Re: Umírat nejlépe doma!

Aneko,
už jsem na tvůj příspěvek reagovala výše. Moc si cením těch, kteří péči o umírajícího zvládnou, ale ne všem se to v životě podaří. Vidíš to jednostranně.
1. Péče kterou nezvládnu - např. babička musela být ke konci krmena sondou do žaludku, přebalována atd. Dítě je malé, vezmu ho a udělám co je potřeba. Babička měla 90kg, já 50kg nemluvě o tom, že mám nemocná záda.
2. a 3. Práce a prostorové důvody. Babička bydlela tehdy 60km od místa, kde její dcera. Přestěhovat se za babičkou by znamenalo ztratit práci pro téměř 50letou paní. Přestěhovat se tam já s malým dítětem byla varianta, o které jsme uvažovali do doby, než babiččin stav začal být opravdu tak vážný, že začala být nebezpečná. Vystavit nebezpečí sebe bych ještě zvládla, ale roční dítě? To fakt ne.
Mamka bydlí u přítele, který bydlí se svým otcem, takže tam se babička umístit nedala. U nás byla v jednom pokoji nájemnice. Opět, babička už byla natolik zmatená, že bych si ji do bytu netroufla vzít. Nevím o žádných stacionářích pro nemohoucí seniory.
O vztahy ani dluhy u nás opravdu nešlo. Veškerá zařízení (včetně hospiců) jsou v našem kraji tak přeplněná, že místo v LDN jsme získali pouze protekcí. Bylo to v době, kdy už to bylo opravdu potřeba a nikdo z nás neviděl jiné řešení. I tak to bylo dost náročné. Přestože LDN nebyla daleko od našeho bydliště, mamka za ní denně po práci chodila, takže domů se dostala až večer. Bylo to tak 3 měsíce. 3 měsíce téměř bez volného dne, posezení s přáteli, vyjítí do města. Já za ní chodila obvykle jednou za týden. Nemyslím si, že jsme se na ni vykašlali. Možná jsme mohli udělat víc, ale v tu dobu nám připadalo, že děláme maximum.