| helena + veverčátka | 
 |
(13.2.2009 21:33:22)
Moje babička byla úžasná žena. Pamatuji si jí jako vitální korpulentní ženu se srdcem na dlani a láskou v očích!
Když onemocněla, snažila se nejprve sama se postarat jak to jde. Poté se přestěhovala k nám, což znamenalo určitě nějaké sebezapření, protože žila v Šumavských horách a minivesničce, obklopená svým hospodářstvím.
Dokud byla u nás, její zdravotní stav se nezhoršoval. Byla u nás asi dva roky, maminka zůstala kvůli ní doma po mateřské a dělala opravdu s láskou, byť to byla tchýně(do té práce už jí pak samozřejmě nevzali). Poté přišli na to, že babi má nádor na mozku. Nejprve byla v LDN, potom na operaci. Nevzpomínám na tu dobu, kdy byla v těch všech nemocnicích, ráda. Moje maminka říkávala, jestli sem někdy budu muset tak mě radši zastřelte. Pamatuji si, že nikdo tam nebyl hodný (takhle jsem to tako dítě vnímala). Myslím, že dodnes rodiče trpí trochu tím, že jí nemohli více pomoci ani jí navštěvovat. Rodina procházela velkou finanční krizí, mamka neměla práci (po tolika letech doma!!!), otec o práci přišel. Čtyři děti. Byl problém navštívit jí v krajské nemocnici i jednou za 14. dní.. Naštěstí její trápení zas tak dlouho netrvalo. Vzpomínáme na ní stále jako na tu naší úžasnou babi, a i když jsou to už léta, co odešla je stále s námi!
Vím, že rodiče neměli žádné informace, jednání s úřady nebylo tenkrát lehké a v podstatě to všichni viděli tak, že když jste jí doma chtěli, tak se starejte, dříve se to také tak dělalo.. Příspěvek nějaký mamka dostávala, ale myslím, že říkala, že byl menší nebo podobný než tehdejší mateřská, takže asi nic moc. No a charity a podobné záležitosti byly ještě v plenkách. Takže pomož si jak umíš.
Já osobně jsem přesvědčená, že kdyby se cokoliv dělo v rodině - rodiče, manželovi rodiče, sourozenci, radši bych byla doma, dokud by to šlo, i když člověk nikdy neví co se semele. Mám ale výhodu, že manžel to vidí stejně a hlavně na to máme prostory a ochotu.
|
| Helena | •
|
(13.2.2009 22:46:31)
Nedávno mi vyprávěla manželova příbuzná, která pracuje v domově důchodců o otřesných podmínkách, které tam panují. Tedy nevím přesně, jestli se to zařízení jmenuje domov důchodců či jak, ale každopádně tam mají i babičky, které o sobě už moc neví a jsou nepohyblivé. Příbuzná říkala, že je běžná praxe, že dají paní na postel tác s jídlem a pitím a když to do půl hodinky nesní, tak to odnesou, protože paní asi jíst nechce. To že se tahle konktétní dáma už sama nenají a musí se krmit už nikoho nezajímá. Prostě jíst nedostane. A pít taky ne. Neříkám, že je to tak u každého jídla, ale stává se to asi často. Dotyčná paní pak asi dlouho nevydrží :( Říkala ještě další věci. Ale to už je na dlouhé povídání. Každopádně to není nic pěkného.
Všechny tyhle informace mám jen z druhé ruky a v životě jsem tohle zařízení nenavštívila. Ale příbuzné se dá věřit, že se to opravdu děje. Je tam sice administrativní pracovnicí a přímo se staroušky nepracuje, ale prý si je jistá. Kontroly z ministerstva sice chodí, ale ví se o nich prý předem, takže se na nic nepřijde.
Chtěla bych si někde stěžovat, ale nevím kde. Problém je v tom, že moje příbuzná to nikde hlásit nechce, protože se bojí o práci. Říkala jsem, že to tedy nahlásím někde já, jenže ona mě prosila, abych jí nikde neuváděla jako původce téhle infomace. Strašně se bojí o práci. Je to vdova těsně před důchodem. Má jen základní vzdělání a je strašně ráda, že tohle zaměstnání vůbec má. Další by nesehnala.
