit, jestli má můj příbuzný proleženiny, nedostává dostatečně často napít a sestry po něm řvou.
Že s tím ty jako dobrá sestra nemůžeš nic udělat, je pravda - můžeš ovlivnit jen to, jak probíhá tvoje služba, a jen do té míry, jak ti to umožní systém.
Ale nekritizovat, tvářit se, že je všechno v pořádku? To už tu bylo...
 Iren 
  • 

Proč nemáte maminku u sebe? 

(17.2.2009 10:27:53)
Proč nemáte maminku u sebe? Výmluva že nežijete v Čechách je opravdu jen výmluva, nevidím důvod proč by s vámi nemohla žít v zahraničí. Nebo proč ji nedáte u vás v zahraničí do nějakého lepšího sanatoria, věřím že směrem na západ od nás ta úroveň opravdu lepší bude (také podstatně dražší, to je třeba si uvědomit).
 DENISA 
  • 

Re: Proč nemáte maminku u sebe? 

(17.2.2009 13:59:22)
Iren, nenavazej se do autorky, nevis okolnosti, tudiz ji nemuzes napadat. Muze byt, ze matka pani Souhradove v zahranici byt nechce, je mozne, ze by pani Souhradova na nejake sanatorium v US proste nemela. Tamni lide si na pobyt tam setri cely zivot, tak jestli ona tam zije par let, tak kde by na to vzala, jak spravne pises, neumime si ani predstavit kolik to tam stoji. Netreba hned odsuzovat, je spousta lidi co si sve starecky nevezmou domu byt ziji ve stejnem state a duvodu je taky spousta, at sobectvi nebo vazne prekazky, ktere tomu brani.
 Myss 


Re: Proč nemáte maminku u sebe? 

(17.2.2009 17:18:42)
je videt,ze jste asi o zadnou takovou osobu nepecovala.Souhlasim s autorkou,ze je to nemozne.Vubec prevezt takovou osobu je na metal.Nas deda by prevozem a zmenou prostredi,jazyka ani nemluve,zemrel.
 Lenka 
  • 

Kde je chyba? 

(18.2.2009 13:18:09)
Dnešní společnost neumožňuje domácí péči o umíracího. Je to diskriminace umírajících. Jakékoliv jiné řešení než umřít doma je vždycky špatné a jen na nás je, abychom zvolili menší zlo.
Myslím si že problém celé geriatrie je, že lidé kteří v tomto oboru pracují se za to stydí a i společnost je tak vnímá, dokud si jich nezačneme vážit, tak o takovéto péči budeme slyšet stále častěji, protože nedostatek sester se projevuje už i v oborech, které jsou společností uznávány a tam ty lepší sestry budou i kvůli peňezům utíkat. Raději si nechci představit kdo se bude starat o staré a umírající.
 Petra-4děti(15,12,8let a 3roky 


LDN 

(19.2.2009 1:33:52)
o LDNkách se vždy mluvilo špatně a tak s tím i člověk nějak počítá. Ale bohužel i sestry v nemonicích u hodně nemocných počítají s tím, že půjdou na LDNku a né domů. Což je špatné.
Moje babička v 69letech šla v celku na banální operaci srdce, by-pass.Bohužel po 2měs. v nemocnici byla tom velmi zle, spousta komplikací..Nakonec byla zcela nemohoucí,nepoznávala nás.Moje mamka(její dcera)vůbec neuvažovala,že by jí v nemocnici nechala. Když už byla bez přístrojů,zeptala se,kdy si jí může vzít domů a personál na ní koukal jako kdyby se zbláznila.Prý jí vypisují papíry na převoz na LDNku a v žádném případě nemůže domů. To si mamka nenechala líbit a rázně zakročila. Do 3dnů měla babičku doma a starala se o ní.A babička po týdnu doma pookřála, začala zvládat zákl. hyg.návyky a začala si pamatovat více a více. Je jiná, než byla když šla do nemocnice, zapomíná na léky,na to co říkala včera. Ale je živá, pamatuje si nás a je doma.Už mnohokrát děkovala,že jsme jí tam nenechaly.Vím, že kdyby šla na LDNku už by tu nebyla,zemřela by a to nemyslím péčí,ale jde i o psychický stav. A tím,že byla domamve svém to přežila. Nepamatuje si naštěstí většinu času v nemocnici. Vím, že takto dobrý konec nemůžou mít všechny příběhy. Ale i to umírání doma je pro staré lidi důležité.Děda z otcovi strany umíral doma na rakovinu a poslední týden před smrtí, byl doma moc šťastný, dokonce i tak, že myslel, že vyhraje.A můj otec byl 2,5r.v nemocnici, kde i umřel a sám.A mě bylo líto,že jsem se o něj nemohla starat(ikdyž měl mnoho let jinou rodinu).Měsíc po jeho mrtvičce jsem zjistila,že jsem těhotná,táta vzdálen 120km a mysleli,že nepřežije.Přežil,ale zcela upoután na lůžku,zcela ochrnut.Dlouho nemohl ani sám dýchat.Jediné co mohl,vnímat,myslet a komunikovat mrkáním a chtěl domů.Nešlo to vzhledem k jeho stavu, nemohl ani polykat,často ani dýchat po roce v nem. A když už to vypadalo,že by možná bylo zlepšení,zase se to obrátilo.Do toho všeho měl můj 10.letý syn úraz a já si ho ležícího po operaci odvážela domů a starala se o něj 24h. denně několik měsíců.Nyní už naštěstí zase chodí.Proto také vím, že né vždy jde postarat se o naše blízké.Ale zkusme proto udělat vše a vraťme rodičům starost,kterou oni dali nám. Kolik let nám vyměňovali plínky a nespali, když jsme marodili atd...

Komerční sdělení

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.