Kdy byste si stěžovali a jakou formou? Nechci nějak poškodit tu příbuznou, co tam pracuje. Bojím se, že mou stížnost stejně nikdo nebude brát vážně, když je to vlastně jen jedna paní povídala. Navíc když nemůžu ani říct která paní to povídala, ale stejně mám pocit, že nšco musím udělat. Poradíte, jak to řešit?
|
| lklasinka | 
|
(14.2.2009 7:07:41)
tak tomuhle nevěřím , tohle si nikdo nedovolí, a to už jenom proto, že je tam víc lidí, kteří se nikdy nedomluví, a pokud to bude dělat jedna, ty ostatní jí to dají pocítit, protože nejsou všechny sestry a ošetřovatelky mrchy a ty normální co se snaží starat by to dávno nahlásily nebo si udělaly s dotyčnou pořádek. takový povídaček lítá světem a z toho pak vznikají ty fámy.
a pokud je to pravda nezbývá ti než se do domova přihlásit jako dobrovolník a chodit krmit, polohovat a sledovat jak to funguje
nejlepší je obviňovat, když jedna paní povídala
|
| aggie | 
|
(14.2.2009 8:38:22)
taky moc neverim, ze by se toto mohlo dit, pracovala jsem mnoho let v ruznych zarizenich zabyvajicich se peci o seniory a mam pocit, ze tak to neni mozne...nedat lidem jist dlouhodobe...mozna semtam, lide jsou ruzni, tak i personal/ale osobne jsem to nezazila/...
Muzes ale zkusit zjistit, kdo je zrizovatelem tohoto zarizeni a stezovat si primo zrizovateli ...napr.krajsky urad apod.. Zeptat se vice lidi na nazor - pribuznych, dobrovolniku,...kazde zarizeni ma dnes sve internetove stranky, tam najdes ruzne informace.... opakovane byvaji dny otevrenych dveri - muzes tam zajit a poptat se primo klientu apod... nejlepsi je opravdu si udelat obrazek sama.... nejhorsi jsou opravdu drby, ktere pak mrzi ty, kteri pro sve klienty delaji maximum, nejen v prac.dobe, a pak slysi ruzne takove "zarucene informace"ze se jim chce plakat bezmoci....
|
| leli |
|
(14.2.2009 14:01:28)
Já tedy věřím, manžel byl podobné situace svědkem v nemocnici. Jeho babičce po čerstvé mozkové mrtvici naservírovala sestra k večeři papriku a bagetu zabalenou ve folii. Babička nebyla schopna rukama, které se jí třásly tuto bagetu rozbalit, navíc špatně slyšela, takže komunikace s ní byla špatná. Když přišel, chtěla sestra jídlo odnést s tím, že nechce večeřet, měla hlad i žízeň.
Řekla bych, že spousta lidí se chodí starat o svoje staré příbuzné do nemocnice a bojí se ozvat z důvodu strachu ze msty personálu na jejich příbuzných. V některém horním příspěvku byla zmínka o nedávání náplastí proti bolesti. Taky jsme se s podobnou situací setkali, náplasti nechtěli předepsat umírajícímu v okresní nemocnici ani obvodní lékař. Nakonec se muselo zajet na onkologii do krajského města, kde tak bez problémů učinili.
|
| lklasinka |
|
(14.2.2009 16:47:43)
on ale obvodní lékař určité léky předepsat nemůže, jsou od toho centra pro bolest a odborné pracoviště.
|
| leli |
|
(14.2.2009 21:44:51)
Nevypadalo to tak, v nemocnici říkali, že je předepíše obvodní lékař, obvoďák zase že nemocnice. Každopádně vůle pomoci nebyla ani u jedné strany.
|
| Nervík, 2 kluci | •
|
(15.2.2009 15:15:20)
Náplasti proti bolesti nám taky nenapsal obvoďák, musela jsem pro recept na onkologii. Nevím, jak to je přesně, ale obvoďáci mají i limity na léky. Když limit překročí, platí pokutu. Na onkologii snad žádný limit není.
|
|
|
|
|
|
|
| sestra | •
|
(15.2.2009 14:57:01)
Jiste, tohle se samozrejme deje, ale jen tehdy, kdyz jsou osetrovatelky dohodnute s pribuznymi pacienta....a dedictvi pak jde fifty-fifty.
Ale pssst, nikde to nevykladejte!!!
|
|
| gatto | 
|
(15.2.2009 23:00:04)
Napište podnět ombudsmanovi. Ten může provést kontrolu, kterou rozhodně nedělá jenom po formální stránce... Je fajn, že se někdo zajímá jako Vy.
|
| sestra | •
|
(16.2.2009 8:18:19)
Neee, gatto, ja si jenom taky vymyslim, stejne jako Helena :-/
|
|
| lklasinka |
|
(16.2.2009 8:22:54)
to bych mohla já stejně říct, že nám paní na sociálce schválně nedává přídavky, nebo že učitelka ve školce bije tajně děti každé o samotě v tělocvičně, říct to někomu známému a ten by napsal ombucmanovi,že jedná paní říkala......., no nevím ale to by asi pošta nestíhala víc jak o vánocích. jediné řešení je opravdu důkaz ať se paní přihlásí jako dobrovolnice a pomáhá, pak se sama přesvědčí
|
| Helena | •
|
(16.2.2009 16:50:19)
No jenže ono je to trochu něco jiného. Moje tchýně přišla s tím, že u nich v práci v domově důchodců se tohle děje. Jenže to nechce hlásit, protože se bojí, že o tu práci příjde. Není to tichá pošta přes deset lidí.
|
| sestra | •
|
(16.2.2009 19:59:28)
tchyne tam ale nedela osetrovatelku, vid...kdyz ma jenom zakl.vzdelani. Takze to zase vidi jenom zvenku.
Ja jsem pracovala 10 let v dd a ted jsem 3 roky na interne /1/3 imobilnich/ a o tomto jsem neslysela nikdy. Obcas se stane, ze nekoho nenakrmime, ale to vzdy jenom proto, ze se nahle zhorsil jeho stav a mohl by treba aspirovat, nebo podobne.
At se deje, co se deje, nikdy jsem se nesetkala s tim, ze by kterakoli kolegyne byla lina pacienta nakrmit...toz tak.
|
|
|
|
|
|
| Bobu | •
|
(15.2.2009 19:37:42)
Také mě velmi zaujal článek týkající se LDN a péče o seniory či nevyléčitelně nemocné obecně. Myslím, že nejen tady na Rodině tato témata chybí. Obecně se mezi lidmi o těchto věcech moc nemluví, většinou se na toto téma dostanete až když někdo známý či blízký podobnou situaci prožívá a řeší. Je hrozně důležité mít spoustu informací, abyste se rozhodli vzít si nemocného/nemohoucího seniora do domácí péče, či ho umístit do hospicu nebo podobného zařízení. Bohužel, tyto informace se shání velmi špatně. Na internetu se dočtete mnohé, velký dík patří charitám, www stránkám hospiců či již zmiňované cestadomu.cz., ale v praxi je to hrozné. U obvodních lékařů se dozvíte minimum, v nemocnicích záleží, na koho natrefíte, najdou se lékaři, kteří mají přehled a jsou ochotní a poradí co a jak, případně, kam se obrátit, ale jsou i tací, kteří prostě udělají jen svou práci, nemocného propustí a nic víc je nezajímá. Na netu jsme i my získali mnoho potřebných rad, informací, zkušeností podobně trpících lidí a pečujících příbuzných. Máme za sebou péči o partnerovu maminku, které byl diagnostikován nádor ledviny, bohužel už bez možnosti operace, CT ještě ukázalo další metastáze na páteři. Maminka prošla jak nemocnicí, tak domácí péči a nakonec péčí hospicovou, tak můžu srovnávat. Péče v okresní nemocnici byla šílená a to doslovně. Jak přístup personálu, jednání lékařů, potažmo primaře co se týče poskytování informací (člověk si tam připadal opravdu s prominutím jak debil, že chce nějaké relevantní informace o zdravotním stavu blízkého člověka, protože mu jasně bylo dáváno najevo, že je na obtíž). Zajímavé je, že po cca 10 dnech byla převezena do krajské nemocnice na ozařování (pro zmírnění bolestí, metastáz na páteři) kde byl přístup i léčba naprosto odlišná. Maminky stav se v mnohém zlepšíl, díky změně medikamentů jí přestaly úporné bolesti, díky prostředí a milému jednání personálu na to byla dobře i psychicky. Přesto že jsme do měli do krajské nemocnice přes 80 km, jezdili jsme tam a střídali se se sourozenci a jejím manželem, takže tam s ní stále někdo byl. Bohužel po 14 dnech byla léčba ukončena a my řešili co dál. Její nejstarší dcera měla v tu dobu nejlepší podmínky (odrostlé děti z domu, volný pokoj, volno z práce), takže si ji vzala k sobě do domácí péče. Všichni jsme se shodli na tom, že by měla umřít doma, mezi svými blízkými. S pomocí nás všech, kdy jsme se u ní střídali, hlídali jí, povídali si s ní, starali se o ní a s pomocí asistentky z domácí péče, která jezdila 2x týdně se péče o maminku dařila a jí psychicky moc pomohla. Ale pak došlo k protržení střeva a následovala akutní operace, pobyt na JIP a chirurgickém oddělení již zmiňované okresní nemocnice, které bylo utrpením, jak pro maminku, tak pro nás. Pokoje po 6ti lidech, málo sester, mamince byly neustále dělány všelijaká vyšetření, denně krev na cukr, a nevím na co ještě, nové CT, protože primář nevěřil, že může mít ještě bolesti, po tom co jí tak krásně spravil střevo, které se velmi dobře zahojilo, dokonce mluvil o tom, že si to vymýšlí. Normální člověk jen žasne, jak se tady zacházelo s lidmi, byli to pro ně jen kusy, o lidském a chápavém přístupu se zde nedalo vůbec mluvit. Sice chápu, že byla na chirurgii, kde jsou lidé různě po operacích, ale vyléčitelní, takže sestry jsou zvyklé na jiné jednání, ale proboha, vždyť všichni znali její diagnózu a věděli, že je nevyléčitelně nemocná. Vysadili jí léky, co 3 měsíce brala, mezi nimi i AD, takže na tom byla psychicky hodně špatně. Byly to hrozné 3 týdny, kdy nám doktoři říkali, že je to otázka spíše hodin, než dní, kdy zemře. Do domácího ošetřování nám ji už bohužel nepropustili, nebylo to díky jejímu stavu a potřebné léčbě možné. Nakonec se nám podařilo sehnat místo v hospici, jediném v jihočeském kraji, kde se uvolnilo místo a maminku nám tam přijali. Zde musím smeknout před personálem, který zde byl, neuvěřitelně milé a empatické sestřičky, které ne všechny byly řádové. Jejich přístup, chování k mamince i k nám jako příbuzným byl opravdu úžasný. A prostředí hospice bylo taky moc příjemné (dá-li se to tak říci). Litovali jsme, že tady nemohla být maminka dřív, když už nemohla být doma, tak škoda, že nemohla být více času zde. Bylo to tam zařízené, že přímo na pokoji s ní mohl někdo být ve dne, v noci, takže se všichni střídali jak to bylo možné. Maminka tam vždy někoho měla. Strávila tam 11 dní, ten poslední s ní byl můj partner. Chtěla bych říct, že si moc vážím lidí, kteří v těchto zařízeních pracují a usnadňují poslední chvíle života nemocným, tak i jejich příbuzným a pomohou jim, hlavně psychicky ve chvílích pro ně nejtěžších. Všude je to jen a jen o přístupu lidí. To nám konec konců potvrdilo chování lékařů i sester v nemocnicích, v jedné to šlo, být ohleduplný, milý, projevit snahu o spolupráci, poradit rodině, co a jak zařídit, jak se zachovat, předepsat lepší, i když dražší léky. Ve druhé jsme se setkali jen " s lidmi, co prostě musí udělat svou práci" a o nějaké toleranci či empatii s umírajícím člověkem se prostě nedalo mluvit. Prožili jsme čtyři velmi smutné, místy dost traumatizující měsíce, kde nejsvětlejší okamžiky byly, když byla maminka v domácí péči a poté těch pár dní v hospici v Prachaticích. Všemu personálu tam patří náš veliký dík.
|
|
|
, a pak se také domnívám, že mezi klasickou LDN a hospicem je tedy zásadní rozdíl
, jinak jak jsem už psala, jistě jsou situace kdy to nejde, ale obávám se, že mnohdy je to právě ta první volba, někam ho šoupnout
V její náručí
Rekonstrukce husitské bitvyJičín 
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Rekonstrukce husitské bitvy
Orchestr na dotek – Západ
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)